ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2413.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2413/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně V. V. , proti žalovanému Družba, stavebnímu bytovému družstvu se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí č. 100/6, IČO 00047708, zastoupenému JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně – Komíně, Ulrychova č. 845/5, o 1.326.608,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 245/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2011 č. j. 15 Co 130/2011-370, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.495,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se – poté, co u Městského soudu v Brně podala dne 23. 10. 2000 žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 19. 10. 2000 a o náhradu mzdy „za dobu od 20. 10. 2000“ ve výši, „jak bude rozsudkem stanovena“, co usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2001 č. j. 49 C 201/2000-68 byla „věc o náhradu mzdy“ vyloučena k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 49 C 245/2001 a co žalobu o náhradu mzdy doplnila o uvedení její výše a následně se souhlasem soudu změnila - domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 20. 10. 2000 do 7. 11. 2005 (v době od 1. 1. 2001 do 7. 11. 2005 ve „valorizované“ výši) 1.326.608,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že s ní žalovaný, u něhož vykonávala práci vedoucí oddělení převodu bytů, neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 19. 10. 2000 a že dopisem ze dne 20. 10. 2000 sdělila žalovanému, že trvá na tom, aby ji i nadále zaměstnával, ale že žalovaný jí pokračovat v práci neumožnil.
Žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobkyně na náhradu mzdy „za období červenec 2001 až prosinec 2002 včetně“. Současně požádal, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců, protože žalobkyně pracovala u žalovaného v období od 1. 10. 1997 do 31. 8. 2003 ve vedlejším pracovním poměru jako uklízečka a „měla možnost navýšit svůj pracovní úvazek a tím i dosáhnout vyššího výdělku“, protože v době, za kterou požaduje náhradu mzdy, byla též „evidována jako podnikatelka podnikající podle živnostenského zákona“, protože jí žalovaný nemohl od 1. 4. 2001 přidělovat práci podle pracovní smlouvy, neboť pracovní místo žalobkyně bylo k tomuto datu na základě organizační změny zrušeno, a protože po právní moci rozsudku soudu, jímž byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vyplatil žalobkyni odstupné ve výši 97.948,- Kč, za což žalobkyně „přislíbila vstřícný postoj při likvidaci svých peněžních nároků vůči žalovanému za období let 2000 – 2005“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2006 č. j. 49 C 245/2001-131 doplněným rozsudkem ze dne 4. 1. 2007 č. j. 49 C 245/2001-150 zastavil řízení ohledně částky 364.200,- Kč s úroky z prodlení (z důvodu zpětvzetí žaloby o náhradu mzdy za dobu od 13. 8. 2001 do 13. 1. 2003), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 106.080,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do 856.328,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003 č. j. 49 C 201/2000-125 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005 č. j. 15 Co 114/2004-144 bylo pravomocně určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 19. 10. 2000 je neplatné, že žalobkyně sdělila dopisem ze dne 20. 10. 2000 žalovanému, že trvá na svém dalším zaměstnávání, že průměrný výdělek žalobkyně před neplatným rozvázáním pracovního poměru byl 17.680,- Kč a že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončil dne 12. 12. 2005. Dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zákoníku práce pouze za dobu šesti měsíců, neboť byla „na část pracovního úvazku u žalovaného zaměstnána jako uklízečka“ a „mohla podnikat jako podnikatelka podle živnostenského oprávnění v předmětu činnosti správa nemovitostí, úklid bytových a nebytových prostor a činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2009 č. j. 15 Co 304, 306/2007-189 zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s doplňujícím rozsudkem“ ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek soudu prvního stupně shledal nepřezkoumatelným, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, zda a jak se soud prvního stupně „vypořádal s uplatněnými nároky žalobkyně z různých právních titulů“ (žalobkyně se podle názoru odvolacího soudu domáhala vedle nároku na náhradu mzdy též náhrady škody, která jí vznikla tím, že žalovaný jí po dobu 5 let neumožnil „nastoupit do pracovního poměru, přičemž mzda ve funkci jí vykonávané byla v tomto období několikrát valorizována“). Vytknul soudu prvnímu stupně, že při stanovení průměrného výdělku žalobkyně vycházel ze shodných tvrzení účastníků, ačkoliv jde o právní otázku, a vyslovil názor, že o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců by „mohlo být uvažováno například za situace, pokud by zaměstnanec pracoval za podmínek obdobných či výhodnějších než ve svém původním pracovním poměru“, a že práci uklízečky nelze považovat za práci rovnocennou původnímu zaměstnání žalobkyně. Odvolací soud uvedl, že bylo na žalovaném, aby prokázal své tvrzení, že žalobkyně má „dostatečný“ jiný příjem z práce uklízečky a z podnikání.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2010 č. j. 49 C 245/2001-345 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 806.350,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež soud prvního stupně rovněž rozvedl, zastavil řízení co do částky 49.978,- Kč „i se zákonným úrokem z prodlení“ (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 49.797,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Havlíčka, na soudním poplatku 36.500,- Kč a na náhradě nákladů řízení státu „prostřednictvím účtárny Městského soudu v Brně“ 2.442,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení státu „prostřednictvím účtárny Městského soudu v Brně“ 1.108,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada mzdy i za dobu přesahující šest měsíců, neboť žalovaný neprokázal, že žalobkyně v rozhodné době „neměla zájem zajistit si jiné zaměstnání“, ani že by měla příjem z podnikatelské činnosti nebo že by tuto činnost vykonávala anebo že by byla jinde zaměstnána; naopak měl za prokázané, že žalobkyně o jiné zaměstnání usilovala a sama si je aktivně hledala. Shledal, že při průměrném hodinovém výdělku žalobkyně ke dni 1. 10. 2000 ve výši 102,- Kč žalobkyni přísluší na náhradě mzdy 638.112,- Kč a na náhradě škody „z titulu valorizovaného výdělku“ 177.307,- Kč (rozdíl mezi „zjištěnou valorizovanou náhradou mzdy a náhradou mzdy za neplatné skončení pracovního poměru“).
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2011 č. j. 15 Co 130/2011-370 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 629.043,- Kč, změnil jej v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 177.307,- Kč, tak, že žaloba se co do této částky zamítá, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni za dobu přesahující šest měsíců, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně „pracovala či měla příjem za obdobných či výhodnějších podmínek jako v původním pracovním poměru“, ani že by měla „jakékoliv jiné relevantní příjmy“ (práci uklízečky odvolací soud neshledal srovnatelnou s původním zaměstnáním žalobkyně u žalovaného); naopak žalobkyně prokázala, že její živnostenské oprávnění bylo v rozhodné době zrušeno a že se u různých právnických osob bezvýsledně ucházela o zaměstnání. Shledal, že žalobkyni přísluší za dobu od 21. 4. 2001 do 7. 11. 2005 (s výjimkou doby od 28. 7. 2001 do 31. 12. 2002, ve vztahu k níž žalovaný vznesl námitku promlčení) náhrada mzdy ve výši 664.584,- Kč; rozsudek soudu prvního stupně však potvrdil jen co do přiznané částky 629.043,- Kč, které se žalobkyně za uvedené období domáhala, neboť tímto rozsahem uplatněného nároku byl vázán. Naproti tomu neshledal, že by byly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve výši 177.307,- Kč spočívající v rozdílu mezi poskytnutou náhradou mzdy a „valorizací“ mzdy žalobkyně, pokud by jí byla „řádně přidělována práce“. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, odvolací soud odůvodnil nepřezkoumatelností rozhodnutí v této části.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j. 49 C 245/2001-407 doplněným rozsudkem ze dne 8. 11. 2012 č. j. 49 C 245/2001-446 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na úroku z prodlení 165.270,- Kč, žalobu co do úroku z prodlení ve výši 6.249,72 Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyni se odnímá osvobození od soudních poplatků, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 24.301,- Kč a 9,72 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Havlíčka a státu 1.967,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 1.583,- Kč a soudní poplatek 53.070,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 15 Co 161/2012-455 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení“ s doplňujícím rozsudkem tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení za dobu od 13. 7. 2001 do 17. 8. 2011 ve výši 165.325,52 Kč, žalobu co do úroku z prodlení ve výši 6.194,20 Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyni se neodnímá osvobození od soudních poplatků, že žalovaný je povinen zaplatit „ČR - Městskému soudu v Brně“ na náhradě nákladů řízení 2.875,50 Kč a na soudním poplatku 29.563,- Kč a že „ČR - Městskému soudu v Brně“ se nepřiznává náhrada nákladů řízení ve výši 674,50 Kč; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 170.611,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Havlíčka.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011 č. j. 15 Co 130/2011-370 podal žalovaný dovolání. Namítá, že soudy neměly žalobkyni přiznat náhradu mzdy za období přesahující šest měsíců, neboť „žalobkyně nebyla aktivní při shánění nového zaměstnání“, „žalobkyní předložená potvrzení o nemožnosti zaměstnání jsou neurčitá, když neobsahují pracovní zařazení ani možnou mzdu“, v rozhodné době žalobkyně měla živnostenská oprávnění, z nichž některá „bezdůvodně nevyužila“, a na základě živnostenského oprávnění vykonávala činnost „správa a údržba nemovitostí“, žalobkyně „mohla sama ukončit vedlejší pracovní poměr (pozice uklízečky), následně se nechat zapsat do evidence uchazečů o práci na úřadu práce, čímž by zcela jistě pobírala dávky v nezaměstnanosti vyšší“, a „žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že by bylo evidována na úřadu práce nebo že by se na úřad práce nějakým způsobem obrátila“. Podle názoru žalovaného bylo za těchto okolností, jakož i s přihlédnutím k tomu, že „pracovní pozice žalobkyně byla zrušena“ a že by s ní proto musel být rozvázán pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost, přiznání náhrady mzdy žalobkyni „v plné výši“ v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož nesmí být výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel vytýká soudům, že při rozhodování o náhradě mzdy za dobu přesahující šest měsíců nepřihlédly k tomu, že při rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ze dne 12. 12. 2005 byla žalobkyni zaplacena náhrada mzdy za měsíce prosinec 2005 až únor 2006 ve výši 73.461,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2000 ve výši 6.936,- Kč a odstupné ve výši 97.948,- Kč. Žalovaný má za to, že soudy nedostály své povinnosti „prozkoumat všechny skutečnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce“ a že všechna tvrzení žalobkyně, která „nebyla ani schopna objasnit“, z jakých příjmů po celé předmětné období žila, jsou „pouze účelová k tomu, aby získala od žalovaného předmětnou náhradu mzdy v plné výši“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo „odmítnuto, resp. zamítnuto“, neboť námitky dovolatele nejsou skutkově ani právně opodstatněné a rozsudky soudů obou stupňů žalobkyně považuje za správné. Žalobkyně zdůrazňuje, že v rozhodné době hledala jiné zaměstnání, avšak bez výsledku, a že neměla příjmy ani z podnikání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný se žalobkyní, která u žalovaného pracovala v pracovním poměru jako vedoucí oddělení převodu bytů a ve vedlejším pracovním poměru jako uklízečka v rozsahu pracovní doby 90 hodin měsíčně, dopisem ze dne 19. 10. 2000 okamžitě zrušil pracovní poměr. Žalobkyně dne 20. 10. 2000 sdělila žalovanému, že trvá na tom, aby ji žalovaný dále zaměstnával. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003 č. j. 49 C 201/2000-125 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005 č. j. 15 Co 114/2004-144, které nabyly právní moci dne 7. 11. 2005, bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 19. 10. 2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb. a č. 155/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce).
Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je – jak vyplývá z ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.
Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 a bod V. již zmíněného Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004).
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - při rozhodování o důvodnosti požadavku žalovaného, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, z výše uvedených závěrů ustálené judikatury soudů vycházel. Na základě výsledků provedeného dokazování důvodně akcentoval, že v rozhodném období měla žalobkyně příjem jen z práce uklízečky ve vedlejším pracovním poměru u žalovaného, ohledně níž v souladu se zákonem dovodil, že se nejedná o práci vykonávanou za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měla při výkonu práce vedoucí oddělení převodu bytů, nehledě k tomu, že příjem z práce uklízečky žalobkyně měla i před neplatným rozvázáním pracovního poměru.
Pro posouzení, zda v případě žalobkyně jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda žalobkyně vyvíjela aktivitu k tomu, aby si zajistila jiné příjmy, popřípadě zda byla evidována u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni, která se po neplatném rozvázání pracovního poměru žalovaným nezapojila do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že žalobkyně měla objektivní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce vedoucí oddělení převodu bytů podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat jí tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužila; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje.
Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti rovněž na skutečnost, že žalobkyně měla živnostenská oprávnění, z nichž některá „bezdůvodně nevyužila“, pak přehlíží, že zaměstnanci nemůže jít bez dalšího k tíži, že si za účelem podnikání zajistí živnostenské oprávnění; rozhodující z hlediska ustanovení §61 odst. 2 zák. práce je, zda vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci; to však v případě žalobkyně z výsledků dokazování nevyplynulo.
Uplatnění nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalovaného za dobu přesahující 6 měsíců nelze pokládat za zneužití výkonu práva žalobkyně na újmu žalovaného ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením účastníků pracovněprávního vztahu, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, považovat chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivního práva (označované rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů, ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nepřipouští (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní okamžitým zrušením, neboť měl za to, že žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože soud pravomocným rozhodnutím vyhověl žalobě o určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru podané žalobkyní a protože žalobkyně oznámila písemně žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, její pracovní poměr trval i nadále a žalovaný, který žalobkyni přes toto její oznámení nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy, byl povinen – jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout jí náhradu mzdy ode dne, kdy oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a nikoliv jen za dobu prvních 6 měsíců. Protože z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalobkyně byla při uplatnění nároku na náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců vedena přímým úmyslem poškodit žalovaného (způsobit mu újmu), aniž by pro ni bylo primárně významné dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného ustanovením §61 odst. 1 zák. práce, nemůže být toto její jednání zneužitím výkonu práva na újmu žalovaného ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce. Nelze též přehlédnout, že žalovaný mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou žalobkyni přísluší náhrada mzdy, tím, že by jí umožnil pokračovat v práci. K závěru o zneužití výkonu práva žalobkyně na újmu žalovaného nemůže vést ani okolnost, že pracovní místo vedoucí oddělení převodu bytů, které žalobkyně u žalovaného zastávala, bylo poté, co s ní žalovaný neplatně rozvázal pracovní poměr, zrušeno, neboť v takovém případě byl žalovaný oprávněn rozvázat pracovní poměr se žalobkyní výpovědí pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou jí mohl dát i před pravomocným skončením sporu účastníků o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru.
Z hlediska nároku žalobkyně na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 19. 10. 2000 za dobu přesahující 6 měsíců je též bez významu, že při rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ze dne 12. 12. 2005 byla žalobkyni zaplacena náhrada mzdy za měsíce prosinec 2005 až únor 2006 ve výši 73.461,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2000 ve výši 6.936,- Kč a odstupné ve výši 97.948,- Kč, neboť se jedná o jiné nároky, které se zakládají na jiných skutečnostech a se kterými zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nespojuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto, a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, vzniklých žalobkyni v souvislosti se sepsáním jejího vyjádření k dovolání advokátem, dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 24.195,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť JUDr. Josef Havlíček, který žalobkyni v době podání vyjádření k dovolání žalovaného jako advokát zastupoval (podle údajů v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou byl z tohoto seznamu následně vyškrtnut), v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů neprokázal, že je plátcem této daně. Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 24.495,- Kč žalobkyni zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu