ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.232.2017.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. C. , zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované OKD, a. s. se sídlem v Karviné, Doly, Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupené Mgr. Lucií Vávrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 724/7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 90/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2016, č. j. 16 Co 185/2015 - 385, takto:
Rozsudek krajského soudu se – s výjimkou výroku, kterým byl „ rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 32.940,- Kč s přísl.“, zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila náhradu škody na zdraví za dobu ode dne 1. 1. 2008 do dne 28. 2. 2015 ve výši 2.072.294,- Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení“ z částek a za dobu, jež rozvedl, a aby mu dále platila ode dne 1. 3. 2015 do budoucna peněžitý důchod ve výši 34.153,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že při práci u žalované byl vystaven vibracím a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin nad stanovené hygienické limity, což vedlo k poškození jeho zdraví spočívajícího v artróze pravého loketního kloubu II. rtg. stupně s omezením flexe, jež je kvalifikováno jako ohrožení nemocí z povolání. Kdyby k porušování těchto hygienických předpisů vůči žalobci ze strany žalované nedocházelo, k poškození žalobcova zdraví by nedošlo a ohrožením nemocí z povolání by netrpěl. Žalobce se proto dovolává obecné odpovědnosti žalované za škodu, jež spočívá ve ztrátě na výdělku žalobce v důsledku snížení jeho pracovního potenciálu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, č. j. 26 C 90/2011 - 222, žalované uložil zaplatit žalobci 2.072.294,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, a aby mu s účinností od 1. 3. 2015 platila peněžitý důchod ve výši 34.153,- Kč; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 251.651,-Kč k rukám „zástupce žalobce“ a České republice na náhradě nákladů řízení 25.027,50 Kč a na soudním poplatku 102.459,-Kč na účet České republiky - Okresního soudu v Ostravě. Vyšel z toho, že v důsledku pracovní činnosti u žalované došlo u žalobce k poškození zdraví - k artróze pravého loketního kloubu a že toto onemocnění profesního původu nedosáhlo takového stupně, aby bylo kvalifikováno jako nemoc z povolání, nýbrž se jedná „pouze“ o ohrožení nemocí z povolání. Způsob a rozsah náhrady škody při ohrožení nemocí z povolání je podle ustanovení §384 odst. 3 zákoníku práce stejný jako u náhrady škody z nemoci z povolání. Na rozdíl od náhrady škody z nemoci z povolání však v případě uplatnění této jiné škody musí být poškozeným zaměstnancem v řízení prokázáno, že zaměstnavatel porušoval své právní povinnosti a toto porušení je v příčinné souvislosti se škodou na zdraví. Porušování právních povinností žalovanou bylo prokázáno znaleckým zkoumáním v oboru zdravotnictví, odvětví hygiena práce, z něhož soud vzal za prokázané, že žalovaná své právní povinnosti porušovala, neboť žalobce po dobu výkonu práce u žalované vystavila expozici vibracím přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin, jejichž úroveň přesahovala stanovené hygienické limity. Námitku žalované, že na odškodňování ohrožení nemocí z povolání „legislativa nepamatovala“, odmítl s tím, že právě soudy jsou povolány k tomu, aby legislativní mezery v platném právu svou rozhodovací činností vyplňovaly a dotvářely tak platné právo v souladu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že není uplatnění tohoto nároku přesně legislativně upraveno, nemůže vést k odepření práva soudem (denegatio iustitiae), nýbrž i při absenci legislativní úpravy je soud povinen nalézt spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky řízení. Hmotněprávní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu považoval za naplněny, neboť žalobcova újma na zdraví je v příčinné souvislosti s porušováním právních povinností žalovanou. Při výpočtu žalobcovy náhrady za ztrátu na výdělku vycházel z toho, že rozhodným výdělkem pro účely tohoto výpočtu je žalobcův průměrný hrubý výdělek za 4. čtvrtletí roku 2006, že tento rozhodný výdělek je nutné v souladu s valorizačními vyhláškami v průběhu zkoumaného období zvýšit podle provedených valorizací, a že s ohledem na to, že žalobce byl po celé zkoumané období v evidenci úřadu práce veden jako uchazeč o zaměstnání, a pokud byl v mezidobí zaměstnán, tak jeho příjem nepřesahoval výši minimální mzdy, od shora uvedeného rozhodného výdělku odečítal v jednotlivých kalendářních měsících minimální mzdu. Poté ztrátu na výdělku, včetně příslušných úroků z prodlení, vypočetl a žalobci přiznal.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 16 Co 185/2015 – 385, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“ (ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 2.072.294,- Kč s úrokem z prodlení), „pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 32.940,- Kč s přísl.“, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, „pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 2.039.354,- Kč s přísl.“ a „v odstavci II. výroku“ (ve výroku o povinnosti žalované platit žalobci s účinností od 1. 3. 2015 peněžitý důchod ve výši 34.153,- Kč) jej změnil tak, že žalobu o zaplacení „částky 2.039.354,- Kč s přísl.“ a o placení částky 34.153,- Kč měsíčně od 1. 3. 2015 do budoucna zamítl; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 111.985,- Kč k rukám Mgr. Lucie Vávrové, advokátky se sídlem v Praze, Revoluční 7, a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, hygiena práce, který znalec RNDr. Jiří Urbanec provedl ústně do protokolu při jednání soudu, dospěl k závěru, že všechny práce, které žalobce u žalované vykonával, byly orgánem ochrany veřejného zdraví zařazeny do třetí kategorie rizika vibrací a do třetí kategorie fyzické zátěže malých svalových skupin, že při výkonu práce u žalobce docházelo pravidelně k přenášení nadlimitních vibrací na horní končetiny z pneumatického nářadí a i k nadměrnému jednostrannému namáhání malých svalových skupin horních končetin a že ohrožení nemocí z povolání vzniklo u žalobce v důsledku překračování expozičních limitů stanovených pro vibrace přenášené na ruce a v důsledku překračování hygienických expozičních limitů pro lokální svalovou zátěž horních končetin. Souhlasil s žalobcem v názoru, že zaměstnanec se může domáhat náhrady škody i při ohrožení nemocí z povolání a že takový nárok je třeba posoudit podle ustanovení §265 zákoníku práce. V takovém případě je však třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance, a že škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti. Porušení právních povinností zaměstnavatele (žalované), které mělo být v posuzovaném případě způsobeno tím, že porušoval hygienické limity ochrany zdraví zaměstnance před nadměrnými vibracemi a dlouhodobou nadměrnou a jednostrannou zátěží horních končetin, ale podle odvolacího soudu prokázáno nebylo. Vycházeje z ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a z ustanovení §3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb. dovodil, že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného jednostranného zatížení); zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele. Žalobcovo tvrzení, že povinností zaměstnavatele, kterou žalovaná nesplnila, bylo jinými opatřeními zabránit tomu, aby k poškození zdraví žalobce za výše uvedených podmínek docházelo, neboť nepřijala, případně nedodržela, opatření, kterými by poškození zdraví žalobce na rizikové práci bylo zabráněno (mezi taková opatření patří například hygienické přestávky v práci), a neučinila nic pro to, aby hygienické limity vůči žalobci byly dodržovány, a že není na žalobci, aby tvrdil a prokazoval, jaká opatření k ochraně jeho zdraví měl zaměstnavatel přijmout a dodržovat, protože je to zaměstnavatel, který by měl tvrdit a prokazovat, jaká konkrétní dodržování hygienických limitů na obě rizika přijímal, odmítl. Podle jeho názoru povinnost tvrzení stanovená zákonem vyžaduje, aby žalobce konkrétně tvrdil, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu navrhnout důkazy. Poukazuje-li žalobce například na přestávky v práci, muselo by být tvrzeno, kolik přestávek v práci a v jakém období měla žalovaná jako zaměstnavatel žalobci umožnit (a neumožnila). Tvrzení, že žalovaná obecně nedodržovala přestávky v práci, úplné žalobní tvrzení ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje. Žalobce svou povinnost tvrzení uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř, nesplnil, proto nemohl splnit ani povinnost důkazní uloženou mu ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř. a prokázat, že mu vznikla škoda na zdraví tím, že žalovaná v souvislosti s výkonem pracovních úkolů žalobce porušila své právní povinnosti či úmyslně jednala proti dobrým mravům. Uzavřel, že závěr okresního soudu, že žalovaná porušila své právní povinnosti, protože žalobce po dobu výkonu práce u žalované vystavila expozici vibracím přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin, jejichž úroveň přesahovala hygienické limity, není správný.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jež podává „z důvodů - nesprávně, případně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, vad řízení před odvolacím soudem, nesprávného právního posouzení procesních otázek povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a nesení břemene tvrzení a důkazního břemene“, žalobce namítá, že, je-li správný názor odvolacího soudu, podle něhož porušování právních předpisů ze strany zaměstnavatele spočívá až v tom, že nepřijímá opatření k tomu, aby nedocházelo k překračování hygienických limitů, stanovených zvláštními právními předpisy pro ochranu zdraví zaměstnance při práci před jednotlivými rizikovými faktory, navozuje se procesní otázka, kdo má tvrdit a prokazovat, jaká opatření má zaměstnavatel přijímat k předcházení porušování hygienických limitů a zda je také skutečně přijímal. Domnívá se, že tvrdil-li žalobce obecně, že bylo povinností žalované přijímat opatření v oblasti organizace práce žalobce k předcházení překračování hygienických limitů pro nejvýše přípustné vibrace nebo pro fyzickou zátěž horních končetin, pak už nebylo jeho procesní povinností tvrdit a prokazovat, jaká konkrétní opatření to měla být a zda byla vůči žalobci dodržována. Ve svých důsledcích znamená přístup odvolacího soudu „převrácení“ charakteristiky závislé práce v pracovněprávním vztahu jako práce organizované zaměstnavatelem na riziko zaměstnavatele do procesní oblasti tak, že to je naopak zaměstnanec, který si má svoji práci sám organizovat tak, aby k překračování hygienických limitů pro nejvýše přípustné vibrace nebo pro fyzickou zátěž horních končetin vůči němu nedocházelo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k doplnění řízení a k novému rozhodnutí.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky odpovědnosti zaměstnavatele za újmu na zdraví zaměstnance, jež vznikla v důsledku jeho rizikové práce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované a jejích právních předchůdců od roku 1985 do 20. 3. 2007 jako pomocník havíře, havíř, předák v rubání a horník ve zmáhání dlouhých důlních děl. Všechny práce, které žalobce u žalované vykonával, byly orgánem ochrany veřejného zdraví zařazeny do třetí kategorie rizika vibrací a do třetí kategorie fyzické zátěže malých svalových skupin. Při výkonu práce u žalobce docházelo pravidelně k přenášení nadlimitních vibrací na horní končetiny z pneumatického nářadí a i k nadměrnému jednostrannému namáhání malých svalových skupin horních končetin. Ze znaleckých posudků vypracovaných znalci (znaleckými ústavy) z oboru zdravotnictví - pracovní úrazy a nemoci z povolání, bylo prokázáno, že žalobce trpí ohrožením nemocí z povolání a že toto ohrožení nemocí z povolání vzniklo u žalobce v důsledku překračování expozičních limitů stanovených pro vibrace přenášené na ruce a v důsledku překračování hygienických expozičních limitů pro lokální svalovou zátěž horních končetin. Žalobce a žalovaná rozvázali pracovní poměr dohodou ze dne 12. 3. 2007 ze zdravotních důvodů pro ohrožení nemocí z povolání.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady ztráty na výdělku, která mu měla vzniknout za dobu ode dne 1. 1. 2008 do dne 28. 2. 2015, a dále ode dne 1. 3. 2015 do budoucna – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 4. 2008, tj. do dne, než nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Citované ustanovení upravuje tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Jde o bezvýhradnou odpovědnost, která vylučuje jakoukoli subjektivní kategorii odpovědnostního právního vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu; zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců (srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu III, Praha 1980, s. 83). Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ustanovení §265 odst. 1 zák. práce jsou škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami) a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody.
Jak správně uvedl již soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2015, č. j. 26 C 90/2011 – 222, domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli (tak jako žalobce v posuzované věci) náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení §265 zák. práce.
Škoda, která vzniká zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nastává proto, že zaměstnanec, který byl pro následky porušení pracovní povinnosti podle zvláštních právních předpisů neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku nemocenské dávky. Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem porušení právní povinnosti snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené mu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky porušení právní povinnosti stejný výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vzniká dnem, k němuž byl zaměstnanec neschopen práce. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku a porušením právní povinnosti (v daném případě porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem porušení této právní povinnosti, tj. bez jejího porušení by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku porušení právních povinností, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Porušení právní povinnosti nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin, neboť příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou (jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (srov. §349 odst. 1 zák. práce).
Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům (§102 odst. 1 zák. práce). Prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik (§102 odst. 2 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění a provádět taková opatření, aby v důsledku příznivějších pracovních podmínek a úrovně rozhodujících faktorů práce dosud zařazené podle zvláštního právního předpisu jako rizikové mohly být zařazeny do kategorie nižší. K tomu je povinen pravidelně kontrolovat úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména stav výrobních a pracovních prostředků a vybavení pracovišť a úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek, a dodržovat metody a způsob zjištění a hodnocení rizikových faktorů podle zvláštního právního předpisu (§102 odst. 3 zák. práce). Není-li možné rizika odstranit, je zaměstnavatel povinen je vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno. Přijatá opatření jsou nedílnou a rovnocennou součástí všech činností zaměstnavatele na všech stupních řízení. O vyhledávání a vyhodnocování rizik a o přijatých opatřeních podle věty první vede zaměstnavatel dokumentaci (§102 odst. 4 zák. práce).
Citovaná ustanovení ukládají zaměstnavateli obecné povinnosti při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v oblasti prevence rizik. Podstata prevence rizik, jak dále vyplývá z ustanovení §102 zák. práce, spočívá v tom, že je třeba rizikům předcházet - rizika odstraňovat - minimalizovat jejich působení (jsou-li neodstranitelná). Cílem prevence rizik je tak předcházení škodlivému vlivu rizikových faktorů na zdraví zaměstnanců a vzniku nemocí z povolání a pracovních úrazů.
Z tohoto pohledu nemůže obstát argumentace odvolacího soudu, že povinnost tvrzení stanovená zákonem vyžaduje, aby žalobce konkrétně tvrdil, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu navrhnout důkazy, a že žalobce svou povinnost tvrzení uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř, nesplnil, proto nemohl splnit ani povinnost důkazní uloženou mu ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř. a prokázat, že mu vznikla škoda na zdraví tím, že žalovaná v souvislosti s výkonem pracovních úkolů žalobce porušila své právní povinnosti či úmyslně jednala proti dobrým mravům.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2355/2009).
I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je jejich nositelem, odvozen z hmotného práva; ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.
Souhlasit lze s odvolacím soudem i v tom, že z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení §265 odst. 1 zák. práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o náhradu škody má zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním mu vznikla škoda, že zaměstnavatel porušil svou právní povinnost či jednal úmyslně proti dobrým mravům a že mezi škodou vzniklou zaměstnanci a porušením právní povinnosti zaměstnavatele či jeho úmyslným jednáním proti dobrým mravům je příčinná souvislost.
V projednávané věci žalobce tvrdil, že povinnost, kterou žalovaná (zaměstnavatel) porušila, byla jinými opatřeními zabránit tomu, aby docházelo k poškození zdraví žalobce za situace, kdy vykonával rizikové práce ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a ustanovení §3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli, při nichž jsou překračovány hygienické limity (v případě žalobce vibrace a nadměrné jednostranné zatížení horních končetin). Žalovaná totiž nepřijala, případně nedodržela, opatření, kterými by poškození zdraví žalobce na rizikové práci bylo zabráněno; mezi taková opatření patří například hygienické přestávky v práci. Žalovaná neučinila nic pro to, aby hygienické limity vůči žalobci byly dodržovány. Jinak řečeno, žalobce poukazoval na to (tvrdil), že žalovaná porušovala (neplnila) své povinnosti vyplývající zejména z ustanovení §102 zák. práce o předcházení ohrožení života a zdraví při práci.
Za této situace to byla žalovaná, kterou stíhalo – jak vyplývá z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení §102 zák. práce - břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že tyto (zákonné) povinnosti vůči žalobci (i obecně) plnila a jakým způsobem. Představa odvolacího soudu, že to je žalobce, kdo měl tvrdit, jaká konkrétní opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu navrhnout důkazy, zcela převrací (jak na to poukazuje žalobce v dovolání) povinnosti, které má zaměstnavatel a zaměstnanec v pracovním poměru. Je to totiž zaměstnavatel, kdo má ve smyslu ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce a zejména §102 zák. práce povinnost předcházet ohrožení života a zdraví při práci. Jakým způsobem a v jakém rozsahu tak má činit, ponechává právní úprava pouze na zaměstnavateli a jen rámcově (srov. §102 odst. 5 zák. práce) naznačuje, která opatření by v tomto směru mohl zaměstnavatel učinit.
I když lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného jednostranného zatížení), a že zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele, nelze přehlédnout, že v tomto směru žalobce porušení právních povinností žalované netvrdil. Porušení povinností žalované – jak výše uvedeno – totiž spatřoval (důvodně) v neplnění (neprovádění) opatření směřujících k předcházení ohrožení života a zdraví při práci, případně jejich přijímání ale nedodržování, neboť jak vyplývá z provedeného dokazování, právě provádění rizikových prací žalobcem vedlo k poškození jeho zdraví a v konečném důsledku i ke ztrátě na výdělku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) - s výjimkou výroku, kterým byl „ rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 32.940,- Kč s přísl.“, zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno - zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu