ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2813.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2813/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, proti žalovanému Palivovému kombinátu Ústí, státnímu podniku se sídlem v Chlumci, Hrbovická č. 2, IČO 000 07 536, zastoupenému Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 3428/5a o neplatnost výpovědi a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 339/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2013 č.j. 14 Co 22/2013-435, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 21.9.2012 č.j. 9 C 339/92-392 ohledně částky 62.020,- Kč, se odmítá.
II. V dalším se dovolání žalobce zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.3.1991 žalovaný (jeho právní předchůdce) sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť „v rámci k.p. DÚK došlo k organizačním změnám, v důsledku kterých byla vámi dosud vykonávaná funkce zrušena“. Protože žalobce odmítl zařazení ve funkci mistra III. na úseku Pc Úpravny uhlí Herkules, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru v souladu s §45 zák. práce.
Žalobce v žalobě podané dne 17.2.1992 „ve věci mzdových náhrad, námitek proti obsahu potvrzení o zaměstnání a prac. posudku z titulu neplatnosti skončení pracovního poměru a neplatnosti výpovědi“ uvedl, že dnem 30.6.1991 s ním zaměstnavatel skončil pracovní poměr v ochranné době, neboť dne 26.6.1991 „byl objednán k hospitalizaci“. Domáhal se - kromě jiného - „proto, aby soud rozhodl, že organizace je povinna platit mi od 1.7.1991 měsíčně částku, kterou soud zjistí, minimálně ve výši 6.700,- včetně příslušenství až do doby, kdy mi organizace umožní pokračovat v práci“.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 27.6.2008 č.j. 9 C 339/92-207 (I.) žalobě na neplatnost výpovědi z pracovního poměru „dané dne 27.3.1991 státním podnikem Doly a úpravny Komořany“ vyhověl, rozhodl, že (II.) žalovaný je povinen zaplatit žalobci 62.020,- Kč, že (III.) „v části, v níž se žalobce domáhal vyššího peněžitého plnění“, se žaloba zamítá, že (IV.) v části, v níž se žalobce domáhal stanovení povinnosti upravit pracovní posudek a upravit potvrzení o zaměstnání, se žaloba zamítá a rozhodl, že (V.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6.5.2010 č.j. 14 Co 371/2008-300, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (I.) tak, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené žalobci dne 27.3.1991 se zamítá, ve výroku (II.) tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 62.020,- Kč, že ve výroku (III.) se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že ve výroku (IV.) a (V.) se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24.3.2011 č.j. 21 Cdo 4810/2010-346, rozsudek krajského soudu ve výroku a), jímž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku (I.) tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené žalobci 27.3.1991, zamítá a ve výroku b), jímž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku (II.) tak, že se žaloba o zaplacení částky 62.020,- Kč zamítá, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 27.6.2008 ve výrocích (I.) a (II.) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení. Ve věci samé vytkl odvolacímu soudu jeho názor, že žalobce se touto žalobou nedomáhá určení neplatnosti výpovědi.
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 4.5.2011 č.j. 9 C 339/92-359 rozhodl, že (I.) výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 27.3.1991 státním podnikem Doly a úpravny Komořany, státní podnik, je neplatná, že (II.) žalovaný je povinen zaplatit žalobci 62.020,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, že (III.) ohledně nároku na zaplacení mzdových nároků ve výši přesahující 62.020,- Kč se řízení zastavuje a že (IV.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že „výpověď, kterou subjekt Doly a úpravny Komořany, státní podnik, dal žalobci, je natolik neurčitá a matoucí, že z ní nebylo pro běžného adresáta seznatelné, že ji učinil právě tento subjekt“. Vzhledem k tomu nelze výpověď z pracovního poměru považovat za platnou právě pro neurčitost. Náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru „soud omezil na náhradu mzdy na částku odpovídající desetinásobku jeho tehdejšího průměrného výdělku“. Jestliže žalobce požadoval zaplacení náhrady mzdy za dobu od neplatného rozvázání pracovního poměru až do doby, než mu žalovaný umožní výkon práce či s ním rozváže pracovní poměr, tak s ohledem na skutečnost, že výrok III. rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 27.6.2008, již nabyl samostatně právní moci, a vzhledem k tomu, že při jednání dne 4.5.2011 soud o tomtéž návrhu nepřipustil změnu žaloby, tak „z důvodu opatrnosti v požadovaném rozsahu soud řízení zastavil s ohledem na překážku věci pravomocně rozhodnuté (§103 o.s.ř.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.10.2011 č.j. 14 Co 302/2011-375 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. a v závislém nákladovém výroku IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zástupci žalovaného ani žalovanému nebylo řádně doručeno předvolání k nařízenému jednání, při kterém bylo ve věci rozhodnuto, a v důsledku toho byla žalovanému odejmuta možnost být přítomen u jednání, čímž bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 21.9.2012 č.j. 9 C 339/92-392 rozhodl, že (I.) se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 27.3.1991 státním podnikem Doly a úpravny Komořany, státní podnik, je neplatná, že (II.) žalovaný je povinen zaplatit žalobci 65.340,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, že (III.) ohledně nároku na zaplacení mzdových nároků ve výši přesahující 65.340,- Kč se řízení zastavuje, že (IV.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že (V.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího. Ve věci samé dospěl k závěru, že s ohledem na to, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.5.2010 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku (III.), soud se v tomto novém řízení mohl zabývat jen náhradou mzdy maximálně do výše desetinásobku průměrného měsíčního výdělku. Dále dovodil, že žaloba o neplatnost výpovědi byla podána včas, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován a že výpověď je neplatná z důvodu neurčitosti označení účastníka, který ji činí. Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 42/88 bylo zjištěno, že žalobce měl být odměňován ve vyšší tarifní třídě, je třeba při určení výše náhrady mzdy vycházet z vyššího průměrného výdělku, tj. z částky 6.534,- Kč, a tomu také musí odpovídat náhrada mzdy v podobě desetinásobku mzdy za neplatné rozvázání pracovního poměru. Důvody pro snížení této náhrady soud prvního stupně neshledal.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31.10.2013 č.j. 14 Co 22/2013-435 rozsudek soudu prvního stupně a) ve výroku (I.) potvrdil „v tom správném znění, že se určuje neplatnost výpovědi z pracovního poměru obsažené v listině datované 27. 3. 1991, označené v záhlaví subjektem Severočeský hnědouhelný revír, Doly a úpravny Komořany, a na konci textu otiskem razítka „SHD Doly a úpravny Komořany“, b) ve výroku (II.) „změnil potud“, že částka, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit, činí 62.020,- Kč a jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil, c) ve výroku (III.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před okresním soudem 32.421,86 Kč k rukám advokáta Doc. JUDr. Milana Kindla, CSc., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a že „okresnímu soudu se nařizuje, aby rozhodl o nákladech státu, které vynaložil v průběhu řízení“. Ve věci samé dovodil, že výpověď je neplatná pro její neurčitost, neboť z ní nelze dovodit, kdo tento pro zaměstnance zásadní právní úkon činí a zda je projev vůle učiněn osobou oprávněnou za zaměstnavatele jednat. Zdůraznil, že okresní soud, ač nepřehlédl, že o náhradě mzdy převyšující částku 62.020,- Kč bylo již v průběhu řízení pravomocně rozhodnuto a žádný další mzdový nárok s výjimkou této částky již nebyl předmětem pokračujícího sporu, přiznal žalobci ve výroku (II.) na náhradě mzdy částku 65.340,- Kč a ohledně dalších nároků přesahujících tuto částku, řízení zastavil výrokem (III.). Zde však soud prvního stupně překročil v rozsahu 3.320,- Kč procesní limit, který je dán pravomocným výrokem (III.) rozsudku okresního soudu ze dne 27.6.2008 č.j. 9 C 339/92-207. Tento výrok byl odvolacím soudem potvrzen a nebyl dotčen ani dovoláním. Vzhledem k tomu odvolací soud vytkl soudu prvního stupně pochybení, rozhodoval-li o mzdových nárocích v částce přesahující 62.020,- Kč. Jestliže tedy přiznal částku přesahující 62.020,- Kč a výrokem (III.) zastavil řízení do části, o níž již dříve bylo věcně rozhodnuto, pochybil, neboť rozhodoval o nárocích, které již nebyly předmětem řízení. Odvolací soud proto výrok o zastavení řízení zrušil „bez náhrady“. Protože pak neshledal již „žádný prostor“ pro další snížení nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, dovodil, že přiznaná výše náhrady mzdy dostatečně postihuje žalovaného za jeho nesprávný postup, aniž by byl současně žalobce jako zaměstnanec nedůvodně zvýhodňován.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Namítal, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o nové skutečnosti. V posuzovaném případě ze žaloby totiž nebylo jednoznačné, že v případě požadavku na plnění peněžitých částek má jít o rozhodnutí o nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru. Jestliže soudy vycházely jenom z toho, že se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost platit mu měsíčně částku ve výši, kterou soud zjistí, minimálně 6.700,- Kč s příslušenstvím do doby, než mu organizace umožní pokračovat v práci, pak nebyla zpřesněna skutková tvrzení tak, aby byl zcela jistě patrný důvod nároku. Podle názoru dovolatele předmětem řízení „bylo dlouho samotné plnění, aniž bylo postaveno na jisto, z jakého důvodu je právo na plnění vyvozováno, takže rozhodující tvrzení o důvodu svého nároku odvolatel učinil až v řízení po rozhodnutí dovolacího soudu“. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru „označených jako I. b) a I. c)“ zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 62.020,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu v této části nemohla být žalobci způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V dalším pak žalobce subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti změněn tak, že se žaloba zamítá a ve výroku, jímž byl výrok o zastavení řízení zrušen. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatel nastoluje procesní otázku, jaký význam mají pro další průběh řízení vady žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodujících skutečností. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř. - mimo jiné - vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, tj. při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně. Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura po pořadovým číslem 209, ročník 2002).
V projednávané věci žalobce ve své žalobě ze dne 17.2.1992 „ve věci mzdových náhrad, námitek proti obsahu potvrzení o zaměstnání a prac. posudku z titulu neplatnosti skončení pracovního poměru a neplatnosti výpovědi“ požadoval, aby soud rozhodl, že organizace je povinna platit mu od 1.7.1991 měsíčně částku, kterou soud zjistí, minimálně ve výši 6.700,- Kč až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci. Názor žalobce, že nemohlo být jednoznačné, že má jít o rozhodnutí o nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť neplatnost výpovědi z pracovního poměru „původně zmíněna nebyla“, není správný. V tomto směru lze odkázat na rozbor žaloby ze dne 17.2.1992 „ve věci neplatnosti výpovědi“ a na něj navazující závěry, k nimž dovolací soud dospěl v předchozím rozsudku ze dne 24.3.2011 č.j. 21 Cdo 4810/2010, z nichž jednoznačně vyplývá, že rozhodující skutečnosti byly vylíčeny natolik jednoznačně, že mohly být podkladem pro rozhodnutí soudu. Je třeba totiž mít na zřeteli, že vytýčený požadavek nesměřuje k podrobnému vylíčení všech skutečností, které mohou teoreticky přicházet v úvahu, nýbrž postačí, aby se jednalo o skutečnosti rozhodující pro projednávaný případ. K tomu je třeba přihlížet i v dané věci, kde závěr o neplatnosti výpovědi byl založen v podstatě jen na ní samotné. Dovozuje-li žalobce, že z hlediska požadovaného plnění „předmětem řízení bylo dlouho samotné plnění“, potom pomíjí nejen výše zmíněné skutečnosti, nýbrž i další obsah spisu, jako například podání žalobce ze dne 14.2.1993, či jeho vyjádření při jednání dne 16.12.1999, kde vedle určení neplatnosti výpovědi požaduje výslovně též náhradu mzdy.
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, jestliže v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že uvedené skutečnosti, kterými žalobce vylíčil skutkové okolnosti, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok, umožňují jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku na náhradu mzdy, a že tedy byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, vycházel-li z toho, že rozhodnutí o náhradě mzdy přesahující 62.020,- Kč brání překážka věci rozhodnuté, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. v dalším zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu