ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2584.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2584/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o náhradu škody, vedené u Obvodního soud pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 342/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2000, č.j. 12 Co 719/99-276, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 1.065.750,- Kč, se odmítá.
II. Jinak se dovolání žalované zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.350,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná (původně též další žalovaná „N. Č. B.“) zaplatila 1.201.500,- Kč s 3% úrokem z částky 127.350,- Kč od 1. 5. 1990 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 127.350,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že v roce 1973, kdy vykonával vojenskou základní službu, přespával v maringotce za velmi tuhých mrazů až do –28 °C. Silně prochladl a onemocněl akutní glomerulonefritidou. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval a od 6. 5. 1980 mu byl přiznán částečný a od 1. 1. 1984 plný invalidní důchod. Dne 2. 4. 1985 mu byla provedena transplantace ledvin s oboustrannou nefrektonomií a od května 1990 přestal vidět na levé oko, kde se vyvinul šedý zákal, jako důsledek základního onemocnění ledvin. V důsledku toho požadoval odškodnění formou bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 9. 1996, č. j. 13 C 342/92-95, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným ani České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Věc posuzoval podle občanského zákoníku, neboť podle ustanovení §206 zákoníku práce ve znění platném v prosinci 1973 se na příslušníky ozbrojených sil v činné službě vztahovala pouze ustanovení §180 až 203 zákoníku práce, v rámci nichž byla upravena odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná postupovala způsobem v armádě obvyklým, že neporušila žádnou povinnost vyplývající z rozkazu prezidenta republiky z 28. dubna 1961 ani povinnost vyplývající z ustanovení §415 tehdy platného občanského zákoníku. Proto žalovaná Česká republika odpovědnost za škodu vzniklou v souvislosti s onemocněním žalobce nenese. Ve vztahu k tehdy druhé žalované N. Č. B. dovodil, že nebylo zjištěno, že by škoda na zdraví byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jež byla použita při poskytnutí služby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 1997, č.j. 12 Co 133/97-117, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované České republice zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; konstatoval, že ve vztahu k tehdy druhé žalované N. Č. B. zůstal rozsudek soudu prvního stupně „nedotčen“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že věc má být posouzena podle zákoníku práce. Vycházel přitom z toho, že žalobce se žalobou domáhá nikoliv odškodnění původního onemocnění vzniklého v roce 1973, ale náhrady škody vzniklé v roce 1990 v souvislosti s částečnou ztrátou zraku. Domáhá se tedy nově vzniklé škody, byť ji v žalobě dává do souvislosti jak se základním onemocněním, tak i dialyzační příhodou, k níž mělo dojít v roce 1985. Uložil dále soudu prvního stupně doplnit řízení o skutečnosti rozhodné pro posouzení předpokladů pracovněprávní odpovědnosti za škodu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 8. 1999, č.j. 13 C 342/92-255, žalované uložil zaplatit žalobci 67.875,- Kč s 3% úrokem z částky 27.150,- Kč od 26. 5. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, do částky 1.133.625,- Kč, do úroků z prodlení za dobu od 1. 5. 1990 do 25. 5. 1992 a do úroků z prodlení z částky 1.174.350,- Kč za dobu od 26. 5. 1992 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jsa zavázán právním názorem odvolacího soudu, posoudil věc podle ustanovení §187 a násl. zák. práce ve znění po účinnosti zákona č. 188/1988 Sb. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že příčinou vzniku onemocnění žalobce, jež se projevilo dne 4. 12. 1973 a jehož následkem byla ztráta obou ledvin a ztráta vidění na levé oko, bylo porušení povinností uložených žalované branným zákonem č. 92/1949 Sb., ve znění platném „v té době“, a s vládním nařízením, jež tento zákon provádělo, č. 21/1958 Sb. a že navíc za dané situace šlo o postup v rozporu s pravidly občanského soužití. Nároky, které žalobci vznikly v souvislosti s vynětím ledvin a transplantací ledviny, včetně duševních poruch v souvislosti s tím vzniklých, považoval (vzhledem k námitce vznesené žalovanou) za promlčeny. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění vzhledem k okolnostem případu za použití ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., v platném znění, zvýšil na 5-ti násobek. Úrok z prodlení přiznal žalobci pouze z částky 27.150,- Kč, když právě tuto částku mohla žalovaná žalobci dobrovolně vyplatit, neboť o vyšším než dvojnásobném zvýšení bodů rozhoduje pouze soud.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, č.j. 12 Co 719/99-276, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, výroku o nákladech řízení mezi účastníky a výroku o nákladech státu potvrdil, v zamítavém výroku ohledně částky 1.133.625,- Kč rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 67.875,- Kč, a ohledně zbývajících 1.065.750,- Kč rozsudek potvrdil, uvedl, že v zamítavém výroku o příslušenství pohledávky zůstal rozsudek „nedotčen“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému rozsudku připustil dovolání. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že příčinou oslepnutí žalobce na levé oko bylo základní poškození zdraví v roce 1973 (v době výkonu základní vojenské služby žalobcem) onemocněním zánětem ledvin. Souhlasil také se závěry soudu prvního stupně o tom, že na straně žalované došlo k porušení právních povinností, jež byly příčinou vzniku škody u žalobce, a to již při odvodu žalobce v rozporu s vládním nařízením č. 21/1958 Sb., jímž se provádí branný zákon, a o tom, že ve vztahu k základnímu onemocnění se ustálil zdravotní stav žalobce již v roce 1986, a proto nároky uplatněné v souvislosti s onemocněním ledvin a následnými zákroky až v roce 1997 jsou promlčeny. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že jde o případ hodný mimořádného zřetele, a proto „přikročil k výraznějšímu zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění“ a přiznal žalobci další 5-ti násobek základní částky bodového ohodnocení. Za otázku zásadního právního významu považoval to, „zda jde o odpovědnost za škodu z pracovněprávního nebo občanskoprávního vztahu, kdy se ustálil zdravotní stav žalobce natolik, aby bylo možno provést ohodnocení jeho ztížení společenského uplatnění, tedy zda je poškození zraku vyvrcholením jeho zdravotních obtíží nebo novou škodou a s tím i související otázky promlčení nároku“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že i když lze souhlasit se závěrem, že poškození ledvin a další zdravotní postižení žalobce vznikla v přímé souvislosti s onemocněním, které se u žalobce projevilo v časové souvislosti s výkonem vojenské základní služby, je názoru, že základní poškození zdraví z roku 1973 nelze posoudit jako pracovní úraz ani jako nemoc z povolání. Proto nelze ani „novou škodu“, tj. částečnou ztrátu zraku z května 1990, posuzovat podle ustanovení §187 zák. práce jako obecnou odpovědnost organizace za škodu. Nesouhlasí také se zjištěními soudů, že došlo k porušení povinností žalované při odvodu žalobce, a domnívá se, že nebylo prokázáno ani pochybení při zajišťování tepla v prostorách, v nichž se žalobce v roce 1973 prochladil. Podle názoru dovolatelky nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi údajným pochybením žalované a poškozením zdraví žalobce. Znalec totiž pouze připustil možnost příčinné souvislosti mezi nachlazením, dobou zahájení léčby či zpřesněním původně stanovené diagnózy a poškozením zdraví. Tím ještě nejsou vyloučeny jiné příčiny vzniku nemoci. Připomíná též, že soud při výpočtu náhrady za ztížení společenského uplatnění nezohlednil skutečnost, že žalovaná dobrovolně žalobci vyplatila příspěvek ve výši 15.000,- Kč. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 13 C 342/92-254 (správně č.j. 13 C 342/92-255), ze dne 5. 8. 1999 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť odvolací soud správně posoudil věc jak po stránce skutkové tak po stránce právní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání z části není přípustné a z části není opodstatněné.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, potvrzen.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve výroku, jímž byla žaloba ohledně částky 1.133.625,- Kč zamítnuta, z části tak, že žalobci přisoudil dalších 67.875,- Kč. Tím, že odvolací soud jinak v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nevznikla žalované na jejich právech v rozsahu, v jakém byl návrh žalobce zamítnut, žádná újma, neboť se její postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí nikterak nezhoršilo. Žalobkyně – objektivně vzato – nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na tom, aby rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, bylo dovolacím soudem zrušeno.
K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy žalovaná není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud České republiky její dovolání v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl (na tom nic nemění skutečnost, že výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání připuštěno, neboť jak výše uvedeno, i v případě, je-li dovolání přípustné, musí být účastník k jeho podání subjektivně legitimován).
V důsledku rozštěpení žalobcem uplatněných nároků rozhodnutím odvolacího soudu, se dovolací soud dále zabýval přezkoumáním důvodnosti dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci dalších 67.875,- Kč.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že v roce 1973 došlo u žalobce v důsledku silného prochladnutí ke klubíčkovému zánětu ledvin a že toto základní onemocnění bylo pak příčinou zhroucení činnosti obou ledvin, jejich vynětí, následné transplantaci jedné ledviny a oslepnutí žalobce na levé oko v roce 1990. Za tohoto stavu je třeba posuzovat důvodnost základu nároku žalobou uplatněného podle právního stavu účinného ke dni, kdy k poškození zdraví (základnímu) žalobce došlo, a nikoli podle právního stavu účinného ke dni, kdy došlo k jednomu z projevů žalobcova onemocnění (ztráty vidění na jedno oko), jak nesprávně dovozoval odvolací soud. Je tomu tak zejména proto, že žalobce uplatňuje svůj nárok na náhradu škody s odůvodněním, že újma na zdraví nastalá v roce 1990, je důsledkem základního onemocnění vzniklého v roce 1973. Právě zkoumání okolností vzniku újmy na zdraví v roce 1973 a zkoumání příčinné souvislosti mezi takto vzniklým onemocněním a ztrátou na zdraví, jež se projevila v roce 1990, je předmětem tohoto řízení. Bez prokázání příčinné souvislosti mezi onemocněním žalobce vzniklým v roce 1973 a újmou na zdraví vzniklou v roce 1990 by totiž žalobce nemohl být se svou žalobou na náhradu škody na zdraví úspěšný.
Námitkou, že závěr odvolacího soudu o tom, že ze strany žalované došlo k porušení povinnosti při odvodu a při zajišťování tepla v prostoru, kde žalobce přespával v roce 1973, kdy k základnímu poškození jeho zdraví došlo, není správný, projevuje dovolatelka nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že k prostydnutí žalobce a ke klubíčkovému zánětu ledvin žalobce došlo v prosinci 1973 při tom, když žalobce plnil služební úkoly, případně v přímé souvislosti s jejich plněním, učinil soud prvního stupně (a odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil) zejména z výpovědi svědků J. V., P. V. a M. Š. Závěr o porušení postupu při činnosti odvodní komise (s ohledem na zjištění, že žalobce prodělal v dětství ledvinové onemocnění spojené s několikatýdenní hospitalizací v nemocnici, měla zajistit před rozhodnutím o jeho způsobilosti k výkonu vojenské služby jeho podrobnější vyšetření) učinil odvolací soud z obsahu znaleckých posudků ve věci vypracovaných. V obou případech důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti) logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka , že v postupu odvodní komise nelze spatřovat pochybení, neboť zdravotní stav žalobce nebyl důvodem pro podrobnější vyšetření, případně, že nebylo prokázáno pochybení žalované při zajišťování tepla, předkládá tím vlastní hodnocení důkazů (odlišné od odvolacího soudu) a napadá správnost hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak bylo výše uvedeno – není způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že byla prokázána příčinná souvislost mezi pochybením žalované, nachlazením žalobce a poškozením jeho zdraví.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem újmy na zdraví (tj. bez újmy na zdraví by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku újmy na zdraví (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Jestliže se u poškozeného vyskytne současně několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištěné podílu, jakým se posuzovaná újma na zdraví podílí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného, neboť rozhodující je, zda újma na zdraví byla příčinou škody (zda jejím důsledkem byl vznik škodního nároku) anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných (např. jiných škodách, jiných újmách na zdraví) se zkoumanou újmou na zdraví nesouvisejících. Zjištěná újma na zdraví nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 35).
V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně ) učinily závěr o příčinné souvislosti mezi podmínkami, v nichž žalobce v r. 1973 přespával, a onemocněním ledvin a mezi touto újmou na zdraví (onemocnění ledvin) a nepříznivým následkem (ztrátou vidění na jedno oko) mimo jiné ze znaleckých posudků znalce z oboru očního lékařství MUDr. K. B. a znalce z oboru urologie prof. MUDr. J. M. Oba tito znalci dospěli k závěru, že ztráta vidění na jedno oko u žalobce je způsobena a je v příčinné souvislosti se základním onemocněním ledvin žalobce, jež žalobce utrpěl v roce 1973 jako důsledek prochlazení. Proto závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi podmínkami, v nichž žalobce v r. 1973 přespával, a onemocněním ledvin a mezi tímto základním onemocněním žalobce a ztrátou vidění na jedno oko je správný.
Právní postavení příslušníků ozbrojených sil v činné službě upravoval zákon č. 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků, ve znění změn a doplňků provedených Ústavou Československé socialistické republiky ze dne 11. července 1960 č. 100 Sb., ústavním zákonem o Československé federaci ze dne 27. října 1968 č. 143 Sb., ve znění ústavního zákona ze dne 20. prosince 1970 č. 126 Sb., zákonem ze dne 5. června 1969 č. 59 Sb., zákonem ze dne 18. prosince 1969 č. 150 Sb., zákonem ze dne 17. listopadu 1970 č. 100 Sb. a zákonem ze dne 21. června 1978 č. 65 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 122/1978 Sb. Účelem zákona bylo upravit služební poměry vojáků v souladu se „současným stavem“ výstavby ozbrojených sil, vytvořit předpoklady pro další zlepšování výkonu služby v ozbrojených silách a stanovit v zákoně některá práva a povinnosti vojáků upravené dosud různými vojenskými předpisy (srov. §1 zákona).
Protože tento zákon představoval jen dílčí krok při sjednocování právní úpravy služebního poměru vojáků, neupravoval všechna, nýbrž výslovně jen některá jejich práva a povinnosti; kromě jiného neobsáhl úpravu následků porušení služebněprávního vztahu, tj. úpravu vztahů odpovědnostních. Tyto vztahy - ač jsou vždy vztahy odvozenými a nemohou existovat bez předchozího základního pracovněprávního (služebněprávního) vztahu - jsou vztahy relativně samostatné, neboť mohou ve svém dalším trvání existovat nezávisle, a to i po skončení pracovního (služebního) vztahu. Tato relativní samostatnost se projevila i v možnosti oddělené úpravy odpovědnosti za škodu, nezávisle na rámcové úpravě služebního poměru, jako tomu bylo v případě úpravy odpovědnosti za škodu, kterou způsobil státu příslušník ozbrojených sil na majetku ozbrojených sil (srov. §11 zákona č. 88/1952 Sb., o materiálním zabezpečení příslušníků ozbrojených sil, ve znění zákona č. 76/1959 Sb.).
Důsledkem zvláštní povahy služebního poměru a z ní vyplývajících odlišností ve srovnání s pracovním poměrem je, že podle ustanovení §4 zák. práce lze zákoník práce použít na pracovněprávní (služebněprávní) vztahy příslušníků ozbrojených sil v činné službě jen pokud to zákoník práce výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy. S dovolatelkou je třeba souhlasit, že v době základního poškození zdraví žalobce (v roce 1973) se na příslušníky ozbrojených sil v činné službě vztahovala (pokud jde o odpovědnost za škodu vzniklou příslušníku ozbrojených sil v činné službě) pouze ustanovení §190 až 203 zák. práce. Kogentní povaha ustanovení §4 zák. práce proto vylučovala „užití analogie“ podle ustanovení §187 až 189 zák. práce.
Samotná okolnost, že účinnost ustanovení §187 až 189 zák. práce byla na příslušníky ozbrojených sil v činné službě vztažena až po novele provedené zákonem č. 188/1988 Sb., ještě neodůvodňuje závěr, že před datem účinnosti tohoto zákona postrádal český právní řád úpravu odpovědnosti státu - vojenské správy za škodu vzniklou příslušníku ozbrojených sil v činné službě; odpovědnost za tuto škodu nutno posuzovat při neexistenci úpravy zvláštní z hlediska obecné úpravy odpovědnosti organizace za škodu podle ustanovení §421 obč. zákona, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 188/1988 Sb. K obdobným závěrům ostatně dospěla soudní praxe při řešení otázek náhrady škody vzniklé v souvislosti s plněním úkolů příslušníků ozbrojených sil již v dřívější době (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 55, roč. 1971, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Posouzení věci z hlediska právního předpisu, kterým má být skutkový základ věci poměřován, proto sice není správné, ale, protože z hlediska namítané neexistence porušení povinnosti žalovanou a z hlediska nedostatku příčinné souvislosti mezi podmínkami, v nichž žalobce v r. 1973 přespával, a onemocněním ledvin a mezi touto újmou na zdraví (onemocnění ledvin) a nepříznivým následkem (ztrátou vidění na jedno oko) je posuzování z hlediska předpisů občanského i pracovního práva v projednávaném případě shodné, a v napadeném rozsudku byly uvedené otázky posouzeny správně, nemělo použití nesprávného právního předpisu vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Správně rovněž soudy nepřihlédly při výpočtu výše náhrady škody k částkám 10.000,- Kčs a 5.000,- Kčs, jež byly jako „jednorázová částka mimo právní nárok“ žalobci vyplaceny. Jak uvedl již soud prvního stupně, částky byly vyplaceny žalobci dříve, než došlo u žalobce ke ztrátě zraku. V projednávané věci však bylo žalobci přiznáno odškodnění pouze za ztrátu zraku (nárok na náhradu škody za újmy na zdraví vzniklé dříve byl - s přihlédnutím k žalovanou vznešené námitce promlčení - zamítnut).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému uplatňování práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 8.275,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 8.350,- Kč [srov. §7, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §146 odst.2 věty první (per analogiam) a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v.r.
předseda senátu