ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2326.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2326/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci zástavního věřitele Českomoravské stavební spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, IČO 49241397, zastoupeného JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Michli, Vyskočilova č. 1326/5, proti zástavním dlužníkům 1) D. D., a 2) A. D., o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 215/2011, o dovolání zástavního věřitele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2012, č. j. 11 Co 57/2012-51, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil „prodej zástavy – nemovitosti, a to bytové jednotky č. v budově č. p., č. p. na stavebních parcelách č. parc. 918/1 a č. parc. 918/2, se spoluvlastnickým podílem ve výši 728/21629 z celku na společných částech budovy č. p., č. p., se spoluvlastnickým podílem ve výši 728/21629 z celku na stavebních parcelách č. parc. 918/1 a č. parc. 918/2, vše v obci O., část obce O., katastrální území O. nad O., zapsaných na listu vlastnictví č. 2649 (budova) a č. (jednotka) v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary pro obec O. a katastrální území O. nad O., k uspokojení pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem ve výši 370.357,96 Kč s úrokem ve výši 23.780,53 Kč s úrokem ve výši 5,70 % ročně z částky 370.357,96 Kč od 26. 8. 2011 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 24.174,34 Kč a s úrokem z prodlení z dlužné částky 370.357,96 Kč od 26. 8. 2011 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ze Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo 0293398401 ze dne 15. 9. 2003 a nákladů tohoto soudního řízení“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že s dlužníkem D. D., narozeným dne X uzavřel dne 8. 5. 2001 „Smlouvu o stavebním spoření“ číslo X. Dne 15. 9. 2003 uzavřel s dlužníkem „Smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření“ č. X, jejímž předmětem je poskytnutí meziúvěru do výše 533.000,- Kč. K zajištění pohledávek zástavního věřitele bylo zřízeno zástavní právo na základě „Smlouvy o zřízení zástavních práv k věcem nemovitým“ číslo ze dne 17. 9. 2003 a předmětem zástavních práv podle této zástavní smlouvy se staly výše popsané nemovitosti. Zajištěná pohledávka nebyla dosud uspokojena.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 4. 10. 2011, č. j. 10 C 215/2011-12, „nařídil prodej – bytové jednotky č. v budově č.p., č. p. na stavebních parcelách č. parc. 918/1 a č. parc. 918/2, se spoluvlastnickým podílem ve výši 728/21629 z celku na společných částech budovy č. p., č. p. se spoluvlastnickým podílem ve výši 728/21629 z celku na stavebních parcelách č. parc. 918/1 a č. parc. 918/2, vše v obci O., část obce O., katastrální území O. nad O., zapsaných na listu vlastnictví č. (budova) a č. (jednotka) v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary pro obec O. a katastrální území O. nad O., k uspokojení pohledávky zástavní věřitele za dlužníkem ve výši 370.357,96 Kč s úrokem ve výši 23.780,53 Kč s úrokem ve výši 5,70% ročně z částky 370.357,96 Kč od 26.8.2011 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 24174,34 Kč a s úrokem z prodlení z dlužné částky 370.357,96 Kč od 26. 8. 2011 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ze Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo X ze dne 15. 9. 2003“, a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit zástavnímu věřiteli společně a nerozdílně na nákladech řízení 12.720,- Kč“. Dospěl k závěru, že zástavní věřitel uzavřel s obligačním dlužníkem D. D., narozeným [odlišným od zástavního dlužníka 1)] dne 18. 5. 2001 smlouvu o stavebním spoření a následně dne 15. 9. 2003 smlouvu o úvěru. S oběma zástavními dlužníky uzavřel zástavní věřitel dne 17. 9. 2003 zástavní smlouvu, kterou se zástavní dlužníci zaručili za závazek obligačního dlužníka ve výroku uvedenými nemovitostmi. Protože „zástavní věřitel prokázal, že má zajištěnou splatnou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, a to zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví zástavních dlužníků“, žalobě vyhověl.
K odvolání zástavních dlužníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 3. 2012, č. j. 11 Co 57/2012-51, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na nákladech odvolacího řízení 5.000,- Kč. Souhlasil se soudem prvního stupně, že „formálně byly splněny podmínky“ pro vyhovění žalobě, neboť bylo prokázáno, kdo je věřitelem pohledávky, o jakou pohledávku se jedná, že pohledávka je zajištěna zástavním právem, co je zástavou a kdo je zástavním dlužníkem; vytknul mu však, že „dalšími okolnostmi případu se nezabýval“. Dovodil, že zástavní věřitel právo na soudní prodej zástavy uplatňuje v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť „výkon práva musí být rovněž přiměřený s ohledem na cíl, kterého má být dosaženo“. Vyšel přitom zejména z vývoje vztahů mezi účastníky a zdůraznil, že až do zahájení samotného řízení „zástavní věřitel neuvědomil zástavní dlužníky o vzniklé situaci, nekontaktoval je a rovnou podal žalobu“. Zástavní dlužníci projevili zájem převzít závazek obligačního dlužníka na sebe a zástavnímu věřiteli nabídli lepší podmínky, než které byly sjednány mezi zástavním věřitelem a obligačním dlužníkem (splátku dluhu ve výši 4.000,- Kč měsíčně). Zástavní věřitel však nabídl zástavním dlužníkům měsíční splátku 40.000,- Kč. Tento návrh vyhodnotil odvolací soud jako „zcela nepřiměřený“, který stavěl zástavní dlužníky do situace, „kdy pro ně bylo nemožné za těchto podmínek závazek za obligačního dlužníka splnit“. K dohodě nedošlo, ale zástavní dlužníci přesto začali ve prospěch zástavního věřitele platit a platí měsíční splátky 4.000,- Kč, což je splátka, která odpovídá jejich majetkovým poměrům a zároveň vyšší, než byla sjednána s obligačním dlužníkem. Za „poctivou nabídku k vyřešení sporu“ nelze podle odvolacího soudu považovat ani další návrh zástavního věřitele na zaplacení dluhu v 36 měsíčních splátkách. V takto ultimativním jednání zástavního věřitele lze spatřovat prvky šikanózního výkonu práva, který je nepochybně v rozporu s dobrými mravy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že zástavní věřitel navrhl zástavním dlužníkům zaplacení dlužné částky v měsíčních splátkách v rámci 36 měsíců, ale tato nabídka nebyla ze strany zástavních dlužníků akceptována. Zástavní věřitel žalobou uplatňoval svá práva a nejednal v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru dovolatele měl soud v řízení o soudním prodeji nemovitosti zkoumat pouze to, zda pohledávka zástavního věřitele byla zajištěna zástavním právem na nemovitosti zástavního dlužníka, zda označený zástavní dlužník je vlastníkem zástavy a listiny, dokládající pohledávku zajištěnou zástavním právem. Ostatní skutečnosti nejsou v tomto řízení významné, jimi se zabývá soud až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tj. v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Odvolací soud však postupoval v rozporu s právními předpisy, protože tyto skutečnosti zkoumal již v rámci řízení o soudním prodeji zástavy; „právní posouzení otázky práva na soudní prodej zástavy s ohledem na soulad s dobrými mravy nemělo být předmětem věci“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zástavní dlužníci navrhli, aby dovolací soud „usnesení Krajského soudu v Plzni nechal platné ve všech bodech“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je v napadeném potvrzujícím výroku dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal toto rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Jak již bylo konstantní soudní judikaturou dovozeno, soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §251 a násl. o. s. ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst. 1 o. s. ř.). V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy, jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. též usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci soud prvního stupně výše popsaným způsobem postupoval, odvolací soud tento postup shledal správným a i dovolací soud souhlasí se závěrem, že všechny předpoklady, významné z hlediska ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř., byly doloženy. Odvolací soud však nesouhlas s nařízením soudního prodeje zástavy založil na tom, že v ultimativním jednání zástavního věřitele lze spatřovat prvky šikanózního výkonu práva, který je nepochybně v rozporu s dobrými mravy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 občanského zákoníku). Je-li pohledávka zajištěna více zástavami, může zástavní věřitel navrhnout zpeněžení kterékoliv z nich nebo, je-li to třeba k uspokojení pohledávky, může navrhnout i prodej více nebo všech těchto zástav (srov. §165a odst. 2 občanského zákoníku). Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem u soudu po dlužníku není ustanoveními odstavců 1 a 2 dotčeno (srov. §165a odst. 3 občanského zákoníku).
Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaných ustanovení - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Je zcela ponecháno na vůli zástavního věřitele, zda se bude domáhat uspokojení zajištěné pohledávky po dlužníkovi ze zajištěné pohledávky nebo po zástavním dlužníku, stejně jako to, kterou z více zástav si vybere k realizaci svého práva. Postup zástavního věřitele, který podá žalobu na soudní prodej zástavy proti zástavnímu dlužníku - zástavci, proto nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243d odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu