ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2429.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2429/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. S., proti žalované S. a. s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 173/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2004, č. j. 14 Co 28/2004-99, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu M. R. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 9. 7. 2001 žalovaná (předseda představenstva Ing. P. S.) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu organizačních změn.
Dalším dopisem ze dne 5. 9. 2001 žalovaná (předseda představenstva Ing. P. S.) sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyně nedodržela povinnosti zaměstnance vyplývající z pracovní smlouvy ze dne 22. 1. 2001 a pracovního řádu žalované, neboť si vynucovala výhodu vedoucí k jejímu obohacení. Zneužila informací, se kterými přišla do styku při výkonu své práce, a dne 23. 8. 2001 se dožadovala uzavření zprostředkovatelské smlouvy „s majitelem žalované“ Ing. P. S. se zpětnou účinností od 3. 3. 1998 a peněžité částky 3 miliony Kč po zdanění, s termínem zaplacení do 3. 9. 2001; svým dopisem vyhrožovala, že pokud nebude jí navrhované řešení přijato, bude požadovat finanční „odškodnění“ soudní cestou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dne 5. 9. 2001“ je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „výpověď o okamžitém zrušení pracovního poměru“ jí byla dána v pracovní neschopnosti a že nezná jediný důvod, pro který by jí mohla být „výpověď o okamžitém zrušení pracovního poměru“ dána.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, č.j. 27 C 173/2001 – 26, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo dáno žalobkyni dne 5. 9. 2001“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování a zhodnocení učiněných zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně se nedopustila jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako zvlášť závažné porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že „ať již žalobkyně žalované předložila návrh na zaplacení odstupného ve výši 8mi násobku průměrného platu nebo antidatovaný návrh zprostředkovatelské smlouvy s odměnou 3 milionů korun, bylo na žalované, aby zhodnotila soulad se zákonem takových navržených smluv, a zachovala se podle toho“. Z oznámení žalobkyně, že v případě, že jí nebude vyplaceno odstupné, bude se domáhat náhrady škody před soudem, „nelze pak ničeho dovodit“, neboť právo na ochranu a tedy i náhradu škody je každému právními předpisy zaručeno.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2002, č.j. 13 Co 453/2002-40, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a že, ačkoliv provedl důkaz určitými listinami, neučinil z nich relevantní zjištění. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že kdyby žalobkyně požádala žalovanou o smluvní (manažerské) odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního platu s tím, že nebude-li jí vyhověno, obrátí se na soud s požadavkem na odškodnění, nelze v takovém jednání spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Kdyby se však žalobkyně v příloze dopisu ze dne 23. 8. 2001 domáhala uzavření „Smlouvy zprostředkovatelské“ datované dne 3. 3. 1998, jednalo by se o hrubé zneužití získaných informací a o nezákonný nátlak na zaměstnavatele a takové jednání by nepochybně bylo důvodem, pro který by bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Uložil soudu prvního stupně, aby provedl označené důkazy, které obě strany ke svým tvrzením navrhují, přičemž na žalované bude, aby prokázala, že se žalobkyně dopustila jednání vymezeného jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru (zneužila informace získané při výkonu své pracovní činnosti ke svému obohacení tím, že se dožadovala se zpětnou účinností uzavření smlouvy ze dne 3. 3. 1998 a požadovala zaplacení částky 3 miliony Kč). Shledá-li soud prvního stupně, že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru byl naplněn, bude se také zabývat námitkou žalobkyně, že okamžité zrušení pracovního poměru jí nebylo dosud doručeno, popř., že od 4. 9. 2001 byla v pracovní neschopnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co připustil „úpravu“ žalobního návrhu tak, že se žalobkyně domáhá určení „neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo dáno 5. 9. 2001“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č. j. 27 C 173/2001-63, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyně dopustila jednání, které lze kvalifikovat jako zvlášť závažné porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně dopisem ze dne 23. 8. 2001 navrhla žalované uzavření smlouvy, kterou by obdržela „smluvní odstupné“, s dodatkem, že nebude-li ředitel žalovaného tomuto řešení nakloněn, bude žalobkyně žádat finanční odškodnění soudní cestou, a to za platovou a věkovou diskriminaci, mobbing na pracovišti, morální ponížení aj. (v tomto jednání porušení pracovní kázně soud nespatřoval). Dovodil dále, že žalobkyně připojila do obálky k dopisu ze dne 23. 8. 2001 antidatovaný návrh na uzavření zprostředkovatelské smlouvy, kterou se měl statutární zástupce žalované zavázat vyplatit jí dne 3. 9. 2001 odměnu ve výši 3 milionů korun po zdanění. Za „zjevné“ považoval, že takový nekvalifikovaný návrh smlouvy nepřipravilo právní oddělení, které v roce 1998 návrhy smluv zpracovávalo (smlouva je neurčitá, pokud jde o její předmět, neurčitě je uvedena výše odměny, jako druhý účastník navrhované smlouvy je označen jmenovitě Ing. P. S., nikoliv některá ze společností, jejichž je statutárním zástupcem); kdyby se mělo jednat o řádně projednanou a připravenou smlouvu v březnu 1998, je „s podivem“, že sjednaná odměna měla být vyplacena krátce po doručení výzvy žalobkyně ze dne 23. 8. 2001. Skutečnost, že v navrhované smlouvě, žalobkyní podepsané, se žalobkyně zavazuje, že okamžikem vyplacením odměny nebude mluvit ani psát o ničem, co se týkalo její pracovní činnosti ve společnostech Ing. P. S., považoval za pohrůžku prozrazení informací, které žalobkyně získala během své působnosti ve společnostech řízených statutárním zástupcem žalované; jestliže svou mlčenlivost podmiňovala proplacením částky 3 milionů korun, je třeba takový postup zaměstnance považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2004, č. j. 14 Co 28/2004-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 9. 2001, které dala žalovaná žalobkyni, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení 1.000,- Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaná je povinna zaplatit „ČR na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ soudní poplatek z odvolání 1.000,- Kč; rozhodl dále, že předsedkyně senátu M. R. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Poté, co ze záznamu o vytvoření souboru na disketě předložené soudu žalobkyní a obsahujícího text „Smlouvy zprostředkovatelské“ ze dne 3. 3. 1998 zjistil, že „tento soubor byl vytvořen 3. 3. 1998“, dospěl k závěru, že k dopisu žalobkyně ze dne 23. 8. 2001, jímž požádala žalovanou o uvážení žádosti o smluvní odstupné, byla připojena listina s názvem „Smlouva o smluvním odstupném“ datovaná dnem 23. 8. 2001 a nikoli „Smlouva zprostředkovatelská“ datovaná dnem 3. 3. 1998. Vycházel přitom z toho, že zprostředkovatelská smlouva byla vytvořena dne 3. 3. 1998, tedy zcela mimo časovou souvislost se skončením pracovního poměru, ke kterému došlo až v roce 2001. Navíc vznikla v době, kdy žalobkyně „vůbec nebyla v pracovním poměru u žalovaného (vznik pracovního poměru až 1. 9. 1999)“, a nebyla proto vázána povinností mlčenlivosti dle pracovní smlouvy; tím lze věrohodně vysvětlit i závazek uvedený v návrhu smlouvy ze 3. 3. 1998, že žalobkyně nebude mluvit ani psát o ničem, co se týkalo její pracovní činnosti. Z dopisu ze dne 23. 8. 2001 je navíc patrné, že se žalobkyně dožadovala podpisu smlouvy o smluvním odstupném. Obě předložené sporné smlouvy jsou ve svých záhlavích velmi výrazně pojmenovány, návrh smlouvy z 3. 3. 1998 jako „Smlouva zprostředkovatelská“ a návrh z 23. 8. 2001 jako „Smlouva o smluvním odstupném“. Lze proto ztěží předpokládat, že by v průvodním dopisu použila žalobkyně výraz terminologicky od názvu smlouvy zcela odlišný. Protože se žalobkyně nedožadovala dopisem ze dne 23. 8. 2001 uzavření zprostředkovatelské smlouvy se zpětnou účinností od 3. 3. 1998, tedy ani zaplacení finanční částky 3,000.000,- Kč, nebyl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru použitý v dopise ze dne 5. 9. 2001.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že nebyl správně zjištěn skutkový stav, neboť některé důkazy nebyly provedeny správně a k některým důkazům nebylo ani přihlédnuto, ač mají zásadní význam pro správné zjištění skutkového stavu. Odvolací soud nezohlednil, že žalobkyně v „dodatku č. 1“ k žalobě zmiňuje smlouvu s S. a. s., přičemž samotný text návrhu „Smlouvy zprostředkovatelské“ je koncipován tak, že smlouvu má uzavřít Ing. P. S. jako fyzická osoba a nikoliv jako statutární orgán společnosti SPGroup a. s. Odměna dle návrhu „Smlouvy zprostředkovatelské“ měla být uhrazena do 3. 9. 2001 a tato časová souvislost podle dovolatelky jistě není náhodná, jestliže žalobkyně se domáhá uzavření zprostředkovatelské smlouvy několik dní před předpokládaným datem splatnosti odměny. Listina označená „Smlouva o smluvním odstupném“ naproti tomu postrádá podpis byť jedné ze smluvních stran, a proto v žádném případě nelze hovořit o návrhu, tedy dokumentu, který jedna smluvní strana směřuje k akceptaci druhé smluvní straně. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud „naložil“ se záznamem o vytvoření souboru na disketě předložené žalobkyní, jenž obsahuje text „Smlouvy zprostředkovatelské“ ze dne 3. 3. 1998. Odvolací soud totiž zjistil, že soubor na disketě byl vytvořen 3. 3. 1998, aniž specifikuje, jakým způsobem to zjistil; dovolatelka je přesvědčena, že stáří dokumentu na disketě může spolehlivě určit pouze znalec z oboru počítačové techniky. Nesprávný je podle ní i závěr soudu o tom, že návrh smlouvy vznikl v době, kdy žalobkyně nebyla v pracovním poměru u žalované, neboť žalobkyně byla v pracovním poměru v holdingu žalované již od roku 1994 a její pracovní náplň byla v podstatě neměnná. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 14 Co 28/2004-99 potvrdil“, neboť závěry v rozsudku odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
V projednávané věci žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobkyní zejména proto, že žalobkyně „zneužila informací, se kterými přišla do styku při výkonu své práce, tím, že se dne 23. 8. 2001 dožadovala uzavření zprostředkovatelské smlouvy s majitelem společnosti s Ing. P. S. se zpětnou účinností od 3. 3. 1998 a dožadovala se peněžité částky 3 miliony Kč po zdanění, s termínem zaplacení do 3. 9. 2001“. Žalobkyně se bránila tím, že v dopise ze dne 23. 8. 2001 nebyla připojena „Smlouva zprostředkovatelská“ datovaná 3. 3. 1998, ale „Smlouva o smluvním odstupném“ datovaná dnem 23. 8. 2001. Pro posouzení důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5. 9. 2001 bylo tedy podstatné zjištění, zda v dopise ze dne 23. 8. 2001 byla připojena „Smlouva zprostředkovatelská“ datovaná 3. 3. 1998 nebo „Smlouva o smluvním odstupném“ datovaná 23. 8. 2001.
Podstatou námitek dovolatelky je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se právě k posouzení otázky, která z obou smluv byla v dopise ze dne 23. 8. 2001 připojena; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pro úsudek, která z obou smluv byla k dopisu ze dne 23. 8. 2001 připojena, vycházel odvolací soud z úvahy o souladnosti použité terminologie v názvu smlouvy datované 23. 8. 2001 a obsahu dopisu ze dne 23. 8. 2001, oproti názvu smlouvy datované 3. 3. 1998, a z toho, že soubor na disketě předložené soudu žalobkyní obsahující text zprostředkovatelské smlouvy datované 3. 3. 1998 byl vytvořen dne 3. 3. 1998. Takovéto hodnocení důkazů v řízení provedených však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud v první řadě učinil sám zjištění o tom, kdy byl vytvořen textový soubor obsahující text „Smlouvy zprostředkovatelské“ datované dne 3. 3. 1998 uložený na disketě předložené soudu žalobkyní, ač – jak na to správně poukazuje dovolatelka - stáří dokumentu na disketě (média nesoucího informace) může spolehlivě určit pouze znalec z oboru počítačové techniky. Přitom ani případné zjištění, že soubor byl skutečně vytvořen dne 3. 3. 1998, samo o sobě neznamená, že tento text nemohl být vytištěn a přiložen k dopisu ze dne 23. 8. 2001. Naopak případné zjištění, že tento soubor nebyl vytvořen dne 3. 3. 1998, ale později, by muselo jednoznačně vést k závěru o antidatování uvedeného textu o názvu „Smlouva zprostředkovatelská“. Odvolací soud navíc do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Obrana žalobkyně oproti tvrzení žalované, že k dopisu ze dne 23. 8. 2001 byla připojena „Smlouva zprostředkovatelská“ datovaná dnem 3. 3. 1998 spočívala zejména v tom, že tato zprostředkovatelská smlouva byla napsána v roce 1998, kdy se uvažovalo o tom, že by mohla žalobkyně vymáhat dlužné pohledávky žalované společnosti. Ve své výpovědi ze dne 4. 3. 2003 před soudem prvního stupně uvedla, že „o této záležitosti se jednalo a věděl o tom pan Kaplan“ …., „panu K. tehdy předala i připravenou zprostředkovatelskou smlouvu z 3. 3. 1998“. Naproti tomu svědek I. K. (pracoval u žalované od dubna 1996 do května 2001 a vedl oddělení, ve kterém pracovala žalobkyně) po nahlédnutí do přílohy soudního spisu, a to do „Smlouvy zprostředkovatelské“ datované dnem 3. 3. 1998, uvedl, že takovou smlouvu v té době neviděl, že se mu její obsah jeví jako zvláštní s ohledem na to, že žalobkyně byla v pracovním poměru, a že by za této situace měla být uzavírána zprostředkovatelská smlouva; uzavírání smluv „šlo přes právní oddělení“, on sám smlouvy ve společnosti neuzavíral. Že se u žalované neuvažovalo v roce 1998 o uzavření zprostředkovatelské smlouvy se žalobkyní, uvedla také svědkyně J. K. (pracovala u žalované od roku 1997 do prosince 2001). Skutkové zjištění, že „k průvodnímu dopisu ze dne 23. 8. 2001 nebyla přiložena „Smlouva zprostředkovatelská“ ze dne 3. 3. 1998, ale „Smlouva o smluvním odstupném“ ze dne 23. 8. 2001, jako výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu