ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2687.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2687/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované B. P., a.s. zastoupené advokátem, o 50.320,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 26/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2006, č.j. 16 Co 328/2005-89, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.045,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 50.320,- Kč s 6,5% úroky z prodlení od 1.4.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že od 1.1.2001 je u žalované zaměstnán jako mistr údržby a že dne 27.3.2001 uzavřel se žalovanou smlouvu o mzdě („mzdový výměr“), v níž byla sjednána mzda ve výši 16.900,- Kč měsíčně. Žalovaná mu však „bezdůvodně snížila mzdu“ a za období od října 2001 do února 2002 „činí nedoplatek mzdy“ celkem 34.706,- Kč. Kromě toho žalobce požadoval doplatek odstupného ve výši 15.614,- Kč, neboť žalovaná, která s ním „z důvodu organizačních změn“ ukončila pracovní poměr ke dni 28.2.2002, „v důsledku protiprávního snížení mzdy nesprávně zjistila jeho průměrný výdělek“.
Žalovaná namítala, že mzda žalobce byla, tak jako ostatním zaměstnancům, vyplácena nikoli podle smlouvy o mzdě, ale na základě jednostranného úkonu žalované a jejího předchůdce „vždy označovaného jako mzdový výměr“, na kterém žalobce „pouze potvrzoval jeho převzetí“. Dne 28.6.2001 byl v souvislosti s „novelizací mzdového řádu vydaného s účinností od 1.7.2001“ vydán nový mzdový výměr, který nahradil mzdový výměr předchozí ze dne 1.1.2001.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 2.6.2005, č.j. 17 C 26/2004-57 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 49.566,- Kč s 6,5% úroky z prodlení od 1.4.2002 do zaplacení, co do částky 754,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15.785,- Kč k rukám advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy „ke dni vystavení mzdového výměru ze dne 1.1.2001 neexistoval u žalované vnitřní mzdový předpis“ (mzdový řád existoval u žalované až od 1.7.2001), „je nutno ve smyslu §4 odst. 3 zák. o mzdě projevy vůle účastníků ve vztahu k mzdovému výměru ze dne 1.1.2001 hodnotit jako návrh mzdy ze strany žalované, který žalobce svým podpisem dne 27.3.2001 akceptoval, čímž došlo k uzavření smlouvy o mzdě, neboť se účastníci shodli na jejím obsahu“. Jestliže žalobce „neodsouhlasil“ nový mzdový výměr ze dne 28.6.2001, „neboť důvodně předpokládal snížení své mzdy“, pak mezi účastníky „nedošlo k dohodě o mzdě tak, jak byla žalovanou (nově) navržena“, a žalovaná podle názoru soudu prvního stupně byla nadále povinna vyplácet žalobci „smluvně stanovenou mzdu na částku 16.900,- Kč“, kterou „nebyla oprávněna jednostranně změnit“. S ohledem na vyplacené měsíční částky žalovaná dluží žalobci na mzdě za měsíce říjen 2001 až únor 2002 celkem částku 37.508,- Kč; vázán žalobou však soud mohl žalobci z tohoto důvodu přisoudit pouze žalovaných 34.706,- Kč. Na doplatku odstupného z důvodu rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce ze dne 13.11.2001 však bylo možno žalobci přiznat pouze 14.860,- Kč, neboť žalobce „vycházel z nesprávného průměrného výdělku“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.2.2006, č.j. 16 Co 328/2005-89 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“ (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé) změnil tak, že se žaloba o zaplacení 49.566,- Kč s úroky z prodlení zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 38.147,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že zaměstnavatel může stanovit zaměstnanci mzdu svým jednostranným úkonem pouze na základě vnitřního mzdového předpisu, neboť – jak uvedl - nesjednají-li si účastníci pracovního poměru mzdu v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, může ji ve výši, která nesmí být nižší než minimální mzda, stanovit a následně rovněž změnit zaměstnavatel svým jednostranným úkonem (§18 odst. 1 zákona o mzdě). Zabývaje se dále výkladem projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) obsaženého ve „mzdovém výměru“ žalované ze dne 1.1.2001, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že za situace, kdy zákon o mzdě rozlišuje pojmy „sjednání“ a „stanovení“ mzdy a kdy žalovaná (stejně tak jako její právní předchůdce v předcházejících mzdových výměrech) „výslovně“ uvedla, že žalobci „se stanoví“ mzda, „svědčí použité slovní vyjádření samo o sobě poměrně jednoznačně o tom“, že „skutečným záměrem“ žalované bylo „změnit jednostranně stanovenou měsíční mzdu“ podle mzdového výměru ze dne 1.4.2000 ve výši 16.640,- Kč, a to s účinností od 1.1.2001 do budoucna ve výši 16.900,- Kč měsíčně, „nikoliv navrhnout žalobci uzavření jiné smlouvy o mzdě ve smyslu §4 odst. 3 zákona o mzdě“. Samotné tvrzení žalobce, že mzdový výměr ze dne 1.1.2001 považoval za návrh dohody o mzdě, není podle názoru odvolacího soudu „dostatečným důvodem k takovému výkladu projevu vůle, neboť toto tvrzení je v rozporu s významem jasného slovního vyjádření, které žalovaná ve mzdovém výměru použila“; rovněž skutečnost, že u podpisu žalobce na mzdových výměrech bylo vždy uvedeno „převzal dne“, „svědčí o tom“, že žalobce svým podpisem „pouze ztvrzoval převzetí jednostranného písemného opatření zaměstnavatele“. Tomu, že „žalovaná projevila vůli stanovit mzdu zaměstnancům s účinností od 1.1.2001 do budoucna svým jednostranným opatřením, nikoliv je sjednat vzájemnými dohodami uzavřenými s jednotlivými zaměstnanci“, konečně nasvědčuje i postup žalované, která „otázku výše mzdy neprojednávala s jednotlivými zaměstnanci, ale ve smyslu §18 odst. 1 věty druhé zákona o mzdě pouze s příslušným odborovým orgánem, a následně seznámila zaměstnance s podmínkami poskytování mzdy tím způsobem, že jim mzdové výměry oproti podpisu předala“. Odvolací soud proto „po celkovém zhodnocení všech rozhodných skutečností“ uzavřel, že mezi účastníky nebyla sjednána mzda v pracovní ani jiné smlouvě a ani v kolektivní smlouvě a že proto „byla žalovaná oprávněna stanovit žalobci mzdu a následně ji měnit svými jednostrannými úkony, a to konkrétně mzdovými výměry“. Protože žalovaná vyplatila žalobci za žalované období mzdu a odstupné „ve výši vyplývající z posledního mzdového výměru ze dne 28.6.2001, která není nižší než minimální mzda, nevznikl žalobci na požadované plnění nárok“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že z provedeného dokazování (především z výpovědi svědka Ing. S. K.) „bezpochyby vyplývá, že mzdový výměr ze dne 1.1.2001 byl návrhem dohody o mzdě, který akceptoval, čímž byla mzda sjednána ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě“, a že „takto sjednanou mzdu nebyla žalovaná oprávněna jednostranně od 1.7.2001 změnit“. Mzda ve výši 16.900,- Kč byla podle názoru dovolatele „součástí dohodnutých pracovních podmínek od 1.1.2001 a pouze za tuto mzdu byl žalobce ochoten u žalované pracovat“ (vzhledem k tomu, že má čtyři nezaopatřené děti, s nižší mzdou by nesouhlasil), přičemž „v žádném případě nebylo dohodnuto, že žalovaná může uvedenou mzdu v budoucnu snížit“. Žalobce se proto domnívá, že jeho nárok na doplatek „protiprávně snížené“ mzdy za období od října 2001 do února 2002 i nárok na doplatek odstupného je „plně opodstatněný“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť námitky žalobce nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněné. Zdůraznila, že mzdový výměr ze dne 1.1.2001 byl jednostranným úkonem zaměstnavatele, „jenž mohl být nahrazen dalším jednostranným úkonem, mzdovým výměrem ze dne 28.6.2001“, a že proto od 1.7.2001 žalobci „bylo vypláceno, co mu po právu náleželo“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce byl zaměstnán u žalované (do 31.12.2000 u jejího právního předchůdce L. F.-M., a.s.) v pracovním poměru od 1.12.1998 jako „technický pracovník III – mistr, bezpečnostní technik“, následně jako „mistr údržby“ na pracovišti „P. J.“; pracovní smlouva ze dne 1.12.1998 ujednání účastníků o smluvní mzdě neobsahovala. Mzdovým výměrem ze dne 1.1.2001, který za žalovanou podepsal ředitel divize Ing. S. K., se žalobci (obdobně jako v předešlých mzdových výměrech vydaných právním předchůdcem žalované) „stanoví“ měsíční mzda ve výši 16.900,- Kč, která „zahrnuje veškeré příplatky za případnou práci přesčas, sobotu, neděli, svátky a noční směny“ a také „prémii a odměnu“; tento mzdový výměr žalobce oproti podpisu „převzal dne 27.3.2001“. Mzdovým výměrem ze dne 28.6.2001, který za žalovanou podepsal její ředitel Ing. J. P., byl žalobce „na základě platné pracovní smlouvy ze dne 1.12.1998 a druhu převážně vykonávané práce zařazen do tarifního stupně č. 7“ podle přílohy č. 2 mzdového řádu žalované s tím, že mu s účinností od 1.7.2001 „přísluší“ základní mzda ve výši mzdového tarifu příslušného tarifního stupně podle přílohy č. 1 mzdového řádu žalované (tj. od 1.7. do 31.12.2001 ve výši 7.300,- Kč měsíčně a od 1.1.2002 ve výši 8.100,- měsíčně) spolu s „příplatky v rozsahu stanoveném zákonem, platným mzdovým řádem a platnou kolektivní smlouvu“, a kromě toho byl žalobci s účinností od 1.7.2001 „stanoven“ funkční příplatek za výkon funkce mistr údržby a dopravy ve výši 2.000,- Kč měsíčně „za podmínek stanovených platným mzdovým řádem žalované“; tento mzdový výměr byl žalobci předán dne 28.6.2001 a ten jej odmítl podepsat. Dopisem ze dne 12.11.2001, který žalobce převzal 13.11.2001, dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. l písm. a) zák. práce z důvodu zrušení části zaměstnavatele (P. J.), na jejímž základě pracovní poměr účastníků skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 28.2.2002. Mzdu za období od 1.10.2001 do 28.2.2002 žalovaná vyplatila žalobci v souladu se mzdovým výměrem ze dne 28.6.2001 a na jeho základě (vycházejíc z výše mzdy vyplacené za IV. čtvrtletí roku 2001) poskytla žalobci rovněž odstupné v souvislosti se skončením pracovního poměru z důvodu organizačních změn; žalobce však s tímto postupem žalované nesouhlasí a požaduje po žalované doplatek mzdy a odstupného do výše vyplývající ze mzdového výměru ze dne 1.1.2001.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci náleží požadované plnění, především významný závěr o tom, zda vznik nároku žalobce na mzdu za žalované období (a s tím souvisejícího nároku na odstupné) lze odvozovat z podmínek stanovených ve mzdovém výměru ze dne 1.1.2001 nebo zda žalovaná byla oprávněna v průběhu pracovního poměru změnit výši původně stanovené mzdy mzdovým výměrem ze dne 28.6.2001.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá uspokojení nároku (doplatku mzdy), který mu měl vzniknout v souvislosti s výkonem práce v období od 1.10.2001 do 28.2.2002, a od něj odvislého nároku (doplatku odstupného), který mu měl vzniknout v souvislosti se skončením pracovního poměru ke dni 28.2.2002 – podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 30.4.2004 (dále jen „zákon o mzdě“), neboť tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. §1 zákona o mzdě) pro zaměstnance, jejichž platové poměry nestanoví zvláštní předpis (§2 zákona o mzdě), a použití ustanovení §111 až 123 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce) na tyto vztahy je ustanovením §22 zákona o mzdě vyloučeno.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o mzdě mzda musí být sjednána nebo stanovena písemně před výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší. Není-li mzda sjednána v kolektivní nebo pracovní smlouvě, je zaměstnavatel povinen poskytování mzdy projednat s příslušným odborovým orgánem.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě. Pracovně právní předpisy tedy dávají přednost „především“ sjednání mzdy vzájemnou dohodou účastníků pracovního poměru, avšak – jak z toho správně vychází i odvolací soud – není vyloučeno a pracovněprávní předpisy to umožňují, aby mzdu stanovil svým jednostranným úkonem sám zaměstnavatel (srov. §18 odst. 1 zákona o mzdě). Pro sjednání či stanovení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. §4 odst 4 zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil) podle své úvahy, a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.
Není-li mzda stanovena smluvně a její výše byla přenechána na uvážení zaměstnavatele, je zaměstnavatel při úvaze o stanovení výše mzdy z hledisek její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, omezován – jak správně uvádí odvolací soud - pouze tím, že musí mzdu stanovit písemně před tím, než zaměstnanec započne s výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší; protože mzda je splatná až po vykonání práce, a maximální lhůtu pro splatnost částek, na které zaměstnanci za vykonanou práci vznikl nárok, zákon stanoví v délce jednoho měsíce (§10 odst. 1 zákona o mzdě), je odůvodněn závěr, že v případě, vykonává-li zaměstnanec v rámci dohodnutého druhu práce (ať již je vymezen více či méně široce) stejnou práci po delší časové období přesahující kalendářní měsíc, je zaměstnavatel oprávněn změnit jednostranně stanovenou měsíční mzdu pouze do budoucna, nikoli však zpětně po vykonání přidělované práce. Poskytování mzdy, včetně změn ve způsobu odměňování, je zaměstnavatel sice povinen projednat s příslušným odborovým orgánem, avšak na platnost právního úkonu zaměstnavatele, který by měl vzejít z jednání s příslušným odborovým orgánem, nemá vliv, že k tomuto projednání nedošlo (srov. §22 zákona o mzdě, §242 odst. 2 větu druhou zák. práce).
Vycházeje z výkladu podaného shora dospěl dovolací soud v otázce oprávnění zaměstnavatele k jednostrannému stanovení mzdy již v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2005, sp. zn. 21 cdo 2449/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2005, pod poř. č. 128), na který výslovně poukazuje i odvolací soud v posuzované věci, že, nesjednají-li účastníci pracovního poměru mzdu v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, může ji ve výši, která nesmí být nižší než minimální mzda, stanovit (změnit) zaměstnavatel svým jednostranným úkonem; účinky tohoto právního úkonu, jímž se pro následující období zakládá (mění) mzdový nárok zaměstnance, nejsou dotčeny, není-li předem projednán s příslušným odborovým orgánem.
Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – předpokladem pro oprávnění zaměstnavatele stanovit, případně změnit, zaměstnanci mzdu jednostranným opatřením je absence sjednání mzdy vzájemnou dohodou účastníků pracovního poměru, odvolací soud se správně zabýval tím, jakou právní povahu měl mzdový výměr ze dne 1.1.2001, tj. zda se jednalo o dvoustranný právní úkon - smlouvu o mzdě uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nebo o jednostranný právní úkon zaměstnavatele o stanovení mzdy zaměstnanci. S ohledem na opačná tvrzení účastníků v tomto směru odvolací soud se proto správně zabýval výkladem tohoto projevu vůle za použití interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce.
I když žalobce v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení jeho důvodů) vyplývá, že jeho podstatou je zpochybnění právě závěru, který odvolací soud o povaze a právních účincích tohoto úkonu učinil, jestliže žalobce namítá, že „mzdový výměr ze dne 1.1.2001 byl návrhem dohody o mzdě, který akceptoval, čímž byla mzda sjednána ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě“, a že „takto sjednanou mzdu nebyla žalovaná oprávněna jednostranně od 1.7.2001 změnit“. V této souvislosti dovolatel polemizuje s tím, ke kterým skutkovým okolnostem odvolací soud při výkladu projevu vůle přihlížel a jak je hodnotil; vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu pouze z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci – mohou vzniknout pochybnosti. Ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pro tento případ uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno – jak správně v této souvislosti zdůrazňuje odvolací soud – pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle obsaženého v listině vyhotovené žalovanou dne 1.1.2001 a označené jako „mzdový výměr“ z uvedených výkladových pravidel důsledně vycházel. Odvolací soud s poukazem na skutečnost, že „zákon o mzdě rozlišuje pojmy ,sjednání‘ a ,stanovení‘ mzdy“, důvodně akcentoval, že žalovaná v listině ze dne 1.1.2001 obsahující sporný projev vůle „výslovně uvedla, že žalobci ,se stanoví‘ mzda“, a že za této situace „svědčí použité slovní vyjádření samo o sobě poměrně jednoznačně“ o tom, že záměrem (vůlí) žalované bylo „změnit jednostranně stanovenou měsíční mzdu podle (předchozího) mzdového výměru ze dne 1.4.2000 ve výši 16.640,- Kč, a to s účinností od 1.1.2001 do budoucna ve výši 16.900,- Kč“. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že za tohoto stavu, kdy žalovaná ve sporné listině projevila jasným, určitým a srozumitelným způsobem svoji vůli jednostranně stanovit (resp. změnit) žalobci mzdu, není možné pomocí výkladu projevu vůle – jak to činí žalobce – dovozovat, že „mzdový výměr ze dne 1.1.2001 byl návrhem dohody o mzdě“. Takovýmto postupem je totiž v rozporu s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce měněn smysl a obsah jednoznačného právního úkonu, což je – jak uvedeno výše – nepřípustné.
V této souvislosti se odvolací soud neopomenul vypořádat ani se skutečností, že sporná listina ze dne 1.1.2001 obsahuje žalobcův podpis. S přihlédnutím k vyjádření „převzal dne 27.3.2001“ umístěnému pod samotný text mzdového výměru, důvodně hodnotil žalobcův podpis umístěný pod uvedeným vyjádřením jako pouhé potvrzení o převzetí této listiny, a nikoli - jak se mylně domnívá žalobce - jako projev akceptace (přijetí) „návrhu dohody o mzdě“ obsažené v listině ze dne 1.1.2001. Na vůli žalované jednostranně stanovit (změnit) žalobci na částku 16.900,- Kč měsíčně lze spolehlivě usuzovat rovněž z toho, že žalovaná – jak to ostatně ve své výpovědi potvrdil i sám žalobce – platila žalobci mzdu podle sporného mzdového výměru již od data jeho vyhotovení, tj. od 1.1.2001, a nikoli až ode dne 27.3.2001, kdy žalobce listinu převzal a opatřil ji svým podpisem. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah rovněž na výpověď svědka Ing. S. K. (ředitele divize žalované), sdílí dovolací soud názor odvolacího soudu o tom, že, pokud tento svědek vypověděl, že „celou věc chápe tak, že se žalobcem uzavřel dohodou o výši jeho mzdy, která se projevila v předmětném mzdovém výměru“, jednalo se toliko o „vyjádření jeho subjektivních právních představ“, které ovšem nejsou pro posouzení povahy právního úkonu ze dne 1.1.2001 označeného jako „mzdový výměr“ významné; rozhodující z tohoto hlediska je pouze - jak uvedeno výše - posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo účastníky skutečně projeveno.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že obsahem listiny ze dne 1.1.2001 označené jako „mzdový výměr“ byl „právní úkon žalované jednostranně měnící mzdové nároky žalobce“ od 1.1.2001, které žalovaná „byla oprávněna následně jednostranně změnit“ mzdovým výměrem ze dne 28.6.2001, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.970,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 6.045,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu