ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2644.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2644/2023-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně BOMBAYERE s. r. o. se sídlem v Praze 1, Karlova č. 183/14, IČO 28463421, zastoupené JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 251/16, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, o vydání věci a o vzájemném návrhu na zaplacení 44 649 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 249/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023, č. j. 55 Co 147/2023-97, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 442 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Dostála, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 251/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 55 Co 147/2023-97, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je (v souhlasu se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla splněna podmínka bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu, a měl-li žalovaný za to, že dochází k užívání pozemní komunikace v rozporu s veřejným právem, měl využít veřejnoprávních institutů, které mají za cíl zjednání nápravy závadného stavu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že podmínkou pro uplatnění svépomoci je nejen to, že právo je ohroženo a ohrožení je zřejmé, ale i to, že bezprostředně hrozí vznik závažné újmy a zásah veřejné moci by přišel pozdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4580/2017). Podstata svépomoci spočívá v tom, že si oprávněný subjekt vynucuje uskutečnění svého práva vlastní mocí a silou. V moderním právu je svépomoc jako forma ochrany subjektivních práv omezena jen na zcela nezbytnou míru. Svépomoc je možná tam, kde se nelze účinně dovolat pomoci moci veřejné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 365/2006). Svépomoc je dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Odvolací soud z těchto podmínek svépomoci, jak byly dovozeny v judikatuře Nejvyššího soudu, vycházel.
Přiléhavý není odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1925/2021, uveřejněný pod č. 77/2022 Sb. rozh. obč., neboť v tam uvedeném případě posuzoval dovolací soud zcela odlišnou právní otázku, totiž ochranu vlastnického práva vlastníka pozemku při přemístění cizí věci (umístěné na pozemku bez právního důvodu) z rozumných důvodů na jiný pozemek téhož vlastníka, aniž by byly splněny podmínky svépomoci. Kromě toho odvolací soud v nyní posuzované věci nevyšel ze závěru, že by žalovaný předmětné rikši pouze přemístil na svůj jiný pozemek, ale své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný „nebyl oprávněn se věcí ve vlastnictví žalobkyně zmocnit, zadržovat je a uskladnit ve svých prostorách“.
Nepodařilo-li se žalovanému zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný s věcmi žalobkyně nakládal neoprávněně, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že nebyly splněny podmínky pro zadržení věcí, a tedy ani pro úhradu nákladů na jejich odstranění a uskladnění.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3926/2020, totiž může věřitel zadržet cizí movitou věc jen tehdy, má-li ji u sebe „právem“, tedy (řečeno jinak) má-li ji ve své detenci, kterou získal na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu, tj. v oprávněné detenci. Věřitel nesmí zadržet cizí movitou věc nejen tehdy, zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (anebo jiným obdobně extrémním způsobem), ale ani tehdy, má-li ji u sebe jinak „neprávem“ (tj. protiprávně nebo bez právního důvodu).
Vytýká-li žalovaný rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost, pak judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaný, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno a nebyl shledán důvodným vzájemný návrh žalovaného. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně s podáním dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu