ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2772.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2772/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalované Zentivě, k.s. (dříve Zentiva, a.s., a Léčiva, a.s.) se sídlem v Praze 10 - Dolních Měcholupech, U Kabelovny č. 130, IČO 49240030, zastoupené prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 24, o 97.941.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 151/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č.j. 9 Cmo 472/2008-532, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,21 Kč a "ušlý zisk ve výši 19% p.a. od 16.11.1998 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol, a.s. "jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho dlužníky a že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou; vznik zástavního práva žalobkyně prokázala žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998. Žalovaná poté ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila Chemapolu, a.s., že provádí "jednostranný zápočet vzájemných pohledávek" (za účelem "provedení jednostranného zápočtu" žalovaná "dokonce přebírala pohledávky jiných věřitelů za Chemapolem") a provedený "zápočet" se týkal i předmětné zastavené pohledávky. Žalobkyně má za to, že žalovaná, která svým postupem "způsobila zánik zástavy", porušila povinnost vyplývající z ustanovení §151i občanského zákoníku a že proto odpovídá žalobkyni ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele".
V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně "doplnila a upravila svůj žalobní návrh" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,- Kč s 19% úrokem z prodlení ve výši 19% od 4.1.1999 do zaplacení. Svůj požadavek zdůvodnila zejména tím, že žalovanou provedené zápočty na pohledávky Chemapolu, a.s. mohou být "posuzovány také jako neplatné ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku", neboť byly učiněny v rozporu s ustanovením §167 odst.1 občanského zákoníku, podle něhož, je-li zástavou pohledávka, je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. Podle názoru žalobkyně je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu náhrady škody".
Městský soud v Praze, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Praze (srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb.), nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 26.4.2004 připustil změnu žaloby "tak, že následně bude rozhodováno o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 97.941.848,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19% p.a. od 4.1.1999 do zaplacení", a poté rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 209.375,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě provedeného dokazování dovodil, že společnost Chemapol, a.s. dala za účelem zajištění pohledávky žalobkyni do zástavy svou pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, a že žalobkyně sdělením ze dne 7.9.1998 prokázala žalované vznik zástavního práva. Žalovaná ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila společnosti Chemapol, a.s., že "započítává vzájemné pohledávky", přičemž "výše započtených pohledávek přesahovala žalovanou částku". Soud prvního stupně dovodil, že "splnění závazku a započtení jsou dva odlišné způsoby zániku závazku", že ustanovení §151i občanského zákoníku "se výslovně vztahovalo pouze na splnění závazku, nikoliv již na další způsoby zániku závazku", a že "započtení pohledávky proti zastavené pohledávce žádné zákonné ustanovení nezakazovalo", a uzavřel, že započtením zanikla pohledávka společnosti Chemapol, a.s. proti žalované a že tím "došlo k zániku zástavy v rozsahu započtení" podle ustanovení §151g občanského zákoníku. Žalobkyni proto škoda "spočívající v porušení právní povinnosti ze strany žalované" nevznikla, navíc je žaloba předčasná, neboť na majetek společnosti Chemapol, a.s. byl prohlášen konkurs a do skončení konkursního řízení žalobkyně "nemůže vědět, zda a v jaké výši jí škoda vznikla". Podle soudu prvního stupně žaloba "postrádá právní základ" též proto, že ustanovení §151i občanského zákoníku sice "upravovalo povinnost poddlužníka plnit přímo zástavnímu věřiteli", avšak "nelze je vykládat tak, že by dávalo zástavnímu věřiteli přímý nárok vůči poddlužníkovi".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 9 Cmo 343/2004-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 194.700,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost poddlužníka splnit závazek zástavnímu věřiteli, uložená ustanovením §151i občanského zákoníku, má kogentní povahu, vzniká "okamžikem splatnosti pohledávky poddlužníka proti zástavci" a zakládá "právo zástavního věřitele na plnění". Protože splnění pohledávky "poskytnutím finančního plnění" je jen jedním ze způsobů zániku pohledávky, není "tím dotčena možnost docílit zániku závazku - pohledávky jiným zákonem předpokládaným způsobem", a tedy ani započtením. Žalovaná "svým postupem" využila svého práva podle ustanovení §580 občanského zákoníku, a proto "nelze shledat v jejím postupu porušení §151i občanského zákoníku" a zánikem zástavy zaniklo i právo žalobkyně "jako zástavního věřitele".
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3.5.2006 č.j. 21 Cdo 1891/2005-110 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že ustanovení §151i občanského zákoníku neupravuje způsoby zániku zastavené pohledávky poté, co byl poddlužník o zástavním právu písemně vyrozuměn zástavním dlužníkem nebo co mu byl vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem, a že z něho proto nelze úspěšně dovozovat ani to, jaká právní jednání směřující k zániku pohledávky jsou po jejím zastavení ze strany poddlužníka přípustná. Ustanovení §151i občanského zákoníku upravuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli. Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže dotýkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). Je-li tedy zástavou pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i kdyby stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i kdyby (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
Městský soud v Praze - po té, co žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008 "upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999 do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce" - po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 10.6.2008 č.j. 16 Cm 151/2006-350, opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16 Cm 151/2006-404, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení "s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", zamítl žalobu o zaplacení "19% úroku z prodlení p.a. z částky 97.941.848,21 Kč od 4.1.1999 do 23.4.2000" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.005.000,- Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně nejprve dovodil, že "zástavní smlouva včetně dodatků byla platně uzavřena, když došlo k dohodě o jejich podstatných náležitostech, a byla dodržena předepsaná písemná forma", že zajištěná pohledávka vznikla ze "smluv, které jsou specifikovány", že pohledávky, které měla žalovaná jednostranně započíst, byly "obsaženy v dodatku č. 7 (resp. č. 9)", a že tedy žalobkyně prokázala vznik zástavního práva k pohledávkám za žalovanou. Povinností žalované bylo, jakmile jí bylo jako poddlužníku zástavní právo prokázáno, plnit po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli (žalobkyni) a této povinnosti se nemohla zprostit tím, že provedla jednostranné započtení pohledávky vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku). Námitku promlčení vznesenou žalovanou uznal soud prvního stupně za důvodnou "pouze u požadovaného příslušenství", neboť "změna žaloby ze dne 21.4.2004 se týkala jen příslušenství pohledávky (úroku z prodlení místo ušlého zisku)"; u jistiny šlo o stále stejný skutek (plnění z uzavřené zástavní smlouvy včetně jejich dodatků) a posouzení, zda jde o nárok z náhrady škody nebo podle ustanovení §151a a násl. občanského zákoníku, bylo již pouze právním hodnocením věci. Podání ze dne 13.5.2008 soud prvního stupně nepovažoval za změnu žaloby, ale za upřesnění petitu žaloby, které provedla žalobkyně v souladu s poučením soudu, a dovodil, že prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka neztrácí zástavní věřitel aktivní legitimaci v řízení o žalobě proti poddlužníkovi, za trvání konkursu však může jeho žalobní návrh uspět pouze s dodatkem, že uložené povinnosti se poddlužník zprostí po dobu trvání konkursu právě jen plněním do konkursní podstaty zástavního dlužníka.
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9 Cmo 472/2008-429 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu "o zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.306.982,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně v podání ze dne 21.4.2004 změnila žalobu nejen v tom, že místo ušlého zisku požadovala úrok z prodlení, ale v celém rozsahu, neboť předmětem řízení se stal "jiný skutek". Podle "původní" žaloby totiž byl skutkem "škodní zásah žalované do práv žalobkyně", spočívající ve "tvrzení zániku zastavených pohledávek započtením (nedovoleným)", takže "skutkový děj vylíčený v žalobě (původní) svědčí pro právní důvod žaloby, kterým je škoda, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku protiprávního jednání žalované", zatímco změnou žaloby se stal předmětem řízení "nárok na plnění závazku", který "logicky předpokládá existenci pohledávky"; rozhodoval-li soud prvního stupně o "smluvním plnění", mohl tak podle odvolacího soudu učinit "pouze na základě připuštěné změny žaloby". Vzhledem k tomu, že "plnění ze závazku žalované ze zástavní smlouvy" mělo být poskytnuto nejpozději do 30.10.1998 a že změna žaloby byla učiněna v podání, které došlo soudu prvního stupně dne 21.4.2004, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila svůj nárok po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a že proto žalovaná důvodně namítla promlčení práva.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.12.2011 č.j. 21 Cdo 2400/2010-483 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobkyně svůj nárok na zaplacení 97.941.848,21 Kč založila (jak vyplývá ze žaloby podané u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000) na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol, a.s. "jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho dlužníky, že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou, že vznik zástavního práva žalobkyně prokázala žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998 a že žalovaná odmítá vyplatit zastavenou pohledávku na uspokojení zajištěných pohledávek s odůvodněním, že provedla vůči Chemapolu, a.s. "jednostranný zápočet vzájemných pohledávek", v důsledku kterého zastavená pohledávka zanikla. I když žalobkyně současně uvedla, že požaduje po žalované plnění z důvodu odpovědnosti za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele", šlo jen o právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby), kterou soud není vázán. V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně své údaje o vylíčení skutkového děje nezměnila. Uvedla-li v něm, že je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je povinen ji splnit či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu náhrady škody", nezměnila tím skutkový základ věci, ale jen svou právní charakteristiku skutkových tvrzení již obsažených v žalobě o další možné právní posouzení věci. Taková "změna" názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř. Dovolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně ze zástavy nemohl v projednávané věci vzniknout dříve než v roce 1998 a že, byla-li žaloba podána u soudu dne 29.12.2000, nemůže být právo žalobkyně promlčeno.
Poté, co žalovaná ve vyjádření ze dne 17.2.2012 namítla, že zástavní smlouva ze dne 30.4.1998 je absolutně neplatným právním úkonem a že zástavní právo k pohledávkám Chemapolu, a.s. za žalovanou zaniklo "nejpozději sjednáním dodatku č. 18 k zástavní smlouvě", Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2012 č.j. 9 Cmo 472/2008-532 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl "žalobu o zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.739.881,50 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že "jakýkoliv úkon žalované (úkon započtení) učiněný žalovanou vůči jejímu věřiteli (zástavnímu dlužníku) směřující k zániku pohledávek zastavených k zajištění pohledávek zástavního věřitele poté, kdy jí (poddlužníkovi) prokázala žalobkyně (zástavní dlužník) vznik zástavního práva k těmto pohledávkám, se nemohl dotknout jejího práva na uspokojení ze zastavené pohledávky", zopakoval důkaz některými listinami, "abstrahoval od námitky neplatnosti zástavní smlouvy a zaměřil se na vyhodnocení obrany žalované založené na tvrzení, že jí provedený zápočet se netýkal zastavených pohledávek". Dospěl přitom k závěru, že zástavní právo bylo podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.4.1998 "zřízeno k pohledávkám v rozsahu daném seznamem pohledávek v aktuálním znění", neboť takto je třeba "interpretovat ustanovení Čl. II odst. 2 smlouvy o zřízení zástavního práva a termín všechny pohledávky v tomto ujednání uvedený", že proto "akceptací seznamu pohledávek, který tvořil přílohu č. 1 dodatku smlouvy č. 18, uzavřel zástavní věřitel se zástavcem dohodu o následném rozsahu zastavených pohledávek a tímto účastníci smlouvy smluvně ukončili trvání zástavního práva k pohledávkám v rozsahu daném předchozím seznamem", a že tedy "žalobkyně neunesla důkazní břemeno tvrzení, že pohledávky úpadce za žalovanou dotčené zápočtem provedeným jednostranným úkonem žalované byly v době tohoto úkonu zastaveny v její prospěch". Vzhledem k tomu, že zástavní právo mohlo zaniknout rovněž na základě "písemné smlouvy uzavřené mezi zástavcem a zástavním dlužníkem, byť ji zákon výslovně nezmiňoval", a že je ve vztazích "zástavního věřitele a zástavce" a "zástavního věřitele a poddlužníka" zcela "irelevantní možná úvaha o porušení závazku ze smlouvy zástavcem", neboť žalobkyně "bez výhrad akceptovala seznam pohledávek, který tvoří přílohu č. 1 dodatku č. 18", nemůže být žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že dovodil, že pohledávky č. 1236880044 a č. 1238880028 nebyly v době zápočtu zastaveny, ačkoliv zápočet byl proveden (dne 21.9.1998) ještě před uzavřením dodatku č. 18 k zástavní smlouvě, a že své dokazování provedl "ve velmi omezeném rozsahu" a jen v části, v níž důkazy "svědčily pro jeho názor". Odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně vyložil ustanovení smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.4.1998, když dovodil, že "byly zastaveny pouze ty pohledávky, které byly uvedeny v posledním seznamu v příloze č. 1 zástavní smlouvy" (z Čl. II. odst. 1 a 2 smlouvy přitom vyplývá, že zástavce dal zástavnímu věřiteli do zástavy "pohledávky existující v účetní evidenci zástavce k 30.4.1998 - veškeré své tuzemské a zahraniční pohledávky, které byly následně specifikovány v příloze č. 1 k zástavní smlouvě", a že se zavázal "formou dodatků ke smlouvě" zastavovat "všechny své vzniklé pohledávky"), a zcela pominul ustanovení Čl. II odst.3, 4 a 5 smlouvy, podle nichž se zástavní právo vztahuje na zastavené a zastavované pohledávky, jak jsou specifikovány, a zástavce se zavázal, že k zastaveným a nově zastavovaným pohledávkám nezřídil a po celou dobu trvání smlouvy nezřídí žádné další zástavní právo a že zástavce po dobu trvání zástavní smlouvy nebude bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele uzavírat dohody o vzájemném zápočtu svých pohledávek vůči pohledávkám jeho dlužníků ani provádět jednostranné zápočty. Žalobkyně zdůraznila, že vůlí stran při uzavření zástavní smlouvy bylo "jednoznačně to, aby byly zastaveny všechny existující pohledávky úpadce za poddlužníky (s výjimkou těch za MCHZ) k 30.4.1998 a následně zastavovány veškeré další nově vznikající pohledávky za dlužníky zástavce, a to prostřednictvím nových příloh ke smlouvě", a, i když slova v ustanovení Čl. II odst.2 smlouvy "se aktuální seznam pohledávek stává přílohou č. 1 této smlouvy a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1" nebyla "nejšťastněji formulována", nebyla tím sledovávána dohoda o zániku zástavního práva k určitým pohledávkám (proto byl také dodatek č. 18 uzavřen dne 22.9.1998 "s pohledávkami k 22.9.1998"). Žalobkyně dále dovozuje, že odvolací soud, dospěl-li k závěru, že na základě dodatku č. 18 došlo k zániku zástavního práva k pohledávkám za žalovanou, měl také zkoumat, zda žalované v době, kdy prováděla zápočty, bylo žalobkyní oznámeno nebo Chemapolem, a.s. prokázáno, že došlo k zániku zástavního práva uzavřením dodatku č. 18 zástavní smlouvy, neboť, kdyby se tak nestalo, poddlužníka "vázala zcela jasně a nepochybně povinnost vyplývající z ustanovení §151i občanského zákoníku plnit zástavnímu věřiteli (žalobkyni), a započtení nemělo účinky". Žalobkyně současně dovozuje, že postup žalované byl "ryze spekulativní" a že odvolací soud nesprávně posoudil, že žalovaná, jíž bylo zástavní právo prokázáno, mohla provést zápočet jen proto, že zástavní právo v mezidobí zaniklo, aniž by zkoumal, zda žalovaná o tomto zániku věděla nebo mohla vědět, a že provedením zápočtu nebyla dotčena povinnost žalované plnit zástavnímu věřiteli a po prohlášení konkursu plnit do majetkové podstaty. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Souhlasila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a uvedla, že podle dodatku č. 18 k zástavní smlouvě byly ke dni 22.9.1998 považovány za zastavené pohledávky právě a jen pohledávky uvedené v seznamu zastavených pohledávek, který byl připojen k dodatku č. 18 a v němž předmětné pohledávky Chemapolu, a.s. za žalovanou nebyly, a že tedy vůle stran takto vyjádřená směřovala k novému vymezení zastavených pohledávek (tj. nelze ji vykládat jinak, než že současně se vznikem zástavního práva k pohledávkám uvedeným v nově přiloženém seznamu pohledávek zaniklo zástavní právo k pohledávkám uvedeným v seznamu dřívějším, který byl novým seznamem nahrazen). Protože kromě způsobů výslovně upravených v ustanovení §151g občanského zákoníku mohlo zástavní právo zaniknout také na základě dohody o zrušení zástavního práva a protože - jak vyplývá z ustanovení Čl. II odst.1 a 2 smlouvy o zřízení zástavního práva - "každý dodatek, kterým byl k zástavní smlouvě připojen nový seznam zastavených pohledávek, je třeba posoudit jako dohodu o zániku zástavního práva k pohledávkám uvedeným ve dříve připojeném seznamu pohledávek a o současném zřízení zástavního práva k pohledávkám uvedeným v aktuálním seznamu pohledávek", žalobkyně nemá k pohledávkám vůči žalované tvrzené zástavní právo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - s přihlédnutím k době, kdy byl sjednán dodatek ke smlouvě o zřízení zástavního práva č. 18 - řešit podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení §151g obč. zák. zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno; vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu. Soudní praxe připustila, že k zániku zástavního práva mohlo dojít (podle právní úpravy účinné do 31.12.2000) rovněž na základě smlouvy uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, i když neměla formu notářského zápisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. 29 Cdo 4700/2007).
Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - dovodil, že "akceptací seznamu pohledávek, který tvořil přílohu č.1 dodatku smlouvy" o zřízení zástavního práva ze dne 22.9.1998 "č. 18, uzavřel zástavní věřitel se zástavcem dohodu o následném rozsahu zastavených pohledávek", a že "tímto účastníci smlouvy smluvně ukončili trvání zástavního práva k pohledávkám v rozsahu daném předchozím seznamem". S uvedeným závěrem, který založil na interpretaci Čl. II smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 (ve znění pozdějších doplňků), dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. patří (vedle vlastního označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) určení předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajišťované pohledávky. Zástava musí být ve smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou věcí, pohledávkou nebo jiným majetkovým právem a aby tak bylo rovněž účastníkům smlouvy zřejmé, co má sloužit k zajištění věřitelovy pohledávky a jejího příslušenství.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě tedy také smlouvy o zřízení zástavního práva) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího, popřípadě též další skutečnosti, se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Smlouvu jakožto projev vůle je tedy třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst.2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst.2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].
V projednávané věci bylo ve smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 uzavřené mezi žalobkyní (jako zástavní věřitelkou) a Chemapolem, a.s. (jako zástavcem) sjednáno, že zástavu tvoří "následující pohledávky existující v účetní evidenci zástavce k 30.4.1998, a to veškeré tuzemské a zahraniční pohledávky, s výjimkou pohledávek vzniklých z vývozu zboží dodaného MCHZ a.s. Ostrava, uvedené v seznamu, který tvoří přílohu č. 1 této smlouvy" (Čl. II odst.1 smlouvy), a že zástavce se zavazuje "zastavovat zástavnímu věřiteli všechny své vzniklé pohledávky, a to formou dodatků k této smlouvě" (Čl. II odst.2 smlouvy). V Čl. II odst.2 smlouvy bylo současně dohodnuto, že "k tomu" (tj. za účelem splnění závazku zástavce "zastavovat zástavnímu věřiteli všechny své vzniklé pohledávky, a to formou dodatků k této smlouvě") se zástavce "zavazuje předkládat zástavnímu věřiteli měsíčně vždy nejpozději do 25. dne následujícího měsíce spolu s příslušným dodatkem písemné seznamy všech svých pohledávek a uvedením dlužníka, resp. poddlužníka, kontraktu či jiného právního důvodu vzniku pohledávky, faktury, měny, výše a data splatnosti pohledávky", které "budou plně datovány a zástavcem právoplatně podepsány", a že "akceptací s vyznačeným datem a podpisy oprávněných osob zástavního věřitele se aktuální seznam pohledávek stává přílohou č. 1 této smlouvy a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1", přičemž "bez dalšího zvláštního ujednání je touto formou vždy perfektně uzavřen dodatek této smlouvy a pohledávky uvedené v aktuálním seznamu pohledávek dává zástavce do zástavy zástavnímu věřiteli a pohledávky uvedené v aktuálním seznamu pohledávek jsou zastaveny v souladu s touto smlouvou".
Z uvedeného je zřejmé, že smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 neobsahuje ve svém Čl. II odst.2 zcela jednoznačné vymezení předmětu zástavního práva (zástavy); na jedné straně se v něm hovoří o závazku zástavce předkládat zástavnímu věřiteli měsíčně spolu s příslušným dodatkem "písemné seznamy všech svých pohledávek" a o tom, že "akceptací" se "aktuální seznam pohledávek stává přílohou č. 1 smlouvy a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1", na druhé straně se uvádí, že "touto formou" je "vždy perfektně uzavřen dodatek této smlouvy" a že pohledávky "uvedené v aktuálním seznamu pohledávek dává zástavce do zástavy zástavnímu věřiteli a pohledávky uvedené v aktuálním seznamu pohledávek jsou zastaveny v souladu s touto smlouvou", aniž by bylo bez dalšího zřejmé, zda součástí měsíčně sestavovaného "písemného seznamu všech pohledávek" ("aktuálního seznamu pohledávek") musí být - mají-li být (i nadále) předmětem zástavního práva (zástavou) - rovněž pohledávky zastavené podle Čl. II odst.1 smlouvy (pohledávky existující v účetní evidenci zástavce k 30.4.1998) a pohledávky zastavené podle předchozích dodatků ke smlouvě. Zatímco takovému závěru nasvědčuje především ujednání o tom, že "aktuální seznam se stává přílohou č. 1 této smlouvy a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1", ve prospěch opačného řešení svědčí zejména ze smlouvy zřetelný záměr účastníků, aby předmět zástavního práva (zástavu) tvořily veškeré tuzemské a zahraniční pohledávky zástavce za jeho dlužníky existující v účetní evidenci zástavce k 30.4.1998 (s výjimkou uvedenou v Čl. II odst.1 smlouvy), jakož i všechny další vzniklé pohledávky, které se zástavce zavázal zastavit ve prospěch zástavní věřitelky formou dodatků ke smlouvě uzavíraných způsobem popsaným v Čl. II odst.2 smlouvy. Odvolací soud se tedy v souladu se zákonem pokusil uvedenou nejasnost ve vymezení předmětu zástavního práva (zástavy) odstranit pomocí výkladu projevu vůle.
Při výkladu ujednání obsažených v Čl. II Smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 podle názoru dovolacího soudu nepostačovalo přihlédnout pouze - jak to učinil odvolací soud - k jazykovému vyjádření tohoto ujednání a k tomu, že v příloze k dodatku č. 18 nebyly uvedeny pohledávky, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá po žalované v tomto řízení, a že žalobkyně "bez výhrad" akceptovala seznam pohledávek tvořící přílohu k dodatku č. 18, ale mělo být vzato v úvahu také to, jaká byla vůle účastníků při sjednání smlouvy a co sledovali ujednáním obsaženým v Čl. II odst.2 smlouvy, jakož i skutečnost, že ujednání obsažená v Čl. II odst.2, 3, 4 a 5 smlouvy výslovně nehovoří (a ve svém obsahu ani neuvažují) o zániku zástavního práva k jakékoliv dříve zastavené pohledávce z důvodu, že nebude (nadále) uvedena v "aktuálním seznamu pohledávek, který se stal přílohou č. 1 smlouvy a nahradil její předchozí přílohu č. 1". V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že žalobkyně a Chemapol, a.s. sjednali ke smlouvě ze dne 30.4.1998 v následujícím období více dodatků a že pro výklad projevu vůle mohlo být přínosem také zjištění o tom, jak postupovali ve vztahu k již (dříve) zastaveným pohledávkám při vyhotovování aktuálních seznamů pohledávek při uzavírání jiných (dalších) dodatků ke smlouvě.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při výkladu projevu vůle obsaženého v Čl. II smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 nepostupoval v souladu s požadavky ustanovení §35 odst.2 obč. zák. a že nevzal v úvahu ani všechny okolnosti, které byly (mohly být) v projednávané věci při aplikaci ustanovení §35 odst.2 obč. zák. významné.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu