ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2477.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2477/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) JUDr. D. Š. a b) J. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalované Č. o. b., a.s., o určení \"neexistence\" zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 52/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2004 č.j. 20 Co 216/2003-290, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že \"zástavní právo žalované dle zástavní smlouvy uzavřené dne 11.4.1994 a dne 10.8.1994 k nemovitostem: dům čp. 1665 - objekt bydlení na pozemku stp. č. 3362 - zastavěná plocha, pozemek stp. č. 3362 o výměře 122 m2 - zastavěná plocha, pozemek parc. č. 897/48 o výměře 368 m2 - zahrada a pozemek parc. č. 897/61 o výměře 278 m2 - zahrada, vše ležící v katastrálním území N., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v N. na listu vlastnictví č. 3923 pro katastrální území, obec a okres N., neexistuje\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že uvedené nemovitosti jsou v jejich společném jmění a že podle výpisu z katastru nemovitostí jsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalované, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 pro pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč a na základě zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994 pro pohledávku ve výši 10.000.000,- Kč. Podle názoru žalobců \"zástavní právo banky založené oněma dvěma zástavními smlouvami neexistuje\", neboť obě zástavní smlouvy jsou neplatné a zajištěné pohledávky ve skutečnosti \"neexistují\". Neplatnost zástavních smluv spočívá v tom, že účastníkem smluv měl být \"subjekt označený jako Č. o. b., a.s. P., pobočka N., resp. Č. o. b., a.s., pobočka N.\", který v době uzavření zástavních smluv \"neexistoval\", že zajišťovaná pohledávka je v zástavních smlouvách vymezena \"zcela neurčitě\", že v zástavních smlouvách není uvedeno, kdo je věřitelem a dlužníkem z pohledávky (nelze vycházet z označení \"banka\" a \"klient\", neboť zástavní smlouva není tzv. bankovním obchodem), že zcela neurčitá jsou ujednání obsažená v čl. 6 a 8 smluv a že ze smluv nelze jednoznačně dovodit, jakým \"právním režimem se vztahy mezi účastníky zástavních smluv mají řídit\". Podle obou smluv bylo zapsáno do katastru nemovitostí zástavní právo, ačkoliv v jejich čl. 11 bylo uvedeno, že jsou \"účinné vkladem do katastru nemovitostí\", přičemž \"smlouva, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musí nabýt účinnosti nejpozději v okamžiku, kdy je podán návrh na vklad práva vyplývajícího z této smlouvy příslušnému katastrálnímu úřadu\". Neplatnost předmětných zástavních smluv je dána také tím, že nemovitosti v nich jsou označeny způsobem neodpovídajícím ustanovení §5 odst.1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění účinném v roce 1994) a že na nich nebyly ověřeny podpisy. Závěr o \"neexistenci zástavního práva\" dovozují žalobci rovněž z toho, že mají \"vážné pochybnosti o plnění povinností žalovanou\" vyplývajících ze smluv, podle nichž měly vzniknout zajištěné pohledávky.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 27.1.2003 č.j. 8 C 52/2002-170 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 12.547,- Kč k rukám advokáta. Po té, co dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř., přisvědčil soud prvního stupně žalobcům v tom, že zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 jsou neplatné. Neplatnost zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 spočívá v tom, že v ní v rozporu s ustanovením §151b občanského zákoníku chybí \"určení pohledávky, kterou má zástavní právo zajišťovat\", a označení \"věřitele pohledávky a dlužníka\", že \"v rozporu s katastrálním zákonem\" v ní není uvedeno \"katastrální území, místo nemovitosti ve vlastnictví žalobců\" a že \"podle katastrálního zákona č. 264/92 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.1993, není k účinnosti smlouvy rozhodnutí o převodu nemovitostí vyžadováno rozhodnutí žádného státního orgánu\". Důvody neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994 spatřoval soud prvního stupně v tom, že zajišťovaná pohledávka v ní je vymezena \"zcela neurčitě\", že v ní není \"uvedeno, kdo je věřitel a dlužník této pohledávky a označeni jsou účastníci smlouvy jako banka a klient\", že v čl. 6 smlouvy \"jsou uvedeny neurčité závazky zástavních věřitelů\", že v ní \"v rozporu s katastrálním zákonem\" není uvedeno \"katastrální území, není uvedeno místo nemovitosti\" a že \"k účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti v řízení věcných práv k nemovitostem se nevyžadovalo v době uzavírání těchto smluv rozhodnutí žádného státního orgánu\". Protože jsou obě zástavní smlouvy neplatné, nemohlo podle nich ve prospěch žalované vzniknout k nemovitostem žalobců zástavní právo.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.3.2004 č.j. 20 Co 216/2003-290 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.576,70 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.000,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 jsou - za použití výkladu projevu vůle provedeného ve smyslu ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - \"dostatečně určité a srozumitelné\". Z obou zástavních smluv je zřejmé, že jejich účastníkem je obchodní společnost Č. o. b., a.s., i když v nich \"není přesně uvedeno sídlo této právnické osoby\". Označení účastníků zástavních smluv jako \"banka\", \"zástavci\" a \"klient\" vypovídá zcela jednoznačně o tom, že \"bankou\" se rozumí věřitel a \"klientem\" dlužník a \"k záměně nemůže dojít\". Neplatnost zástavních smluv nelze úspěšně dovozovat ani z toho, jak v nich byly označeny zajišťované pohledávky, neboť jsou \"specifikovány nezaměnitelně a dostatečně určitě v čl. 1 smluv\" a odkazem na jinou smlouvu, a jak jsou označeny závazky v čl. 6 smluv, které jsou vymezeny dostatečně určitě a navíc ani nejsou obligatorní náležitostí zástavní smlouvy. Označení zastavených nemovitostí odpovídá požadavkům ustanovení §5 odst.1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění účinném do 30.6.1996), neboť ze smluv lze dovodit i údaj o tom, v kterém katastrálním území se zastavené pozemky nacházejí. Údaj o tom, že \"smlouva je účinná vkladem do katastru nemovitostí\", nezpůsobuje neplatnost zástavních smluv, neboť - není-li k účinnosti smlouvy třeba rozhodnutí příslušného orgánu - je smlouva účinná okamžikem, kdy byl písemný návrh přijat. Zástavní smlouva ze dne 10.8.1994 nemůže být neplatná ani z důvodu, že v ní není uvedeno, zda se její právní úprava řídí občanským nebo obchodním zákoníkem, neboť \"v daném případě šlo o vztah mezi podnikateli, jejichž vztahy se řídí zásadně obchodním zákoníkem\", přičemž obchodní zákoník \"upravoval toliko některá ustanovení o zástavním právu (§297 - 299 obch. zák.)\" a \"vznik zástavního práva, povinnosti smluvních stran apod. pak řešil zákoník občanský\"; není \"proto chybou, že v záhlaví smlouvy jsou uvedeny oba zákony\". Protože obě zástavní smlouvy jsou platnými právními úkony, nemůže být důvodná žaloba na určení \"neexistence\" zástavního práva podle nich zřízeného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Opakují v něm své námitky, které vznesli proti platnosti zástavních smluv ze dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 již za řízení před soudy, a znovu dovozují, že \"došlo k nedostatečnému označení a identifikaci osoby zástavního věřitele\", že \"označení subjektů obou zástavních smluv identifikující jejich účastenství ve smlouvě je neurčité\", v důsledku čehož \"nelze určit práva a povinnosti účastníků smlouvy a práva a povinnosti ve vztahu k zástavnímu právu\", že závazky uvedené v čl. 6 zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 \"jsou označeny zcela neurčitě\", přičemž \"tato skutečnost spolu s nespecifikovanou pohledávkou banky označenou v čl. 8 zástavní smlouvy způsobuje, že ze smlouvy nelze vůbec zjistit, jakým jiným druhem zástavního práva se žalobci zavazují nezatížit nemovitosti\", že v čl. 8 zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 \"není určitě a nezaměnitelně identifikována pohledávka banky\", že v obou zástavních smlouvách \"chybí náležité označení katastrálního území, v němž se mají předmětné nemovitosti nacházet\" a že v zástavní smlouvě ze dne 10.8.1994 \"je obsaženo zcela neurčité vymezení zajišťované pohledávky\". Za neplatnou žalobci považují též \"rámcovou smlouvu č. 00531/94\" uzavřenou dne 10.8.1994 do výše 10.000.000,- Kč, z níž měla vzniknout pohledávka zajištěná zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994, neboť z jejího textu nevyplývá, \"jaký má uzavření této smlouvy vztah na již dříve uzavřené a samostatné úvěrové smlouvy, které se dle textu tzv. rámcové smlouvy měly stát její součástí\". Žalobci rovněž zopakovali svůj názor o tom, že ujednání obsažené v čl. 11 smluv, podle kterého jsou smlouvy \"účinné vkladem do katastru nemovitostí\", způsobují jejich neplatnost, neboť nelze povolit vklad práva na základě neúčinné smlouvy. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda nemovitosti žalobců jsou zatíženy ve prospěch žalované zástavním právem, zřízeným na základě zástavních smluv ze dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu zřízení zástavního práva - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.).
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §37 odst.1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. (vedle vlastního označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) patří určení předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajištěné pohledávky. Zajišťovaná pohledávka musí být ve smlouvě identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby také účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě také zástavní smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci nemůže být sporu o tom, že obsah zástavních smluv ze dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 není zcela jednoznačný a že vymezení náležitostí obou zástavních smluv nedosahuje takové úrovně, jakou by bylo možné očekávat v případě, že účastníkem zástavní smlouvy na místě zástavního věřitele je banka. Dovolací soud se však ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že nedostatky v obsahu zástavních smluv lze pomocí výkladu projevu vůle (za použití pravidel obsažených v ustanovení §35 odst.2 obč. zák.) spolehlivě odstranit.
Odvolací soud tedy v souladu s ustanovením §35 odst.2 obč. zák. dovodil, že ze smluv je nepochybné, že zástavním věřitelem je žalovaná (navzdory nepřesnostem v jejím označení tu není pochybnost o její identitě), že žalobci jsou zástavci a že dlužníkem ze zajištěných pohledávek je obchodní společnost B., spol. s r.o., jejímž jednatelem byl žalobce b). Zajištěné pohledávky jsou dostatečně určitě vymezeny v čl. 1 zástavních smluv kromě jiného odkazem na smlouvy, kterými se zakládají; poukazují-li žalobci na to, že tyto smlouvy nestanoví jednoznačně, jakou má žalovaná pohledávku za dlužníkem (obchodní společností B.), neberou současně náležitě v úvahu, že podstatnou náležitostí zástavní smlouvy je určení zajišťované pohledávky a nikoliv také skutečnost, zda jsou pochybnosti o výši zajištěné pohledávky. Předmět zástavního práva poskytnutý žalobci k zajištění pohledávek je vymezen v čl. 2B zástavních smluv, a to i podle názoru dovolacího soudu natolik určitě, aby bylo nepochybné, které nemovitosti žalobci dali do zástavy; nic na tom nemění ani to, že údaj o tom, v jakém katastrálním území se zastavené nemovitosti nacházejí, je třeba dovodit až z údajů o tom, \"jak zástavce prokázal vlastnictví\", neboť i tyto údaje náležitě vypovídají o tom, jaké nemovitosti tvoří předmět zástavního práva.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem také v tom, že pomocí výkladu projevu vůle lze odstranit také pochybnosti o obsahu ujednání, které netvoří obligatorní náležitosti zástavní smlouvy; odvolací soud současně v této souvislosti správně zdůraznil, že případná neplatnost takových ujednání by nemohla být na újmu \"existence\" zástavního práva, neboť obligatorní náležitosti obě zástavní smlouvy obsahují a z výsledků dokazování nevyplývá
(a ani to nebylo za řízení tvrzeno), že by bez dohody o jiných náležitostech k zástavním smlouvám nedošlo.
Neplatnost zástavních smluv ze dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že se v jejich čl. 11 uvádí, že \"tato smlouva je účinná vkladem do katastru nemovitostí\". Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu