ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2425.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2425/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Markem Kocábem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Pod Šternberkem č. 306, proti žalovanému VHS plus, Vodohospodářské stavby, s. r. o. se sídlem ve Veselí nad Moravou, tř. Masarykova č. 1197, IČO 46976469, zastoupenému JUDr. Pavlem Smetkou, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, tř. Masarykova č. 1031, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 110/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 č. j. 49 Co 240/2012-141, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 2. 2008 (nesprávně datovaným dnem 29. 2. 2009) žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává „dnešním dnem 29. února 2008“ výpověď z pracovního poměru „z důvodů organizačních změn, §52 odst. c) zákoníku práce“.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 17. 6. 2008 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že ve výpovědi chybí „přesný, nezaměnitelný výpovědní důvod s jiným výpovědním důvodem dle kogentních ustanovení zákoníku práce“, že výpovědi nepředcházelo rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že „pracovní místo žalobkyně zaniká, ke kterému dni a z jakého důvodu“, že toto rozhodnutí jí nebylo oznámeno „s nabídkou jiné vhodné práce nebo se sdělením, že takováto práce neexistuje“, a že výpověď jí nebyla doručena v souladu s ustanovením §50 odst. 1 zákoníku práce.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. 1. 2010 č. j. 4 C 110/2008-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9.870,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Smetky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně, která u žalovaného pracovala jako ekonomická pracovnice stavební divize Veselí nad Moravou, se stala nadbytečnou vzhledem k rozhodnutí žalovaného o organizační změně ze dne 25. 2. 2008, která spočívala ve sloučení divize Hodonín se stavební divizí Veselí nad Moravou dnem 1. 4. 2008 (tím se stala nadbytečnou jedna ekonomická pracovnice) a se kterou byla žalobkyně seznámena při předávání výpovědi dne 29. 2. 2008. Vyslovil názor, že v době podání výpovědi již ze zákoníku práce nevyplývala povinnost žalovaného nabídnout žalobkyni jinou vhodnou práci, která byla stanovena v §46 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 2011 č. j. 49 Co 159/2010-66 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť ohledně organizační změny u žalovaného ze dne 25. 2. 2008 spočívající ve sloučení divize Hodonín s divizí Veselí nad Moravou a ohledně seznámení žalobkyně s touto organizační změnou při předávání výpovědi vychází z „tzv. souhrnného zjištění“, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů „se to které zjištění činí a z jakých důvodů“.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11. 4. 2012 č. j. 4 C 110/2008-94 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.752,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Smetky. Vycházel ze zjištění, že žalovaným byla dne 25. 2. 2008 přijata organizační změna spočívající ve sloučení divize Hodonín a divize Veselí nad Moravou s účinností od 1. 4. 2008, v důsledku níž bylo rozhodnuto o „odchodu jedné ekonomické pracovnice, a to žalobkyně, neboť „již nebylo zapotřebí dvou ekonomických pracovnic, ale pouze jedné“, že žalobkyni byla proto dána výpověď podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce a že důvod organizačních změn jí byl vysvětlen u osobního předávání výpovědi jednatelem žalovaného Ing. J. P.. Dovodil, že důvod výpovědi byl žalobkyni znám, a že proto nebylo třeba jeho bližšího vymezení, a „vyhodnotil“ výpověď z pracovního poměru jako platný právní úkon.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2013 č. j. 49 Co 240/2012-141 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem ze dne 29. 2. 2008 je neplatná“, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 21.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Kocába. Poté, co doplnil dokazování o výslech žalobkyně a jednatele žalovaného Ing. J. P. jako účastníků řízení a co zopakoval výslechy svědků Ing. J. C. a Ing. F. N., dovodil, že rozhodnutí žalovaného o sloučení dvou jeho organizačních složek, a to stavební divize 01 Hodonín se stavební divizí 02 Veselí nad Moravou, o němž byla žalobkyně informována před doručením výpovědi, nelze považovat za rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce a že takovým rozhodnutím není ani „zjištění“ žalovaného, že nadále nebude zapotřebí práce jedné ekonomické pracovnice stavební divize, které je „jen jeho vyhodnocením přijatého organizačního opatření o sloučení dvou stavebních divizí“. Shledal, že nadbytečnost žalobkyně by tak mohla být důsledkem „jen dalšího rozhodnutí žalovaného o organizační změně, jež by spočívala ve snížení počtu zaměstnanců, resp. ve zrušení pracovního místa žalobkyně“, o které však žalobkyně před doručením výpovědi z pracovního poměru informována nebyla. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto dospěl k závěru, že – s přihlédnutím k tomu, že o důvodu výpovědi byla žalobkyně informována až „těsně“ před jejím doručením - na základě „jazykového obsahu“ výpovědi z pracovního poměru, ve kterém je „pouhý odkaz na ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce“, žalobkyni nemohlo být zřejmé, a to ani ve spojení s informacemi, které jí byly o důvodu výpovědi žalovaným podány před jejím doručením, z jakého důvodu jí byla dána výpověď z pracovního poměru, resp. proč se stala nadbytečnou, a že je proto výpověď z pracovního poměru neplatná z důvodu nedostatečného skutkového vymezení důvodu výpovědi.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem podle §34 občanského zákoníku, a nelze je tedy přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanoveních §37 až 39 občanského zákoníku a §20 zákoníku práce. Vytýká odvolacímu soudu, že „nikterak nezdůvodnil, na základě jakého titulu by měl žalovaný přijímat další rozhodnutí o organizační změně, která by spočívala ve zrušení pracovního místa žalobkyně, když k tomu došlo již v jeho rozhodnutí ze dne 25. 2. 2008“. Zdůrazňuje, že žalobkyně byla prokazatelně seznámena s důvodem výpovědi vyplývajícím z organizační změny ze dne 25. 2. 2008 před podáním samotné výpovědi dne 29. 2. 2008, což je podle ustálené judikatury soudů dostačující. Dovolatel má za to, že konkretizace organizačních změn na společném jednání před podáním výpovědi spolu s tím, že „jiné organizační opatření v danou dobu u žalovaného nebylo, a proto ani nemohlo být zaměněno s jiným“, nasvědčuje tomu, že žalobkyni muselo být zřejmé, z jakého důvodu jí byla dána výpověď z pracovního poměru. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že „výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 29. 2. 2008 je platná“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť odvolací soud posoudil věc „z právního hlediska“ správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 25. 2. 2008 jednatel žalovaného Ing. J. P. rozhodl o organizační změně spočívající ve sloučení stavební divize 01 Hodonín se stavební divizí 02 Veselí nad Moravou s účinností od 1. 4. 2008 s tím, že sloučené divize budou nadále „organizačně a účetně vedeny pod divizí 02 Veselí nad Moravou“, že v důsledku této organizační změny nebude nadále zapotřebí práce jedné ekonomické pracovnice stavební divize a že za nadbytečnou považuje žalobkyni, která u žalovaného pracovala jako ekonomická pracovnice stavební divize 02 Veselí nad Moravou. Výpověď z pracovního poměru, ve které žalovaný uvedl, že dává žalobkyni výpověď z pracovního poměru „z důvodů organizačních změn, §52 odst. c) zákoníku práce“, byla žalobkyni doručena dne 29. 2. 2008 při jednání, jehož se kromě žalobkyně zúčastnili jednatel žalovaného Ing. J. P., výrobní ředitel Ing. F. N. a vedoucí stavební divize Ing. J. C. V úvodu tohoto jednání Ing. J. P. informoval žalobkyni o tom, že došlo ke sloučení stavební divize 01 Hodonín se stavební divizí 02 Veselí nad Moravou, v důsledku něhož místo dvou ekonomických pracovnic, které působily ve slučovaných divizích, bude nadále potřeba jen jedna ekonomická pracovnice, a že proto bylo rozhodnuto o nadbytečnosti žalobkyně, které poté předal výpověď z pracovního poměru.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení věci významný především výklad právního úkonu obsaženého ve výpovědi žalovaného ze dne 29. 2. 2008 z hlediska toho, z jakého důvodu žalovaný rozvázal se žalobkyní pracovní poměr, a v souvislosti s tím vyřešení otázky hmotného práva, zda byl důvod v této výpovědi z pracovního poměru dostatečně skutkově vymezen tak, aby se jednalo v souladu s ustanovením §50 odst. 4 zákoníku práce o platný právní úkon. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 2. 2008 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 4. 2008 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§52 zák. práce), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968). Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.
Zůstává přitom mimo pochybnost, že důvod výpovědi z pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Okolnost, že ustanovení §52 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření, popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i „jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení §52 písm. c) zák. práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011).
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967 sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97).
V projednávané věci žalovaný v dopise ze dne 29. 2. 2008 uvedl, že dává žalobkyni výpověď z pracovního poměru „z důvodů organizačních změn, §52 odst. c) zákoníku práce“. Z uvedeného slovního vyjádření je jasně patrno, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána. Zároveň však z takto vymezeného důvodu výpovědi nelze dovodit, v čem spočívaly organizační změny, v důsledku kterých byla žalobkyni dána výpověď. V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu vůle žalovaného obsažené v dopise ze dne 29. 2. 2008 nedostatečně určité. Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle již nelze v tomto případě zjistit výkladem. Při výkladu písemného pracovněprávního úkonu se postupuje podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §18 zák. práce].
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li – tak jako v projednávané věci - pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo skutečně projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; uvedené však neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů, neboť smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle. Tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Teprve v případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Platí-li uvedená východiska pro výklad právních úkonů obecně, je třeba z nich vycházet i při výkladu obsahu jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru - výpovědi.
Uvedeným způsobem postupoval také soud prvního stupně, když se provedením navržených důkazů snažil objasnit, zda a za jakých okolností byla žalobkyně seznámena s organizačním opatřením, v jehož důsledku se měla stát nadbytečnou, a učinil závěr, že „důvod organizačních změn, který je písemně uveden v listině, byl žalobkyni vysvětlen u osobního předávání písemné výpovědi Ing. P.“. Dovodil tedy, že žalobkyně byla s rozhodnutím žalovaného o organizační změně seznámena před dáním výpovědi z pracovního poměru a že proto výpověď z pracovního poměru byla (ve vztahu k povinnosti seznámit zaměstnance s organizačním opatřením, jež je důvodem k výpovědi z pracovního poměru) dostatečně určitá. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nemohlo být ani ve spojení s informacemi, které jí byly o důvodu výpovědi žalovaným podány před jejím doručením, zřejmé, z jakého důvodu jí byla dána výpověď z pracovního poměru, a že je proto výpověď neplatná z důvodu nedostatečného skutkového vymezení jejího důvodu. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Informoval-li jednatel žalovaného Ing. J. P. žalobkyni – jak bylo zjištěno odvolacím soudem na základě dokazování, které sám provedl – před doručením výpovědi o tom, že došlo ke sloučení stavební divize 01 H. se stavební divizí 02 V. n. M., že v důsledku toho místo dvou ekonomických pracovnic, které působily ve slučovaných divizích, bude nadále potřeba jen jedna ekonomická pracovnice, a že proto bylo rozhodnuto o nadbytečnosti žalobkyně, muselo být žalobkyni zřejmé, že důvodem výpovědi z pracovního poměru, která jí byla po tomto vysvětlení doručena, je organizační změna u žalovaného spočívající ve sloučení jeho dvou stavebních divizí, vzhledem k níž se stala nadbytečnou, neboť žalovaný nadále potřeboval místo dosavadních dvou ekonomických pracovnic vykonávajících práci v uvedených stavebních divizích pouze práci jedné z nich a z těchto dvou zaměstnankyň vybral jako nadbytečnou žalobkyni. Rozhodnutí žalovaného o sloučení stavební divize 01 H. se stavební divizí 02 V. n. M. bylo rozhodnutím o organizační změně ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce, aniž by žalovaný musel – jak dovodil odvolací soud - přikročit k dalšímu rozhodnutí o organizační změně, jež by spočívala „ve snížení počtu zaměstnanců, resp. ve zrušení pracovního místa žalobkyně“. Protože rozhodnutí žalovaného o sloučení stavebních divizí mělo za následek nadbytečnost jedné ze dvou ekonomických pracovnic, které v nich vykonávaly práci, a protože o výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje – jak bylo uvedeno výše - výlučně zaměstnavatel, postačovalo k tomu, aby byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 písm. c) zák. práce, pouze rozhodnutí o jejím výběru jako nadbytečné zaměstnankyně, které žalovaný učinil současně s rozhodnutím o organizační změně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu