ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.260.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 260/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. S. M., zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, proti žalované STÁTNÍ LETECKÉ SPOLEČNOSTI „AIR MOLDOVA“ se sídlem letiště Kišiněv, MD 2026, Moldavská republika, její organizační složce „AIR MOLDOVA, státní letecká společnost-organizační složka“ se sídlem v Praze 6, Aviatická č. 1048/12, IČO 70103496, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 52, o 1,662.687,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 65/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2009 č.j. 19 C 65/2007-100 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č.j. 18 Co 85/2010-122, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2009 č.j. 19 C 65/2007-100 se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č.j. 18 Co 85/2010-122 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1,662.687,- Kč, se zamítá ; v dalším se dovolání žalované odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,662.687,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že, ačkoli pravomocným soudním rozhodnutím byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované, žalovaná žalobci „v rozporu s pracovní smlouvou nepřiděluje práci“. Žalobce proto po žalované požaduje náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období od dubna 2006 do června 2009 ve výši vycházející z průměrného výdělku žalobce, který činí 42.633,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20.7.2009 č.j. 19 C 65/2007-100, ve znění usnesení ze dne 5.1.2010 č.j. 19 C 65/2007-116, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení „v plné výši 152.618,40,- Kč“ k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Veverky a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 350,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy Moldavská republika není členem Evropské unie a mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Moldavskou republikou upravující vztahy z pracovních smluv neexistuje, „řídí se pracovněprávní vztah mezi žalobcem a žalovanou zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a platným zákoníkem práce“, přičemž podle uvedených předpisů, je-li žalobce českým státním občanem s trvalým bydlištěm na území České republiky a vykonával-li práci pro žalovanou na území České republiky, „má soud pravomoc rozhodnout v dané věci“. Věcná příslušnost soudu prvního stupně pak „vyplývá z ust. §9 odst. 2, 3 o.s.ř., když zákonem není založena věcná příslušnost krajských soudů“, a jeho místní příslušnost „je určena umístěním organizační složky žalovaného podniku zahraniční právnické osoby v obvodu zdejšího soudu“. Po „právní stránce“ pak soud prvního stupně věc posoudil podle českého zákoníku práce a dospěl k závěru, že za stavu, kdy z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná, která se s pravomocným rozhodnutím soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru „nesmířila“, nepřidělovala žalobci v žalovaném období práci podle pracovní smlouvy a žalobce nebyl ani jinde zaměstnán, „má žalobce nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele“ v požadované výši, vycházející z jeho průměrného (pravděpodobného) výdělku zjištěného postupem podle ustanovení §17 odst. 4 a 5 zákona č. 1/1992 Sb., a §355 odst. 1 a §356 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2007).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.3.2010 č.j. 18 Co 85/2010-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 85.392,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Veverky. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „nepochybil, jestliže jednal jako soud pravomocný, byť v rozhodnutí nepoukázal na správná ustanovení, jimiž se pravomoc českých soudů v daném sporu řídí“. Podle názoru odvolacího soudu „při absenci mezinárodní smlouvy, která by ve vztahu mezi Českou republikou a Moldavskou republikou upravovala pravomoc soudů jednat ve věcech pracovněprávních sporů, je třeba postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, kterým je Česká republika po svém vstupu do Evropské unie vázána“ a které „upravuje pravomoc (příslušnost) soudů členských států Evropské unie ve všech věcech s cizím prvkem, které spadají do režimu tohoto nařízení, tedy mimo jiné i ve věcech pracovních sporů“. Z článku 18 bod 1 a 2, článku 19 bod 1 a článku 21 bod 1 a 2 citovaného nařízení je podle mínění odvolacího soudu „zřejmé, že příslušným (pravomocným) k projednání daného sporu o náhradu mzdy mezi zaměstnancem (žalobcem) a zaměstnavatelem (žalovanou), který má prostřednictvím své organizační složky na území České republiky své bydliště, resp. sídlo, je český soud“. Žalovanou namítaná dohoda účastníků o pravomoci cizozemského soudu „nemůže tato kogentní pravidla soudní příslušnosti změnit, neboť se (ve smyslu článku 21 nařízení) nejedná o dohodu uzavřenou po vzniku sporu, popřípadě dohodu, která by ve prospěch žalobce rozšiřovala výběr jiného soudu, než soudu tímto nařízením stanoveného“. Kromě toho – jak odvolací soud dále zdůraznil - „by byla příslušnost českých soudů založena i ve smyslu čl. 24 nařízení, protože žalovaný svoji námitku nepříslušnosti českých soudů uplatnil nikoliv v prvním úkonu, který mu příslušel (tj. ve vyjádření k žalobě ze dne 23.4.2008), ale až při jednání soudu dne 29.5.2008 a ve druhém vyjádření k věci (ze dne 24.6.2008), tedy opožděně“. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud vyřešil rovněž otázku věcné a místní příslušnosti a „dále postupoval v souladu s kolizní normou v §16 zákona č. 97/1963 Sb. a aplikovat české hmotné právo, tj. zákoník práce č. 65/1965 Sb. a č. 262/2006 Sb., jakož i zákon o mzdě č. 1/1992 Sb.“. Vycházeje z „dostatečných“ skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil za účelem určení výše průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobce v rozhodném období, se odvolací soud ztotožnil jak se specifikací výpočtu náhrady mzdy provedené soudem prvního stupně, tak i s jeho právními závěry, které „byly vysloveny v souladu se zákonem a platnou judikaturou“, jestliže „kvalifikoval“ nárok žalobce jako náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele „dle příslušných zákonných ustanovení“ (§130 zákona č. 65/1965 Sb., §208 zákona č. 262/2006 Sb.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do „všech jeho výroků“) a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.6.2009 č,j. 19 C 65/2007-100 podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za „zcela zásadní“ dovolatelka považuje posouzení otázky pravomoci a příslušnosti soudů České republiky k rozhodování daného sporu. Podle jejího názoru „v dané věci bylo rozhodováno v obou případech věcně i místně nepříslušným soudem a řízení je tak postiženo vadou ve smyslu ust. §205 odst. 2 písm.a) o.s.ř.“. Žalovaná je přesvědčena, že „mezi spornými stranami došlo platně a účinně ke sjednání pravomoci orgánů, které mají jejich spory rozhodnout“, když „za takový orgán byl pracovní dohodou účastníků čís. 06-00/PP, konkrétně jejím článkem 7.1., sjednán Hospodářský soud v zemi sídla žalované strany“, kterým však v žádném případně není soud prvního stupně. Soud prvního stupně i odvolací soud podle mínění dovolatelky „zcela jednoznačně pochybil“, jestliže svoji pravomoc „odvozoval v rámci celého období od zák. č. 97/1963 Sb. ve spojení nejprve se zákonem č. 65/1965 Sb., a posléze se zákonem č. 262/2006 Sb.“, a jestliže „při vyhodnocování pracovní dohody nezohlednil již na samotném začátku řízení fakt, že projevem vůle stranami učiněným byla založena rozhodovací pravomoc jiného orgánu a sám si věc atrahoval, navíc na základě nesprávných závěrů právních“. Za situace, kdy „pracovní dohoda“ nebyla uzavřena mezi organizační složkou žalované sídlící na území České republiky, ale mezi žalobcem a mateřskou společností sídlící na území Moldavské republiky, nemůže podle názoru žalované „obstát v žádném případě“ ani závěr odvolacího soudu „dovozující příslušnost (pravomoc) k projednání předmětné věci českými soudy s odůvodněním naplnění ustanovení článku 18 a násl. Nařízení rady (ES) 44/2001 vyplývajícím snad z toho, že žalovaný má prostřednictvím své organizační složky na území České republiky své bydliště či sídlo“. Kromě toho má žalovaná rovněž za to, že i kdyby dovolací soud dospěl ke kladnému závěru ohledně příslušnosti (pravomoci) českých soudů v projednávané věci, „pak rozhodnutí obou těchto soudů spočívá zcela zjevně na nedostatečném zjištění skutkového stavu, jehož přímým důsledkem je nesprávné právní posouzení věci“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby „věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a v rozsahu svého rozhodnutí rozhodl eventuálně o akcesorických výrocích týkajících se nákladů řízení před soudy obou stupňů“.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.7.2009 č.j. 19 C 65/2007-100 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.7.2009 č.j. 19 C 65/2007-100 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci žalobce uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 8.8.2007 nárok na náhradu mzdy vůči žalované, která je zahraniční právnickou osobou se sídlem v Moldavské republice, podnikající na území České republiky prostřednictvím zde umístěné organizační složky. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení (pracovněprávní spor) s cizím prvkem, řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, zda k projednání a rozhodnutí dané věci je dána pravomoc českých soudů. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k cizině neboli tzv. mezinárodní příslušnost českých soudů může být založena v první řadě mezinárodní smlouvou (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů), a to smlouvou dvoustrannou nebo vícestrannou, kterou Česká republika uzavřela před svým vstupem do Evropské unie (EU), a která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů Evropského společenství (ES) nebo má před takovým předpisem aplikační přednost. Protože taková mezinárodní smlouva, která by upravovala pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k soudům Moldavské republiky, nebyla uzavřena, je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že za situace, kdy řízení v projednávané věci bylo zahájeno po 1.5.2004 (tj. poté, kdy se Česká republika stala členem Evropské Unie), je nutno pravomoc českých soudů v daném případě posoudit podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I“), které po přistoupení České republiky do Evropské Unie vstoupilo v platnost i na území České republiky a stalo se tak v České republice přímo použitelným právním předpisem ES, který má přednost před aplikací národního (českého) práva.
Nařízení Brusel I je v současné době nejvýznamnějším a nejvíce používaným nařízením v oboru mezinárodního práva soukromého, které se (s výjimkami vyplývajícími z článku 1 Nařízení Brusel I) aplikuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu, v nichž je obsažen mezinárodní (cizí) prvek. Předpokladem použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených tímto nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, jímž se zabývá soud členského státu, může - tak jako v projednávané věci - vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Hypoteční banka a.s. proti U. Lindnerovi, C-327/10). Je třeba mít na zřeteli, že pravidla o příslušnosti obsažená v Nařízení Brusel I upravují nejen mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu v občanských a obchodních věcech, včetně věcí pracovních (příslušnost pro individuální pracovní smlouvy je upravena v oddílu 5 cit. nařízení) s cizím prvkem, ale v některých případech upravují zároveň i místní příslušnost, jestliže svěřují příslušnost (mezinárodní i místní) soudu určitého místa [je tomu tak v článku 5 odst. 1 písm.a), odst. 2, 3, 5, článku 6 odst. 1, článku 9 odst. 1 písm.b), článcích 10 a 16 odst. 1, článku 19 odst. 2 písm.a) a b) a článku 39]. S ohledem na princip přednostní aplikace práva Evropského společenství je pak vyloučeno použití pravidel místní příslušnosti obsažených v občanském soudním řádu tam, kde je místní příslušnost upravena přímo použitelným předpisem ES. Oproti tomu v případě, kdy přímo použitelný předpis ES upravuje výhradně jen mezinárodní příslušnost, použije se národní právo na určení příslušnosti místní (věcné i funkční).
Podle Nařízení Brusel I se v oddílu 5 při určování příslušnosti (mezinárodní, resp. i místní) ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv vychází z toho, že, nemá-li zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu, bydliště na území členského státu, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště na území tohoto členského státu (srov. článek 18 odst. 2 cit. nařízení).
Podle ustanovení článku 19 Nařízení Brusel I zaměstnavatel, který má bydliště na území některého členského státu, může být žalován
1. u soudů členského státu, v němž má bydliště nebo
2. v jiném členském státě:
a) u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
b) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že pravidla o mezinárodní (resp. i místní) příslušnosti, obsažená v oddílu 5 Nařízení Brusel I, ve věcech individuálních pracovních smluv, v nichž vyvstane otázka ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu některého členského státu, se použijí nejen tehdy, je-li žalován zaměstnavatel (fyzická nebo právnická osoba), která má bydliště (resp. sídlo nebo ústředí anebo hlavní provozovnu) na území některého členského státu, ale též je-li žalován zaměstnavatel, který – tak jako žalovaná v projednávané věci – má v některém členském státě pouze svoji pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, i když jinak má své bydliště (sídlo) na území třetího (jiného, než členského) státu. Podle těchto pravidel je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů toho členského státu, v němž má zaměstnavatel své bydliště (sídlo), případně – nemá-li bydliště (sídlo) v některém z členských států – v němž má svoji pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu (srov. článek 19 odst. 1 Nařízení Brusel I), nebo soudů jiného členského státu, kde zaměstnanec obvykle vykonává (naposledy vykonával) práci nebo kde se nachází (nacházela) provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání (srov. článek 19 odst. 2 Nařízení Brusel I). Od pravidel o příslušnosti pro spory týkající se pracovních smluv (čl. 18-21, tj. oddíl 5 Nařízení Brusel I) se lze odchýlit pouze za podmínek stanovených v článku 21 Nařízení Brusel I, tj. jen dohodou o určení příslušnosti uzavřenou po vzniku sporu nebo dohodou o určení příslušnosti umožňující zaměstnanci podat návrh na zahájení řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v oddíle 5. Z toho je zřejmé, že článek 23 Nařízení Brusel I, který umožňuje ujednání o soudní příslušnosti (prorogaci) v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu, se pro spory týkající se pracovních smluv neuplatní; i kdyby takové ujednání o volbě soudu bylo uzavřeno, nebylo by v pracovních sporech účinné.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, byť žalovaná jako zahraniční právnická osoba nemá své sídlo na území některého z členských států, je z hlediska posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů v dané pracovněprávní věci podle oddílu 5 Nařízení Brusel I rozhodující, že žalovaná má na území členského státu (České republiky) svoji organizační složku. Odvolací soud proto správně dovodil, že podle pravidla formulovaného v článku 19 odst. 1 Nařízení Brusel I je v posuzované věci dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky.
Namítá-li dále dovolatelka, že „mezi spornými stranami došlo platně a účinně ke sjednání pravomoci orgánů, které mají jejich spory rozhodnout“, a to podle jejího názoru v pracovní smlouvě účastníků uzavřené pro období od 1.1.2000 do 1.1.2001 (v jejím bodě 7.1., kde bylo ujednáno, že „pokud nebude možné vyřešit spory jednáním, předá se věc Hospodářskému soudu země sídla odpůrce“), potom přehlíží, že uvedené ujednání je nezpůsobilým pro odchýlení se od článku 19 odst. 1 Nařízení Brusel I již proto, že nebylo uzavřeno „po vzniku sporu“, jak je vyžadováno v článku 21 odst.1 Nařízení Brusel I, ale ještě před jeho vznikem, který je třeba v daném případě vztáhnout k okamžiku zahájení řízení podáním žaloby u soudu prvního stupně, tj. ke dni 8.8.2007, a rovněž nejde ani o ujednání, které by zaměstnanci (žalobci) ve smyslu článku 21 odst. 2 Nařízení Brusel I umožňovalo volbu i jiného soudu, než který je příslušný podle článku 19 odst. 1 Nařízení Brusel I.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že „v dané věci bylo rozhodováno v obou stupních věcně i místně nepříslušným soudem“.
Vzhledem k tomu, že pravidlo obsažené v článku 19 odst. 1 (na rozdíl od článku 19 odst. 2) Nařízení Brusel I upravuje výhradně jen mezinárodní příslušnost, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) postupoval správně, jestliže podmínky místní (i věcné) příslušnosti v projednávané věci posuzoval podle národního (českého) práva (občanského soudního řádu). Věcná příslušnost okresního (obvodního, městského) soudu pro dané řízení v prvním stupni a krajského soudu v druhém stupni se podává z ustanovení §9 odst. 1 a §10 o.s.ř. Podmínky místní příslušnosti v projednávané věci upravuje ustanovení §86 odst. 3 o.s.ř. tím způsobem, že proti zahraniční osobě lze podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její podnik nebo organizační složka jejího podniku. Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka 40898, má žalovaná v České republice svoji organizační složku, označenou jako „AIR MOLDOVA, státní letecká společnost-organizační složka“, která je umístěna na ul. Aviatická č. 1048/12 v Praze 6, tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze (srov. přílohu č. 4, bod 6 a přílohu č. 2, bod 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků). Místně příslušnými podle citovaného ustanovení jsou proto k řízení v prvním stupni a k řízení odvolacímu tyto soudy, které také danou věc projednaly a rozhodly.
Pro úplnost dovolací soud sdílí rovněž úvahu odvolacího soudu, že, i kdyby ke dni zahájení řízení podmínky pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu prvního stupně chyběly, byla jeho příslušnost (jestliže nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti upravených v článku 22 Nařízení Brusel I) založena již podle článku 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaná dne 23.4.2008 vyjádřila k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesla námitku nedostatku příslušnosti (srov. např. rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci E. S. G. proti P. J. C-150/80, ECR 1981, s. 1671).
Žalovaná v dovolání závěrem uvedla, že, i kdyby dovolací soud dospěl ke kladnému závěru ohledně pravomoci a příslušnosti soudů, které v dané věci rozhodovaly, pak podle jejího názoru „rozhodnutí obou těchto soudů spočívá zcela zjevně na nedostatečném zjištění skutkového stavu, jehož přímým důsledkem je nesprávné právní posouzení věci“, a že právní závěry soudů „nemají oporu v důkazech provedených před soudy obou stupňů a fakticky pak ani v příslušném soudním spise“. Z hlediska těchto námitek, které - podle svého obsahu - představují dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., však nebylo možno správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu přezkoumat. Nehledě k tomu, že uvedené námitky postrádají řádné obsahové vymezení tohoto dovolacího důvodu (vylíčení okolností, v nichž žalovaná spatřuje nesprávnost skutkových zjištění soudů), může být dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. použit jen tehdy, vyplývá-li přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.). Není však způsobilým dovolacím důvodem v projednávané věci, v níž přípustnost dovolání mohla být založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a závisela na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitky nedostatku jeho (a soudu prvního stupně) pravomoci a příslušnosti k projednání a rozhodnutí dané věci správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalovaná dovoláním napadá rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu