ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2719.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2719/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. A., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 67.950,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 93/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2004 č.j. 62 Co 7/2004-67, takto:
I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. října 2003 č.j. 4 C 93/2003-31 se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Prezidentu republiky k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 39.200,- Kč jako rozdíl mezi výší minimální mzdy a výší služného vyplaceného žalobci jako vojáku základní vojenské služby v období dubna až října 2003. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 1.4.2003 nastoupil základní vojenskou službu a že za výkon této služby mu bylo podle ustanovení §76 zákona č. 220/1999 Sb. vypláceno služné podle dosažené hodnosti ve výši od 500,- do 700,- Kč (resp. 750,- Kč) měsíčně. Podle jeho názoru je však uvedená výše služného „v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“, neboť je „zjevně nepřiměřená pracovní zátěži“ a rozsahu práce vojáka základní služby a „je ve zcela zjevném nepoměru k odměně poskytované pracovníkům podle pracovněprávních předpisů“. Protože si je žalobce současně vědom toho, že „základní vojenská služba je službou vlasti a nelze tedy požadovat ekvivalentní odměnu za tuto práci“ (např. plat jaký mají za stejnou práci vojáci z povolání), má zato, že by pro odměnu za výkon základní vojenské služby „měla být užita per analogiam ustanovení o minimální mzdě“, která „určuje nejnižší přijatelnou odměnu za vykonávanou práci v závislém poměru pro soukromé osoby, stejně jako pro stát“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23.10.2003 č.j. 4 C 93/2003-31 žalobu zamítl, vyslovil, že „podle §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se řízení nepřerušuje“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše služného poskytovaného vojákům po dobu výkonu základní nebo náhradní služby je stanovena zákonem č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, a že „žalovaná strana není oprávněna tuto výši služného vyplácet v jiných částkách“. Výrok o nepřerušení řízení odůvodnil tím, že neshledal opodstatnění pro předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení §76 zákona č. 220/1999 Sb. pro rozpor s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (poté, co usnesením ze dne 29.3.2004 č.j. 62 Co 7/2004-64 připustil změnu-rozšíření žaloby o zaplacení dalších 28.750,- Kč za období od listopadu 2003 do března 2004) rozsudkem ze dne 29.3.2004 č.j. 62 Co 7/2004-67 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem žalobce, že si lidé v průběhu základní vojenské služby nejsou rovni s lidmi v oblasti pracovněprávní, kteří pobírají minimální mzdu. Zdůraznil, že v průběhu vojenské základní služby „žalobci byla poskytnuta kompenzace, neboť pobíral služné a kromě toho mu byly poskytovány naturální náležitosti ve smyslu ust.
§84 a násl. zákona č. 220/1999 Sb.“ (tj. náležitosti proviantní, výstrojní, přepravní a ubytování), které „je rovněž nutno považovat za odměnu za výkon základní vojenské služby“. Podle názoru odvolacího soudu „je žalobce ze strany státu po dobu výkonu základní vojenské služby zajištěn dostatečně, neboť jsou mu zajištěny základní životní potřeby“. Vzhledem k uvedenému nelze vyhovět návrhu žalobce na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, a protože „žalovaná vyplácela žalobci služné v souladu se zákonem“, není důvodný ani žalobcem uplatněný nárok.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „otázka odměňování vojáků základní služby nebyla dle znalostí žalobce dovolacím soudem zatím řešena a jedná se tedy v souladu se zákonnou definicí o otázku zásadního právního významu“. Namítal, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kterých se žalobce dovolával, a že zejména chybně dovodil, že povolání pouze určité části občanů k výkonu vojenské základní služby nepředstavuje nerovnost v právech a že vyplácená výše služného nepředstavuje zásah do dalších ústavně zaručených práv a svobod. Dovolatel má zato, že „nelze uložit povinnost necelé polovině občanů splňujících zákonem stanovená kritéria, aniž je jim poskytnuta alespoň minimální kompenzace“, a že nesplněním povinnosti státu minimalizovat zásahy do základních práv a svobod „byl porušen princip proporcionality“. Podle jeho názoru poskytovaná výše služného „je v rozporu se zachováním principu lidské důstojnosti“, neboť žalobce je po dobu výkonu základní vojenské služby „odkázán na dary příbuzných a své úspory“, zákon mu nedává možnost vydělávat si na své životní potřeby prací a „stát jej ani v přiměřeném rozsahu hmotně nezajišťuje, když jej vylučuje z naprosté většiny sociálních dávek“. Dovozoval, že, i kdyby byla osobám, které jsou povolány k výkonu základní vojenské služby, poskytována částka odpovídající minimální mzdě, „neustále by se jednalo o nerovnost v právech“ ve vztahu k ostatním občanům, kteří se nemusí podrobovat žádným omezením a pobírají odměnu za práci podle svých znalostí a schopností. Protože však žalobce považuje vojenskou službu za službu vlasti, nežádá, „ač by na to měl dle svého názoru právo“, plnou náhradu mzdy, ale „pouze minimum, které stát zaručuje všem, kteří pracují v závislém poměru“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, v jaké výši přísluší služné vojáku, který koná vojenskou činnou službu formou základní služby v ozbrojených silách České republiky. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky však dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. trpí pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 19.5.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 6 nárok na zaplacení služného vojáka vojenské základní služby za období od 1. 4. 2003 do 31. 3. 2004 ve výši rozdílu mezi služným, které mu bylo vyplaceno, a minimální mzdou, který vyčíslil částkou 67.950,- Kč, neboť dovozoval, že poskytnutá „výše služného je v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“. Protože jde o výši nároku vojáka, který koná vojenskou činnou službu formou základní služby v ozbrojených silách České republiky, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku, uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Právní vztah, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok - vojenská činná služba - začíná dnem nástupu vojáka k vojenskému útvaru nebo k vojenskému zařízení anebo k vojenskému záchrannému útvaru (§3 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.). Od této doby má voják za výkon vojenské činné služby nárok na peněžní náležitosti, kterými jsou služné, zástupné, příplatky za službu ve ztížených a zdraví škodlivých podmínkách a stanovené druhy peněžních náhrad
(§74 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.). Služební povinnost jako povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu (včetně základní služby), vznikající mocenským aktem - dnem nabytí právní moci odvodního rozhodnutí o schopnosti k vojenské činné službě [srov.
§16 odst. 1, §16 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), účinného do 31.12.2004, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon)], je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva [srov. čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a svobod]. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení (doplatek) služného procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Právní poměry osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky, a některé právní poměry vojáků v záloze, upravuje zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (§1 zákona č. 220/1999 Sb). V těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§2 odst. 1 cit. zákona). Pravomoc služebního funkcionáře jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu je přitom dána - jak z povahy věci plyne - i po skončení doby trvání vojenské činné služby propuštěním od útvaru a vydáním vojenského dokladu (§3 odst. 3 zákona č. 220/1999 Sb.)
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci vyplývající z právních poměrů osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky - aniž by se mohl zabývat meritem věci - zrušil (§243b odst. 3 o.s.ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci prezidentu republiky, jako nejvyššímu ze služebních orgánů [§2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb, čl. 63 odst. 1 písm. c) Ústavy České republiky], do jejichž pravomoci náleží jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu
(§243b odst. 4 o.s.ř.), na němž bude, aby posoudil (určil), kterému ze služebních orgánů v rámci jejich organizační struktury projednání a rozhodnutí věci přísluší.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5,věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. září 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu