ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2511.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2511/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) V. G. a b) M. G. , zastoupených JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče č. 598, proti žalovaným 1) Obci Bublava se sídlem obecního úřadu v Bublavě č. 389, IČO 00259268, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně, náměstí Republiky č. 108, 2) RE-EM-FORM s. r. o. se sídlem v Praze 6 - Suchdole, Internacionální č. 1231/8, IČO 25215183, a 3) ELEKTRO UNIT, spol. s r. o. se sídlem v Sokolově, Tovární č. 621, IČO 25238604, žalovaní 2. a 3. zastoupeni JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 237/38, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 36/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2012, č. j. 18 Co 36/2003-437, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Šímy, advokáta se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 237/38.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „nemovitosti - budova č. p. na pozemku p. č. st., pozemek p. č. st., pozemek p. č., pozemek p. č., pozemek p. č., katastrální území a obec Bublava, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov na LV č., nejsou zatíženy zástavním právem ze Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. ze dne 19. 10. 2004 s právními účinky vkladu do katastru nemovitosti k témuž dni uzavřené mezi Velkomoravskou bankou, a. s. se sídlem v Hodoníně, IČO 46974229 a Vo. G., a M. G., nyní ve prospěch žalovaných č. 1 – 3“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že správce konkursní podstaty Velkomoravské banky, a. s. (zástavního věřitele), smlouvou ze dne 24. 9. 1999 převedl pohledávku za M. K. v celkové hodnotě 2.425.501,30 Kč, jež byla zajištěna zástavou na označených nemovitostech žalobců, na společnost „Interzacom ltd., se sídlem Cyprus“; podle dodatku k této smlouvě ze dne 11. 10. 1999 byla pohledávka za M. K. převáděna včetně zajišťovacích institutů, „tedy nemovitostí na LV, LV a směnek“. Další smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 9. 1999 postoupila společnost Interzacom tuto pohledávku na společnost Víno Urban, s. r. o. se sídlem v Brně, a ta ji smlouvou ze dne 1. 12. 1999 postoupila na žalované 1) – 3). Dlužníci ze zajištěné pohledávky manželé M. a R. K. kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1999 prodali žalovaným „prodejnu potravin a stavbu č. p. spolu s příslušnými pozemky ,,vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Sokolově na LV č. v k. ú. Bublava“ za kupní cenu 800.000,- Kč, která jim však žalovanými nebyla uhrazena. Manželé M. a R. K. jsou přesvědčeni, že celý dluh vůči původnímu věřiteli Velkomoravské bance, a. s., byl uhrazen, a to „převodem zastavených nemovitostí na LV č. a směnkami“. Zanikl-li závazek dlužníka, zaniklo i jeho zajištění zástavou.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne ze dne 20. 5. 2005, č. j. 16 C 36/2003 - 143, určil, že „nemovitosti - budova čp. na pozemku parc. č. st., pozemek parc. č. st., pozemek p. č., pozemek p. č., pozemek p. č., katastrální území a obec Bublava, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov na LV, nejsou zatíženy zástavním právem ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 0394-12 ze dne 19. 10. 1994, uzavřené mezi Velkomoravskou bankou, a. s. se sídlem v Hodoníně, IČO 46974229, a V. G., a M. G., nyní ve prospěch žalovaných č. 1,2,3“; zároveň rozhodl, že každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 6.205,-Kč, k rukám advokátky JUDr. Vlasty Dohnalové. Dovodil, že, byly-li dlužníkům vráceny směnky, které zajišťovaly pohledávku zástavního věřitele, „úvěr včetně příslušenství byl uhrazen“ a v souladu s ustanovením §151g obč. zák. došlo i k zániku zástavního práva, které pohledávku (úvěr) zajišťovalo.
K odvolání žalovaných 2) a 3) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 1. 2006, č. j. 18 Co 443/2005-174, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že směnka není typickým zajišťovacím institutem podle příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku; i kdyby směnka daný dluh zajišťovala, pouze ze skutečnosti, že následně směnka byla dlužníku vrácena, nelze jednoznačně uzavřít, že dluh byl uhrazen. Z potvrzení společnosti Víno Urban, s. r. o., pouze vyplývá, že v souvislosti se smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 12. 1999 a následné dohody s M. K. byly M. K. předány směnky na celkovou směnečnou sumu 2.360.000,- Kč. Z tohoto potvrzení však nevyplývá, že k vrácení směnek došlo v souvislosti s uhrazením dluhu. Nelze přitom přehlédnout, že uvedenou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 12. 1999 společnost Víno Urban, s. r. o., na žalované postoupila celkovou pohledávku ve výši 2.425.501,76 Kč s tím, že pohledávka je zajištěna pouze zástavním právem na nemovitostech M. K. Skutečnost, že kupní cena za postoupení pohledávky byla sjednána na 800.000,- Kč, není pro výši postoupené pohledávky podstatná. V řízení bylo prokázáno, že na pohledávku byla započtena částka 800.000,- Kč z kupní smlouvy ze dne 1. 12. 1999, kterou manželé K. prodali žalovaným nemovitosti zapsané na LV č. v k. ú. Bublava, zaplacení zbytku postoupené pohledávky však z důkazního řízení před soudem prvního stupně nevyplývá. Soud prvního stupně vycházeje z jiného právního názoru (že vrácení směnek potvrzuje splnění dluhu a zánik hlavního závazku) se tak dalšími skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci již nezabýval.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne ze dne 4. 10. 2011, č. j. 16 C 36/2003 - 400, znovu určil, že „nemovitosti - budova čp. na pozemku parc. č. st., pozemek parc. č. st., pozemek p. č., pozemek p. č., pozemek p. č., katastrální území a obec Bublava, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov na LV 111, nejsou zatíženy zástavním právem ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 0394-12 ze dne 19. 10. 1994, uzavřené mezi Velkomoravskou bankou, a. s. se sídlem v Hodoníně, IČO 46974229, a V. G., a M. G., nyní ve prospěch žalovaných č. 1,2,3“; zároveň rozhodl, že každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 19.768,-Kč k rukám advokátky JUDr. Vlasty Dohnalové. K námitce žalobců se zabýval platností dodatku č. 1 ze dne 11. 10 1999 ke smlouvě o postoupení pohledávky za M. K. v celkové hodnotě 2.425.501,30 Kč, uzavřené dne 24. 9. 1999 mezi správcem konkursní podstaty Velkomoravské banky, a. s. (zástavního věřitele), a společností „Interzacom ltd., se sídlem Cyprus“. Dovodil, že správce konkursní podstaty Velkomoravské banky, a. s. (zástavního věřitele), postupoval v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání, když do soupisu majetku konkursní podstaty nebyly zahrnuty zajišťovací instituty pohledávky za M. K., ale pouze samotná pohledávka ve výši 2.425.501,30 Kč („tím byla zkrácena konkursní podstata“); jeho povinností rovněž bylo oznámit příslušnému katastrálnímu úřadu zapsání nemovitosti do konkursu a oznámit zástavním dlužníkům zapsání nemovitosti do soupisu. Protože konkursní soud udělil správci konkursní podstaty generální souhlas s prodejem pohledávek úpadce Velkomoravské banky, a. s. za situace, kdy si správce před realizací postoupení pohledávek zajistí kladné vyjádření, eventuelně souhlas s postoupením pohledávek od věřitelského výboru a dne 22. 9. 1999 dal věřitelský výbor souhlas s prodejem pohledávky za dlužníkem M. K. (dlužná jistina 2.000.000,-- Kč, prodat pohledávku za 1 - 5 % jistiny), mohl správce konkursní podstaty postoupit toliko tuto pohledávku (což učinil smlouvou ze dne 24. 9. 1999), nikoli též její zajištění zástavou na nemovitostech žalobců dodatkem ze dne 11. 10. 1999, zejména, když „Interzacom ltd., se sídlem Cyprus“ tuto pohledávku již dne 25. 9. 1999 postoupil na Víno Urban, s. r. o. K postoupení zástavy na nemovitostech žalobců tak nedošlo ani na „Interzacom ltd., se sídlem Cyprus“, natož na žalované.
K odvolání žalovaných 2) a 3) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 18 Co 64/2012 – 437, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobci a žalovaný 1) nemají proti sobě právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným 2) a 3) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 71.474,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 31.920,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Šímy. Vyšel z toho, že „mezi účastníky již nebylo sporu“ o tom, že dluh dlužníka M. K., vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 10. 1994, dosud nezanikl splněním a že závazek M. K. byl kromě dalšího zajištěn zřízením zástavního práva na nemovitostech žalobců v obci Bublava, zapsaných na LV č. Podle jeho názoru byla správně jako aktivum sepsána do konkursní podstaty toliko pohledávka za M. K. (nikoli též její zajištění), jejíž postoupení odsouhlasil věřitelský výbor; námitky, že konkursní správce poškodil věřitele, pak přísluší věřitelům a nikoliv dlužníkům, kteří nejsou účastníky konkursního řízení. Nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti postoupení zajištění pohledávky (zástavy na nemovitostech žalobců). S postoupenou pohledávkou přechází totiž ve smyslu ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Za práva s pohledávkou spojená je třeba považovat především práva věřitele na zajištění pohledávky. Na postupníka přechází tedy existující zajištění pohledávky (např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku) bez ohledu na to, zda postupitel splnil svou povinnost podle §528 obč. zák., tedy bez ohledu na to, zda byla podána zpráva osobě, která zajištění závazku poskytla. K přechodu zástavního práva na nemovitostech žalobců, které zajišťuje postoupenou pohledávku, tak došlo bez ohledu na sporný dodatek č. 1 ze dne 11. 10. 1999, v němž bylo zajištění pohledávky specifikováno, již smlouvou o postoupení pohledávky mezi správcem konkursní podstaty Velkomoravské banky, a. s. (zástavním i obligačním věřitelem), a společností „Interzacom ltd., se sídlem Cyprus“ ze dne 24. 9. 1999.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci namítají, že odvolací soud při výkladu ustanovení §524 obč. zák. „vůbec nevzal v úvahu a nezabýval se tím, že toto obecné ustanovení je modifikováno v §27 zákona o konkursu a vyrovnání jako specifická právní úprava“, neboť povinnost správce konkursní podstaty předložit ke schválení věřitelskému výboru postoupení pohledávek „včetně zajišťovacích institutů“ vyplývá z jasného požadavku zákona o konkursu a vyrovnání k náležitostem sepisu konkursní podstaty; z jeho porušení vyplývají důsledky spočívající v neplatnosti právních úkonů vztahujícímu se k majetku, jež nebyl do konkursní podstaty sepsán. Nesouhlasí dále s konstatováním odvolacího soudu, že mezi účastníky již není sporu o tom, že dluh dlužníka M. K., vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 10. 1994, na základě kterého Velkomoravská banka, a. s., poskytla M. K. úvěr ve výši 2.000.000,- Kč, dosud nezanikl splněním. Žalovaní totiž manželům K. (obligačním dlužníkům) nevyplatili kupní cenu nemovitostí („prodejny potravin a stavby č. p. spolu s příslušnými pozemky, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Sokolově na LV č. v k. ú. Bublava“), které od nich koupili podle smlouvy ze dne 1. 12. 1999, ale provedli zápočet na postoupenou pohledávku. Tímto okamžikem žalovaní získali nemovitosti ve vlastnictví dlužníků a měli zaplacenou i částku za postoupenou pohledávku společnosti Víno Urban. Žalobci také uplatňují námitku promlčení, která není novou skutečností, neboť toto právo může žalobce uplatnit kdykoli, a to i v řízení o určení neexistence zástavního práva. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud věc správně posoudil a argumentace dovolatelů se zcela míjí se skutkovým a právním základem věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.). Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak. Totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru (srov. §164 odst. 1 obč. zák.). Ten, vůči němuž působí zástavní právo podle odstavce 1, má postavení zástavního dlužníka (srov. §164 odst. 2 obč. zák.). Zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zástavy, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva jednostranným písemným úkonem, uplynutím doby, na niž bylo zřízeno, složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy, písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem, a v případech stanovených zvláštními právními předpisy (srov. §170 odst. 1 obč. zák.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, pro posouzení důvodnosti žaloby bylo v projednávané věci podstatné zjištění, zda zástavní právo váznoucí na nemovitostech žalobců („nemovitosti - budova č. p. na pozemku p. č. st., pozemek p. č. st., pozemek p. č., pozemek p. č., pozemek p. č., katastrální území v obec Bublava, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov na LV č. 111“) zaniklo některým ze způsobů uvedených v ustanovení §170 odst. 1 obč. zák.
Námitka dovolatelů, že odvolací soud při výkladu ustanovení §524 obč. zák. „vůbec nevzal v úvahu a nezabýval se tím, že toto obecné ustanovení je modifikováno v §27 zákona o konkursu a vyrovnání jako specifická právní úprava“, neboť povinnost správce konkursní podstaty předložit ke schválení věřitelskému výboru postoupení pohledávek „včetně zajišťovacích institutů“ vyplývá z jasného požadavku zákona o konkursu a vyrovnání k náležitostem sepisu konkursní podstaty, se však zcela míjí se situací v projednávané věci. Lze sice souhlasit s tím, že zástavní právo váznoucí na nemovitosti může (mohlo) zaniknout též postupem podle ustanovení §27 nebo §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k ničemu takovému však v projednávané věci nedošlo a žalobci to ani netvrdí (namítají toliko, že, nebylo-li zástavní právo sepsáno do konkursní podstaty, nemohlo být převedeno spolu s nemovitostí). Také žádná z možností zániku zástavního práva uvedených v ustanovení §170 odst. 1 obč. zák. nepočítá s tím, že by zástavní právo mohlo zaniknout jen proto, že pohledávka (zástavou zajištěná) byla převedena (postoupena) na jiného „pozdějšího věřitele zastavené pohledávky“. Naopak z ustanovení §164 odst. 1 obč. zák. se výslovně podává, že zástavní právo působí i vůči každému pozdějšímu věřiteli zastavené pohledávky. Vliv na tento závěr nemůže mít ani skutečnost, zda do soupisu konkursní podstaty původního zástavního i obligačního věřitele (Velkomoravské banky, a. s.) byla tato pohledávka zapsána i se zmínkou o jejím zajištění zástavou či nikoli, neboť - jak vyplývá z ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. (a jak správně vysvětlil odvolací soud) - s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, tedy i existující zajištění pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007).
Obstát nemůže ani námitka dovolatelů, že zástavní právo na jejich nemovitostech zaniklo proto, že zanikla pohledávka touto zástavou zajištěná. V průběhu řízení žalobci (mimo uvedeného tvrzení) nedoložili a ani nenavrhli důkazy k prokázání zániku zajištěné pohledávky jejím splněním. Ani sám obligační dlužník M. K. (slyšen jako svědek) nedokázal vysvětlit, zda vůbec a jak měla zástavou zajištěná pohledávka (zcela) zaniknout a ani on sám v tomto směru žádné důkazy neoznačil. Ostatně sami dovolatelé závěr soudu prvního stupně, že „v řízení nebylo prokázáno, že M. K. splnil svůj závazek z úvěrové smlouvy“, v odvolacím řízení nezpochybňovali a navrhovali, aby byl rozsudek soudu prvního stupně pro jeho věcnou správnost potvrzen.
Namítají-li konečně žalobci (teprve) v dovolání, že je zástavní právo promlčeno, přehlížejí, že jde o „novotu“, kterou v dovolání nelze uplatňovat (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalobci jsou proto povinni nahradit žalovaným 2) a 3) náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Pavel Šíma osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovaným 2) a 3) za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§137 odst. 3 a §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.)
Žalobci jsou povinni náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalovaným 2) a 3) zaplatit k rukám advokáta, který žalované 2) a 3) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované 1) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu