ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2735.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2735/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., a.s., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 31/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2003 č.j. 35 Co 393/2002-101, takto:
Rozsudek městského soudu (včetně opravného usnesení ze dne 9. dubna 2003 č.j. 35 Co 393/2002-107) se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.10.2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že se žalobkyně „vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce stává nadbytečnou“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že dne 24.9.1997 uzavřela pracovní poměr se společností J. M. P. spol. s r.o. jako vedoucí úseku masa a že výpověď dne 27.10.2000 obdržela od žalovaného, „aniž by věděla, že žalovaný převzal práva a povinnosti z tohoto pracovního poměru“, „nebyly doloženy podmínky přechodu, jak je má na mysli §249 zák. práce a byl pouze učiněn odkaz na údajný vnitřní předpis na prodejně“. Výpověď byla zdůvodněna údajnou existencí dvou vedoucích úseku masa na prodejně, žalobkyni „je však známa pouze skutečnost, že byla jedinou vedoucí úseku masa s jednou zástupkyní a jednou prodavačkou“. Kromě toho žalobkyni nebylo nabídnuto žádné jiné pracovní zařazení, „a to přes skutečnost, kdy na prodejně žalovaného ve F.-M. byl v době výpovědi požadavek na úřadu práce k obsazení místa prodavačky“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23.5.2002 č.j. 23 C 31/2001-79 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný „je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2.856,- Kč“ a „na náhradě nákladů státu částku ve výši 30,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 8“. Vycházel ze zjištění, že představenstvo žalovaného (který je právním nástupcem původního zaměstnavatele žalobkyně) rozhodlo dne 4.9.2000 o snížení stavu zaměstnanců na filiálkách o 20% a že po tomto rozhodnutí žalovaný dne 10.10.2000 a 16.10.2000 přijal dvě pracovnice s místem výkonu práce F.-M. na práci prodavačky a pokladní. „Vzhledem k této prokázané skutečnosti má soud propuštění žalobkyně z pracovního poměru za velmi problematické, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že i poté, co rozhodl žalovaný o snížení počtu svých zaměstnanců, kterým odůvodňoval propuštění žalobkyně, přijal dvě pracovnice do pracovního poměru na místa, které by žalobkyně při své kvalifikaci mohla vykonávat a které by také dle svého prohlášení ráda přijala“; skutečnost, že žalobkyně měla sjednáno místo výkonu práce F. n. O., „soud nepovažuje za rozhodující“, neboť jeho vzdálenost od F.-M. je „zcela zanedbatelnou“. Podle názoru soudu prvního stupně tato dvě pracovní místa „měla být žalobkyni nabídnuta v souladu s ust. §47 odst. 1 zák. práce“, a pokud takto žalovaný neučinil, je jeho postup „obcházením §47 odst. 1 zák. práce“ a „z tohoto důvodu v souladu s ust. §242 odst. 1 písm. a) zák. práce“ je předmětná výpověď neplatná.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.1.2003 č.j. 35 Co 393/20023-101, ve znění opravného usnesení ze dne 9.4.2003 č.j. 35 Co 393/2002-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 11.525,- Kč „na účet jeho právního zástupce JUDr. M. Š.“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalovaný splnil povinnosti, které na něj klade zákoník práce v ust. §46 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a), b)“. Se žalobkyní rozvázal pracovní poměr poté, kdy rozhodl o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, přičemž – jak zdůraznil – rozhodnutí zaměstnavatele o tom, kdo z jeho zaměstnanců je nadbytečný, soudu nepřísluší přezkoumávat. Zároveň bylo podle názoru odvolacího soudu v řízení prokázáno, že v době, kdy žalobkyni byla dána výpověď, neměl zaměstnavatel v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jejího bydliště žádné volné pracovní místo. Za této situace tedy žalovanému „nesvědčila nabídková povinnost stanovená v §46 odst. 2 písm. a), b) zák. práce“, kterou „zákon ukládá zaměstnavateli plnit v okamžiku, kdy dává výpověď dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“. Skutečnost, že před datem dání výpovědi žalobkyni byla obsazena dvě volná pracovní místa, „je irelevantní“ a navíc se tato dvě místa nacházela ve F.-M., tedy v jiném místě, než které bylo v pracovní smlouvě žalobkyně sjednáno jako místo výkonu práce, a nejedná se ani o místo jejího bydliště. Jelikož to, že žalovaný nepostupoval podle ustanovení §47 zák. práce a nepomohl žalobkyni se zajištěním nového zaměstnání, „nemá vliv na platnost výpovědi podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že výpověď, kterou dal žalovaný žalobkyni dne 27.10.2000, je platným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud „jednostranně přijal“ nepodloženou argumentaci žalovaného o tom, že na úseku masa provozovny F. n. O. byly ve funkci vedoucího úseku masa dvě vedoucí -žalobkyně a paní H., a že v souvislosti s realizací rozhodnutí představenstva o snížení počtu zaměstnanců byla v prvé řadě zrušena pracovní místa na „zdvojených“ funkcích. P. H. přitom „de facto“ na úseku masa pouze vykonávala funkci zástupkyně vedoucího, což také potvrdila ve své výpovědi, kdy uvedla, že si nebyla vědoma zastávání místa vedoucího úseku masa na provozovně ve F. n. O. a že tuto funkci začala vykonávat až po odchodu žalobkyně. Skutečnost, že se nejednalo o zdvojenou funkci, jak ji deklaroval žalovaný, dokládá podle názoru dovolatelky také podstatný rozdíl ve finančním ohodnocení paní H., které odpovídalo jednoznačně funkci zástupkyně, oproti vedoucí funkci zastávané žalobkyní. Rovněž skutečnost o přijetí dvou zaměstnankyň na provozovnu ve F.-M. je podle jejího názoru ze strany žalovaného „účelově zkreslována“. Žalovaný totiž nejprve nabídl žalobkyni dohodu o rozvázání pracovního poměru a teprve po jejím odmítnutí dal žalobkyni výpověď, což „znamená, že v době, kdy se snažil o rozvázání pracovního poměru dohodou, věděl o možnosti přeřazení žalobkyně do provozovny ve F.-M.“. Na základě těchto skutečností má dovolatelka „jednoznačně za prokázané, že ve smyslu §242 odst. 1 písm. a) žalovaný dal žalobkyni neplatné rozvázání pracovního poměru, když uvedeným jednáním prokazatelně obcházel zákoník práce a jinak se příčil zájmům společnosti“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 27.10.2000, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2000 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních opatřeních.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 57, ročník 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374)
Z toho, že nadbytečnost zaměstnance ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je dána tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě, vyplývá, že skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost (případně zaměstnavatel toto místo obsadí některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu; v takovém případě nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že „žalovaný splnil povinnosti, které na něj klade zákoník práce v ust. §46 odst. 1 písm. c)“. Uvedený závěr odůvodnil pouze tím, že žalovaný „se žalobkyní rozvázal pracovní poměr poté, kdy rozhodl o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce“, a v této souvislosti zdůraznil obecně přijímaný právní názor, že „soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí zaměstnavatele o tom, kdo z jeho zaměstnanců je nadbytečný“. K tomu, zda byl v daném případě splněn také další nezbytný předpoklad pro dání platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, spočívající v existenci příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance (žalobkyně) a přijatými organizačními změnami, se však nevyjádřil. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že žalobkyně v žalobě i v průběhu řízení před soudem prvního stupně zpochybňovala tvrzení žalovaného, kterým zdůvodňoval nadbytečnost žalobkyně, o tom, že na prodejně ve F. n. O., kde žalobkyně pracovala, byla „zdvojená“ funkce vedoucího úseku masa. Nepravdivost tohoto tvrzení žalovaného by přitom - s ohledem na výklad uvedený shora - ve svých důsledcích znamenala, že se žalobkyně, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonávala (vedoucí úseku masa), nestala v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečnou a že tedy skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru nebyly okolnosti uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. Soud prvního stupně však s ohledem na to, jaký zaujal ve věci právní názor, tuto otázku neřešil, a ani odvolací soud se tímto nezabýval. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, jak dospěl k závěru, že předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce byly v daném případě splněny, je rozsudek odvolacího soudu v tomto směru pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto (včetně opravného usnesení) podle ustanovení §243b odst. 1, část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r .
předseda senátu