ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2786.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2786/2017-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci pozůstalosti po M. Ž. , zemřelém dne 7. října 2014, za účasti 1) M. Ž. , zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova č. 664/10, a 2) S. S. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2605/2014, o dovolání M. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2016, č. j. 24 Co 130/2016-464, takto:
Dovolání M. Ž. se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání M. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 24 Co 130/2016-464, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o posouzení lhůty k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §204 odst. 1 věty druhé o. s. ř., vycházejícího z toho, že se lhůta nemohla nově otevřít, jelikož se provedená oprava „nijak netýká práv a povinností účastníků řízení“ a „nedošlo k takové obsahové změně výroku napadeného usnesení o ustanovení správce části pozůstalosti, která by mohla ovlivnit náhled na nutnost jeho ustanovení“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce lhůty k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí a proti výrokům na něm závislým, která se účastníku řízení nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje, srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 2005, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2342/2010) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Na tomto závěru ničeho nemění ani nesprávné poučení o lhůtě k podání opravného prostředku (uvedené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 5. 2016, č. j. 34 D 2605/2014-433), neboť přípustnost odvolání je dána zákonem a nikoliv tím, jak soud účastníka poučil.
K námitkám dovolatele týkajícím se naplnění předpokladů pro ustanovení správce pozůstalosti dovolací soud přihlédnout nemohl z důvodu, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá a že se s nimi vypořádal odvolací soud již v usnesení ze dne 30. 6. 2015, č. j. 24 Co 119/2015-268, proti kterému však nebylo dovolání podáno.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání M. Ž. proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu