ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2507.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2507/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. L. Č., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce A. E. s.r.o., proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o 29.748,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 20 C 140/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003 č.j. 21 Co 12/2003-68, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. září 2002 č.j. 20 C 140/2001-37 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil do konkursní podstaty částku 29.748,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 27.4.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že úpadce A. E. s.r.o. vyplatil v době od března do listopadu 2000 žalovanému tuto částku jako mzdu za práci vykonanou v pracovním poměru, který byl založen pracovní smlouvou ze dne 1.4.1998, v níž je uveden den nástupu do práce 1.4.2000 a jako druh práce je uvedeno \"jednatel společnosti\", popřípadě pracovní smlouvou ze dne 1.4.1998, v níž je uveden jako zaměstnavatel společnost E. s.r.o., zaměstnanec žalovaný, den nástupu do práce 1.4.1998 a druh práce \"HPP\". Žalovaný je jediným společníkem a jednatelem úpadce. První z uvedených pracovních smluv je neplatná, neboť byla uzavřena jako zaměstnavatelem \"neexistujícím subjektem\" (úpadce užíval ke dni 1.4.1998 \"obchodní firmu\" ECI s.r.o. a nikoliv A. E. s.r.o., která byla uvedena v pracovní smlouvě) a v rozporu se zákonem v ní byl sjednán jako druh výkonu práce \"jednatel společnosti\". V pořadí druhé pracovní smlouvě chybí ujednání o druhu práce, a proto je i ona neplatným právním úkonem.
Žalovaný namítal, že \"v názvu pracovní funkce\" došlo v pracovní smlouvě \"k pochybení\" a že pro úpadce vykonával v jeho sídle práce, které mu jako jednateli společnosti nepříslušely, například práce ředitele \"firmy\", obchodního zástupce, sekretářské práce, správu výpočetní techniky, grafické přípravy katalogů apod.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29.4.2002 č.j. 20 C 140/2001-22 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek 1.200,- Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4\". Na základě provedených důkazů zjistil, že žalovaný byl jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti E. s.r.o., která dnem 22.6.1998 změnila obchodní název na A. E. s.r.o. Dne 1.4.1998 podepsal žalovaný pracovní smlouvu, v níž je za zaměstnavatele označena obchodní společnost E. s.r.o., za den nástupu do práce uvedeno datum 1.4.1998 a jako druh práce uvedena zkratka \"HPP\" (což dle žalovaného znamená \"hlavní pracovní poměr\"). Téhož dne byla podepsána žalovaným jako zaměstnancem a cestovní kanceláří A. jako zaměstnavatelem další pracovní smlouva se dnem nástupu do práce 1.4.2000 a druhem práce \"jednatel společnosti\". Z listin označených \"výplata dobírky\" bylo prokázáno, že žalovanému byla vyplacena za měsíce únor 2000 až říjen 2000 jako mzda celkem částka 29.748,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné, neboť v nich není obsažen druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, a že žalovaný \"vykonával natolik různorodé činnosti, že je nelze zahrnout pod určitý druh práce, a proto by výkon těchto činností spíše odpovídal mandátní smlouvě podle obchodního zákoníku\". Soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení §243 zákoníku práce \"tím, že mu žalovaná částka byla vyplacena na základě neplatné pracovní smlouvy, jejíž neplatnost způsobil sám svým jednáním\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.7.2002 č.j. 21 Co 262/2002-32 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že uvedení druhu práce \"HPP\" (hlavní pracovní poměr) a \"jednatel společnosti\" není ujednáním o druhu práce ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné a že se žalovaný bezdůvodně obohatil, když \"přijal finanční prostředky jako plnění z neplatné pracovní smlouvy\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného nelze posuzovat podle ustanovení §243 zákoníku práce (nebylo totiž zjištěno, že by žalovaný byl zaměstnancem úpadce), ale podle \"příslušných ustanovení občanského zákoníku\", a uložil soudu prvního stupně, aby věc znovu posoudil podle tohoto právního předpisu.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 30.9.2002 č.j. 20 C 140/2001-37 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek 1.200,- Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4\". Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu - dovodil, že žalovaný přijal \"finanční prostředky\" na základě neplatné pracovní smlouvy, jejíž neplatnost \"způsobil sám svým jednáním\", a že se tím ve smyslu ustanovení §451 odst.1 a 2 občanského zákoníku bezdůvodně obohatil.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.4.2003 č.j. 21 Co 12/2003-68 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a že se žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 19.805,- Kč \"na účet jeho právního zástupce\". Odvolací soud dovodil, že pracovní smlouvy uzavřené žalovaným jsou sice \"neplatné se zřetelem ke kogentním ustanovením zákoníku práce\", ale že se žalovaný přijetím částky 29.748,- Kč neobohatil bezdůvodně. Žalovaný totiž jako jediný společník úpadce vykonával podle §132 obchodního zákoníku (ve znění účinném k datu převzetí jednotlivých částek) působnost valné hromady, \"kdy z titulu své podnikatelské činnosti sám rozhodoval o rozdělování zisku a i o odměňování pracovníků\" a jako jednateli mu náleželo obchodní vedení společnosti, včetně rozhodování o výplatě podnikatelské odměny. Převzal-li žalovaný \"jednotlivé částky\" za období od února do října 2000, nelze podle názoru odvolacího soudu uzavřít, že by se na úkor své společnosti ve smyslu ustanovení §451 odst.1 a 2 občanského zákoníku bezdůvodně obohatil přijetím plnění \"bez platného právního úkonu\". Tvrzení žalobkyně, že žalovaný převzal částky na základě neplatných smluv, tak \"zůstává pouze tvrzením a není podloženo žádnými provedenými důkazy\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že žalovaný přijal částku 29.748,- Kč jako mzdu a že za řízení vždy tvrdil a prokazoval, že měl platně uzavřenou pracovní smlouvu a že ve prospěch úpadce vykonával práce v hlavním pracovním poměru. Dokazováním bylo zjištěno, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné, a proto plnění, které přijal jako mzdu, představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaným přijaté plnění nemůže mít původ ve \"výkonu podnikatelské činnosti\". Obchodním vedením společnosti (§134 obchodního zákoníku) není rozhodování o výplatě podnikatelské odměny a z ustanovení §132 obchodního zákoníku vyplývá, že nemůže žalovaný jako jediný společník a zároveň jednatel uzavřít se svou společností ústní smlouvu. Na zjištěný skutkový stav (vyplácení a příjem částek) nelze aplikovat žádné z ustanovení obchodního zákoníku a ze skutkových zjištění nelze dovodit vznik nároků žalovaného podle obchodního zákoníku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Skutečnost, že fyzická osoba je společníkem společnosti s ručením omezeným nebo že byla ustavena statutárním orgánem společnosti (jednatelem), sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon funkce statutárního orgánu. I když je fyzická osoba jako statutární orgán společnosti oprávněna za ni jednat, jde o rozdílné subjekty práva, mezi nimiž může být uzavřena smlouva směřující ke vzniku pracovněprávního vztahu. Žalovaný se domnívá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí správně posoudil, že sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní smlouva, neznamená, že zaměstnavateli nemůže vzniknout povinnost peněžitého plnění vůči fyzické osobě. Není-li platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, vznikne tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, kde oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce. Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijala od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (§243 odst. 1 a 2 zákoníku práce).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalovaný je jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti, která vznikla ode dne 15.7.1997 jako E. s.r.o. a dnem 22.6.1998 změnila obchodní jméno na A. E. s.r.o. Dne 1.4.1998 uzavřel žalovaný s touto obchodní společností pracovní smlouvy, které podepsal nejen jako zaměstnanec, ale i za zaměstnavatele; jako druh práce byl sjednán v jedné z nich \"HPP\" (podle vyjádření žalovaného to znamená \"hlavní pracovní poměr\") a v druhé \"jednatel společnosti\". Za měsíce únor až říjen 2000 vyplatila společnost A. E. s.r.o. žalovanému jako mzdu celkem částku 29.748,- Kč.
S názory soudů o tom, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998, jsou neplatnými právními úkony, dovolací soud souhlasí.
Podle ustálené judikatury soudů činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, přičemž právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995), a statutární orgán obchodní společnosti nemůže jednat jménem společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Pracovní smlouva, v níž byl sjednán jako druh práce \"jednatel společnosti\", je tedy ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm.a) zákoníku práce neplatným právním úkonem, neboť podle ní měl žalovaný vykonávat v obchodní společnosti A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) v pracovním poměru činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným (jednatele), a obě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou podle uvedeného ustanovení neplatné proto, že je uzavřel za zaměstnavatele žalovaný, ačkoliv jeho zájmy byly v rozporu se zájmy žalovaného (vzhledem k tomu, že smlouvy uzavřel též jako zaměstnanec), a nemohl proto při jejich uzavírání jménem zaměstnavatele jednat.
Sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní smlouva, však ještě nemusí znamenat, že by žalovanému nenáleželo plnění (zcela nebo zčásti), které přijal jako mzdu za měsíce únor až říjen 2000. Nebyla-li totiž platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, vzniká tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, v němž oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijala od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (srov. §243 odst. 1, 2 zákoníku práce). Rozsah takového plnění je dán tím, v jaké výši bezdůvodné obohacení zaměstnavateli vzniklo; výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně, tedy mzdovým podmínkám platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána.
Žalovaný za řízení tvrdil, že pro obchodní společnost A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) vykonával (také v období od února do října 2000) práce, které nespadaly do výkonu činnosti statutárního orgánu (jednatele). V případě, že takové práce pro tuto obchodní společnost skutečně vykonal, vzniklo jí bezdůvodné obohacení, které je povinna žalovanému vydat. Soudy se však věcí z tohoto pohledu nezabývaly; řízení před nimi je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže žalovaný ve skutečnosti nekonal pro obchodní společnost A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) jinou činnost, než která náleží statutárnímu orgánu, nebo jestliže výše bezdůvodného obohacení, které tato obchodní společnost získala tím, že žalovaný pro ni konal v tzv. faktickém pracovním poměru práce nespadající do činnosti statutárního orgánu, nepřesahuje vyplacenou mzdu, vzniklo výplatou mzdy (popřípadě její části) - v důsledku toho, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné - žalobci bezdůvodné obohacení. Protože žalovaný toto plnění přijal na základě neplatného pracovněprávního úkonu, nemůže se řídit jeho vydání žalobkyni - jak chybně dovodil odvolací soud - ustanoveními občanského zákoníku, ale ustanovením §243 zákoníku práce.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že na povinnost žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, nemůže mít vliv okolnost, zda žalovanému (případně) vznikly vůči obchodní společnosti A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) nároky z obchodněprávních vztahů.
Vzhledem k tomu, že vztah mezi obchodní společností A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) a žalovaným jako jejím jednatelem při zařizování záležitostí společnosti nebyl upraven (platným) ujednáním (smlouvou), řídil se přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (srov. §66 odst.2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000); žalovanému (jako mandatáři) náležela (mohla náležet) vůči společnosti (jako mandantu) za zařízené záležitosti úplata, která je obvyklá za činnost obdobnou činnosti, kterou žalovaný uskutečnil při zařízení záležitosti (srov. §571 odst.1 obchodního zákoníku). Vedle této úplaty mohl žalovanému jako jednateli společnosti náležet podíl na zisku společnosti, jestliže se o tom usnesla valná hromada společnosti (srov. §123 odst.2 a §178 odst.3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000).
Započtení není způsobilým důvodem zániku pracovněprávních nároků (srov. též rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.3.1996, který byl uveřejněn pod č. 115 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997), a to ani v případě, že by měl být pracovněprávní nárok započten proti pohledávce, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněný pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). I kdyby tedy vznikl žalovanému proti obchodní společností A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) nárok na úplatu podle přiměřeného užití §571 odst.1 obchodního zákoníku nebo nárok na podíl na zisku společnosti podle ustanovení §123 odst.2 a §178 odst.3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, nemůže být platně započten vůči nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným podle ustanovení §243 zákoníku práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu