ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2339.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2339/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. R. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. k. B., družstvu, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 153/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2000 č.j. 21 Co 134/97-159, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo připuštěno přistoupení T. s.p., jako účastníka na straně žalovaného, se odmítá; v dalším se dovolání žalovaného zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.785,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16. 12. 1991 žalovaný „T. B., státní podnik se sídlem v B.“ sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že se „na základě změny funkčního schema“ ruší funkční místo zastávané žalobcem a že v souvislosti s touto organizační změnou se žalobce stal nadbytečným.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalovanému (státnímu podniku T. B.) uložena povinnost zaplatit mu na náhradě mzdy 46.190,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný neměl k výpovědi předchozí souhlas úřadu práce podle ustanovení §50 zák. práce, ačkoliv žalobce je na základě rozhodnutí Městské posudkové komise sociálního zabezpečení v Brně ze dne 4. 12. 1974 občanem se změněnou pracovní schopností. Jelikož žalobce žalovanému opakovaně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, požadoval rovněž náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku od 24. 6. 1992, kdy mu „se započítáním doby pracovní neschopnosti“ uplynula výpovědní lhůta.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 1993 č.j. 37 C 153/92-57 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „čs. státu na účet Městského soudu v Brně svědečné ve výši 126,10 Kč“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce neprokázal, že by žalovaného řádně a včas při nástupu do pracovního poměru (popř. v době před dáním výpovědi nebo „alespoň v době výpovědní lhůty“) uvědomil o tom, že je zaměstnancem se změněnou pracovní schopností, byla výpověď dána žalobci platně a nenáleží mu tudíž ani požadovaná náhrada mzdy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 1995 č.j. 21 Co 94/94-77 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud především vytkl soudu prvního stupně, že nepřihlédl k tomu, že v posuzované věci došlo po podání žaloby k sukcesi, v důsledku níž vstoupil do práv a povinností původně správně žalovaného státního podniku T. B. (a stal se tak v daném sporu pasivně legitimovaným subjektem) „M. k. B., družstvo“ se sídlem v B., P. č. 99, který v souvislosti s privatizací státního podniku T. B. (k níž došlo po uplynutí žalobcovy výpovědní lhůty) ve smyslu ustanovení §§15 a 17 zákona č. 91/1992 Sb. převzal práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům výrobní divize s.p. T. B., mezi které patřil i žalobce, jehož pracovní poměr dosud platně neskončil. Ve věci samé pak odvolací soud vyslovil názor, že z hlediska ustanovení §50 zák. práce není podstatné, zda žalovaný věděl či nevěděl o tom, že žalobce je zaměstnancem se změněnou pracovní schopností; proto za daného stavu, kdy souhlas příslušného orgánu státní správy k výpovědi žalobce nebyl dán a žalobce byl ke dni dání výpovědi zaměstnancem se změněnou pracovní schopností, nemůže být výpověď platná. Soudu prvního stupně uložil, aby doručil žalobu a nadále jednal s novým žalovaným „M. k. B., družstvo“ a zabýval se již jen uplatněným nárokem na náhradu mzdy.
Městský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 29. 11. 1996 č.j. 37 C 153/92-112 připustil změnu žaloby ohledně výše náhrady mzdy) rozsudkem ze dne 4. 12. 1996 č.j. 37 C 153/92-116 určil, že výpověď daná žalobci žalovaným dne 16. 12. 1991 je neplatná, a žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 172.789,- Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „Českému státu – Městskému soudu v Brně“ 126,10 Kč a soudní poplatek ve výši 4.904,- Kč a „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 18.036,- Kč „k rukám JUDr. J. H., B., J. 9“. Soud prvního stupně - jsa vázán právním názorem odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného a neplatnosti dané výpovědi - dospěl k závěru, že žalobci, kterému vznikl nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce „nejdříve podáním žaloby dne 2. 6. 1992 a nejpozději konkludentním jednáním žalobce dne 26. 6. 1992“, přísluší za období od 24. 6. 1992 do 30. 11. 1996 náhrada mzdy ve výši 198.409,20 Kč; vzhledem k ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. však žalobci mohl přiznat toliko požadovaných 172.789,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem 9. 5. 2000 č.j. 21 Co 134/97-159 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že „přistoupení T., s.p., jako účastníka na straně žalovaného se nepřipouští“, žalovanému uložil „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10.800,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce a vyslovil, že „dovolání proti tomuto rozsudku se nepřipouští“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k neplatnému rozvázání pracovního poměru (zaměstnavatel nesplnil podmínku platnosti výpovědi uvedenou v ustanovení §50 zák. práce) náleží žalobci, který dal svému zaměstnavateli na vědomí, že trvá na dalším zaměstnávání, náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku i za dobu překračující šest měsíců, „když žalovaný nevyužil možnosti dané mu ust. §61 odst. 2 zák. práce a nežádal nad tento rozsah krácení či nepřiznání náhrady mzdy“. Námitku žalovaného o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace odvolací soud odmítl s poukazem na svůj právní názor vyslovený v předešlém kasačním usnesení, podle kterého na žalovaného M. k. B., družstvo „ze zákona přešel celý komplex práv a povinností dřívějšího zaměstnavatele žalobce státního podniku T. a tato změna v rovině hmotněprávní má svůj výraz v procesním nástupnictví, k němuž došlo na straně žalovaného v probíhajícím sporu“; pro přechod práv a závazků podle zákona č. 91/1992 Sb. totiž - jak zdůraznil - „není podmínkou, aby privatizovaný majetek měl povahu odštěpného závodu s vlastní právní subjektivitou či jiným způsobem byl organizačně či ekonomicky samostatný“, ani není podstatné, zda v přílohách kupní smlouvy byl žalobce uveden jako přebíraný zaměstnanec či nikoli. Výrok o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného odvolací soud odůvodnil ustanovením §216 odst. 1 a §92 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že v daném sporu není pasivně legitimován a že žalobcem „vykonstruovaná, účelová a ničím nedoložená teorie o cessi, resp. sukcessi“ a „rozšíření žaloby na družstvo M. k. B.“, kterou odvolací soud „bez řádných dokladů a bez dokazování“ přijal, nemá oporu v právu, neboť podle jeho názoru z předložených důkazů „nesporně“ vyplývá, že v rámci privatizace s.p. T. B. „nastaly tak vážné závady a nedostatky, že o nějaké cessi nelze ani uvažovat“. Dále dovozoval, že smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a F. n. m. ČR nelze považovat za smlouvu o prodeji části podniku, neboť jí nebyla prodána ucelená část podniku, která by měla samostatně vedené účetnictví (pojem výrobní divize je podle názoru dovolatele pouze „významově nicotné pojmenování“), ale že jde o kupní smlouvu o prodeji části majetku, příp. smlouvu innominátní či postupní, na základě níž žalovaný nepřevzal hromadně všechny zaměstnance výrobní divize s.p. T. B., nýbrž pouze zaměstnance zahrnuté do seznamu, ve kterém však žalobce nikdy uveden nebyl. Kromě toho v době privatizace s.p. T. B. žalobce již nepracoval ve výrobní divizi, ale byl převeden do správní divize, kterou v rámci privatizace převzalo družstvo U. B.; žalobce tak přešel ke jmenovanému družstvu anebo zůstal u zbytkového s.p. T. B., který dosud právně i fakticky existuje a je dokonce i schopen uplatněné nároky žalobce uspokojit. Žalovaný za tohoto stavu nikdy nepřevzal závazky, které jsou předmětem sporu, a tudíž „nemá s případem nic společného“, zvláště jestliže s.p. T. B. provedl výpověď a vypořádání mzdových nároků s žalobcem v době, kdy žalovaný ještě nezahájil obchodní a výrobní činnost, a jestliže pracovní poměr žalobce u s.p. T. B. skončil ještě před účinností smlouvy o prodeji části podniku. Ve věci samé pak dovolatel vytkl soudům, že náležitě nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobce v rozhodné době žádný důkaz o tom, že je občanem se změněnou pracovní schopností nepředložil, že svému zaměstnavateli s.p. T. B. (i předchozímu zaměstnavateli) záměrně zatajil svůj zdravotní stav a neinformoval o něm ani závodní lékařku, čímž „porušil hrubým způsobem ustanovení §49 odst. 4 a §41 odst. 1 zákona 582/91 Sb.“ a „znemožnil plnění povinností organizací, u kterých byl zaměstnán, čímž vznikla škoda“. Mimo to žalovaný vyjádřil přesvědčení, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť mu nebylo řádně a včas doručeno předvolání k jednáním před odvolacím soudem nařízeným na 7. 4. 1995 a 23. 5. 1995 a byla mu tak znemožněna účast na těchto jednáních. Za nesprávný považoval i výrok o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení, jelikož označení „T. s.p.“ není v souladu se zápisem do obchodního rejstříku „a jde tedy o neexistující právní subjekt“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalovaného nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (nepřipuštění dovolání odvolacím soudem ve výroku napadeného rozsudku učiněné v rozporu se zákonem na závěru o přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení nic nemění), není opodstatněné a že proti výroku, kterým nebylo připuštěno přistoupení dalšího účastníka do řízení, není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobce pracoval u státního podniku T. B. (dříve koncernového podniku T. B.) na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 1988 naposledy jako „dispečer řízení výroby“ ve výrobní divizi a že dopisem ze dne 16. 12. 1991 s ním jmenovaný státní podnik rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti; výpovědní doba (přerušená po dobu pracovní neschopnosti žalobce) uplynula dnem 23. 6. 1992. Neplatnost uvedené výpovědi (a nároku na náhradu mzdy) žalovaný uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2. 6. 1992 proti státnímu podniku T. B. Na základě schváleného privatizačního projektu č. 192 byla rozhodnutím ministra průmyslu České republiky ze dne 30. 6. 1992 č. 497/1992 část majetku státního podniku T. B. - „výrobní divize 2003“ vyjmuta a převedena ke dni 1. 7. 1992 na F. n. m. České republiky. Smlouvou o prodeji podniku (kupní smlouvou), ve znění dodatku ze dne 23. 9. 1992, byla tato část majetku F. n. m. České republiky ke dni 1. 7. 1992 prodána družstvu „M. A V. T. – k. B.“ se sídlem v B., Ú. č. 3, nyní „M. k. B., družstvo“ se sídlem v B., P. č. 99.
Je-li (tak jako v posuzovaném případě) sporné, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, závisí vyřešení této otázky na zjištění, zda nastal některý z případů, s nímž zákon takovýto přechod spojuje.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce (ve znění účinném v době privatizace státního podniku T. B. v létě roku 1992, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb.) upravován v ustanoveních §249 až §251 (ustanovení §251 zák. práce upravuje uspokojení nároků pracovníků zrušené organizace). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele (organizaci) však dochází nejen podle uvedených ustanovení zákoníku práce, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (srov. např. §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obch. zák., §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít - jak ostatně uvádí i sám dovolatel - toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů. Proto již z tohoto hlediska nemůže mít právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém rozsahu, byl v kupní smlouvě o prodeji části podniku uzavřené ke dni 1. 7. 1992 mezi F. n. m. ČR a družstvem „M. A V. T. – k. B.“ sjednán v rámci přechodu práv a povinností „souvisejících s výrobní divizí s.p. T. B.“ na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů, včetně závazků vůči žalobci, neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoli relevance.
Jedním z případů (skutkových podstat) stanovených zákonem, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je privatizace (převod majetku státu na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby) podniku nebo jeho organizační složky, která probíhala podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 92/1992 (tj. ve znění účinném v době privatizace státního podniku T. B.) se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. §5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. §1 odst. 1 a §2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení §250 zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. §17, větu první tohoto zákona); tyto zákonné účinky přechodu nabyvatel nemůže - jak se dovolatel mylně domnívá - s poukazem na „vážné závady a nedostatky“ privatizace nijak odvrátit.
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (organizační složky privatizovaného podniku) skončil, a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku (jeho organizační složky) nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle §17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo.
S názorem žalovaného, že na něj v rámci privatizace státního podniku T. B. „žádná povinnost vůči žalobci nepřešla“, neboť pracovní poměr žalobce u jmenovaného státního podniku skončil ještě před účinností smlouvy o prodeji části podniku, však nelze souhlasit.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nabyvatele privatizovaného majetku podniku (jeho části) je - jak uvedeno výše - odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (jeho části) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. V rámci přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů však přechází na nabyvatele (přejímajícího zaměstnavatele) práva a povinnosti nejen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah v době přechodu vůči privatizovanému podniku (dosavadnímu zaměstnavateli) trval, popřípadě kteří v té době byli činni v privatizované organizační složce podniku (převáděné části zaměstnavatele). Uvedený přechod práv a povinností nastává také u zaměstnanců privatizovaného podniku (dosavadního zaměstnavatele) a u zaměstnanců, kteří působili v privatizované organizační složce podniku (převáděné části zaměstnavatele), kteří v době převodu vedli u soudu s privatizovaným podnikem (dosavadním zaměstnavatelem) spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V důsledku toho, že platnost rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo před účinností převodu, byla zpochybněna, není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr následkem výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skutečně skončil nebo zda dále (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné a trvá-li zaměstnanec na tom, aby jej zaměstnavatel dále zaměstnával) pokračuje. Protože v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k takovémuto zaměstnanci nelze považovat pracovní poměr za skončený a protože pracovní poměr (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) může nadále trvat, přechází na přejímajícího zaměstnavatele (nabyvatele) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů též k těm zaměstnancům, u nichž byl před účinností převodu rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl v době účinnosti převodu pravomocně rozhodnut (srov. též obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě dal státní podnik T. B. žalobci výpověď z pracovního poměru a žalobce uplatnil u soudu neplatnost uvedené výpovědi dříve, než došlo v rámci privatizace jmenovaného státního podniku k převodu (prodeji) jeho organizační složky – výrobní divize, v níž žalobce ke dni dání výpovědi pracoval (případná změna pracovního zařazení žalobce v průběhu výpovědní doby, na kterou poukazuje dovolatel, není z tohoto hlediska podstatná), na žalovaného. Řízení o neplatnost uvedené výpovědi dosud neskončilo. Za těchto okolností nelze důvodně vytýkat věcnou nesprávnost závěru odvolacího soudu, který - i když s ne zcela přiléhavým poukazem na §15 zákona č. 91/1992 - dovodil, že v souvislosti s privatizací státního podniku T. B. (ke dni 1. 7. 1992) přešla práva a povinnosti z pracovního vztahu žalobce na žalovaného, „jelikož žalobce byl zaměstnancem výrobní divize s.p. T. B. a jeho pracovní poměr dosud platně neskončil“.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že žalovanému v rámci privatizace státního podniku T. B. „nebyla prodána ucelená část podniku“, nýbrž jen konkrétně vyjmenovaný majetek, a že proto nemohlo z jeho strany dojít k „hromadnému převzetí jakéhokoliv počtu osob“.
Dovolatel ve svých úvahách opomíjí, že z obecného hlediska je třeba částí podniku rozumět každou ucelenou samostatně hospodařící část, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti a může být vymezena (včetně jejího pojmenování) pouhým organizačním rozhodnutím (interním aktem) vedení podniku či nadřízeného orgánu. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot) a rovněž i pro část podniku je tak charakteristické spojení hmotných, nehmotných a osobních složek činnosti. Dochází-li k převodu (prodeji) části podniku, pak takovýto právní úkon se nemůže dotýkat jen jeho hmotných složek, ale vždy také jeho osobního prvku (zaměstnanců v něm působících).
Pro účely privatizace se - s ohledem na specifika tohoto procesu - částí podniku rozumí část majetku (státního) podniku určená k privatizaci, uvedená ve schváleném privatizačním projektu podniku [srov. §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 92/1991 Sb.]. Dovolateli lze sice přisvědčit, že část podniku zpravidla může mít samostatně vedené účetnictví, avšak privatizační předpisy touto skutečností „samostatnost“ a „ucelenost“ části podniku nepodmiňují; z povahy věci ale vyplývá, že vyčlenění části majetku podniku k privatizaci musí mít nepochybně svůj odraz i ve zřízení relativně samostatného účetnictví privatizované jednotky. Podle ustanovení §6 odst. 3 zmíněného zákona se privatizační projekt podniku (jako souhrn ekonomických, technických, majetkových, časových a dalších údajů obsahující náležitosti uvedené v ustanovení §6 odst. 1 a 2 tohoto zákona) může týkat toliko části podniku nebo celého podniku anebo majetku několika podniků; jiná eventualita (např. majetek nemající charakter části podniku) nepřichází v rámci procesu privatizace v úvahu. Jelikož - jak je z uvedeného zřejmé - při privatizaci lze převést na nabyvatele nejméně majetek mající povahu části podniku, nelze - jak to činí dovolatel - polemizovat o předmětu a charakteru smlouvy o prodeji části podniku uzavřené v souvislosti s privatizací státního podniku T. B. mezi žalovaným a F. n. m. ČR.
Za daného stavu je tedy nepochybné, že po podání žaloby došlo k hmotněprávnímu přechodu (sukcesi) práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce na žalovaného (který přes námitky dovolatele zůstal nezpochybněn). Z logiky věci vyplývá, že nabyvatel získává práva a povinnosti v tom stavu, v jakém se v době přechodu nalézaly, a s těmi vlastnostmi, které v době přechodu měly; k těmto vlastnostem patří i to, že o nich bylo zahájeno řízení. Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997 pod č. 11 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1997 pod č. 82), již v minulosti dospěla k závěru (který následně našel odraz v ustanovení §107 a §107a o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 po novele občanského soudního řádu provedené zákonem 30/2000 Sb.), že procesní nástupnictví nastává v občanském soudním řízení nejen tehdy, kdy dosavadní účastník řízení ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení a jeho práva a povinnosti přešla na jiného, ale i v případech, kdy tuto způsobilost sice nepozbyl, avšak práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, přešla v průběhu řízení na jiného v důsledku univerzální nebo singulární sukcese. Takový právní nástupce nastupuje do řízení na místo svého předchůdce přímo ze zákona, bez toho, aby o této změně v osobě účastníka řízení soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby procesní nástupnictví bylo některým z dosavadních účastníků nebo nabyvatelem u soudu uplatněno. Právní nástupce nastupující do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Dojde-li tedy v průběhu řízení (v důsledku sukcese) k procesnímu nástupnictví, není to ani důvodem k záměně účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. ani důvodem k přistoupení nebo (v nesporných řízeních) pro přibrání dalšího účastníka do řízení ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 a §94 odst. 2 o.s.ř., jak se dovolatel nesprávně domnívá; ke vstupu právního nástupce do řízení dochází – jak uvedeno výše - přímo ze zákona, není vázán na žádný návrh (předpokladem je pouze jeho uplatnění u soudu některým z dosavadních účastníků nebo nabyvatelem) a ani o něm soud nevydává žádné rozhodnutí.
V posuzovaném případě práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a státním podnikem T. B. přešla ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 92/1991 (ve znění účinném v době privatizace jmenovaného státního podniku) na žalovaného „M. A V. T. – k. B.“ se sídlem v B., Ú. č. 3 (nyní „M. k. B., družstvo“ se sídlem v B., P. č. 99). Protože procesní nástupnictví z tohoto důvodu nastalé žalobce i dosavadní žalovaný (státní podnik T. B.) v průběhu řízení uplatnili, soudy v době po 1. 7. 1992 správně jednaly jako se žalovaným namísto původně žalovaného státního podniku T. B. s družstvem „M. A V. T. – k. B.“ (nyní „M. k. B., družstvo“).
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku dovolatele, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tedy že by mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Vadu řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřuje dovolatel v tom, že mu nebylo řádně a včas doručeno předvolání k jednáním před odvolacím soudem nařízeným na 11. 4. 1995 a 23. 5. 1995 a že mu tak byla znemožněna účast na těchto jednáních. Z obsahu spisu vyplývá, že důvodem, pro který odvolací soud usnesením ze dne 1. 6. 1995 č.j. 21 Co 94/94-77 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, byla vada řízení spočívající právě ve skutečnosti, že soud prvního stupně nepřihlédl k procesnímu nástupnictví a v předchozím průběhu řízení nejednal s „M. k. B., družstvo“ jako se žalovaným. V průběhu dalšího řízení, které poté následovalo, soudy jednaly důsledně se žalovaným jako s účastníkem řízení; žalovanému bylo umožněno uplatnit všechna procesní práva, která mu zákon jako účastníku řízení poskytuje (žalovaný se - prostřednictvím zástupce - zúčastnil všech jednání před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, bylo mu umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohl také vyjádřit). Z uvedeného je zřejmé, že zmatečnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není dána, neboť možnost činit procesní úkony, kterou žalovanému zpočátku odňal soud prvního stupně, mu byla posléze poskytnuta v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení v plném rozsahu.
Sdílet nelze ani námitky dovolatele, který odvolacímu soudu dále vytýká, že z hlediska platnosti výpovědi nepovažoval za významnou okolnost, že zaměstnavatel (státní podnik T. B.) nevěděl, že žalobce je osobou se změněnou pracovní schopností , neboť - jak v dovolání uvádí - žalobce před svým zaměstnavatelem „záměrně zatajil svůj stav“.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. 12. 1991 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla žalobci doručena - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §50 zák. práce pracovníku (zaměstnanci) se změněnou pracovní schopností může dát organizace (zaměstnavatel) výpověď jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy, jinak je výpověď neplatná; tento souhlas se nevyžaduje, jde-li o výpověď dávanou pracovníku (zaměstnanci) staršímu než 65 let nebo z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a), b) nebo f).
V rámci ustáleného výkladu tohoto ustanovení, poskytujícího zvýšenou ochranu zaměstnancům se změněnou pracovní schopností před rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele, byl již v minulosti přijat závěr, že předchozího souhlasu podle ustanovení §50 zák. práce k rozvázání pracovního poměru výpovědí je třeba u zaměstnance, o němž bylo před tím, než mu byla dána výpověď, pravomocně rozhodnuto, že je osobou se změněnou pracovní schopností, přičemž není rozhodné, zda zaměstnavatel o tomto rozhodnutí věděl. Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1971 sp. zn. 3 Cz 11/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, roč. 1972, který následně byl a i v současné době je jako správný přijímán. V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - z tohoto právního názoru vycházel a nelze mu proto důvodně vytýkat, že v souladu se zákonem považoval za rozhodující okolnost, že zákonem požadovaný předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy k dání výpovědi chybí, a nezabýval se proto dalšími okolnostmi dání výpovědi, neboť skutková zjištění v tomto směru nejsou v posuzované věci významná. Dovodil-li odvolací soud, že pro rozhodnutí v dané věci „není podstatné, zda žalovaný věděl či nevěděl o tom, že žalobce je pracovníkem se změněnou pracovní schopností“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) zák. práce ani jinou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním napaden též ve výroku o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí, jímž nebylo připuštěno přistoupení dalšího účastníka do řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, které se týká vedení řízení; tuto povahu neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro něž je stanovena forma rozsudku. Dovolací soud proto zkoumal přípustnost dovolání proti tomuto výroku z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř dovolání podle §238a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení není způsobilým předmětem dovolání. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a protože přípustnost dovolání proti tomuto výroku neplyne ani z dalších ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., protože podmínky přípustnosti podle ustanovení §239 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé, a protože přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo, směřuje dovolání v této části proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné není. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného do výroku o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §7 písm. c), §10 odst. 3, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst.1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 17.710,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 17.785,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu