ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2737.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2737/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Ing. JUDr. M. K. , proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o 109.666,- Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 35 Co 507/2008-141, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 507/2008 (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 vedené pod sp. zn. 10 C 236/2004), o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2011, č. j. 11 Cmo 147/2011-209, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011, č. j. 11 Cmo 147/2011-209, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2011, č. j. 35 Co 507/2008-189 (kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, č. j. 35 Co 507/2008-141, a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), a dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, č. j. 35 Co 507/2008-141, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 4. 2008, č. j. 10 C 236/2004-114, ve znění usnesení ze dne 12. 5. 2008, č. j. 10 C 236/2004-116 (o zamítnutí žaloby o zaplacení 109.666,- Kč), a to z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.; z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozumí – jak správně uvádí v napadeném usnesení také odvolací soud - postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Závěr odvolacího soudu, že ve skutečnostech namítaných žalobcem v žalobě pro zmatečnost nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce - jak je zřejmé z obsahu protokolu o jednání Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 35 Co 507/2008 (u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 236/2004) - měl možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Námitky žalobce v dovolání, jimiž zpochybňuje obsah protokolu o jednání městského soudu ze dne 24. 3. 2009, nejsou důvodné.
Otázku povahy a náležitostí protokolu o jednání Městského soudu v Praze konaného dne 24. 3. 2009 - je třeba i v současné době posuzovat podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2009“.
O úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování anebo vyhlašuje rozhodnutí, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů, poučení poskytnutá účastníkům, výroky rozhodnutí a vyjádření účastníků o tom, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí; nahrazuje-li protokol podání, musí mít též jeho náležitosti (§40 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Předseda senátu opraví v protokolu chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti. Předseda senátu také rozhoduje o návrzích na doplnění protokolu a o námitkách proti jeho znění (§40 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je podle ustanovení §134 o. s. ř. veřejnou listinou. Účastník, který tvrdí opak oproti údajům uvedeným ve veřejné listině, je proto povinen svá tvrzení prokázat a na něm tedy spočívá důkazní břemeno (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, uveřejněné pod č. 171 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě obsahuje protokol o jednání před Městským soudem v Praze, které se konalo dne 24. 3. 2009, všechny předepsané náležitosti, přičemž z jeho obsahu žádná ze skutečností, jež dovolatel tvrdí, nevyplývá. Nepodává se z něj především, že by nebyla podána zpráva o dosavadním průběhu řízení podle ustanovení §215 odst. 2 (naopak je v něm uvedeno, že bylo „postupováno podle §215 odst. 2 o. s. ř.“), že by se žalobce nemohl k projednávané věci vyjádřit (z protokolu je zřejmé, že možnosti vyjádřit se - včetně přednesu závěrečného návrhu - využil), ani to, že by mu bylo bráněno v přednesu nových skutečností a důkazů; žalobce však žádné důkazy nenavrhoval a ke čtenému listinnému důkazu „výpisy o parcele 82/7 pořízené internetovou cestou“ se nevyjádřil.
Měl-li u jednání přítomný žalobce za to, že protokol o jednání odvolacího soudu neodráží věrně děj v jednací síni, bylo to důvodem k uplatnění námitky do protokolace, o které by byl městský soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno, že takovou námitku mohl žalobce, který se jednání zúčastnil, uplatnit nejpozději do skončení tohoto jednání. Podle obsahu zkoumaného protokolu však žalobce takovou námitku neuplatnil.
Tvrzení žalobce v dovolání, že údaje v protokolu o jednání městského soudu „jsou v rozporu s pravdou“, a ve vztahu ke čtenému listinnému důkazu, že „žádné čtení nebylo“, které zůstalo neprokázané, na uvedených závěrech není způsobilé cokoliv změnit. Jestliže žalobce až v dovolání přichází s návrhem na provedení důkazu výslechem svědka (k uvedeným skutečnostem), přehlíží, že podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce nemůže být ani námitka žalobce proti postupu městského soudu před vydáním žalobou pro zmatečnost napadeného rozsudku, spočívající v tvrzení o „ignorování §43 o. s. ř.“ předsedkyní senátu městského soudu JUDr. Evou Zatočilovou „ve věci smlouvy o smlouvě budoucí“, neboť tím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; nesplnění poučovací povinnosti nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem, ale jen vadu řízení, která by mohla mít (kdyby byla důvodná) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem, uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Správný je i závěr odvolacího soudu ve vztahu k nesprávnému (neúplnému) poučení o dovolání, které bylo dáno účastníkům v původním řízení – v písemném vyhotovení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, č. j. 35 Co 507/2008-141. Nesprávné poučení městského soudu o dovolání poskytnuté účastníkům v původním řízení nelze považovat za zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
Další námitky uplatněné žalobcem v dovolání již nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatele s rozsudkem napadeným zmatečnostní žalobou a s jemu předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 4. 2008, č. j. 10 C 236/2004-114, ve znění usnesení ze dne 12. 5. 2008, č. j. 10 C 236/2004-116, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu