ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2298.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2298/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Taťánou Dokupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 977/26, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava – Městské policii Ostrava se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nemocniční č. 11/3328, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 175/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2012, č. j. 16 Co 461/2011-82, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 7. 2010 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci strážník - hlídkař zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce:
1) „v blíže nezjištěné době do 23. 6. 2010 porušil povinnosti strážníka městské policie dle ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 553/1991 S., o obecní policii, v tom, že minimálně v pěti případech sám nebo se strážníkem M. H. konstatoval spáchání přestupku dosud neustanovenými osobami, k projednání přestupku podle ustanovení §86 písm. d) přestupkového zákona nebyl věcně příslušný a aniž by tento přestupek řádně zadokumentoval dle ustanovení §3, §37, popř. §137 a §138 správního řádu, věc v rozporu se svou pravomocí řešil domluvou dle ustanovení §84 odst. 1 přestupkového zákona bez vyznačení v příslušných evidencích, čímž umožnil dosud nezjištěnému okruhu pachatelů přestupků vyhnout se postihu, popř. odebrání bodů, ohrozil tedy plnění úkolů veřejné osoby a porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,
2) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici Opavská zastavil za pomoci zvláštního výstražného světla (dále jen ZVS) vozidlo dosud nezjištěné řidičky, pro její jednání, v němž byl ze strany žalobce shledán přestupek jízdy do místa zakázaného dopravní značkou, který však řádným způsobem neobjasnili, neprojednali, ani žádným stanoveným způsobem nezadokumentovali, ačkoliv mu bylo známo, že i v případě řešení přestupku tzv. domluvou dle ustanovení §84 odst. 1 přestupkového zákona je povinen osobu přestupce řádně zjistit, ověřit její přestupkovou bezúhonnost a vyřešení přestupku domluvou řádně zadokumentovat tak, aby v případě recidivy bylo možno k dané skutečnosti přihlédnout, tedy svým jednáním nesplnili povinnost úřední osoby a dosud nezjištěné osobě umožnili vyhnout se projednání přestupku v případě recidivujícího jednání, čímž porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,
3) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici Francouzská zastavil vozidlo řízené V. L. pro podezření ze spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděl, že k projednání daného přestupku není oprávněn, uvedený přestupek řádně nezadokumentovali a neoznámili příslušnému správnímu úřadu k projednání, když věc naopak formálně ukončili dle ustanovení §84 odst. 1 přestupkového zákona po tom, co řidič přerušil komunikaci a odjel, ačkoliv věděl, že k takovému opatření není příslušný, čímž porušil své povinnosti úřední osoby řádně dokumentovat přestupek a předložit ho příslušnému orgánu k projednání a současně umožnil podezřelému vyhnout se trestu, tedy porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,
4) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici Francouzská minimálně ve dvou dalších případech zastavili vozidlo dosud neustanovených řidičů pro podezření ze spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděli, že tento přestupek nejsou oprávněni projednat, neprovedli řádnou identifikaci přestupce, přestupek v rozporu s ustanovením §86 písm. d) přestupkového zákona řešili domluvou dle ustanovení §84 odst. 1 přestupkového zákona, čímž porušil svou povinnost úřední osoby dle ustanovení §10 odst. 2 zákona o obecní policii danou věc předložit příslušnému správnímu úřadu k projednání a tím pachatelům umožnil vyhnout se trestu, čímž porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,
5) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. zastavil za pomoci ZVS vozidlo pro podezření z přestupku spočívajícího v nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděl, že tento přestupek není dle ustanovením §86 písm. d) přestupkového zákona oprávněn projednat, přičemž nesplnil povinnost řádně zjistit totožnost řidiče, přijal od něj částku 200,- Kč, kterou řádným způsobem neodevzdali, aniž by okolnosti přestupkového jednání řádným způsobem dokladovali, tedy svým jednáním zmařili objasnění předmětného přestupku a řádný postih řidiče, čímž porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,
6) „v době od 25. 4. 2010 do 23. 6. 2010 sám nebo společně se strážníkem M. H. minimálně ve 34 případech neoprávněně použil ZVS, aniž by dodržel zákonem stanovené podmínky, tedy ZVS použít v souladu s plněním úkolu strážníka městské policie, kdy ZVS prokazatelně nepoužil v rámci své působnosti při zastavení vozidla v rámci projednání přestupku, součastně porušil čl. VI. odst. 2 směrnice Městské policie Ostrava č. 4/2010, kdy o použití ZVS neučinil záznam do knihy provozu a neoznámil jeho použití centru tísňového volání. V rozporu se zákonem a vnitřními předpisy tedy zneužil pravomoc úřední osoby tím, že jako strážník městské policie tam, kde pro to nebyly zákonem stanovené podmínky, vykonal svoji pravomoc, tedy použil ZVS v rozporu s plněním úkolu strážníka městské policie, aniž by jejich použití stanoveným způsobem ohlásil a odůvodnil, tedy porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem.“
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26. 7. 2010 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v jednání, které je mu kladeno za vinu, nelze spatřovat porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Podstatou jednání vytýkaného pod body 1) až 5) je skutečnost, že žalobce měl vykonávat dohled na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a že zjištěné pochybení řidičů řešil pouze neformálně, tzv. domluvou. Na místě dospěl společně s kolegou k rozhodnutí, že porušení ze strany řidičů nebylo natolik závažné, aby bylo nutné věc řešit formálně. Vycházel z toho, že jim bylo žalovaným opakovaně zdůrazňováno, že se mají při řešení přestupků „chovat co nejvíce lidsky“. Neformálním napomenutím končí v praxi většina řešených přestupků. Není pravdou, že by od neznámého řidiče převzal částku 200,- Kč a že tuto skutečnost neoznámil, neboť uvedenou záležitost řešil jeho kolega M. H., který řádně vystavil bloček (jméno řidiče nemohl uvést, neboť ten z místa ujel), ale bloček odevzdal až druhý den, neboť musel řešit osobní věci. ZVS při plnění pracovních povinností skutečně použil a toto použití neohlásil, ale neučinil tak úmyslně, ale pouze omylem. Žalobce rovněž namítl, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru nesplňuje formální náležitosti, neboť skutkové vymezení vytýkaného jednání není provedeno nezaměnitelným způsobem, není zřejmé, kdy konkrétně a v kolika konkrétních případech se měl vytýkaného jednání dopustit a je uvedeno, že měl kontrolovat „dosud neustanoveného řidiče“ v blíže nespecifikovaném počtu případů.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č. j. 26 C 175/2010-42 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.080,- Kč k rukám zástupce žalobce. Dovodil, že důvody pod body 1), 2) a 4) „jsou formulovány neurčitě“, neboť „žalovaný vylíčil vytýkané jednání za pomoci velmi vágních formulací, aniž by si řádně zjistil skutkový stav“. „Místo toho, aby žalovaný osoby, od nichž čerpá poznatky o závadovém jednání městských strážníků, řádně identifikoval, vyslechl a konfrontoval se strážníky, se uchýlil v okamžitém zrušení pracovního poměru k neurčitým formulacím typu dosud neustanovené osoby.“ V bodě 3) „žalovaný neprokázal, že se V. L. dopustil přestupkového jednání, které žalobce řádně nezadokumentoval, neboť z účastnické výpovědi žalobce vyplývá, že V. L. se poté, co byl hlídkou zastaven pro přestupkové jednání, choval vůči strážníkům arogantně a pokoušel se o korupční jednání, přičemž žalobce si poznamenal iniciály V. L. a číslo registrační značky jeho auta“. Žalobce sice „během noční směny nesepsal úřední záznam, ale toto pochybení nedosahuje ani intenzity závažného porušení povinností.“ „Incident pod bodem 5) se odehrál především mezi kolegou žalobce M. H. a osobou, která strážníkům ujela, žalobce se žádného porušení povinnosti nedopustil.“ Bylo sice prokázáno, že „žalobce použil minimálně ve 34 případech neoprávněně zvláštní výstražné světlo“, ale soud dospěl k závěru, že „toto provinění nedosahuje intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 16 Co 461/2011-82 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 27.524,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně neurčitosti skutkového vymezení pouze u důvodu uvedeného pod bodem 1), kde vytýkané jednání není specifikováno nezaměnitelným způsobem, není zřejmé, kdy konkrétně a ve kterých případech se žalobce měl dopustit vytýkaného jednání (žalovaný vycházel pouze ze záznamů GPS), na rozdíl od důvodů uvedených pod body 2) a 4), kde žalovaný vycházel z doznání žalobce a jeho kolegy M. H. (úřední záznam o podání vysvětlení před Policií ČR), proto žalobci muselo být zřejmé, jaká konkrétní pochybení jsou mu vytýkána. Dovodil, že skutkové vymezení důvodů pod body 2) a 4) je dostatečně konkrétní, podstata tohoto vytýkaného jednání spočívala mj. v tom, že žalobce záměrně neevidoval pachatele přestupků, a nelze tedy žalovanému klást k tíži, že v okamžitém zrušení pracovního poměru neuvedl, koho žalobce přesně nezaevidoval. Strážník obecní policie je při projednávání přestupků v postavení správního orgánu a je vázán zásadou legality, tzn., že nesmí projednávat jen ty přestupky, které se mu zlíbí. Zjistí-li přestupek, je povinen jej zadokumentovat, zjistit totožnost pachatele přestupku a poté rozhodnout o sankci. Případná domluva nezbavuje strážníka obecní policie povinnosti zjistit totožnost pachatele a přestupek zadokumentovat. Žalobce v rozporu se zákonem tímto způsobem nepostupoval, k čemuž se před Policií ČR sám doznal. Jeho kolega M. H. uvedl, že „obdobným způsobem řešili 90% případů a že byli s žalobcem dohodnuti, že na pracovní směně dne 23. 6. 2010 nebudou při řešení přestupků vyvíjet aktivní činnost“. O negativním přístupu žalobce k plnění pracovních povinností svědčí jeho prohlášení, že „přestupky stejně moc neřeší, že je takový laxní a že v práci je spíše na ten odtah vozidel“. Vyřešení přestupku „neformální“ domluvou v případech, kdy strážník vůbec není oprávněn přestupek řešit a jeho povinností je přestupek postoupit příslušnému orgánu, jak tomu bylo i v projednávané věci (např. při nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené), představuje zcela zásadní porušení zákona, bránění dosažení účelu zákona o přestupcích a zákona o obecní policii (žalobce si byl moc dobře vědom, které přestupky je oprávněn projednávat, o čemž svědčí skutečnost, že společně s kolegou navrhovali pachateli přestupku, že mu uloží blokovou pokutu za jiný přestupek, který jsou oprávněni řešit). Odvolací soud při posouzení intenzity porušení povinností pod body 2) až 4) přihlédl zejména k funkci, kterou žalobce zastával, k jeho postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností a dospěl k závěru, že uvedené vytýkané jednání nelze u strážníků obecní policie tolerovat a bagatelizovat, jak se o to snaží žalobce, že žalobce se vytýkaným jednáním pod body 2) až 4) dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Vytýkaným jednáním pod body 5) a 6) se z důvodu nadbytečnosti nezabýval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil intenzitu porušení pracovní kázně“ a že „intenzita jeho jednání, které bylo specifikováno v okamžitém zrušení pracovního poměru pod body 2 až 4, by měla být posuzována nejvýše jako závazné porušení pracovní kázně“. Žalobce se domnívá, že „po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby ho zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby“, a že „žalovaný mohl provést takové opatření, že by žalobce po dobu výpovědní doby neprováděl hlídkovou činnost, ale např. odtah vozidel“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považoval za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je z části opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 26. 7. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010 [tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, vyhláška č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot, zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tedy musí být konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). U důvodu podle §55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena.
V projednávané věci odvolací soud při posuzování určitosti vymezení důvodu v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 26. 7. 2010 z uvedených východisek vycházel, když dospěl k závěru, že „skutkové vymezení důvodů pod body 2) a 4) je dostatečně konkrétní, neboť podstata vytýkaného jednání spočívala mj. v tom, že žalobce záměrně neevidoval pachatele přestupků, a nelze žalovanému klást k tíži, že v okamžitém zrušení pracovního poměru neuvedl, koho žalobce přesně nezaevidoval“, a že „z doznání žalobce a jeho kolegy M. H. muselo být žalobci zřejmé, jaká konkrétní pochybení jsou mu vytýkána“.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním uvedeným v dopise ze dne 26. 7. 2010 pod body 2) až 4) porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Při posouzení intenzity porušení povinností uvedenými pod body 2) až 4) přihlédl zejména k funkci, kterou žalobce zastával, k jeho postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností [žalobce jako strážník obecní policie je při projednávání přestupků v postavení správního orgánu, je vázán zásadou legality, tzn., že nesmí projednávat jen ty přestupky, které se mu zlíbí, zjistí-li přestupek, je povinen jej zadokumentovat, zjistit totožnost pachatele přestupku a poté rozhodnout o sankci, případná domluva nezbavuje strážníka obecní policie povinnosti zjistit totožnost pachatele a přestupek zadokumentovat (např. pro případ recidivy), přestupky, které není strážník obecní policie oprávněn jakýmkoliv způsobem řešit, je povinen postoupit příslušnému orgánu, žalobce se doznal, že byl s kolegou M. H. dohodnut, že „na pracovní směně dne 23. 6. 2010 nebudou při řešení přestupků vyvíjet aktivní činnost“, a že „přestupky stejně moc neřeší, že je takový laxní a že v práci je spíše na ten odtah vozidel“]. Odvolací soud však náležitě nevzal v úvahu, že vytýkaného porušení uvedených povinností (k nimž při posuzování intenzity porušení pracovních povinností přihlédl) se žalobce dopustil pouze v jediném dni (na pracovní směně dne 23. 6. 2010), přičemž v porovnání k tomu dosavadní soudní praxe považuje za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem teprve déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci (zpravidla více jak 3 dny). Nezabýval se ani tím, s jakým výsledkem bylo vyřízeno trestní oznámení podané na žalobce v souvislosti s uvedeným porušením jeho povinností. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti proto nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu