ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2875.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2875/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 192/2005 a 7 C 341/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2006, č.j. 6 Co 974/2006-125, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) mimo jiné domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 500.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že v rámci zaměstnání u žalované, u níž pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.1995 jako prodavačka v oddělení lahůdek, byla „tak jako řada dalších zaměstnanců“ diskriminována a šikanována, jestliže „musela pracovat jinou délku pracovní doby, než pak byla nucena podepisovat ve výkazech“ (pracovala minimálně 14 hodin denně a podepisovala 12 hodin denně). Když s tímto postupem vyslovila nesouhlas, nadřízený „jen pokrčil rameny a smál se jí“, z čehož „usoudila, že mu nejde o zdraví zaměstnanců, a cítila se tímto ohrožená“. Okolnostmi byla donucena ze zaměstnání odejít, což se projevilo i na jejím zdravotním stavu. Po žalované proto požadovala odstupné ve výši 500.000,- Kč, které „považovala za odškodné za právní poškození, které na ní žalovaná spáchala“.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 7.10.2004, č.j. 7 C 341/2003-83 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.000,- Kč k rukám advokáta. Vycházel ze zjištění, že ke skončení pracovního poměru účastníků došlo na základě dohody ze dne 30.12.2002, jejíž „text neobsahuje žádné ujednání o důvodech skončení pracovního poměru a neobsahuje tedy logicky ani ujednání o tom, že by pracovní poměr žalobkyně skončil z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) – c) zák. práce“. Protože předpokladem vzniku nároku na odstupné podle ustanovení §60a zák. práce, je právě skončení pracovního poměru z některého z těchto důvodů, „musel soud žalobu zamítnout“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31.3.2005, č.j. 6 Co 456/2005-104 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně nesprávně posoudil podle ustanovení §60a zák. práce jako nárok na odstupné, „přestože z tvrzení žalobkyně vyplývá, že požaduje náhradu nemajetkové újmy podle §7 odst. 5 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby po poučení žalobkyně podle ustanovení §118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) o věci znovu rozhodl.
Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 7 C 192/2005-100 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 50.867,- Kč k rukám advokáta. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že se žalobkyni „podařilo prokázat“ pouze to, že její pracovní směna – stejně tak jako „nejméně u dalších 12 zaměstnanců“ - netrvala vždy maximálně 12 hodin „tak, jak zaměstnavateli ukládá ustanovení §85 odst. 2 zák. práce“; „nepodařilo se jí však prokázat“, že by výkon práce nad rámec stanovené maximální délky pracovní směny pro znamenal jakoukoliv zdravotní újmu, ani to, že by jednání žalované bylo diskriminační podle pohlaví, když „délku pracovní směny překračovali jako muži, tak ženy“. Podle názoru soudu prvního stupně tak „skutečností zůstává“, že žalovaná porušila zmíněné ustanovení §85 odst. 2 zák. práce, avšak toto porušení pracovněprávního předpisu „nelze zaměňovat s porušováním práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo s diskriminací tak, jak má na mysli ustanovení §7 odst. 4 zák. práce“, neboť – jak zdůraznil – „nikoliv každé porušení pracovněprávního předpisu musí nutně být jednáním zaměstnavatele vedoucím k uvedenému porušování práv a povinností podle §7 odst. 4 zák. práce“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení „neprokázala žádnou diskriminaci ani porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení“, a nemá tak právo domáhat se, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§7 odst. 4 zák. práce), a protože snížení své důstojnosti či své vážnosti na pracovišti „žalobkyně ani netvrdila“, nemá nárok ani na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §7 odst. 5 zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.8.2006, č.j. 6 Co 974/2006-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.294,25 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle rozhodnutí Úřadu práce v P. ze dne 12.5.2005 sice u žalobkyně došlo v roce 2002 ve třech případech (6.11, 11.11. a 16.11.) k překročení maximální délky směny a že žalovaná tím porušila ustanovení §85 odst. 2 zák. práce, avšak že „z uvedeného překročení maximální délky směny nelze dovozovat nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 zák. práce“. Protože ze zjištění úřadu práce vyplývajícího ze zmíněného rozhodnutí ze dne 12.5.2003 „je dále zřejmé“, že k překročení maximální délky směny došlo v měsíci listopadu 2002 „nejenom u žalobkyně, ale také a v podstatně větším rozsahu, u mužů, např. u zaměstnanců M. Č., M. H., J. H., F. T. a O. V.“, lze z toho podle názoru odvolacího soudu „učinit závěr, že ze strany žalované nedošlo k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami v pracovněprávních vztazích“ ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 zák. práce ve znění účinném v roce 2002, které v té době „ještě neobsahovalo pojem diskriminace“. Za daného stavu, kdy „není předpoklad nerovnosti zacházení s muži a se ženami splněn“, „nemůže být žalobkyni žádné zadostiučinění poskytnuto“ a „z tohoto důvodu je tak zcela zbytečné“ zabývat se tím, zda byla ve značné míře snížená důstojnost žalobkyně nebo její vážnost na pracovišti, „jak má na mysli ustanovení §7 odst. 5 zák. práce“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřovala v tom, že způsob, jakým odvolací soud hodnotil porušení pracovněprávních vztahů na pracovišti, „je dle žalobkyně nesprávný“. Tím, že došlo k porušování pracovněprávních předpisů způsobem, jakým prokázala žalobkyně, muselo podle jejího názoru „jistě docházet i k tomu, že žalobkyně byla poškozována snížením její důstojnosti“, což – jak zdůraznila – „spočívalo v tom, že byla nucena vykonávat činnosti, které by jinak za normálního běhu okolností nevykonávala, když k takovému svému chování byla nucena strachem ze ztráty zaměstnání“. Uvedené „praktiky“ žalované pak „zasahovaly do osobnostních práv žalobkyně“, byly v rozporu s pracovněprávními předpisy a žalobkyně se jim „nechtěla podřizovat“. Sama tato skutečnost podle názoru dovolatelky „již zakládá právo žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění“, a proto její žaloba „byla podána právem“. Kromě toho vytkla odvolacímu soudu, že věc nesprávně posoudil podle zákoníku práce platného v roce 2002, který „v ust. §7 pracoval pouze s pojmem rovného zacházení s muži a ženami a absentoval pojem diskriminace“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu o zaplacení 500.000,- Kč zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku předpokladů vzniku nároků zaměstnance podle ustanovení §7 odst. 4 a 5 zák. práce v souvislosti s porušením zásady rovného zacházení se zaměstnanci. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k době, kdy mělo dojít k závadnému jednání žalované, z něhož žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, je třeba nastolenou právní otázku – jak k tomu správně dospívá i odvolací soud – i nyní posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §7 odst. 4 zák. práce dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami, má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §7 odst. 5 zák. práce pokud byla ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady podle odstavce 5 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo (srov. §7 odst. 6 zák. práce).
Citovaná ustanovení umožňují zaměstnanci bránit se proti porušení povinnosti zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci (muži i ženami), pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání (srov. §1 odst. 3 zák. práce), a za určitých podmínek též proti ponižování jeho důstojnosti či vážnosti na pracovišti. I když ustanovení §7 odst. 4 zák. práce, ve znění účinném do 31.12.2002, výslovně nehovoří o diskriminaci, z jeho smyslu a obsahu implicitně vyplývá, že ochrana zaměstnance dopadá rovněž na jednání zaměstnavatele, které naplňuje znaky diskriminace z důvodu pohlaví, jak je vymezena v ustanovení §1 odst. 4 zák. práce. Vedle přímé diskriminace je zakázáno i takové jednání zaměstnavatele, které diskriminuje nikoliv přímo, ale až ve svých důsledcích (nepřímá diskriminace). Za diskriminaci se přitom nepovažují případy, které stanoví zákoník práce nebo zvláštní právní předpis nebo kdy je pro rozdílné zacházení se zaměstnanci věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro výkon této práce nezbytný. Poruší-li zaměstnavatel povinnost rovného zacházení s muži a ženami, má zaměstnanec podle ustanovení §7 odst. 4 zák. práce právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (např. tím, že se mu zaměstnavatel omluví písemně nebo ústně před ostatními spoluzaměstnanci). Kdyby toto nebylo dostačující a, byla-li současně ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti, má zaměstnanec podle ustanovení §7 odst. 5 zák. práce navíc právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Z uvedeného je zřejmé, že peněžitá sankce podle ustanovení §7 odst. 5 zák. práce, jejíž výše závisí na uvážení soudu (srov. §7 odst. 6 zák. práce), stíhá zaměstnavatele v případě, že kromě porušení rovného zacházení s muži a ženami byla současně ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti. Předpokladem vzniku nároku zaměstnance na náhradu nemajetkové újmy v penězích je tudíž v první řadě kladný závěr o tom, že ve vztahu k žalujícímu zaměstnanci byla porušena zásada rovného zacházení; teprve poté (a nebylo-li zároveň postačující zjednání nápravy podle ustanovení §7 odst. 4 zák. práce) připadá v úvahu zkoumat, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostního práva zaměstnance na lidskou důstojnost, chráněného rovněž ustanovením §11 obč. zák a jako základní lidské právo též článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Za ponižování lidské důstojnosti, jehož výslovný zákaz v pracovněprávních vztazích (srov. §7 odst. 2 zák. práce) je v souladu s rezolucí Rady ES č. 90/C/157/02, o ochraně důstojnosti mužů a žen na pracovišti, je přitom třeba považovat jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. Zásahem do práv na ochranu důstojnosti zaměstnance může být i chování mající formu pronásledování nebo šikanování zaměstnance zaměstnavatelem, resp. nadřízeným zaměstnancem, způsobem poškozujícím důstojnost zaměstnance na pracovišti nebo mimo pracoviště, avšak ve spojení s prací.
Z procesního hlediska je ochrana zaměstnanců před porušováním zásady rovného (stejného) zacházení a diskriminačním jednáním ze strany zaměstnavatele posílena v tom směru, že podle ustanovení §133a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Konstrukce dokazování tvrzené diskriminace zakotvená s účinností od 1.1.2001 v ustanovení §133a o.s.ř., představuje výjimku z obecného pojetí důkazní povinnosti a důkazního břemene v našem právním řádu (§120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) a je odrazem závazku České republiky vyplývající ze Směrnice Rady (ES) č. 97/80/EC ze dne 15.12.1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. Podle zmíněného ustanovení v občanském soudním řízení ve věcech vyplývajících z pracovních nebo jim obdobných vztahů neprokazuje tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace ten účastník, který je tvrdí, nýbrž druhý účastník (jeho protistrana)“; rozhodující tu ovšem není pouhé přesvědčení účastníka o tom, že byl diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z nichž diskriminace (jednání, které představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci) opravdu vyplývá. „Opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“. Vzhledem k tomu, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze, podá protistrana důkaz opaku tím, že prokáže rovné zacházení se všemi zaměstnanci, resp. s těmi, jichž se tvrzená diskriminace týká.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované, aby jí zaplatila 500.000,- Kč jako „odškodné za právní poškození, které na ní žalovaná spáchala“. Za právní důvod vzniku uplatněného nároku žalobkyně považovala diskriminační jednání a ponižování její důstojnosti ze strany zaměstnavatele, které spatřovala v tom, že její pracovní směny u žalované trvaly namísto 12 hodin i 14 hodin a že „ze strachu ze ztráty zaměstnání byla nucena podepisovat ve výkazech“ pracovní dobu v délce pouze 12 hodin.
V projednávané věci z výsledků dokazování skutečně vyplynulo, že ve dnech 6.11.2002, 11.11.2002 a 16.11.2002 došlo u žalobkyně k překročení maximální délky směny a že žalovaná tím porušila ustanovení §85 odst. 2 zák. práce. Protože však překročení maximální délky směny v měsíci listopadu 2002 bylo soudy zjištěno „nejenom u žalobkyně, ale také a v podstatně větším rozsahu, u mužů“, lze sdílet názor odvolacího soudu, že za této situace „nedošlo k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami v pracovněprávních vztazích“ ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 zák. práce. Protože za tohoto stavu – jak plyne z výkladu podaného shora – nebyla splněna jedna z podmínek pro vznik nároku žalobkyně na požadovanou peněžitou náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §7 odst. 5 zák. práce, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že již považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda byla snížena důstojnost žalobkyně nebo její vážnost na pracovišti, „jak má na mysli ustanovení §7 odst. 5 zák. práce“.
Kromě toho dovolatelka ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že porušení pracovněprávních předpisů ze strany zaměstnavatele nemá vždy za následek snížení důstojnosti zaměstnance; za nepřípustný zásah do tohoto práva lze považovat – jak uvedeno výše - pouze takové jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Následkem porušení povinnosti žalované uvedené v ustanovení §85 odst. 2 zák. práce (spočívající v překročení maximální délky pracovní směny) či nesprávným prováděním evidence pracovní doby žalobkyně eventuelně mohla být zkrácena na mzdě (v takovém případě se může domáhat jejího doplatku), nelze však uvažovat o tom, že by tímto „byla poškozována snížením její důstojnosti“.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu