ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2830.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2830/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce ČD Cargo, a.s. se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1569/2c, IČO 28196678, proti žalovanému M. V. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova č. 1871/5, o 68.641,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 18/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2013 č.j. 23 Co 63/2013-118, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku dne 8.2.2012 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 68.461,- Kč s 7.75% úrokem z prodlení za dobu od 27.7.2011 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 9.10.2010 ve 12.38 hodin došlo na dráze (na vlečce společnosti Procter & Gamble - Rakona, s.r.o.) k mimořádné události v drážní dopravě, když "při jízdě sunutého posunového dílu došlo k najetí na zarážedlo a k jeho poškození včetně vozu". Příčinu vzniku mimořádné události žalobce spatřuje v tom, že žalovaný nerespektoval pokyny posunovače a nezajistil bezpečné provozování drážní dopravy tím, že "nestanovil takovou technologii jízdy, aby včas snížil rychlost a zastavil podle pokynů na určeném místě". Tím porušil ustanovení čl. 4.2.1.11 "Směrnice KVs3-B-2010 Provoz a obsluha brzdových zařízení železničních kolejových vozidel". Při události vznikla škoda na majetku vlečkaře (společnosti Procter & Gamble - Rakona, s.r.o.), která za opravu zarážedla vyfakturovala žalobci částku 68.078,10 Kč bez DPH; žalobce tuto částku zaplatil dne 31.3.2011. Protože na drážním vozidle vznikla škoda ve výši 382,81 Kč, činí celková škoda 68.461,- Kč.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 14.11.2012 č.j. 7 C 18/2012-93 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.420,- Kč. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalovaný, který pracuje u žalobce jako strojvedoucí, při posunu posunového dílu dne 9.10.2010 v 12.38 hod. na vlečce společnosti Procter & Gamble - Rakona, s.r.o. nerespektoval pokyny posunovače Z. L. a při rychlosti 5 km/hod najel na zarážedlo, které tím poškodil, a poškodil současně také drážní vozidlo ve vlastnictví žalobce, čímž porušil povinnost vyplývající z čl. 4.2.1.11 Směrnice žalobce KVs3-B-2010, neboť "nezvolil technologii jízdy při posunu tak, aby nedošlo k najetí sunutého dílu na zarážedlo". Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný odpovídá žalobci za škodu v celkové výši 68.461,- Kč podle ustanovení §250 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.5.2013 č.j. 23 Co 63/2013-118 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 25.890,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.900,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Miroslava Kováře. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že žalovaný sice porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů, které byly příčinou vzniku škody, že se však žalobci nepodařilo prokázat zavinění žalovaného na vzniku škody ani ve formě nedbalosti. Odvolací soud přihlédl k tomu, že svědci Z. L. a R. P. podle svých výpovědí "sami nezpozorovali v průběhu posunu nic mimořádného, nebylo zjištěno, že by žalovaný nedbal jejich pokynů, na kterých zejména je správný posun závislý, a rovněž rychlost sunutého vlaku před nárazem odpovídala situaci", a uzavřel, že, i kdyby žalovaný "ne zcela správně vyhodnotil pokyny posunovače Z. L. ve vztahu k počátku brzdění, nebylo prokázáno, že by si byl této skutečnosti vědom", a že o "zavinění na straně žalovaného nelze hovořit", neboť "zavinění je kategorií subjektivní a musí zde být určitý vztah jednajícího ke svému jednání". Podle odvolacího soudu proto nebyly splněny všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §250 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaný, "mimo jiné i ze své dlouholeté zkušenosti na pracovní pozici strojvedoucího, si musel být vědom, v jakém okamžiku, tj. při jakých pokynech posunovače musí začít brzdit sunutý díl tak, aby zastavil na předem určeném místě a zabránil tak možnému vzniku škody", a že tedy si žalovaný "byl vědom, že může způsobit škodu v případě, kdy nebude respektovat pokyny posunovače". Protože bylo prokázáno, že žalovaný nerespektoval pokyny posunovače, neboť "udržoval stále stejnou rychlost a používal pouze přídavnou brzdu, i když v daném případě, zejména když posunovač začal poslední část posunované vzdálenosti udávat v metrech, se měl připravit na brzdění a k použití rychlobrzdy došlo až po pokynu posunovače stůj", a že tedy "nestanovil takovou technologii jízdy, aby včas snížil rychlost a zastavil tak sunutý díl na předem určeném místě", nemohou závěry odvolacího soudu obstát. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a o věci sám rozhodnul, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky prokázání zavinění zaměstnance při obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu (§250 odst.3 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že odvolací soud neposoudil tuto otázku procesního práva v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§250 odst. 1 zákoníku práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§250 odst. 2 zákoníku práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. §250 odst. 3 zákoníku práce).
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 občanského soudního řádu] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat.
Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).
Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být - stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí - samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí i o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §250 zákoníku práce. Má-li být tedy v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení §250 odst.3 zákoníku práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události (okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu.
Žalovaný v projednávané věci odpovídá za škodu žalobci, bylo-li by prokázáno, že ji zavinil alespoň ve formě nevědomé nedbalosti; odvolací soud tedy mohl důvodně dovodit, že žalovaný nezavinil škodu vzniklou žalobci, jen jestliže nechtěl škodu způsobit, jestliže nevěděl, že může škodu způsobit, a jestliže o tom ani vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět nemohl a neměl. Se závěrem odvolacího soudu, že o zavinění na straně žalovaného "nelze vůbec hovořit", dovolací soud nesouhlasí.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - pokládal za správné, žalovaný porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů tím, že v rozporu se "Směrnicí KVs3-B-2010 Provoz a obsluha brzdových zařízení železničních kolejových vozidel" nezvolil při posunu posunového dílu "technologii jízdy tak, aby nedošlo k najetí sunutého dílu na zarážedlo", neboť "nerespektoval pokyny posunovače Z. L. a při rychlosti 5 km/hod najel na zarážedlo", čímž způsobil škodu, spočívající v poškození zarážedla a drážního vozidla. Dopustil-li se tedy žalovaný uvedeného protiprávního jednání, pak mohl být důvodně dovozen nedostatek jeho zavinění jen tehdy, kdyby nejednal úmyslně nebo ve formě vědomé nedbalosti a kdyby ani vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům nevěděl a ani nemohl vědět, že nesprávnou (jím zvolenou) "technologií jízdy" při posunu může dojít ke škodě (k poškození zarážedla a drážního vozidla), popřípadě - protože povinnost důkazní a břemeno důkazní v tomto směru má žalobce - kdyby se nepodařilo na základě provedených důkazů vůbec zjistit, zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Odvolací soud se při svém rozhodování nezabýval okolnostmi významnými pro závěr, zda žalovaný při porušení svých pracovních povinností jednal zaviněně. Vzal totiž - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - v úvahu okolnosti, které byly (mohly být) významné pro závěr, zda žalovaný vůbec porušil své pracovní povinnosti (poznatky o tom, že svědci Z. L. a R. P. "nezpozorovali v průběhu posunu nic mimořádného", že "nezjistili, že by žalovaný nedbal jejich pokynů, na kterých zejména je správný posun závislý" a že "rychlost sunutého vlaku před nárazem odpovídala situaci", a závěr, podle kterého nebylo prokázáno, že by si žalovaný "byl vědom" svého případného chybného vyhodnocení pokynů posunovače Z. L. ve vztahu k počátku brzdění), které však nic nevypovídají o psychickém (vnitřním) vztahu žalovaného k jeho protiprávnímu jednání a k následkům tohoto jednání a na nichž nelze budovat žádné relevantní závěry o případném zavinění žalovaného. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, je jeho závěr o tom, že zavinění zaměstnance není dáno ani ve formě nevědomé nedbalosti, přinejmenším předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil krajskému soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu