ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2521.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2521/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. a z. ú. S. P., s.p., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 12 C 508/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2000, č. j. 39 Co 613/99-49, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta .
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 5. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď “podle §46 odst. 1 písm. c) ZP“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že u žalovaného došlo k “důležité organizační změně“, jejíž součástí je též zrušení samostatné skupiny přidružených konstrukcí staveb a současně i místa vedoucího této skupiny s náplní práce, na které byl žalobce podle popisu pracovního činnosti do té doby zařazen.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že „tzv. skupina přidružených konstrukcí staveb“ nikdy fakticky neexistovala a žalobce vykonával práci výzkumného a vývojového pracovníka podle náplně práce, jež byla přílohou dohody o změně pracovní smlouvy. Navíc z obsahu sdělení ředitele pobočky je zřejmé, že byla zrušena pouze skupina přidružených konstrukcí staveb a nikoli též místo vedoucího této skupiny. Výpověď tedy není ničím jiným než “šikanováním osoby žalobce“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 9. 1999, č.j. 12 C 508/98-29, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6. 375,- Kč „na účet advokáta žalobce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že sdělením č. 2 ředitele pražské pobočky ze dne 21. 4. 1997 zrušil žalovaný skupinu přidružených konstrukcí staveb, jež byla zřízena sdělením č. 1 téhož ředitele ze dne 30. 7. 1996. Žalovaný však pochybil, když tuto organizační změnu neprovedl příkazem „ředitele celého ústavu“ (žalovaného), jak vyplývá z organizačního řádu žalovaného. Za platnou považoval dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 17. 9. 1996 a proto žalobce „má právo pracovat“ u žalovaného jako výzkumný a vývojový pracovník IV s pracovní náplní uvedenou v popisu práce ze dne 10. 8. 1996.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, č.j. 39 Co 613/99-49, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobci uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení 4.875,- Kč „na účet advokáta“; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 4.225,- Kč „na účet advokáta“. Po doplnění dokazování organizačním řádem žalovaného, účinným od 1. 10. 1994, a organizačními řády žalovaného, pobočky 1 – P., ze dne 7. 3. 1994, 21. 10. 1996 a 31. 3. 1998 dovodil, že při posuzování otázky vytvoření a zrušení skupiny přidružených konstrukcí staveb v pobočce 01- P., dospěl soud prvního stupně k nesprávnému závěru. Vycházel přitom z toho, že organizační řád žalovaného účinný od 1. 10. 1994, opravňuje ředitele jednotlivých poboček jak k vydání a úpravám organizačního řádu jednotlivých poboček, tak k vydávání obdobné dokumentace pro řízení poboček jako ředitelem ústavu. Proto bylo zcela v působnosti ředitele pobočky 01- P. M. Š. vytvoření další samostatné skupiny přidružených konstrukcí staveb, stejně jako rozhodnutí o jejím zrušení. Zvolil-li k této změně organizačního řádu pobočky formu sdělení ředitele pobočky, nemá to žádný vliv na její platnost, neboť jde o formu dokumentace obdobnou dokumentaci celoústavní, přičemž „není nikde stanoveno“, že by tak musel ředitel pobočky učinit formou svého příkazu, či dokonce, že by k této změně muselo dojít formou příkazu ředitele žalovaného. Existenci této samostatné skupiny není nijak na překážku ani okolnost, že jediným stálým členem byl žalobce, jako její vedoucí, jak tomu bylo podle žalobce i u skupiny defektoskopie, v jejímž čele stál V. Rozhodnutí o zrušení samostatné skupiny přidružených konstrukcí staveb považoval odvolací soud za organizační změnu, kterou nemůže soud přezkoumávat. Byla–li zrušena samotná skupina, uvádí dále odvolací soud, nelze dospět k jinému závěru, než že tím došlo i ke zrušení místa jejího vedoucího. Protože k rozhodnutí o této organizační změně došlo dříve, než byla žalobci doručena výpověď, a protože v řízení bylo „dostatečně prokázáno“, že žalovaný neměl kromě jednoho pracovního místa ve vrátnici ústavu, jež žalobce odmítl, pro žalobce jiné vhodné pracovního místo („na tom nic nemění ani to, že žalovaný na všech pracovištích v P. přijal jak s vysokoškolskou, tak středoškolskou kvalifikací ve dnech 1. 7. 1997 a 1. 1. 1998 dvě pracovnice, ani to, že hledal nového zaměstnance prostřednictvím inzerátu zveřejněného dne 29. 12. 1998, neboť použitý výpovědní důvod není podmíněn absolutním sníženým počtu zaměstnanců, naopak může dojít i k jeho zvýšení, protože pro zaměstnavatele není rozhodující jen počet zaměstnanců, ale i jejich složení“), šlo o výpověď platnou. Připomněl také, že žalobce byl sice zařazen jako výzkumný a vývojový pracovník IV, ale náplní jeho práce byla pracovní činnost vedoucího skupiny přidružených konstrukcí staveb, a že výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce lze použít i v případě, kdy z organizačních důvodů odpadne jen část pracovní náplně zaměstnance.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil organizační řád žalovaného, když podle jeho názoru úpravy organizačních řádů poboček nesmějí být v rozporu se „závaznými částmi organizačního řádu podniku“; proto lze organizaci pobočky měnit pouze „písemným příkazem“ a nikoli „sdělením“, jak se stalo v případě zřízení i zrušení skupiny přidružených konstrukcí staveb. Vytknul dále odvolacímu soudu, že pominul tvrzení svědka Š., že skupina přidružených konstrukcí staveb měla být zřizována „ad hoc“ pro případy okamžité potřeby a potom opět rušena, přičemž tento postup mohl být podle potřeby opakován, a že skupina přidružených konstrukcí staveb vlastně nikdy neexistovala. Funkce vedoucího skupiny byla navíc založena změnou pracovní smlouvy žalobce a nikoliv rozhodnutím o organizační změně žalovaného. Dostatečně se odvolací soud podle dovolatele nezabýval ani otázkou nadbytečnosti žalobce a nepřihlédl k tomu, že „tzv. organizační změna z 21. 4. 1997 byla přijata bezprostředně po ukončení pracovního poměru žalobce nezákonnou výpovědí a nikoli v důsledku nadbytečnosti“. Podle jeho přesvědčení nebyla ze strany žalovaného splněna nabídková povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce, neboť po „tzv. organizační změně z 21. 4. 1997“ přijal žalovaný pracovnici s vysokoškolskou kvalifikací a inzerátem zveřejněným 29. 12. 1998 se snažil získat zaměstnance s kvalifikací plně srovnatelnou s kvalifikací a praxí žalobce. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že byl krácen ve svých právech účastníka řízení ve smyslu §118 odst. 3 o.s.ř. tím, že mu nebylo umožněno závěrem odvolacího jednání upozornit na skutečnost, že se soud prvního stupně nezabýval neplatností výpovědi z důvodů nadbytečnosti; tak bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť tvrzení obsažená v dovolání považuje za nesprávná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že mu odvolacím soudem bylo znemožněno, aby „upozornil a namítl“, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně chybí hodnocení skutkového stavu o žalobcově nadbytečnosti, čímž měl být žalobce krácen ve svých právech jako účastník řízení.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné [a zároveň důvodné - §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Podle ustanovení §123 o.s.ř. účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. Podle ustanovení §118 odst. 3 o.s.ř. na závěr mohou účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Uvedená ustanovení platí vzhledem k ustanovení §211 o.s.ř. přiměřeně i pro řízení u odvolacího soudu.
Z obsahu spisu a zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 5. 2000 a ze dne 22. 5. 2000 vyplývá, že žalobce (i jeho zástupce) se obou jednání před odvolacím soudem osobně zúčastnil a že také u těchto jednání aktivně vystupoval (žalobce prostřednictvím svého zástupce činil přednesy a vyjádření); zástupci žalobce bylo dokonce umožněno, aby se vyjadřoval ještě i k závěrečnému návrhu žalovaného.
V postupu odvolacího soudu nelze proto důvodně spatřovat, jak to tvrdí dovolatel, zkrácení žalobcových práv jako účastníka řízení nebo dokonce porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že žalobce měl možnost (a této možnosti také využil), aby své vyjádření k věci před odvolacím soudem uvedl. Měl-li žalobce v řízení před odvolacím soudem možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, včetně práva k věci se vyjádřit, nemůže důvodně poukazovat na to, že chtěl odvolací soud „upozornit a namítnout“, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně chybí hodnocení skutkového stavu ohledně nadbytečnosti žalobce před podáním výpovědi. Žalobci totiž nic nebránilo, aby na tuto skutečnost upozornil a namítal ji již ode dne, kdy mu byl doručen rozsudek soudu prvního stupně (jehož odůvodnění tuto náležitost podle jeho názoru postrádalo), případně ode dne, kdy mu bylo doručeno odvolání žalovaného, a věděl, že se věcí bude zabývat odvolací soud (ode dne 15. 11. 1999). Měl proto časový prostor půl roku na to, aby tyto své námitky, případně i další, v průběhu odvolacího řízení vznesl. Z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je proto nutno postup odvolacího soudu, ve vztahu k vznesené odvolací námitce, považovat za korektní.
V projednávané věci dal žalovaný žalobci výpověď “podle §46 odst. 1 písm. c) ZP“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami [tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací v organizaci) nadbytečným].
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.
Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi [srov. dikci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „stane-li se zaměstnanec nadbytečným“]. Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, na str. 374, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 54, ročník 1999).
Pro posouzení věci je proto bezvýznamné, v jaké formě („písemným příkazem“ nebo „sdělením“) bylo rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele přijato. Jestliže dovolatel nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že příslušné organizační opatření byl oprávněn přijmout ředitel pobočky (jak se v projednávané věci stalo), pak jeho námitky směřující pouze do formy takto přijatého rozhodnutí jsou bezcenné.
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval otázkou nadbytečnosti žalobce.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že se žalobce pro žalovaného stal nadbytečným, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování (zejména ze sdělení ředitele pobočky č. 2/97 ze dne 21. 4. 1997 o zrušení samostatné skupiny přidružených konstrukcí staveb), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Zdůvodnil, jakou úvahou se při hodnocení důkazů se řídil („byla-li zrušena samotná skupina, nelze dospět k jinému závěru, než že tím došlo ke zrušení místa jejího vedoucího“), i to, jaký postoj zaujal ke skutečnosti, že žalobce byl zařazen jako výzkumný a vývojový pracovník IV („výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce lze použít i v případě, kdy z organizačních důvodů odpadne jen část pracovní náplně zaměstnance“). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšlo za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Namítá-li dovolatel, že soud pominul tvrzení svědka Š. o tom, že skupina přidružených konstrukcí staveb se ustavovala „ad hoc“, že funkce vedoucího skupiny byla založena změnou pracovní smlouvy a nikoli organizační změnou a že „tzv. organizační změna z 21. 4. 1997 byla přijata bezprostředně po ukončení pracovního poměru žalobce nezákonnou výpovědí a nikoli v důsledku nadbytečnosti“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak bylo výše uvedeno – není způsobilým dovolacím důvodem. K posledně uvedenému argumentu dovolací soud pouze dodává, že dovolatel zcela zaměňuje logickou stavbu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť důvod k výpovědi podle tohoto ustanovení předpokládá, že zaměstnanec se stane nadbytečným v důsledku organizační změny, a ne obráceně, že by organizační změna měla být přijímána jako důsledek nadbytečnosti zaměstnance. Okolnost, kdy bylo rozhodnutí o organizační změně přijato („bezprostředně po ukončení pracovního poměru žalobce nezákonnou výpovědí“), je z tohoto pohledu zcela bezvýznamná, neboť, jak bylo již výše vyloženo, je pouze na vůli zaměstnavatele, jaká organizační opatření a kdy přijme. Okamžik, kdy byla organizační změna přijata má význam jen při posuzování otázky, zda se zaměstnanec stane nadbytečný alespoň ke dni, který předchází dni účinnosti přijaté organizační změny (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 54).
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že žalovaný měl možnost žalobce zaměstnat, a proto nemohl žalobci dát výpověď s ohledem na ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou, pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele. Splnění této povinnosti je podmínkou platnosti výpovědi. Její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že umožňuje jeho skončení na základě výpovědi jen za splnění stanovených podmínek. Zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi (srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1980, str.130). Z hlediska možnosti zaměstnance dále zaměstnávat prací podle pracovní smlouvy, popřípadě i po předchozí průpravě, tj. po běžném zaškolení nebo zaučení [§46 odst. 2 písm. a) zák. práce], anebo z hlediska možnosti zaměstnanci nabídnout jinou pro něho vhodnou práci [§46 odst.2 písm. b) zák. práce] není podstatné, zda zaměstnavatel disponuje takovými volnými pracovními místy vůbec, tj. bez ohledu na to, kde se tato pracovní místa nachází; z hlediska tzv. nabídkové povinnosti lze považovat za významné jedině, zda zaměstnavatel má tato místa k dispozici v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance.
Dovolatel v dovolání ani nenamítá, že by žalovaný v době dání výpovědi žalobci (dne 29.5. 1998) měl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, případně v místě jeho bydliště, a to eventuelně po předchozí průpravě. Námitka, že žalovaný po 21. 4. 1997 přijal pracovnici s vysokoškolskou kvalifikací (dne 1. 7. 1997) a že podal inzerát zveřejněný 29. 12. 1998, jímž hledal dalšího zaměstnance, nijak nezpochybňuje skutečnost, z níž vyšel i odvolací soud, že totiž ke dni dání výpovědi (29. 5. 1998) neměl žalovaný pro žalobce jiné vhodné místo, které by mu mohl nabídnout. Proto závěr odvolacího soudu, že žalovaný kromě jednoho pracovního místa ve vrátnici ústavu (které žalobce odmítl) pro žalobce žádné vhodné volné pracovní místo neměl, zůstává nezpochybněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch, dovolací soud žalobci ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby mu tyto náklady řízení nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2001
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu