ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.293.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 293/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci úschovy částky 33.614.084,- Kč pro příjemce 1) Alba a.s. se sídlem v Praze 4 - Podolí, Levá č. 311/6, IČ 63998165, zastoupenou Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 32, 2) JUDr. Z. H. , zastoupeného JUDr. Milanem Kindlem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Hrnčířích, K Safině č. 669, a 3) JUDr. V. H. , za účasti složitele České strany sociálně demokratické se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 7, zastoupené JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, o žádosti příjemkyně 1) na vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 Sd 58/2000, o dovolání příjemkyně 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005 č.j. 24 Co 296/2005-277, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2005 č.j. 37 Sd 58/2000-232 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh složitele Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8.8.2000 č.j. Sd 58/2000-38 přijal do úschovy částku 33.614.084,- Kč ve prospěch advokáta JUDr. Z. A. a příjemců 2) a 3) z důvodu, že složitel má odůvodněné pochybnosti o tom, kterému z těchto příjemců a v jakém rozsahu plnění náleží.
O odvolání podaných advokátem JUDr. Z. A. a příjemkyní 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.2.2001 č.j. 24 Co 327/2000-129 rozhodl tak, že odvolání advokáta JUDr. Z. A. odmítl a že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co dovodil, že advokát JUDr. Z. A. svoji pohledávku postoupil příjemkyni 1), která proto nastoupila do řízení na jeho místo, a že tedy advokát JUDr. Z. A. není legitimován k odvolání, dospěl odvolací soud k závěru, že složitelem byla částka 33.614.084,- Kč složena do úschovy v souladu se zákonem.
Dovolání podané advokátem JUDr. Z. A. proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1.8.2002 č.j. 33 Odo 366/2002-166 zamítl v části, v níž směřovalo do výroku o odmítnutí odvolání, a odmítl ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Shodně s odvolacím soudem dospěl k závěru, že postoupením své pohledávky příjemkyni 1) přestal být advokát JUDr. Z. A. účastníkem tohoto řízení na "straně příjemců" a že proto v projednávané věci není legitimován ani k opravným prostředkům.
Žádosti příjemců o vydání předmětu úschovy Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21.1.2003 č.j. 37 Sd 58/2000-184 zamítl. Dospěl k závěru, že se jedná o úschovu "pro neznámého věřitele" a že tedy předmět úschovy lze vydat některému ze žadatelů jen se souhlasem "všech příjemců a složitele". Protože složitel nesouhlasil s vydáním předmětu úschovy žádnému z příjemců, protože příjemci 2) a 3) nesouhlasili s vydáním předmětu úschovy příjemkyni 1) a protože příjemkyně 1) nesouhlasila s vydáním úschovy ostatním příjemcům, musel být návrh všech příjemců na vydání předmětu úschovy zamítnut.
K odvolání příjemců 2) a 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.5.2003 č.j. 24 Co 100/2003-199 potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádostí těchto příjemců. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že se "jedná o úschovu pro neznámého věřitele" a že proto žádostem nemohlo být vyhověno, neboť s vydáním předmětu úschovy příjemcům 2) a 3) nesouhlasili složitel a příjemkyně 1).
Opětovnou žádost příjemkyně 1) o vydání předmětu úschovy Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24.3.2005 č.j. 37 Sd 58/2000-232 zamítl. I když bylo "rozhodnutími soudů ve věci sp. zn. 24 C 13/2003 a sp. zn. 13 C 57/2003" stanoveno, že "jediným příjemcem, kterému zůstává legitimace k vydání soudní úschovy, je příjemkyně 1)", její žádosti nemohlo být podle názoru soudu prvního stupně vyhověno. V těchto řízeních bylo totiž rozhodnuto o žalobách příjemců 2) a 3) o nahrazení souhlasu složitele a příjemkyně 1), což je pro "rozhodnutí o návrhu příjemkyně 1) na vydání úschovy nerozhodné". Příjemci 2) a 3) s vydáním předmětu úschovy příjemkyni 1) nesouhlasí a nebyl udělen ani souhlas složitele, potřebný proto, že jde o "úschovu pro neznámého věřitele".
K odvolání příjemce 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2005 č.j. 24 Co 296/2005-277 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl (též s poukazem na právní názor uvedený v "rozhodnutí pod sp. zn. 24 Co 223/95, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/96, str. 229") k závěru, že souhlas složitele podle ustanovení §185d odst.1 věty třetí občanského soudního řádu k vydání úschovy složené pro neznámého věřitele je "nutný nejen tam, kde složitel uvedl v návrhu, že věřitele vůbec nezná, ale i v případech, kdy věřitelem má být některá ze dvou či více osob (a složitel neví, která z nich), i v případech, kdy složitel sice označil v návrhu konkrétního příjemce (o němž má pochybnost, že je věřitelem), několik příjemců (z nichž jeden či někteří mají být věřiteli) nebo příjemce vůbec neoznačil". V projednávané věci - vzhledem k tomu, že důvodem složení do úschovy byla "skutečnost, že složitel má pochybnost, který ze tří uváděných subjektů je oprávněným věřitelem, resp. kteří z nich jsou oprávněnými věřiteli" - byl potřebný k vydání předmětu úschovy příjemkyni 1) souhlas udělený složitelem, příjemcem 2) a příjemcem 3), z nichž nikdo souhlas nedal; názor příjemkyně 1), podle něhož "dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek vydaný v řízení o nahrazení souhlasu složitele k vydání předmětu úschovy příjemcům 2) a 3), tito přestali být věřiteli a jediným věřitelem se stal příjemce 1), kterému má být vydán předmět úschovy", je podle odvolacího soudu "zcela neopodstatněný".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala příjemkyně 1) dovolání. Namítá, že v řízení o žalobách podaných příjemci 2) a 3) proti příjemkyni 1) a složiteli bylo rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004 č.j. 24 C 13/2003-56 a ze dne 16.3.2004 č.j. 13 C 57/2003-59 a rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 25.6.2004 č.j. 14 Co 137/2004-108 a ze dne 20.10.2004 č.j. 13 Co 329/2004-104 rozhodnuto [žaloby příjemců 2) a 3) byly zamítnuty] tak, že "jediným věřitelem dlužníka, který složil plnění do soudní úschovy", je příjemkyně 1) a že tato pravomocná rozhodnutí nelze při aplikaci ustanovení §185d a 185e občanského soudního řádu "ignorovat", když v těchto rozsudcích bylo "předběžně" vyřešeno, že příjemci 2) a 3) nejsou v právním vztahu s dlužníkem. Příjemkyně 1) navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Příjemce 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání příjemkyně 1) zamítl. Uvedl, že složitel přistoupil ke složení předmětné částky do úschovy proto, že "měl důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitel", že složitel označil za "možné příjemce JUDr. Z. A., JUDr. Z. H. a JUDr. V. H." a že k vydání předmětu úschovy je podle ustanovení §185d a násl. občanského soudního řádu třeba souhlasu všech účastníků řízení; potřebné souhlasy však nebyly uděleny a ani nebyly nahrazeny rozhodnutím soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Příjemkyně 1) napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání příjemkyně 1) proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí o žádosti příjemkyně 1) na vydání předmětu úschovy bylo v projednávané věci mimo jiné významné vyřešení právních otázek, v jakých případech je rozsudkem soudu nahrazen k vydání předmětu úschovy potřebný souhlas, jehož udělení bylo účastníkem řízení odepřeno, a kdy se vyžaduje k vydání předmětu úschovy souhlas složitele, protože plnění bylo složeno pro neznámého věřitele. Protože uvedené právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání příjemkyně 1) proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §185d odst.1 o.s.ř. soud vydá předmět úschovy příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejichž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
Podle ustanovení §185e o.s.ř. byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.
V projednávané věci složitel předmětnou částku složil do úschovy soudu ve prospěch advokáta JUDr. Z. A., advokáta JUDr. Z. H. a notáře JUDr. V. H. (všech jako příjemců) s odůvodněním, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. Složitel uzavřel dne 2.5.1997 mandátní smlouvu s advokátem JUDr. Z. A., který mu vyúčtoval odměnu ve výši 48.020.121,- Kč; dne 2.5.1997 však advokát JUDr. Z. A. uzavřel s advokátem JUDr. Z. H. a notářem JUDr. V. H. dohodu "o přistoupení" k mandátní smlouvě, na základě které JUDr. Z. H. a JUDr. V. H. požadují každý jednu třetinu odměny. Složitel, ačkoliv je připraven zaplatit celou odměnu 48.020.121,- Kč, je z těchto důvodů "ohledně 2/3 odměny v nejistotě, kdo je oprávněným věřitelem této části odměny".
Vzhledem k tomu, že právo na 2/3 odměny uplatňuje jednak advokát JUDr. Z. A. [nyní příjemkyně 1), které byla pohledávka postoupena], jednak příjemci 2) a 3) [každý ohledně jedné třetiny odměny], soudy správně - přestože byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.8.2000 č.j. Sd 58/2000-38 úschova přijata ve prospěch advokáta JUDr. Z. A., advokáta JUDr. Z. H. a notáře JUDr. V. H. (jako příjemců), ačkoliv podle obsahu návrhu byl příjemce pouze JUDr. Z. A. a JUDr. Z. H. a JUDr. V. H. byly osobami, pro jejichž postoj došlo ke složení předmětné částky do úschovy - dospěly k závěru, že příjemkyni 1) může být předmět úschovy vydán, jen jestliže s tím vysloví souhlas příjemci 2) a 3) nebo jestliže jejich souhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.
Souhlas s vydáním předmětu úschovy žadateli je nahrazen (ve smyslu ustanovení §185e o.s.ř.) nejen tehdy, bylo-li na základě žaloby (§79 o.s.ř.) nebo vzájemné žaloby (§97 o.s.ř.) ve výroku pravomocného rozsudku účastníku (tomu, kdo vydání předmětu úschovy odporoval) uloženo, že je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. Rozhodnutí soudu o tom, že jeden z účastníků je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy druhému účastníku, vychází z jeho (skutkového a právního) závěru, podle kterého má tento (a nikoliv druhý) účastník právo na předmět úschovy, protože je "pravým" věřitelem složitele; povinnost souhlasit s vydáním předmětu žaloby tu tedy je pouhým "procesním projevem" skutečných hmotněprávních vztahů mezi dlužníkem a těmi, kdo si činí právo na stejné plnění od dlužníka. Otázkou, komu předmět úschovy vskutku náleží a komu tedy má být (jako "pravému" věřiteli z více osob, které si na plnění od dlužníka činili právo) vydán, se soud samozřejmě zabývá (může zabývat) také v případě, že dojde k zamítnutí žaloby o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci. I když se v takové případě projeví rozhodnutí soudu o tom, kdo z účastníků řízení (zda žalobce nebo žalovaný) má jako věřitel právo na plnění od dlužníka, jen ve formě posouzení tzv. předběžné otázky (a nikoliv ve výroku rozsudku), nelze považovat takové rozhodnutí pro další průběh řízení o úschovách za "bezcenné"; naopak, zásada hospodárnosti řízení a zejména požadavek na co nejrychlejší a účinné vyřešení právních vztahů k předmětu úschovy vyžadují, aby rovněž posouzení povinnosti souhlasit ve formě předběžné otázky představovalo nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy ve smyslu ustanovení §185e o.s.ř., neboť tím lze "předejít" podání další žaloby (podané proti tomu, jehož dřívější žaloba byla zamítnuta) a opětovnému ("nadbytečnému") zkoumání stejných skutečností jako v dřívějším řízení jen z formálních (procedurálních) důvodů. Dospěje-li soud tedy k závěru, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci není opodstatněná jen proto, že právo na předmět úschovy má žalovaný a že proto by mu měl být vydán, a odepřel-li žalobce souhlas s vydáním předmětu úschovy žalovanému, je takovýmto "zamítavým" pravomocným rozsudkem jeho souhlas ve smyslu ustanovení §185e o.s.ř. nahrazen.
Nejvyšší soud České republiky proto dovodil, že pravomocný rozsudek soudu, kterým byla žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy zamítnuta, nahrazuje ve smyslu ustanovení §185e o.s.ř. žalobcem odepřený souhlas s vydáním předmětu úschovy žalovanému, bylo-li důvodem pro zamítnutí žaloby prejudiciálně učiněné rozhodnutí o tom, že žalovaný má právo na vydání předmětu úschovy.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004 č.j. 24 C 13/2003-56, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.6.2004 č.j. 14 Co 137/2004-108, byla zamítnuta žaloba, kterou se příjemce 2) domáhal, aby příjemkyni 1) a složiteli bylo uloženo souhlasit s vydáním části předmětu úschovy (částky 16.807.042,- Kč), a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.3.2004 č.j. 13 C 57/2003-59, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2004 č.j. 13 Co 329/2004-104, byla zamítnuta žaloba, kterou se příjemce 3) domáhal, aby příjemkyni 1) a složiteli bylo uloženo souhlasit s vydáním části předmětu úschovy (částky 16.807.042,- Kč), v obou případech z důvodu, že "pravým" věřitelem složitele je příjemkyně 1). Nelze proto souhlasit se závěrem soudů o tom, že by souhlas příjemců 2) a 3) s vydáním předmětu úschovy příjemkyni 1) nebyl nahrazen pravomocnými rozsudky soudů.
Se soudy nelze souhlasit ani v tom, že by v projednávané věci šlo o úschovu plnění složeného pro neznámého věřitele a že by proto byl k vydání předmětu úschovy příjemkyni 1) potřebný souhlas složitele podle ustanovení §185d odst.1 věty třetí o.s.ř.
Účinky splnění závazku (dluhu) uložením jeho předmětu (plnění) do úřední (soudní) úschovy nastávají tehdy, nemůže-li dlužník splnit svůj závazek (dluh) věřiteli, protože je věřitel nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná (srov. §568 občanského zákoníku).
Z ustanovení §568 občanského zákoníku mimo jiné vyplývá, že při složení do úschovy soudu je třeba rozlišovat stav, kdy má dlužník důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, od situace, kdy dlužník svého věřitele nezná. Zatímco dlužník nezná svého věřitele zpravidla tehdy, jestliže dosavadní věřitel zemřel (zanikl) a jestliže jeho dědicové (jiní právní nástupci) dosud nejsou známi, při složení do úschovy z důvodu pochybností o tom, kdo je věřitelem, dlužník zná osoby, které si činí právo na plnění, nemá však možnost (objektivně vzato) rozpoznat, komu z nich plnění náleží. Dá-li tedy složitel plnění do soudní úschovy, protože má důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, vyplývá z toho mimo jiné, že je srozuměn s tím, že bude plnění vydáno tomu z nich, pro něhož plnění určil (tj. příjemci), a to (samozřejmě) tehdy, vysloví-li s tím souhlas ti, kteří po něm (rovněž) požadovali plnění a pro jejichž postoje plnění složil do úschovy, nebo bude-li jejich souhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. Další souhlas složitele s vydáním předmětu úschovy jím určenému příjemci se již z tohoto důvodu nevyžaduje; souhlas složitele s vydáním předmětu úschovy má své opodstatnění jen v případě, že složitel v době složení plnění do úschovy věřitele neznal (nevěděl o osobě, které by mohl plnit) a že tedy žádá o vydání plnění někdo, pro něhož složené plnění nemohl určit a ve vztahu k němuž složitel má (jako dlužník) důvod se vyjádřit, zda na plnění má vskutku právo. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že souhlasu složitele k vydání předmětu úschovy příjemci není třeba, bylo-li plnění složeno do úschovy proto, že složitel měl důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem.
Uvedený závěr samozřejmě neplatí, žádá-li o vydání předmětu úschovy někdo jiný než příjemce, tedy ten, pro něhož složitel plnění dané do soudní úschovy neurčil, ačkoliv po něm plnění požadoval a pro jehož postoj došlo ke složení plnění do úschovy. Této osobě lze předmět úschovy vydat - jak vyplývá z ustanovení §185d odst.3 o.s.ř. - jen se souhlasem složitele a příjemce nebo bude-li jejich souhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soudy neopomenou rozhodnout ve vztahu k projednávané věci v řízení o úschovách nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu