ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2334.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2334/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Lubomírem Čuhelem, advokátem se sídlem v Praze 10, Chudenická č. 1086/22, proti žalované Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, náměstí Jana Palacha č. 80/3, IČ 60461071, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 80/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. 30 Co 538/2008-61, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Aleše Pejchala, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31. 10. 2007, který byl žalobkyni doručen dne 5. 11. 2007, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce. Zvlášť hrubé porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci spatřovala v tom, že dopisem ze dne 2. 10. 2007 bylo žalobkyni uloženo, aby do 5. 10. 2007 předložila písemně na sekretariátu rektora žalované „sylaby“ předmětů, které hodlá vyučovat v laboratoři digitálních médií žalované během zimního semestru akademického roku 2007/2008, avšak žalobkyně úkol nesplnila ani v náhradním termínu, který byl stanoven. Navíc při kontrolách v průběhu dnů 3. a 31. 10. 2007 bylo zjištěno, že bez jakékoliv omluvy nebyla přítomna na pracovišti.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle pracovní smlouvy (pracovní náplně ze dne 16. 8. 2001) je jí uložena pouze povinnost podílet se na tvorbě studijních plánů, ale že neodpovídá za vypracování „sylabů“ předmětů, které vyučuje. V době od 30. 7. 2007 do 1. 10. 2007 byla navíc v pracovní neschopnosti a žádala, aby jí nebyly zadávány žádné pracovní úkoly. Ve vztahu k vytýkané nepřítomnosti na pracovišti uvedla, že není jasné, na jakém pracovišti měla být přítomna, že ve dnech 3. 10. 2007 a 31. 10. 2007 nevyučovala a že dne 3. 10. 2007 mezi 10. a 11. hod. byla na pravidelné kontrole u lékaře.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. 15 C 80/2008-33, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 10. 2007 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 9.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Čuhela. Dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 10. 2007 obsahuje řádné skutkové vymezení výpovědního důvodu a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §72 zákoníku práce. Vycházeje dále z toho, že žalobkyně pracovala v laboratoři digitálních médií, přičemž i v nadcházejícím akademickém roce 2007/2008 hodlala vyučovat stejné předměty jako v roce předchozím, že žalovaná opakovaně ukládala žalobkyni pracovní úkoly v době, kdy žalobkyně byla v pracovní neschopnosti, že žalovaná již v září 2007 učinila výběrové řízení na obsazení akademických postů v laboratoři digitálních médií, které posléze obsadila třemi novými lektory, že v září 2007 asistent F. a vedoucí laboratoře H. vypracovali podrobné „sylaby“ předmětů, jež měly být v rámci laboratoře vyučovány, že žalovaná přesto dopisem ze dne 2. 10. 2007 uložila žalobkyni předložit „sylaby“ předmětů, jež hodlá vyučovat, že ke splnění téhož úkonu byla žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 8. 10. 2007, že ve dnech 3. a 31. 10. 2007 žalobkyně nebyla na pracovišti v době od 9 do 17 hodin, jak jí bylo uloženo dopisem ze dne 2. 10. 2007 a že v tyto dny byla žalobkyně u lékaře, dospěl k závěru, že postup žalované, jímž žalobkyni ukládala opakovaně vypracovat „sylaby“ předmětů, jež hodlá vyučovat, se „jeví jako šikanózní” a v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná požadovala po žalobkyni splnění úkolu, který již v září 2007 splnili kolegové F. a H. Jestliže žalobkyně sdělila již v měsíci srpnu 2007, že hodlá vyučovat stejné předměty jako v předchozím roce, jeví se zadání úkolu vypracovat podrobné „sylaby“ jako nadbytečné. Navíc v té době po provedeném výběrovém řízení žalovaná se žalobkyní jako vyučující nepočítala a její pozici obsadila kolegou H. V řízení nebyla prokázána ani absence žalobkyně na pracovišti ve dnech 3. 10. a 31. 10. 2007, neboť v té době byla žalobkyně prokazatelně u lékaře. Žalobkyně se tak nedopustila porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, jež jí bylo vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 30 Co 538/2008-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru „daná žalobkyni žalovanou ze dne 31. října 2007“ je neplatná, zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 22.530,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Pejchala. Poté, co doplnil dokazování výslechem svědků J. H. a J. Z., dospěl k závěru, že byl dán jak výpovědní důvod „nepřítomnost na pracovišti“, tak výpovědní důvod „nevypracování sylabů předmětů“. Vyšel přitom z toho, že „nade vší pochybnost“ bylo prokázáno, že žalobkyně dne 2. 10. 2007 převzala od žalované dopis, v němž jí byla uložena přítomnost na pracovišti denně v pracovní dny od 9.00 hodin do 17.00 hodin, že dne 3. 10. 2007 a dne 31. 10. 2007 u žalované neomluvila svoji nepřítomnost na pracovišti v době od 9.00 hodin do 12.30 hodin (dne 3. 10. 2007) a od 9.00 hodin do 12.00 hodin (dne 31. 10. 2007) a že dne 3. 10. 2007 v době od 12.30 hodin do 17.00 hodin a dne 31. 10. 2007 v době od 12.00 hodin do 17.00 hodin, kdy již důvod nepřítomnosti odpadl, nesplnila svoji povinnost být na pracovišti připravena k výkonu práce podle pokynů žalované. Absence žalobkyně na pracovišti dne 3. října 2007 od 12.30 hodin do 17.00 hodin a dne 31. října 2007 od 12.00 hodin do 17.00 hodin byly sice krátkodobé a žádná z nich sama o sobě nemůže být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru (§55 zák. práce), ve svém souhrnu však - a též s přihlédnutím k tomu, že se první z nich žalobkyně dopustila dne následujícího poté, co od žalované převzala dopis, v němž jí žalovaná uložila povinnost přítomnosti na pracovišti denně v pracovní dny od 9.00 hodin do 17.00 hodin (nedbala opatření žalované stran rozvrhu pracovní doby ihned po jeho vydání), a druhé z nich ještě v témže měsíci (jednala opakovaně v krátké době) - znamenají porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které s ní žalovaný může okamžitě zrušit pracovní poměr a tedy i dát výpověď z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že úkol vypracovat „sylaby“ předmětů, jež žalobkyně hodlala vyučovat, byl žalobkyni zadán, že skutečnost, že žalobkyně „sylaby“ předmětů nevypracovala, „sporována“ nebyla a že „nevyšlo najevo ničeho“, co by svědčilo pro závěr, že pokyn žalované k vypracování „sylabů“ předmětů byl nadbytečný a její jednání v tomto směru šikanózní a odporující dobrým mravům, nesplnění pokynu žalované k vypracování „sylabů“ předmětů žalobkyní znamená porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, pro které jí žalovaná může dát výpověď.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně v první řadě podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu a namítá, že její nepřítomnosti na pracovišti byly krátkodobé, omluvené návštěvou u lékaře a že „nebyly ani tři, nebyly tedy soustavné, ani sled nepřítomností, ale s odstupem skoro jednoho měsíce“; svoji nepřítomnost žalobkyně omlouvala prostřednictvím sekretářky své přímé nadřízené. Tato dvojí krátkodobá nepřítomnost, kterou nevznikla zaměstnavateli žádná škoda, se nedá považovat za porušení „pracovní kázně“ zvlášť hrubým způsobem, pro které je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, jak je uvedeno ve zdůvodnění rozsudku, ani za opakované méně závažné porušení „pracovní kázně“. Zpochybňuje dále potřebu žalované, aby žalobkyně vypracovávala „sylaby“ předmětů, které hodlala vyučovat, a dovozuje, že to, že žalovaná vyžadovala od žalobkyně práci, která už byla vykonána a nebylo jí tudíž zapotřebí, je v rozporu s dobrými mravy a že v takovém případě není nesplnění pokynu žalované porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů nebo pracovní smlouvy, ale překážkou na straně zaměstnavatele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť odvolací soud zhodnotil veškeré provedené důkazy a se všemi námitkami a tvrzeními obou stran sporu se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 31. 10. 2007, který byl žalobkyni doručen dne 5. 11. 2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy ve znění účinném do 31. 12. 2007 - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu ve výpovědi z pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity předvídané v ustanovení §52 písm. g) zák. práce, příp. §55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé, závažné nebo méně závažné).
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že „důvodem podání dovolání je, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem“, tedy že uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jejích námitek není jen kritika právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka kromě toho, že v dovolání polemizuje s tím, zda a které povinnosti mohla žalovaná žalobkyni uložit a jejich splnění vyžadovat (vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí), napadá rovněž skutková zjištění odvolacího soudu o okolnostech tvrzené nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalované rovněž z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že žalobkyně dne 2. října 2007 převzala od žalované dopis, v němž jí byla uložena přítomnost na pracovišti denně v pracovní dny od 9.00 hodin do 17.00 hodin, že „dne 3. října 2007 a dne 31. října 2007 u žalované neomluvila svoji nepřítomnost na pracovišti“ a že „dne 3. 10. 2007 v době od 12.30 hodin do 17.00 hodin a dne 31. 10. 2007 v době od 12.00 hodin do 17.00 hodin, kdy již důvod nepřítomnosti odpadl, nesplnila svoji povinnost být na pracovišti připravena k výkonu práce podle pokynů žalované“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z obsahu výpovědi žalobkyně a svědků J. H. a J. Z.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobkyně „nesporovala svoji nepřítomnost na pracovišti ve dnech 3. a 31. října 2007“, že přítomnost žalobkyně na terapeutických sezeních byla jinou důležitou překážkou v práci ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 zák. práce, že však svoji nepřítomnost na dobu nezbytně nutnou předem neomluvila („svědkyně J. Z. potvrdila, že pouze v několika případech jí žalobkyně telefonicky sdělila, že následujícího dne jde k lékaři, nikoli však, že by se tak stalo ve dnech 3. a 31. října 2007“) a že v uvedených dnech nebyla na pracovišti ani poté, co důvod nepřítomnosti odpadl. K tvrzení žalobkyně v dovolání, že ve dnech 3. a 31. 10. 2007 byla na pracovišti v odpoledních hodinách (po skončení terapeutických sezení) nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť jde o „novotu“ uplatňovanou v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. teprve v dovolacím řízení.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu týkající se dosavadních pracovních výsledků žalobkyně a jejího postoje k plnění pracovních úkolů oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Dovozuje-li žalobkyně v dovolání jiné skutkové závěry (že nepřítomnost omlouvala telefonicky u svědkyně Z.), činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem. Navíc sama žalobkyně před soudem prvního stupně do protokolu dne 28. 8. 2008 vypověděla: „když jsem zjistila, že ve středu 3. 10. 2007 proběhla kontrola na pracovišti, od té doby jsem se vždy telefonicky omlouvala u sekretářky rektora“, z čehož logicky vyplývá, že nemohla předem omlouvat svoji nepřítomnost dne 3. 10. 2007.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatelky, že postup žalované (příkaz být na pracovišti a vypracovat „sylaby“) byl nerovným zacházením se žalobkyní (oproti ostatním 85 vyučujícím na škole) a že takové jednání bylo v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce lze tedy považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). K tomuto právnímu názoru se dovolací soud při v podstatně nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že zaměstnavatel vždy nemusí být v souvislosti s ukládáním pracovních úkolů veden při plnění povinnosti uložené mu ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce poctivým záměrem. Ukáže-li se, že zaměstnavatel nepřistoupil k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit jejich účel, ale – jak zmíněno ve výkladu podaném shora - v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu (a je-li proto jeho jednání závadné ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce), nemůže takový pokyn požívat právní ochrany a je třeba jej považovat za neplatný právní úkon [§18 zák. práce, §39 obč. zák.].
V projednávané věci však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná (jako zaměstnavatelka) tím, že dopisem ze dne 2. 10. 2007 žalobkyni uložila přítomnost na pracovišti denně v pracovní dny od 9.00 hodin do 17.00 hodin a vypracovat „sylaby“ předmětů, které hodlá vyučovat v zimním semestru akademického roku 2007/2008, sledovala především poškození žalobkyně. I když důsledkem tohoto postupu bylo, že žalobkyně by (zřejmě) oproti předchozí situaci, kdy jí pracovní doba nebyla pevně stanovena, musela změnit režim přítomnosti na pracovišti, nelze za dané situace, kdy žalobkyně i bez tohoto konkrétního pokynu se v souvislosti s plněním pracovních úkolů na pracovišti zdržovala a kdy jí nic nebránilo požádat (a dohodnout) plnění povinností vyplývajících z pracovní smlouvy v potřebném rozsahu také jinde a jindy, bez dalšího dovodit, že žalovaná v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) v přímém úmyslu žalobkyni poškodit záměrně přistoupila (v souladu s ustanovením §81 odst. 1 zák. práce) ke stanovení pracovní doby, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. stanovení pracovní doby s ohledem na povahu práce vykonávané žalobkyní, provozní podmínky pracoviště nebo lepší využívání pracovní doby ku prospěchu studentů, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se podává, že zmíněná (možná) újma, která by tím byla žalobkyni způsobena (spočívající v tom, že by zřejmě musela změnit dosavadní režim přítomnosti na pracovišti) by byla spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, což ovšem samo o sobě neumožňuje učinit závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce. Stejné platí i ve vztahu k úkolu vypracovat „sylaby“, neboť argument dovolatelky, že na stejné předměty vypracovali „sylaby“ již její kolegové, nemůže obstát ve světle toho, že z povahy „sylabu“ - jak byl v průběhu řízení objasněn - vyplývá, že mimo formální obsahové stránky nese také znaky představ konkrétního vyučujícího; proto nepochybně mohou na tentýž předmět vyučovaný různými vyučujícími existovat i různé „sylaby“ odrážející představy konkrétního vyučujícího.
Ze stejných důvodů nemůže uvedené jednání žalované naplňovat ani znaky nerovného zacházení ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zák. práce. Dovolatelka totiž přehlíží, že – jak správně uvedl odvolací soud – jí stanovená pracovní doba reflektovala situaci na pracovišti, kdy žalobkyně fakticky nepřednášela a bylo třeba zajistit konzultační hodiny pro zájemce.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, podle které, jestliže jejím jednáním nevznikla zaměstnavateli žádná škoda, nedá se toto jednání považovat za porušení „pracovní kázně“ zvlášť hrubým způsobem, pro které je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, ani za opakované méně závažné porušení „pracovní kázně“.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení §52 písm.g) a §55 odst.1 písm.b) zák. práce - mezi porušením povinnosti z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm.b), §52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru není podstatné, jak zaměstnavatel ve výpovědi právně kvalifikuje porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, ale podstatné (rozhodující) je, aby zaměstnavatel výpovědní důvod ve výpovědi skutkově vymezil tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem (srov. ustanovení §50 odst. 4 zák. práce).
Ustanovení §52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 31. 10. 2007, závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že porušování povinností žalobkyní bylo kumulováno do relativně krátkého časového období, že se ho dopouštěla opakovaně a v prvním případě (nepřítomnost dne 3. 10. 2007) prakticky bezprostředně poté, co byla žalovanou na tuto povinnost písemně upozorněna, jakož i to, že svoji povinnost nesplnila ani v dodatečné lhůtě (vypracování „sylabů“). Okolnost, zda vytýkaným jednáním žalobkyně vznikla žalované také škoda je v této souvislosti bezvýznamná.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně závažně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovních povinností opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobkyní rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Aleš Pejchal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu