ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2538.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2538/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o určení trvání služebního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 26/98, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 č.j. 35 C 26/98-60 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2003 č.j. 16 Co 128/2003-70, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 č.j. 35 C 26/98-60 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2003 č.j. 16 Co 128/2003-70 se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že jeho služební poměr trvá. Žalobu odůvodnil tím, že rozkazem náčelníka Krajské správy SNB O. ve věcech personálních č. 122/90 ze dne 24.5.1990 byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB podle ustanovení §100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb. Uvedené rozhodnutí však podle jeho názoru vykazuje „právní vady“ a je „v hrubém rozporu s ust. §101 odst. 1 zák. č. 100/70 Sb. a veškeré písemně předložené závěry žalované ve vztahu k žalobci nemají oporu v zákoně“. S cílem „ukončit služební poměr v souladu s platnými právními normami (zák. č. 100/70 Sb.)“ žalobce podal proti zmíněnému propouštěcímu rozkazu odvolání, které však bylo zamítnuto stejně tak jako jeho návrh ministru vnitra na uplatnění mimořádného opravného prostředku, a „s bezvýsledným účinkem se setkala i jeho snaha o mimosoudní narovnání cestou Vojenské obvodové prokuratury O. i osobní jednání na Inspekci MV ČR“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.2.2002 č.j. 35 C 26/98-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 614,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť z jeho tvrzení vyplynulo, že se nehodlá k žalované vrátit a pracovat u ní, ale že usiluje pouze o to, „aby služební poměr byl skončen nějakým řádným a zákonným způsobem“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.12.2002 č.j. 16 Co 334/2002-58 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se přes námitku žalované nezabýval tím, zda je k projednání a rozhodnutí této věci dána pravomoc soudu; uložil mu proto, aby v dalším řízení tuto podmínku řízení přezkoumal a teprve poté se eventuelně zabýval věcí samou.
Okresní soud v Ostravě nato usnesením ze dne 2.4.2003 č.j. 35 C 26/98-60 řízení zastavil, vyslovil, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru vnitra České republiky, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 614,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že o uplatněném nároku žalobce soud nemá pravomoc rozhodovat, neboť rozhodování ve věcech služebního poměru přísluší ministru vnitra.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24.6.2003 č.j. 16 Co 128/2003-70 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že z ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb. vyplývá, že jménem Sboru národní bezpečnosti jednali a rozhodovali ve věcech služebního poměru v oborech své působnosti ministři vnitra a v rozsahu jimi stanoveném další služební orgány. Protože žalobcem požadované určení je „nárokem spojeným s existencí samotného služebního poměru, tedy věcí služebního poměru ve smyslu §2 odst. 2 citovaného zákona, ve kterém rozhoduje ministr vnitra“, a protože „speciální zákonné ustanovení, které by založilo pro tento případ soudní pravomoc ve smyslu §7 odst. 2 o.s.ř. se v zákoně 100/1970 Sb. nenachází“, soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení zastavil a věc postoupil ministru vnitra České republiky.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2.4.2003 č.j. 35 C 26/98-60 podal žalobce dovolání. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nesouvisí v podstatné části s obsahem spisu, a je rovněž postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho odvolací soud v řízení „nepostupoval v souladu s ust. §213 o.s.ř.“ a jeho rozhodnutí „zcela pomíjí právo žalobce vyjádřit se ke všem navrženým důkazům jen proto, že se jimi okresní soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval a odvolací soud bez účasti žalované je rovněž považoval za bezpředmětné“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud obě napadená usnesení zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2.4.2003 č.j. 35 C 26/98-60 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2.4.2003 č.j. 35 C 26/98-60 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti usnesení odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzované věci se žalobce domáhal žalobou podanou dne 10.12.1993 u Okresního soudu v Ostravě určení, že jeho služební poměr trvá. Opodstatněnost uplatněného nároku spatřoval především v „právních vadách – a tedy i neplatnosti“ rozkazu náčelníka Krajské správy SNB O. ve věcech personálních ze dne 24.5.1990 č. 122/90, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB podle ustanovení §100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce, který se souběžně domáhal soudní žalobou též zrušení výše zmíněného propouštěcího rozkazu (řízení o této věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 233/98 bylo usnesením jmenovaného soudu ze dne 11.1.1999, které nabylo právní moci dne 2.2.1999, rovněž zastaveno a věc postoupena ministru vnitra České republiky), v tomto případě nemíní podávat žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2002), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. (nyní §7 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, jichž se uplatněný nárok žalobce (požadované určení) týká, vznikaly od rozhodnutí služebního orgánu o přijetí československého státního občana staršího 18 let do služebního poměru (srov. §§3 a 4 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, nyní obdobně §5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Od této doby byli náčelníci a velitelé oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (nyní policisté - srov. §56 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky) služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a dávat jim k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. §2 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., nyní obdobně §2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti vznikající mocenským aktem služebního orgánu (písemným rozhodnutím o přijetí), byl - stejně jako v součastné době je služební poměr policisty - svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišoval od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj nárok procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloba) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravoval zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti (předtím, než s účinností od 1.7.1992 ve vztahu k policii a policistům a ke Sboru nápravné výchovy České republiky pozbyl platnosti – srov. §160 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky) tím způsobem, že pravomoc jménem Sboru národní bezpečnosti jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru svěřil ministrům vnitra v oborech jejich působnosti a v rozsahu jimi stanoveném dalším orgánům, náčelníkům a velitelům též v případech stanovených tímto zákonem (dále též jen „služební orgány“). Odvolacím orgánem byl služebně nejblíže nadřízený služebnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Proti rozhodnutí ministra vnitra, nešlo-li o rozhodnutí o odvolání, bylo možno podat rozklad, o kterém rozhodoval ministr vnitra (srov. §117 odst. 1 a 3 zákona č. 100/1970 Sb.). Rozhodnutí služebního orgánu je v právní moci (jak uvádí zákon dále), nelze-li již proti němu podat odvolání (rozklad). Již pravomocné rozhodnutí mohl služební orgán za podmínek uvedených v ustanovení §§124 a 125 zákona č. 100/1970 Sb. zrušit a opětovně rozhodnout ve věci samé.
Na skutečnosti, že řízení ve věcech služebního poměru nebylo svěřeno do pravomoci soudu, nezměnil v následujícím období ničeho ani zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (platný ke dni rozhodování soudů), který v ustanovení §2 odst. 2 obdobně stanovil, že jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky (dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravným prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Soudní praxe přitom vychází z názoru, na němž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, že pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162).
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (týkající se služebního poměru účastníků) nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí o dané věci není dána pravomoc soudu, je tudíž správný.
Žalobce v dovolání rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „zcela pomíjí právo žalobce vyjádřit se ke všem navrženým důkazům jen proto, že se jimi okresní soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval a odvolací soud bez účasti žalované (správně zřejmě žalobce) je rovněž považoval za bezpředmětné“. V uvedené výtce dovolatele lze spatřovat námitku vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. trpí pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska vady řízení (zmatečnosti) podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. lze přezkoumat jen pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé; přezkum ostatních (nemeritorních) rozhodnutí je v tomto směru vyloučen.
Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede. V řízení, v němž jde o to rozhodnout spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je pak za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§79 odst.1 o.s.ř.).
Rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu a o případném postoupení věci příslušnému orgánu (§104 odst. 1 o.s.ř.) není meritorním rozhodnutím, které řeší věc samu (nárok vymezený žalobou), nýbrž jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy. Dovolací soud proto nemohl napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci ministru vnitra České republiky) z pohledu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat, neboť se nejedná o pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé (tj. o tom, zda žalobcem uplatněný nárok na určení, že služební poměr trvá, je či není opodstatněný).
Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu