ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2378.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2378/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně K. b., a.s., proti žalovaným 1) P. K., 2) L. K., 3) R. K., 4) M. R., 5) A. R., 6) A. P., s výjimkou žalovaného 1) všech zastoupených advokátem, o 2.400.818,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 481/96, o dovolání žalovaných 2), 3), 4), 5) a 6) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2004, č. j. 7 Cmo 511/2002-159, takto:
I. Dovolání žalovaných 2), 3), 4), 5) a 6) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 20.11.1995 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo „zaplatit jí 2.400.818,72 Kč spolu s úrokem 25 % ročně z částky 2.257.616,68 Kč od 1.11.1995 do zaplacení a úhrady nákladů řízení ve výši 96.036,- Kč“ s tím, že „v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních“, a že „ona je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky ve vztahu k jednotlivým žalovaným pouze z výtěžku prodeje těch zastavených nemovitostí, jichž jsou (spolu)vlastníky“. Uvedla, že „předmětem sporu je nárok vzniklý jí z úvěrové smlouvy“; že „dne 7.10.1992 uzavřela s žalovaným 1) smlouvu o úvěru reg. č. A 3085 2, dle které mu poskytla střednědobý účelový úvěr na zakoupení zařízení vydražené provozní jednotky ve výši 1.989.800,- Kč“; že „konečná splatnost úvěru byla dohodnuta ke dni 25.8.1996 s tím, že úvěr bude splácen, ve znění dodatku ke smlouvě ze dne 25.5.1993, pravidelnými čtvrtletními splátkami, vždy k 25. dni druhého měsíce čtvrtletí, počínaje únorem 1993, ve výši 132.700,- Kč, od splátky v listopadu 1993 ve výši 154.800,- Kč, poslední splátka ve výši 154.300,-Kč“; že „splatnost úroků z úvěru ve výši, dle dodatku ke smlouvě, Základní sazby K. 5,0 % p.a., byla dohodnuta ve čtvrtletních termínech“; že „stejného dne, 7.10.1992, uzavřela se žalovaným 1) další smlouvu o úvěru reg. č., na základě níž mu poskytla střednědobý účelový úvěr na zakoupení zásob ve výši 254.000,- Kč“; že „konečná splatnost byla dohodnuta ke dni 25.8.1996 s tím, že úvěr bude splácen pravidelnými čtvrtletními splátkami, vždy k 25. dni druhého měsíce čtvrtletí, počínaje únorem 1993, ve výši 17.400,- Kč u první splátky, ostatní ve výši 16.900,- Kč“; že „splatnost úroků ve výši Základní sazby K. + 3,1 % p.a. byla dohodnuta ve čtvrtletních termínech“; že dále „dne 7.10.1992 uzavřela se žalovaným 1) smlouvu o úvěru, dle které mu poskytla střednědobý účelový úvěr na nákup zásob ve výši 146.00,- Kč“; že „konečná splatnost úvěru byla dohodnuta ke dni 25.8.1996 s tím, že bude splácen pravidelnými čtvrtletními splátkami vždy k 25. dni druhého měsíce čtvrtletí, počínaje únorem 1993, ve výši 10.200,- Kč u první splátky, u ostatních splátek ve výši 9.700,- Kč“; že „splatnost úroků ve výši Základní sazby K. + 3,1 % p.a. byla dohodnuta ve čtvrtletních termínech“; že „po počátečním období přestal žalovaný 1) plnit od II. pololetí 1993 sjednané úvěrové podmínky u všech tří mu poskytnutých úvěrů“; že „žalobkyní byl následně upozorňován na to, že neuhradil splatné úroky a od listopadu 1993 přestal hradit i sjednané splátky všech tří úvěrů“; že „vzhledem k tomu žalobkyně svým dopisem ze dne 18.9.1995 od uvedených úvěrových smluv odstoupila“; že „úvěry poskytnuté žalovanému 1) byly zajištěny zřízením zástavního práva dle zástavní smlouvy ze dne 7.10.1992, registrované Státním notářstvím v N. J. dne 4.12.1992 pod sp.zn R III 2663/92“; že „předmětem zástavního práva jsou nemovitosti: RD čp. 140, parc. č. 330 – zastavěná plocha, parc. č. 332 – zahrada a parc. č. 333 – ostatní plocha, vše zapsáno na LV pro k.ú. B., obec S., u Katastrálního úřadu v N. J., vlastníky nemovitostí jsou žalovaní 2) a 3); RD č.p. 272, parc. č. 1003 – stavební plocha a parcela č. 1004 – zahrada, vše zapsáno na LV pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu v N. J., vlastníky nemovitostí jsou žalovaní 4) a 5); RD čp. 26, zapsaný na LV pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu v N. J., vlastníky nemovitostí jsou žalovaní 6) a 7); parc. č. 224 – stavební plocha a parc. č. 225 – zahrada, vše zapsáno na LV pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu v N. J.; vlastníkem nemovitostí je žalovaná 7)“.
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm 481/96-39, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.400.818,72 Kč s 25 % úrokem z částky 2.257.616,68 Kč od 1.11.1995 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 97.276,- Kč (výrok I.); ve vztahu k ostatním žalovaným žalobu zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným 4) a 5) na náhradě nákladů řízení 24.143,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25.9.2001, č.j. 4 Cmo 195/99-63, rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm 481/96-39, „v napadené části, to je v odstavcích II. a III. výroku“, zrušil a „v tomto rozsahu“ věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.5.2002, č.j. 11 Cm 481/96-110, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 1.824.083,88 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 50.584,- Kč s tím, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky ve vztahu k jednotlivým žalovaným pouze z výtěžku prodeje těch zastavených nemovitostí, jichž jsou (spolu)vlastníky“; současně zamítl „návrh, aby žalovaní zaplatili žalobci ještě částku 576.734,84 Kč s 25 % úrokem z částky 2.257.616,68 Kč od 1.11.1995 do zaplacení“. Vycházel ze závěru, že „k platnosti zástavní smlouvy, kde je zástavou nemovitost, je tedy nezbytné, aby byla učiněna písemně, aby byla zástava a pohledávka, kterou tato zástava zajišťuje, určena a aby zástavní právo bylo registrováno státním notářstvím“; že „tyto podmínky smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými 7.10.1992 splňuje“; že „přes ne zcela přehlednou specifikaci zástav nelze dovodit, že by zástavy a zajišťovaná pohledávka nebyly ve smlouvě určeny“; že „nepřesnosti a identifikace nemovitostí odpovídající současným předpisům byly žalobcem do vyhlášení rozsudku odstraněny a doplněny“; že „shledal zástavní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanými dne 7.10.1992 za platnou“; že „při posuzování nároku žalobkyně, z hlediska jeho výše, vyšel jednak ze zástavní smlouvy, jednak z úvěrových smluv a jednak z přehledů plateb realizovaných dlužníkem, a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný pouze do částky 1.824.083,88 Kč, tedy rozdílu mezi částkou , kterou si dlužník od žalobce vypůjčil a částkou, kterou mu z této vypůjčené jistiny vrátil“, a že „domáhala-li se žalobkyně po žalovaných i úhrady příslušenství, pak v této části soud nárok žalobkyně shledal nedůvodným a zamítl ho“.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29.6.2004, č.j. 7 Cmo 511/2002-159, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaní 2) až 7)“ [nyní žalovaní 2) až 6), k tomu srov. níže citované usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.12.2006, č.j. 11 Cm 481/1996-227] „jsou povinni spolu s žalovaným 1), kterému byla povinnost uložena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm 481/96-39, zaplatit žalobkyni částku 2.400.818,72 Kč s 25 % úrokem z částky 2.257.616,68 Kč od 1.11.1995 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž ve vztahu k žalovaným 2) až 7) je žalobkyně oprávněna domáhat se zaplacení pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí“, jež jsou ve vztahu k jejich jednotlivým vlastníkům v rozsudku dále podrobněji specifikovány; současně rozhodl, že „žalovaní 2) až 7) jsou povinni spolu s žalovaným 1), kterému byla povinnost uložena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm 481/96-39 , zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 97.276,- Kč“, a že „žalovaní 2) až 7) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 97.276,- Kč“. Dospěl k závěru, že „z jazykového vyjádření obsahu posuzované zástavní smlouvy je její předmět specifikovaný v čl. II. písm. a), b), c) dostatečně určitý a srozumitelný“; že „zástavci poskytli několik samostatných věcí k zajištění pohledávek žalovaného 1) z tří úvěrových smluv, takže zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení těchto pohledávek, případně jen některé z nich nebo její části z kterékoliv zástavy proti kterémukoliv zástavci, a je tudíž zcela nadbytečné, aby v zástavní smlouvě bylo, jako podmínka její platnosti, uvedeno, kdo ze zástavních věřitelů jednotlivé zastavované věci vlastní, i když dlužno dodat, že i toto lze z kontextu jednotlivých článků zástavní smlouvy zjistit“; že „rovněž nemá pochybnosti o tom, že posuzovaná zástavní smlouva byla uzavřena k zajištění nejen pohledávky, ale rovněž jejího příslušenství“; že „tento závěr odvolacího soudu vychází nejen z výkladu ust. §151a odst. 1 obč.zák., ale zejména z obsahu posuzované zástavní smlouvy, jejíž jednotlivé články (I. a IV.) nutno hodnotit ve vzájemné souvislosti“; že „ze zákona slouží zástavní právo k zajištění nejen pohledávky, ale i jejího příslušenství, a pokud se smluvní strany chtějí od této úpravy odchýlit, musí to jednoznačně vyjádřit ve smlouvě, což se v daném případě nestalo“; že „označení žalovaného 1) na úvěrové smlouvě žádnou pochybnost nevyvolává“; že „v době uzavírání smluv (rok 1992) se v právním řádu pojem firma vůbec nevyskytoval“, a že „tudíž nelze přisvědčit odvolateli, že se jedná o označení právnické osoby“; že „i kdyby jazykový výklad označení dlužníka na úvěrových smlouvách vyvolával nějakou pochybnost, byla by nepochybně odstraněna výkladem, a to je zjištěním vůle toho, kdo právní úkon učinil“.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15.12.2006, č.j. 11 Cm 481/1996-227, rozhodl, že „v řízení bude pokračováno s A. P., na straně šestého žalovaného“, jež byla do té doby žalovanou 7). Vycházel ze závěru, že původně označený žalovaný 6) M. P., zemřel.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29.6.2004, č.j. 7 Cmo 511/2002-159, podali žalovaní 2) až 6) dovolání. Namítají, že „se jedná o absolutně neplatnou zástavní smlouvu“; že „z textu smlouvy vyplývá neurčitost předmětu zástavní smlouvy, když tzv. charakteristika vlastnictví je uvedena pouze obecně a nevyplývá z ní, kdo a co smlouvou zastavuje“; že „v bodě II smlouvy se jen konstatuje, že zástavci zastavují nemovitosti uvedené pod písm. a) – c), nicméně znovu není uvedeno, kdo ze zástavních věřitelů zastavuje nemovitý majetek tam uvedený“; že „rovněž ze znění smlouvy nevyplývá, kdo ze zástavních věřitelů zastavovaný majetek vlastní a který majetek vlastní“; že „identifikace nemovitostí neodpovídá tehdy platné vyhlášce č. 23/64 Sb., ve znění vyhl. 19/84 Sb.“; že „zástavní smlouva zákonem a prováděcí vyhláškou požadované údaje neuvádí – zejména výměry a druhy pozemků, parcelní čísla pozemků, na kterých se nacházejí obytné domy“; že „takto vadnou smlouvu nelze platně doplnit návrhem u soudu, ani dodatečnou identifikací parcel, ale pouze dodatkem se souhlasem všech smluvních stran“; že „ustanovení smlouvy lze vysvětlovat, nikoliv však doplňovat nebo přímo projev vůle nahrazovat“; že se v daném případě „jedná o tři společné zástavce, kteří ale dle smlouvy zastavují čtyři různé objekty, aniž by bylo zřejmé, kdo který objekt vlastní a kdo který objekt zastavuje“; že „pravomocné rozhodnutí o registraci smlouvy nebrání tomu, aby soud sám posoudil neplatnost smlouvy dle §39 obč. zák., popř. dle jiných zákonných ustanovení“; že „presumpce správnosti registrované smlouvy má tedy své omezení a končí okamžikem, kdy soud rozhodne v dané věci jinak“; že „neplatnost smlouvy zakládá i fiktivní název dlužníka, který je označen fiktivním názvem firma P. K., zastoupený panem P. K.“; že „nelze označit firmu P. K., když ve skutečnosti jde o podnikatele P. K.“; že „rovněž situace, kdy P. K. zastupuje sám sebe, se jeví jako zcela absurdní“. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že „argumenty použité dovolateli v dovolání jsou identické s těmi, které byly použity v rámci odvolání“; že „odkazuje na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.6.2004, č.j. 7 Cmo 511/2002, kde jsou tyto argumenty přesvědčivě vyvráceny“, a že „se s odůvodněním uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu plně ztotožňuje“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelé v dovolání namítají, že „z textu smlouvy vyplývá neurčitost předmětu zástavní smlouvy, když tzv. charakteristika vlastnictví je uvedena pouze obecně a nevyplývá z ní, kdo a co smlouvou zastavuje“; že „v bodě II smlouvy se jen konstatuje, že zástavci zastavují nemovitosti uvedené pod písm. a) – c), nicméně znovu není uvedeno, kdo ze zástavních věřitelů zastavuje nemovitý majetek tam uvedený“; že „rovněž ze znění smlouvy nevyplývá, kdo ze zástavních věřitelů zastavovaný majetek vlastní a který majetek vlastní“; že „identifikace nemovitostí neodpovídá tehdy platné vyhlášce č. 23/64 Sb., ve znění vyhl. 19/84 Sb.“; že „zástavní smlouva zákonem a prováděcí vyhláškou požadované údaje neuvádí – zejména výměry a druhy pozemků, parcelní čísla pozemků, na kterých se nacházejí obytné domy“; že „takto vadnou smlouvu nelze platně doplnit návrhem u soudu, ani dodatečnou identifikací parcel, ale pouze dodatkem se souhlasem všech smluvních stran“; že „ustanovení smlouvy lze vysvětlovat, nikoliv však doplňovat nebo přímo projev vůle nahrazovat“; že se v daném případě „jedná o tři společné zástavce, kteří ale dle smlouvy zastavují čtyři různé objekty, aniž by bylo zřejmé, kdo který objekt vlastní a kdo který objekt zastavuje“; že „pravomocné rozhodnutí o registraci smlouvy nebrání tomu, aby soud sám posoudil neplatnost smlouvy dle §39 obč. zák., popř. dle jiných zákonných ustanovení“; že „presumpce správnosti registrované smlouvy má tedy své omezení a končí okamžikem, kdy soud rozhodne v dané věci jinak“.
Otázku vymezení předmětu zástavy ve smlouvě o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvě) ze dne 7.10.1992 (registrované státním notářstvím dne 4.12.1992) je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla sporná zástavní smlouva uzavřena - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen obč.zák.).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.2 obč. zák. k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím.
Podle ustanovení §151b odst. 4, věty první, obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.6 obč. zák. jde-li o zástavu nemovitých věcí, vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až účinností smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy), k níž dochází její registrací státním notářstvím (modus adquirendi).
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. - určení předmětu zástavního práva (zástavy) a označení zajišťované pohledávky.
Podle ustanovení §118 odst. 1 obč. zák. jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité nebo nemovité, za něž se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§119 odst. 1, 2 obč. zák.).
Podle ustanovení §8 vyhlášky č. 23/1964, ve znění pozdějších předpisů, zrušené k 1.1.1993, byly závaznými údaji evidence nemovitostí parcelní čísla nemovitostí, výměry a druhy pozemků (kultury), výměry zemědělských závodů (sektorů), výměry územních správních jednotek (obcí, okresů, krajů, státu) a hospodářské plochy obcí, okresů a krajů.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedených východisek při svém rozhodování vycházel a správně (zejména výkladem obsahu článku II. v kontextu s ostatními ustanoveními posuzované smlouvy) dovodil, že předmětem zástavního práva (zástavou) jsou výše popsané pozemky a budovy, přičemž jejich vlastníky jsou žalovaní 2) až 6) v rozsahu v rozsudku specifikovaném.
Pro závěr o určitosti popisu nemovitostí tvořících v posuzovaném případě předmět zástavy není samo o sobě významné, zda tyto nemovitosti jsou popsány v souladu s ustanovením vyhlášky č. 23/1964 Sb., ve zněné pozdějších předpisů, ale především, zda jejich popis v daném případě umožňuje jejich nezaměnitelnou individualizaci v kontextu s jejich vlastníky; tento požadavek předmětná smlouva – jak výše uvedeno – splňuje [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp.zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000].
Dovolatelé v dovolání dále namítají, že „neplatnost smlouvy zakládá i fiktivní název dlužníka, který je označen fiktivním názvem firma P. K., zastoupený panem P. K.“; že „nelze označit firmu P. K., když ve skutečnosti jde o podnikatele P. K.“; že „rovněž situace, kdy P. K. zastupuje sám sebe, se jeví jako zcela absurdní“.
I v tomto případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – vycházel ze shora uvedených východisek pro výklad právních úkonů a správně dovodil, že dlužníkem byl v dané věci žalovaný 1) jako fyzická osoba.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 2), 3), 4), 5) a 6) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu