ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2886.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2886/2019-240
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 21/2, proti žalované Z. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 285/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2019, č. j. 49 Co 335/2017-200, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. března 2017, č. j. 5 C 285/2015-154, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16. 6. 2015 (doručeným žalobci dne 19. 6. 2015) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala zejména v tom, že dne 12. 6. 2015 vydala Organizační opatření č. j. 534/15, v jehož důsledku dochází od 1. 9. 2015 ke snížení přepočteného počtu pracovních míst na úseku učitelů o 2,97, což vyvolává potřebu snížit stavy učitelů, a žalobce se tak stal pro žalovanou nadbytečným. V části vyhrazené pro podpis bylo uvedeno „Z., J. S., ředitel školy“, otisk razítka žalované a nečitelný podpis.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2009, doplněné dodatkem č. 1 ze dne 10. 6. 2011, na dobu neurčitou jako „učitel pro II. stupeň Z.“ pro předmět tělesná výchova. Výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou, neboť tvrzené organizační opatření je neopodstatněné a účelové.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 C 285/2015-154, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 33.880 Kč k rukám zástupce žalované advokáta Mgr. Miroslava Burgeta. Vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 6. 2015 byla za zaměstnavatele podepsána J. S., který byl na vedoucí místo ředitele jmenován přede dnem 1. 1. 2012 a činnost ředitele školy vykonával k tomuto dni nepřetržitě po dobu delší než 6 let („J. S. v průběhu řízení uvedl, že ředitele školy žalované vykonával od 90. let“). Z čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, je podle soudu prvního stupně „možno dovodit“, že výkon jeho práce na tomto pracovním místě skončil ze zákona dnem 31. 7. 2012; na tom „nemůže nic změnit ani žalovanou předkládané potvrzení o trvání pracovního poměru J. S. na pracovním místě ředitele žalované od 1. 8. 2012 z 31. 7. 2018“. Výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 6. 2015 tak nepodepsala osoba oprávněná, když J. S. v době podpisu této listiny již nebyl ředitelem žalované. „Lze tak dojít k závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou rozvázal někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, tedy nezaměstnavatel“. I v tomto případě se žalobce může domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, ale pouze tehdy, pokud má na takovém určení naléhavý právní zájem, přičemž naléhavý právní zájem v tomto případě musí být tvrzen a musí být prokázán. Žalobce byl k tvrzení naléhavého právního zájmu a k jeho prokázání vyzván, k čemuž mu byla určena lhůta a současně byl poučen, že pokud naléhavý právní zájem nebude tvrdit, příp. pokud jej tvrdit bude, avšak neprokáže, může to pro něj znamenat neúspěch ve sporu. Žalobce na výzvu soudu nereagoval a poučení nedbal. Jelikož „neunesl břemeno tvrzení a důkazní, když naléhavý právní zájem dle poučení netvrdil a neprokazoval, nezbylo než žalobu zamítnout“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 49 Co 335/2017-200, rozsudek soudu prvního stupně ve „výroku I.“ (o zamítnutí žaloby) potvrdil, ve „výroku II.“ (o nákladech řízení) jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že od neplatnosti rozvázání pracovního poměru musí být odlišena jeho zdánlivost (nicotnost, putativnost). Na zdánlivé (nicotné, putativní) právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, a v právních vztazích se k němu nepřihlíží. Platné (a samozřejmě také neplatné) může být jen takové právní jednání, které není jen zdánlivé (nicotné, putativní). Okolnost, zda je jen zdánlivým právním jednáním, může být posuzována kdykoli v každém jiném soudním řízení, v němž má (může mít) význam, např. v řízení o žalobě o určení, zda tu pracovní poměr je či není, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem nebo v řízení o zaplacení náhrady mzdy, jako předběžná otázka. Výpověď z pracovního poměru je ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 zákoníku práce zdánlivým (nicotným, putativním) právním jednáním také tehdy, nebyla-li učiněna v písemné formě. Bude-li zjištěno nebo vyjde-li za řízení najevo, že napadené rozvázání pracovního poměru výpovědí je jen zdánlivým právním jednáním, soud učiní závěr, že napadené rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti „neexistuje“; žaloba o určení neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru proto musí být zamítnuta. Zcela souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že výkon práce J. S. na pracovním místě ředitele školy podle čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. skončil dne 31. 7. 2012 a že tedy ke dni posuzované výpovědi funkci ředitele školy (tj. statutárního zástupce žalované) nevykonával. Na rozdíl od něj měl však za to, že podepsal-li výpověď S. s výslovným připojením funkce ředitele školy k tomuto podpisu (§161 věta druhá obč. zákoníku), ačkoli v této funkci nepůsobil, nejde o překročení rozsahu oprávnění k zastupování žalovaného, které by případně mohlo vyplývat z jiné právní skutečnosti (a tedy o posouzení, zda je žalovaný jeho jednáním vázán či nikoli), nýbrž o absenci podpisu osoby vykonávající (výslovně v listině uvedenou) funkci statutárního orgánu žalovaného, tj. o nedodržení písemné formy právního jednání, jejímž důsledkem je v případě výpovědi z pracovního poměru zdánlivost tohoto právního jednání (§50 odst. 1 zák. práce). Vzhledem k tomu, že v případě zdánlivého právního jednání posuzování jeho platnosti či neplatnosti nepřichází v úvahu, uzavřel, že napadené rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti „neexistuje“ a že žaloba o určení neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru musí být již z tohoto důvodu zamítnuta.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 487/99“, podle něhož „žaloba pracovníka (organizace) v řízení zahájeném podle §64 ZPr na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti organizaci (pracovníku), která rozvázala pracovní poměr existující mezi účastníky (to platí i v případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem organizace osoba, která k tomu nebyla oprávněna ... )“. V projednávané věci jménem zaměstnavatele pracovní poměr rozvázala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, tedy výpověď z pracovního poměru podepsala osoba neoprávněná. Posuzovaná výpověď z pracovního poměru obsahuje podpis, ovšem podpis osoby neoprávněné. Podpis osoby neoprávněné nelze považovat za absenci podpisu a s tím spojené nedodržení formy písemného právního úkonu s následky zdánlivosti právního jednání. Žalobce má zato, že výpověď z pracovního poměru byla učiněna písemně, ovšem byla podepsána osobou neoprávněnou, tedy je neplatná. Navrhl, aby dovolací soud „napadený rozsudek změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhoví“.
Žalovaná se sice „neztotožňuje ani s právním názorem o neplatnosti výpovědi, ani s právním názorem o její nicotnosti“, přesto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl, případně „nechť napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, a věc vrátí OS v Prostějově k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, jaké důsledky má skutečnost, že výpověď z pracovního poměru podepsal jménem zaměstnavatele někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn, která dosud nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2009, doplněné dodatkem č. 1 ze dne 10. 6. 2011, na dobu neurčitou jako „učitel pro II. stupeň Z.“. Dopisem ze dne 16. 6. 2015 (doručeným žalobci dne 19. 6. 2015) žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru. V části vyhrazené pro podpis bylo uvedeno „Z., J. S., ředitel školy“, otisk razítka žalované a nečitelný podpis. J. S. však v době podpisu této listiny již [s ohledem na ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů] nebyl ředitelem žalované (námitkami žalované v jejím vyjádření k dovolání vztahujícími se k tomuto závěru soudů se dovolací soud nemohl zabývat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání – srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že projednávaná výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 19. 6. 2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 30. 9. 2015, tj. do dne, než vstoupil v účinnost zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Podle ustanovení §50 odst. 1 zák. práce výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží.
Podle ustanovení §4 zák. práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.
Podle ustanovení §561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že – jak správně dovodil odvolací soud -
výpověď z pracovního poměru je zdánlivým (nicotným, putativním) právním jednáním také tehdy, nebyla-li učiněna v písemné formě, tedy i v případě, že neobsahuje podpis jednajícího (srov. §561 odst. 1 o. z.). Tento obecně správný závěr však ještě v projednávané věci nepostačuje k závěru o zdánlivosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 16. 6. 2015 (doručeným dne 19. 6. 2015). Jak totiž vyplývá z provedeného dokazování, výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 6. 2015 podpis obsahuje a obsahuje i otisk razítka žalované. Problém spočívá v tom, že jde o podpis osoby, která v té době již nebyla (podle závěru soudů, které dovolatel nezpochybnil, a který proto dovolací soud nemohl přezkoumat) statutárním orgánem žalované (srov. §161 a 163 o. z.). – ředitelem školy a tedy ani osobou oprávněnou za žalovanou jednat.
Z obsahu spisu a provedeného dokazování dále vyplývá, že nejen v době, kdy bylo posuzované právní jednání učiněno, ale ještě i v průběhu řízení před soudem prvního stupně jak žalobce, tak žalovaná byli přesvědčeni (domnívali se), že J. S., ředitel školy je statutárním orgánem žalované a tedy osobou oprávněnou rozvázat pracovní poměr s žalobcem (srov. §163 o. z.). Závěr odvolacího soudu, že „nejde o překročení rozsahu oprávnění k zastupování žalované, které by případně mohlo vyplývat z jiné právní skutečnosti (a tedy o posouzení, zda je žalovaná jeho jednáním vázána či nikoli), nýbrž o absenci podpisu osoby vykonávající (výslovně v listině uvedenou) funkci statutárního orgánu žalované, tj. o nedodržení písemné formy právního jednání, jejímž důsledkem je v případě výpovědi z pracovního poměru zdánlivost tohoto právního jednání (§50 odst. 1 zák. práce)“, tak nemůže obstát.
S účinností ode dne 1. 1. 2014 soukromé právo opustilo rozlišování mezi přímým jednáním právnické osoby (členy statutárního orgánu) a jejím zastoupením; členové statutárního orgánu právnické osoby jsou nadále považováni za její zástupce (srov. výslovné znění §164 odst. 1 o. z.). Jsou-li statutární orgány právnické osoby považovány za její zástupce, je třeba na ně – v rozsahu, v němž zvláštní úprava orgánů právnických osob neurčuje (jakožto lex specialis) odlišně – aplikovat všeobecná ustanovení upravující zastoupení (tj. ustanovení Dílu 1 Hlavy III Části první o. z.). Jakkoliv je vztah mezi statutárním orgánem a právnickou osobou, o jejíž orgán jde, vztahem smluvním (vzniká na základě souhlasného projevu vůle právnické osoby a statutára), rozsah zástupčího oprávnění je primárně upraven zákonem a v jeho mezích zakladatelským právním jednáním (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněného pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Člena statutárního orgánu (statutární orgán sám) nelze považovat za zmocněnce právnické osoby (jednajícího na základě plné moci), ale ani za typického zákonného zástupce či dokonce opatrovníka právnické osoby. S ohledem na specifika postavení člena statutárního orgánu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejde ani o zástupce smluvního, ani o zástupce zákonného. Zastoupení členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§457 až 488 o. z.). Překročí-li člen statutárního orgánu právnické osoby (sám statutární orgán) zástupčí oprávnění, anebo zastoupí-li právnickou osobu, ačkoliv k tomu není podle zakladatelského právního jednání oprávněn, může právnická osoba takové jednání dodatečně schválit. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit ustanovením §440 o. z. – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
K obdobným závěrům v poměrech pracovního práva dospěl Nejvyšší soud již dříve (při komplexní úpravě právních jednání v zákoníku práce), když dovodil, že žaloba pracovníka (organizace) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti organizaci (pracovníku), která rozvázala pracovní poměr existující mezi účastníky, což „platí i v případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem organizace osoba, která k tomu nebyla oprávněna ze své funkce ani tím nebyla pověřena (srov. §9 odst. 1 a 2 zák. práce), popřípadě které k takovému právnímu úkonu nebyla udělena plná moc (srov. §14 - §16 zák. práce)“ – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99, nebo ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1057/2006.
Jak vyplývá z ustanovení §440 o. z., k dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce, právnická osoba dozví. Projevit vůli být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem může za právnickou osobu zásadně každý, kdo by byl oprávněn tuto právnickou osobu zastoupit při dotčeném (schvalovaném) právním jednání. Schválí-li právnická osoba dodatečně právní jednání, které za ni učinil neoprávněný zástupce, je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex tunc). Vycházeje z jiného právního názoru [že podpis bývalého ředitele školy způsobuje automaticky zdánlivost (nicotnost, putativnost) výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. 6. 2015], nezabýval se odvolací soud již tím, zda došlo či nedošlo k dodatečnému schválení a tím i konvalidaci rozvazovacího právního jednání žalované, a tedy ani tím, zda (v případě jeho platnosti) došlo také k naplnění materiálních a formálních předpokladů takového právního jednání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Prostějově) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu