ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2315.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2315/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státnímu podniku, o. z. S. u. l., zastoupenému advokátkou, za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu a o 11.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 5/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2000 č.j. 23 Co 5/2000-168, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 141.286,- Kč a částky 4.423,- Kč měsíčně od 1.5.1999 do 22.6.2000, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na placení částky 28.894,- Kč měsíčně od 23.6.2000, a kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 1.119.941,40 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.350,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se (poté, co vzal žalobu zčásti zpět a co žalobu změnil) domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne 19.6.1995 nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 22.4.1996 (původně požadoval náhradu za dobu od 22.4. do 31.8.1996 ve výši 82.308,- Kč a od 1.9.1996 částku 19.002,- Kč měsíčně, posléze náhradu za dobu od 22.4.1996 do 31.12.1997 ve výši 454.617,20 Kč a od 1.1.1998 částku 24.097,70 Kč měsíčně a nakonec náhradu za dobu od 22.4.1996 do 30.4.1999 ve výši 922.959,- Kč a od 1.5.1999 částku 28.894,- Kč měsíčně) a aby mu uhradil mzdu ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od 15.3.1996 do zaplacení. Žalobu o odškodnění pracovního úrazu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval jako horník - lamač, že pro následky pracovního úrazu je trvale nezpůsobilý práce v podzemí dolu a že žalovaný mu odmítá nahradit ztrátu na výdělku, která mu vzniká po skončení pracovní neschopnosti. Požadavek na přiznání mzdového nároku zdůvodnil žalobce tím, že žalovaný mu přes jeho nesouhlas prováděl srážky ze mzdy na úhradu půjčky, kterou od něj dostal na \"bytové účely\", ačkoliv žalobce požádal o prominutí zůstatku této půjčky a žalovaný mu na jeho žádost vůbec neodpověděl.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 9.7.1998 č.j. 6 C 5/96-88 žalobu o zaplacení mzdy ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od 15.3.1996 do zaplacení a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 22.4.1996 do 31.12.1997 ve výši 454.617,20 Kč a od 1.1.1998 ve výši 24.097,70 Kč měsíčně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci odškodnění pracovního úrazu soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného jako horník v podzemí naposledy podle pracovní smlouvy ze dne 8.9.1994, která byla uzavřena na dobu určitou do 31.3.1995, a že ještě před uplynutím doby trvání tohoto pracovního poměru byla dne 27.3.1995 \"podepsána\" nová pracovní smlouva, která na původní pracovní smlouvu bezprostředně navazovala a která prodloužila trvání pracovního poměru do 31.12.1995; možnost prodloužení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994 byla podmíněna tím, že žalobce úspěšně absolvuje kurs lokomotiváře, a k prodloužení pracovního poměru došlo \"v návaznosti\" na to, že žalobce byl v době konání kursu nemocný a nemohl jej absolvovat. Dne 18.6.1995 žalobce utrpěl pracovní úraz a žalovaný jeho nároky na odškodnění pracovního úrazu vzniklé do 31.12.1995 uspokojil. Za dobu od 1.1.1996 žalobce nemá podle názoru soudu prvního stupně na odškodnění právo. Podle ustanovení §34 věty první nařízení vlády č. 108/1994 Sb. přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl jeho pracovní poměr skončit uplynutím doby; pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dnem 31.12.1995 a k postupu podle ustanovení §34 věty druhé nařízení vlády č. 108/1994 Sb. nebyly shledány důvody. Námitku žalobce, že ujednání o trvání pracovního poměru účastníků do 31.12.1995 je neplatné, neboť odporuje čl. 2 odst.2 \"kolektivní smlouvy vyššího stupně\" platné od 1.1.1995, a že proto pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že pracovní poměr účastníků byl sjednán smlouvou ze dne 8.9.1994, že kolektivní smlouva v té době platná ještě \"nestanovila zákaz uzavírání pracovních smluv na dobu určitou s horníky v podzemí\", jako tomu bylo podle kolektivní smlouvy platné od 1.1.1995 a že v roce 1995 došlo jen k prodloužení doby trvání pracovního poměru sjednaného na dobu určitou. Ve věci mzdového nároku žalobce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný sice prováděl ze mzdy žalobce na uspokojení své pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 27.10.1988 srážky nedůvodně nad sjednaný rozsah ve výši 470,- Kč měsíčně, že však žalovaný důvodně namítl svou splatnou pohledávku z této smlouvy k započtení; nárok žalobce proto tímto započtením ve smyslu ustanovení §580 obč. zák. zanikl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.1.1999 č.j. 22 Co 663/98-111 zastavil odvolací řízení v části, v níž odvolání směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení mzdy ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od 15.3.1996 do zaplacení, a \"v dalším\" rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že pracovní smlouvou, uzavřenou dne 27.3.1995, nedošlo k prodloužení pracovního poměru, sjednaného pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994 na dobu určitou do 31.3.1995, ale k uzavření nového pracovního poměru na dobu určitou do 31.12.1995. Z obsahu pracovní smlouvy ze dne 27.3.1995 nevyplývá, že by šlo jen o změnu pracovní smlouvy, navíc v pracovní smlouvě ze dne 8.9.1994 byla jako podmínka pro prodloužení pracovního poměru stanovena povinnost žalobce absolvovat kurs lokomotiváře, který žalobce neabsolvoval a nebyl tedy důvod pro prodloužení doby trvání pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že podle čl. 2 odst.2 kolektivní smlouvy, uzavřené mezi Odborovým svazem pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu a Zaměstnavatelským svazem důlního a naftového průmyslu - společenstvím těžařů ČR ze dne 21.12.1994, která nabyla účinnosti dnem 1.1.1995, nebylo možné sjednat se zaměstnancem pracovní poměr na dobu určitou, pokud z tohoto pracovního poměru vyplývala povinnost vykonávat práce na pracovišti, pro které je stanovena závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustná expozice, ledaže by zaměstnanec požádal písemně zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, je sjednání pracovního poměru na dobu určitou do 31.12.1995 pro rozpor s ustanovením §30 odst.2 písm.c) zák. práce neplatné, neboť žalobce vykonával práci na takovém pracovišti a nepožádal písemně žalovaného o uzavření pracovního poměru na dobu určitou. Platí proto, že pracovní poměr účastníků byl uzavřen na dobu neurčitou, a žalobci tedy náleží odškodnění pracovního úrazu v \"plné výši\". Zastavení odvolacího řízení v části, v níž odvolání směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení mzdy ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od 15.3.1996 do zaplacení, zdůvodnil odvolací soud tím, že žalobce vzal v tomto rozsahu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpět.
195
Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 12.7.1999 č.j. 6 C 5/96-138 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 22.4.1996 do 30.4.1999 částku 781.673,- Kč a aby mu od 1.5.1999 z tohoto důvodu platil částku 24.471,- Kč měsíčně, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 22.4.1996 do 30.4.1999 zaplacení dalších 141.286,- Kč a od 1.5.1999 dalších 4.423,- Kč měsíčně, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet\" Okresního soudu v Příbrami na soudním poplatku 90.000,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 80.841,- Kč k rukám advokáta JUDr. A. J. Soud prvního stupně zjistil, že pravděpodobný hrubý výdělek žalobce po skončení pracovní neschopnosti činí 19.815,- Kč, provedl jeho \"valorizaci\" podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 320/1998 Sb. a za přihlédnutí k tomu, že žalobci nevznikl nárok na invalidní nebo částečný invalidní důchod a že mu žalovaný odmítl přidělovat práci odpovídající jeho vzdělání, praxi, pracovní smlouvě a zdravotnímu stavu, dovodil, že ve smyslu ustanovení §195 zák. práce žalobci náleží náhrada za dobu od 22.4.1996 do 30.4.1999 ve výši 781.673,- Kč a od 1.5.1999 ve výši 24.471,- Kč měsíčně. K dávkám \"hmotného zabezpečení, sociální podpory a podobně\", které byly žalobci vyplaceny, soud prvního stupně nepřihlédl s odůvodněním, že nemají na výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vliv.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.6.2000 č.j. 23 Co 5/2000-168 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 1.119.941,40 Kč, že žalobu na placení částky 28.894,- Kč měsíčně od 23.6.2000 zamítl a že žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 44.972,- Kč, ve výroku, kterým byla žaloba do částky 141.286,- Kč a částky 4.423 měsíčně za dobu od 1.5.1999 do 22.6.2000, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 80.841,- Kč k rukám advokáta JUDr. A. J., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti rozsudku se \"dovolání nepřipouští\". Odvolací soud dovodil, že pracovní poměr účastníků byl uzavřen na dobu neurčitou a že soud prvního stupně zjistil pravděpodobný výdělek žalobce v souladu s ustanovením §17 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zák. práce, ale na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce. Pracovní poměr účastníků totiž dosud nebyl ukončen některým ze způsobů uvedených v ustanovení §42 zák. práce a žalobci nevzniká škoda ve smyslu ustanovení §195 zák. práce, neboť mu náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který se vypočítává stejným způsobem jako při odškodňování ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobci proto náleží za dobu od 22.4.1996 do 22.6.2000 náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce ve výši 1.119.941,40 Kč a odvolací soud mu tuto částku \"při jiném právním posouzení\" věci přiznal. Vzhledem k tomu, že náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce, nelze \"stanovit do budoucna formou renty\", byla zamítnuta žaloba na přiznání náhrady ve výši 28.894,- Kč měsíčně. Návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. a že se ztotožnil s námitkou žalovaného o tom, že žalobci požadované plnění náleží podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce a nikoliv podle ustanovení §195 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky byl uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou. Poukazuje na výpověď svědka Jaroslava Součka, který uvedl, za jakých okolností došlo k prodloužení pracovního poměru v březnu 1995 (při sjednání pracovního poměru dne 8.9.1994 bylo podmínkou pro případné prodloužení pracovního poměru to, že žalobce absolvuje kurs lokomotiváře, žalobce byl však nemocen a nemohl se zúčastnit zahájení kursu v prosinci 1994, a proto s ním byl pracovní poměr prodloužen \"nadále s požadavkem získání kvalifikace na práci řidiče důlních lokomotiv\"), a dovozuje, že ujednáním mezi účastníky ze dne 27.3.1995 došlo pouze k prodloužení stávajícího pracovního poměru na dobu určitou do 31.12.1995 a že zákaz uzavírání pracovního poměru na dobu určitou se zaměstnanci pracujícími na pracovištích s nejvyšší přípustnou expozicí se na projednávaný případ nevztahuje. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že přisoudil žalobci nárok na náhradu mzdy, ačkoliv se žalobce domáhal nároku na odškodnění pracovního úrazu a náhradu mzdy \"svými žalobními tvrzeními\" nepožadoval. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se ztotožnil s důvody uvedenými v dovolání žalovaného a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedl, že závěr odvolacího soudu o době trvání pracovního poměru účastníků je správný. Právní úkon učiněný účastníky dne 27.3.1995 má všechny náležitosti pracovní smlouvy a nepochybně představoval sjednání nového pracovního poměru na dobu určitou do 31.12.1995; sjednání pracovního poměru na dobu určitou je pro rozpor s ustanovením §30 odst.2 písm.c) zák. práce neplatné. Žalobce současně má za to, že i kdyby došlo dne 27.3.1995 jen k prodloužení pracovního poměru na dobu určitou, stalo by se tak v době účinnosti kolektivní smlouvy, která takový pracovní poměr v projednávaném případě přímo zakazuje; ujednání v tomto směru by představovalo obcházení ustanovení §30 odst.2 písm.c) zák. práce a bylo by podle ustanovení §242 odst.1 písm.a), c) zák. práce neplatné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a při přezkoumání věci, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
196
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 141.286,- Kč a částky 4.423,- Kč měsíčně od 1.5.1999 do 22.6.2000, jakož i výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na placení částky 28.894,- Kč měsíčně od 23.6.2000, nemohla být dovolateli způsobena žádná újma na jeho právech. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž v tomto směru vyznělo v jeho prospěch a dovolatel nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby bylo zrušeno. Dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovolatel napadá rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o.s.ř. a §13a větu třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení není přípustné z hlediska ustanovení §238a o.s.ř. [srov. ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] ani z hlediska ustanovení §239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve věci samé). Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti výrokům o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 1.119.941,40 Kč, je přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není v tomto směru opodstatněné.
Dovolatel v první řadě nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že právním úkonem, který účastníci učinili dne 27.3.1995, byl uzavřen nový pracovní poměr na dobu určitou do 31.12.1995, že ujednání o době trvání pracovního poměru je neplatné a že mezi účastníky vznikl pracovní poměr na dobu neurčitou.
197
Vzhledem k tomu, že rozhodný právní úkon byl učiněn dne 27.3.1995, je třeba při právním posouzení věci i v současné době vycházet ze znění zákoníku práce v té době účinného, tj. ze zákona č. 65/1965 Sb. ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb. (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §30 odst.1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání, nebo jestliže v pracovní smlouvě nebo při její změně nebyly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 a 3.
Podle ustanovení §30 odst.2 písm.c) zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze sjednat se zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva.
Podle ustanovení §30 odst.3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 8.9.1994 jako horník v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou do 31.3.1995. Dne 27.3.1995 byl učiněn mezi účastníky právní úkon, označený jako pracovní smlouva, z jehož obsahu vyplývá, že se žalobce zavázal pracovat u žalovaného od 1.4.1995 jako horník v pracovním poměru na dobu určitou do 31.12.1995. Dne 21.12.1994 byla mezi Odborovým svazem p. h., g. a n. p. a Zaměstnavatelským svazem d. a n. p. - S. t. ČR uzavřena na rok 1995 kolektivní smlouva, která nabyla účinnost dnem 1.1.1995; podle článku 2 odst.2 této kolektivní smlouvy se zaměstnancem nelze sjednat pracovní poměr na dobu určitou, pokud z tohoto pracovního poměru vyplývá povinnost vykonávat práce na pracovišti, pro které je stanovena závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustná expozice, přičemž tento zákaz neplatí, požádá-li zaměstnanec písemně zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Mezi účastníky nebylo v průběhu řízení před soudy sporu o tom, že žalobce měl v době od 1.4. do 31.12.1995 vykonávat práce na pracovišti, pro které je stanovena závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustná expozice, a že žalobce při právním úkonu ze dne 27.3.1995 nepožádal písemně žalovaného o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.
Odvolací soud dospěl k závěru, že právním úkonem ze dne 27.3.1995 byla mezi účastníky uzavřena pracovní smlouva, na základě které vznikl mezi nimi od 1.4.1995 nový pracovní poměr. Žalovaný oproti tomu dovozuje, že právní úkon ze dne 27.3.1995 představoval jen prodloužení doby trvání pracovního poměru účastníků, sjednaného pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994, do 31.12.1995, tedy že se jednalo o právní úkon, kterým byla změněna pracovní smlouva ze dne 8.9.1994 v ujednání o době trvání pracovního poměru tak, že pracovní poměr účastníků měl trvat do 31.12.1995.
Pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou - jak vyplývá ze znění ustanovení §30 odst.1 zák. práce - nejen tehdy, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání nebo jestliže v pracovní smlouvě nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §30 odst.2 a 3 zák. práce, ale i v případě, že podmínky uvedené v ustanovení §30 odst.2 a 3 zák. práce nebyly splněny při změně pracovní smlouvy.
V projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že žalobce byl při právním úkonu ze dne 27.3.1995 zaměstnancem, o němž stanovila kolektivní smlouva, uzavřená dne 21.12.1994 mezi Odborovým svazem p. h., g. a n. p. a Zaměstnavatelským svazem d. a n. p. - S. t. ČR (její čl. 2 odst.2), že s ním nelze sjednat pracovní poměr na dobu určitou, a že žalobce při právním úkonu ze dne 27.3.1995 písemně nepožádal žalovaného o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Bez ohledu na to, zda právní úkon ze dne 27.3.1995 představoval pracovní smlouvu, na základě které vznikl mezi účastníky nový pracovní poměr, nebo změnu pracovní smlouvy ze dne 8.9.1994 o době trvání pracovního poměru na dobu určitou, je zřejmé, že při tomto právním úkonu nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §30 odst. 2 písm.c) a §30 odst.3 zák. práce; ve smyslu ustanovení §30 odst.1 zák. práce proto byl mezi účastníky sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Okolnost, že pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994 byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou, v této souvislosti nemá žádný právní význam. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce u žalovaného neskončil dnem 31.12.1995 a že trval i po 1.1.1996.
S odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že žalobce má nárok na požadované plnění z titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele (§130 odst.1 zák. práce) a nikoliv z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 zák. práce). I když pracovní poměr účastníků trval i v době, za kterou žalobce požadoval náhradu, a i když žalovaný odmítal žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, mohl mít žalobce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce, jen jestliže byl sám schopen (zejména vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) a připraven konat práci podle pracovní smlouvy a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Z výsledků dokazování před soudy vyplývá, že žalobce nebyl pro následky pracovního úrazu schopen konat dosavadní práci horníka v podzemí dolu; vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně sjednaného druhu práce, nelze ani důvodně dovozovat, že by mohl mít nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce.
Uvedené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem se však neprojevilo ve správnosti závěru odvolacího soudu, že žalobci náleží za dobu od 22.4.1996 do 22.6.2000 plnění ve výši 1.119.941,40 Kč (jen v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu napaden přípustným dovoláním), neboť pro výši nároku podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce a podle ustanovení §195 zák. práce je rozhodný průměrný výdělek žalobce a tento průměrný výdělek byl v posuzovaném případě zjištěn správně i z hlediska nároku na náhradu mzdy za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zák. práce. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem za této situace nemůže být důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 1.119.941,40 Kč, je ve svých závěrech z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl v tomto výroku postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému uplatňování práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 9.275,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 9.350,- Kč [srov. §7, §8 odst. 2, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §146 odst.2 věty první (per analogiam) a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu