ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2301.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2301/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova č. 4, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v hlavním městě Praze v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 132/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2011 č.j. 70 Co 349/2011-104, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 5.5.2010 domáhala, aby bylo určeno, že "je dědičkou ze zákona po zůstaviteli R. P., zemřelém dne 27.4.2008 ". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se zůstavitelem žila nejméně od roku 2006 "jako druh a družka". Žalobkyně se zůstavitelem společně bydleli jak v jeho, tak jejím bytě (měli se zůstavitelem každý klíče od obou bytů), starali se o matku žalobkyně, zemřelou dne 15.11.2007, žalobkyně se starala o zůstavitelovu domácnost a nesli společně náklady na bydlení. Žalobkyně poskytla zůstaviteli první pomoc poté, co jej postihla náhlá mozková příhoda, a podílela se na péči o něho v době jeho léčení ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11.5.2011 č.j. 17 C 132/2010-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že zůstavitel žil se žalobkyní v jednom domě, ale každý ve svém bytě. Žalobkyně se starala o svou matku až do její smrti dne 15.11.2007 a zůstavitel ve svém bytě bydlel společně s panem M. až do své hospitalizace v nemocnici v únoru 2008, kde dne 27.4.2008 zemřel. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "provedenými důkazy bylo vyvráceno", že by žalobkyně se zůstavitelem žila rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o jeho domácnost.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.9.2011 č.j. 70 Co 349/2011-104 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně a zůstavitel nežili po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, neboť žalobkyně vedla společnou domácnost se svou matkou až do její smrti dne 15.11.2007, což "vylučuje současné funkční vedení společné domácnosti s jiným subjektem". Odvolací soud uzavřel, že ani poté žalobkyně a zůstavitel nesdíleli spotřební společenství trvalé povahy, neboť žili každý ve svém bytě, a to, že určité finanční úhrady činili společně, že se navštěvovali a trávili společně Vánoce, takové společenství nezakládá. Žalobkyně proto nemůže být ve smyslu ustanovení §475 odst. 1 občanského zákoníku pokládána za dědičku ze zákona ve třetí dědické skupině po zůstaviteli.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud pojem "společné domácnosti" vyložil "v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že ve spise popsané a skutkově prokázané chování žalobkyně nenaplňuje znaky společné domácnosti ve smyslu §115 a §474 odst. 1 občanského zákoníku". Žalobkyně je toho názoru, že vedla se zůstavitelem společnou domácnost, neboť společně hospodařili a společně pečovali o osobu blízkou (matku žalobkyně). Soudům obou stupňů vytýká, že při výkladu pojmu společné domácnosti nevzaly v úvahu blízkost bytů žalobkyně a zůstavitele a ani společné náboženské zaměření obou z nich a použily "výklad zužující", když na jedné straně péče o osobu blízkou je vykládána jako vedení společné domácnosti ve vztahu mezi žalobkyní a její matkou, ale na druhé straně vztah mezi zůstavitelem a žalobkyní spočívající ve společné péči o matku žalobkyně znakem společné domácnosti není. Žalobkyně dále poukazuje na to, že řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud se nezabýval námitkou žalobkyně, že nebyla soudem prvního stupně ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř. poučena o nutnosti označit další důkazy o vedení společné domácnosti. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pojem "společné domácnosti" vyložil nesprávně, když nevzal v úvahu "blízkost bytů žalobkyně a zůstavitele a jejich stejné náboženské zaměření", a "zúženě", jestliže jako znak společné domácnosti nezohlednil společnou péči o osobu blízkou - matku žalobkyně.
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 občanského zákoníku).
Nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§475 odst. 1 občanského zákoníku).
Společnou domácností se ve smyslu ustanovení §115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009) - soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech nebo domech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud při posouzení povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem z výše uvedených závěrů vycházel. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, na základě provedených důkazů odvolací soud dospěl (stejně jako soud prvního stupně) ke skutkovému zjištění, že žalobkyně a zůstavitel do 15.11.2007 (do smrti matky žalobkyně) spolu trvale nežili, neboť žalobkyně vedla ve svém bytě společnou domácnost se svou matkou, o kterou celodenně pečovala, a zůstavitel žil ve svém bytě společně s panem M., jehož byl opatrovníkem. Z těchto zjištění dovodil, že je vyloučeno, aby žalobkyně vedla současně funkční společnou domácnost "zvlášť s rozdílnými subjekty". S tímto názorem dovolací soud souhlasí, neboť vychází z ustálené judikatury (srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.12.1978 sp. zn. 2 Cz 94/78, který byl uveřejněn na str. 539 ve Sborníku býv. Nejvyššího soudu ČSSR IV, Praha 1986, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011).
O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává. Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností. Nelze pominout, že fyzická osoba nemůže současně žít ve dvou nebo více spotřebních společenstvích (s různým okruhem osob) tak, aby šlo (v obou nebo ve všech případech) o soužití skutečné (faktické) a trvalé; současné skutečné (faktické) a trvalé soužití jedné fyzické osoby a společné uhrazování nákladů na potřeby ve dvou nebo více společných domácnostech je z povahy věci vyloučeno. Jestliže fyzická osoba zakládá další společnou domácnost, je to podmíněno ukončením jejího dosavadního spotřebního společenství s jinou fyzickou osobou.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že ani případné pozdější vedení společné domácnosti (které však prokázáno nebylo) by nezaložilo dědické právo žalobkyně, neboť netrvalo po zákonem stanovenou dobu jednoho roku, která je určena kogentně a nelze ji s ohledem na okolnosti případu zkrátit, jak dovozuje dovolatelka.
K námitce žalobkyně, že odvolací soud nezohlednil při hodnocení společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele "blízkost jejich bytů a jejich stejné náboženské zaměření", uvádí dovolací soud, že soužití ve společné domácnosti nevylučuje to, že její členové bydlí ve více bytech, ovšem jen tehdy, jestliže spolu opravdu trvale žijí a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby, což v dané věci prokázáno nebylo. Znakem společné domácnosti pak není "stejné náboženské zaměření" jejích členů.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze je podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže - jak výslovně uvádí ustanovení §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř. - být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně sice vytýká soudům nesprávné právní posouzení věci, v dovolání však - jak je zřejmé z jeho obsahu - nezpochybňuje jen právní posouzení věci, ale také nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (se skutkovým závěrem, že žalobkyně a zůstavitel spolu trvale nežili, že o svou nemocnou matku se starala až do její smrti 15.11.2007 výlučně žalobkyně a že pomoc zůstavitele při této péči byla jen občasná a nejednalo se tedy o péči společnou). Dovolatelka oproti odvolacímu soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce.
Námitka žalobkyně, že nebyla soudem prvního stupně ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř. poučena o nutnosti označit další důkazy o vedení společné domácnosti představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a nemůže tedy z důvodů uvedených shora založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu