ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2385.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2385/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně JUDr. A. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 263/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2013 č. j. 62 Co 553/2012-58, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31. 5. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, neboť funkční místo žalobkyně, která byla zařazena do odboru justičního, oddělení organizace soudů, státních zastupitelství a resortní výchovy, kde vykonávala činnost spočívající ve „tvorbě koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“, bylo rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 pro nadbytečnost zrušeno.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 2001 jako „právník – odborný referent“, že od listopadu 2007 vyřizovala též nově vzniklou agendu insolvenčních správců, že se v důsledku organizační změny spočívající ve zřízení insolvenčního odboru od 1. 6. 2010 a ve zrušení míst žalobkyně a její kolegyně V. nestala nadbytečnou, neboť dva a půl roku vykonávala činnost týkající se insolvenčních správců, byla ředitelem odboru a vrchním ředitelem označena za odborníka „přes insolvenční správce“ a vydala písemný souhlas se svým „přesunutím“ do insolvenčního odboru, a že výpověď je patrně reakcí na její „alternativní návrh dalšího postupu při vyřizování agendy insolvenčních správců“, podle něhož měl být ponechán dosavadní stav, případně mělo být v rámci justičního odboru zřízeno zvláštní oddělení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 C 263/2010-39 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010 byl do organizační struktury žalované s účinností od 28. 5. 2010 „zakomponován“ nově zřízený insolvenční odbor o dvou odděleních, kterým byla současně stanovena náplň činnosti, že rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 byla s účinností od 31. 5. 2010 zrušena 2 pracovní místa v justičním odboru, oddělení organizace soudů a státních zastupitelství a resortní výchovy (dále též „organizační oddělení“), specifikovaná toliko platovými třídami (14. a 10. platová třída), a současně bylo zřízeno 8 pracovních míst v odboru insolvenčním, že ke dni 31. 5. 2010 skončil pracovní poměr právníka dr. P zařazeného v organizačním oddělení justičního odboru do 14. platové třídy a že k tomuto dni byli do organizačního oddělení justičního odboru přijati noví zaměstnanci Mgr. K. a Mgr. K. Dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou organizační změnou [která nebyla „zaměřena na změnu ve složení zaměstnanců žalované (působících v organizačním oddělení) z hlediska jejich profesního zaměření, druhu konané práce, zvláštních kvalifikačních předpokladů, ale byla jí provedena prostá redukce zaměstnanců“], neboť předpokládané snížení počtu zaměstnanců v organizačním oddělení o jednoho zaměstnance splňujícího kvalifikační předpoklad vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu (tj. platově zařazeného v 11. až 16. platové třídě) mělo (mohlo) nastat jinak než rozvázáním pracovního poměru výpovědí danou žalobkyni, a to skončením pracovního poměru dr. P.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2013 č. j. 62 Co 553/2012-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi „výpovědí žalobkyně a organizačním opatřením žalované ze dne 31. 5. 2010“, neboť ke dni 31. 5. 2010, kdy byla žalobkyni doručena výpověď, bylo – jak odvolací soud zjistil z listiny nazvané „personální obsazení insolvenčního odboru ke dni 1. 6. 2010, resp. 15. 7. 2010“ - v nově zřízeném insolvenčním odboru neobsazené 1 pracovní místo odborného referenta (právníka) ve 14. platové třídě, které odpovídalo kvalifikaci žalobkyně, jejíž specializací v justičním odboru byla aplikace zákona o insolvenčních správcích (jednalo se tedy o stejný druh práce, který žalobkyně vykonávala „na svém předchozím působišti“). Uzavřel, že žalobkyně proto nemohla být ke dni doručení výpovědi pro zaměstnavatele nadbytečnou, a to ani zčásti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud vychází z nesprávné úvahy, podle které bylo důvodem výpovědi dané žalobkyni převedení agendy insolvenčních správců do jiného organizačního útvaru žalované, a že zcela pominul prokázanou skutečnost, že agenda insolvenčních správců byla jen jednou z řady dalších agend, které měla žalobkyně vykonávat. Dovolatelka zdůraznila, že druhem práce, který se stal nadbytečným, nebyla dílčí činnost týkající se insolvenčních správců, ale druh práce žalobkyně sjednaný v pracovní smlouvě jako „tvorba koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“, který „umožnil“ její zařazení do 14. platové třídy. Za nesprávný pokládá žalovaná i závěr odvolacího soudu, že pro neobsazené pracovní místo ve 14. platové třídě v nově zřízeném insolvenčním odboru byl stanoven „stejný druh práce, který žalobkyně vykonávala na svém předchozím pracovišti“, neboť volné pracovní místo ve 14. platové třídě v insolvenčním odboru bylo spojeno s výkonem odlišné pracovní činnosti než „tvorba koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“. Dovolatelka uvedla, že cílem zrušení pracovního místa bylo „zvýšení efektivity výkonu svěřených agend a racionalizace pracovních postupů, odstranění vzniklé zcela nedůvodné duplicity pracovních činností vykonávaných v příslušném konkrétním organizačním útvaru a zabránění nedůvodnému zaměstnávání zaměstnance, jehož práce odpadla, a který se v důsledku toho stal pro dovolatelku nadbytečným“. Žalovaná považuje za nepodstatné, zda práce žalobkyně odpadla zcela, nebo zda „odpadla jenom její část, případně jaká část, nebo zda nadále bude část její práce vykonávat někdo jiný“. Dovolatelka podotýká, že vzhledem k tomu, že v době dání výpovědi nebyla povinna „plnit vůči žalobkyni nabídkovou povinnost“, bylo další setrvání žalobkyně v pracovním poměru v jiném organizačním útvaru s odlišným druhem práce „věcí jejího jednání a případné dohody“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc „vrátil soudu k dalšímu řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť odvolací soud se ve svém rozsudku nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a judikatury dovolacího soudu a jeho závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi přijatou organizační změnou a tvrzenou nadbytečností žalobkyně „nelze ničeho vytknout“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - nepodléhá), že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 21. 8. 2001 uzavřena pracovní smlouva, podle níž byla žalobkyně zařazena do odboru organizace a dohledu a v níž bylo jako druh práce dohodnuto „prověřování úrovně řídící a kontrolní činnosti předsedů soudů na úseku občanskoprávním a obchodním; vyhodnocování činnosti soudů na úseku občanskoprávním, obchodním a správním; provádění prověrek rychlosti a plynulosti řízení na úseku občanskoprávním a obchodním; výkon státního dohledu ministerstva nad činností notářů“. Dohodou ze dne 18. 3. 2005 byla pracovní smlouva změněna tak, že žalobkyně se s účinností od 1. 4. 2005 přeřazuje do odboru personálních věcí justice a že bude vykonávat především činnost spočívající ve „tvorbě koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“. Doplňkem pracovní náplně ze dne 19. 11. 2007 byl obsah pracovní činnosti žalobkyně, zařazené již v justičním odboru, oddělení organizace soudů a státních zastupitelství a resortní výchovy, doplněn o „komplexní zajišťování aplikace zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, včetně příslušného správního řízení a rozhodování“. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010 ze dne 28. 5. 2010 byl s účinností od téhož dne zřízen insolvenční odbor o dvou odděleních, jimž byla současně stanovena náplň činnosti. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 byla „v souladu“ s rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010 převedena 3 „funkční“ místa z legislativního odboru do insolvenčního odboru, v němž bylo současně zřízeno 8 „funkčních“ míst, v legislativním odboru bylo zrušeno 1 „funkční“ místo v 7. platové třídě a v justičním odboru, organizačním oddělení bylo zrušeno 1 „funkční“ místo ve 14. platové třídě a 1 „funkční“ místo v 10. platové třídě. Dne 31. 5. 2010 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu její nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí ministryně spravedlnosti č. 10/2010 o zrušení jejího „funkčního místa“.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968 sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).
Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami. Je možné, že zaměstnavatel má v době přijetí organizačních změn volná jiná pracovní místa, a to i taková, na nichž by mohl nadbytečný zaměstnanec dále konat práci pro zaměstnavatele vzhledem k druhu práce a místu výkonu práce, sjednaným v pracovní smlouvě. Povinnost nabídnout zaměstnanci před podáním výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 zák. práce jinou pro něho vhodnou práci, kterou má k dispozici, není předpokladem pro podání výpovědi z pracovního poměru ani podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, ani z jiného zákonem stanoveného důvodu.
Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 zaměstnavatel mohl dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, nešlo-li o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže neměl možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, nebo jestliže zaměstnanec nebyl ochoten přejít na jinou vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci (srov. §46 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Právní úprava pracovněprávních vztahů účinná ode dne 1. 1. 2007 tento institut tzv. nabídkové povinnosti - jak vyplývá ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů - nepřevzala. Znamená to, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 zák. práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by pro něho byla vhodná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Z uvedeného vyplývá, že závěr, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná jen proto, že žalovaná měla v době výpovědi volné pracovní místo právníka v nově zřízeném insolvenčním odboru, které odpovídalo druhu práce vykonávané žalobkyní před výpovědí z pracovního poměru, k němuž v projednávané věci dospěl odvolací soud, není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval okolnostmi významnými pro posouzení příčinné souvislosti mezi nadbytečností žalobkyně pro žalovanou a organizačními změnami, které žalovaná ve výpovědi spojuje s rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010, jímž byla mimo jiné v organizačním oddělení justičního odboru žalované zrušena 2 „funkční“ místa (ve 14. a 10. platové třídě). Protože z uvedeného rozhodnutí ministryně spravedlnosti o zrušení pracovních míst v organizačním oddělení justičního odboru bez dalšího nevyplývá, že by se toto opatření mělo týkat i pracovního místa žalobkyně, měl se odvolací soud zabývat zejména tím, zda žalobkyně byla jediným zaměstnancem v organizačním oddělení justičního odboru zařazeným do 14. platové třídy (v takovém případě by jedno ze dvou zrušených pracovních míst v uvedeném oddělení muselo být místo, které zastávala žalobkyně), nebo zda takových zaměstnanců bylo více; v posléze uvedeném případě by bylo významné, zda a popřípadě kým bylo rozhodnuto o zrušení pracovního místa žalobkyně, neboť pouze takové rozhodnutí by mohlo být rozhodnutím o organizační změně, v jehož důsledku by se žalobkyně mohla stát pro žalovanou nadbytečnou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu