ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2942.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2942/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C. – o. s., zastoupeného advokátem, proti žalované H. Ž., zastoupené advokátkou, o 102.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 155/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2000 č.j. 7 Co 1879/2000-123, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 59.796,60 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 102.125,- Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaná u něj pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.9.1998 jako prodavačka a že dne 25.9.1998 s ní uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti. Dne 13.1.1999 byla na provozovně \"prodejna H. B.\", kde žalovaná pracovala, provedena kontrolní inventura, při níž byl zjištěn schodek na svěřených hodnotách ve výši 102.125,- Kč. Přestože žalobce vyzval žalovanou, aby schodek nahradila, žalovaná tak dosud neučinila.
V průběhu řízení vzal žalobce žalobu o částku 12.430,- Kč s 15% úrokem od 14.1.1998 do zaplacení zpět. Soud prvního stupně usnesením vyhlášeným při jednání dne 29.2.2000 řízení v tomto rozsahu zastavil.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 30.3.2000 č.j. 11 C 155/99-76 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 59.796,60 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.116,90 Kč k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. F. K. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že žalovaná pracovala u žalobce jako prodavačka, že měla uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti a že podle ustanovení §176 zák. práce odpovídá za vzniklý schodek. Z provedených důkazů soud prvního stupně dále zjistil, že dne 25.9.1998 byla na prodejně, na níž žalovaná pracovala, provedena inventura, která byla \"řádně doložena\" (byl \"předložen stav dle počítače\" a \"stav dle fyzické kontroly\"), že žalovaná \"výsledek této inventury podepsala\" (pokud \"výsledek\" podepsala, aniž by se seznámila s doklady, jde to k \"její tíži\") a že na této prodejně byla dne 13.1.1999 provedena další inventura, která byla rovněž \"řádně zdokladována\". Za schodek zjištěný inventarizací ke dni 13.1.1999 ve výši 89.695,- Kč žalovaná v plném rozsahu odpovídá, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by se mohla své odpovědnosti ve smyslu ustanovení §176 odst.3 zák. práce alespoň zčásti zprostit. Soud prvního stupně současně přihlédl k tomu, že žalovaná \"skutečně je velice mladá a nezkušená\" a za použití ustanovení §183 zák. práce snížil náhradu na jednu třetinu vzniklé škody, tj. na částku 29.898,40 Kč.
K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20.9.2000 č.j. 7 Co 1879/2000-123 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 89.695,- Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.175,- Kč k rukám její zástupkyně advokátky JUDr. H. K. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná za schodek na svěřených hodnotách neodpovídá. Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Schodek bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků. Podle ustanovení §30 odst.1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se skutečné stavy majetku a závazků zjišťují inventurou fyzickou u majetku hmotné povahy a tyto stavy se zaznamenávají v inventurních soupisech, které musí být podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace. Žalobcem předložené doklady k prokázání schodku tomuto požadavku neodpovídají, navíc jsou špatně čitelné, nejasné, nepřehledné a proto \"zcela neprůkazné\". Uvedené nedostatky se týkají \"počáteční inventury\" ze dne 25.9.1998 i \"následné inventury\" ze dne 13.1.1999, a proto žalobce předloženými doklady neprokázal, jaké hodnoty žalovaná vůbec převzala k vyúčtování. Vzhledem k tomu, že žalobce ani ostatními provedenými důkazy neprokázal, jaké hodnoty žalovaná převzala, kdy je převzala a zda došlo ke škodě (ke schodku), neprokázal jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované podle ustanovení §176 zák. práce - vznik škody. Žaloba proto nemůže být důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud posuzoval doklady o inventarizaci, aniž měl k dispozici jejich originály (do spisu byly založeny jejich fotokopie a originály měl k dispozici jen soud prvního stupně), a že je neposuzoval jako celek. O každé inventuře byl vyhotoven jeden soubor dokladů, který tvoří seznam zboží, jež se dle účetní evidence má nacházet na skladu a jenž je hlavním dokladem o provedené inventuře (inventurní soupis), seznam chybějícího zboží, seznam přebývajícího zboží, ručně psaný seznam \"skutečně nalezeného zboží\" a ručně psaný zápis o výsledku provedené inventury. Zápis o výsledku inventury je podepsán všemi osobami provádějícími inventuru a uvedené doklady vyhovují všem požadavkům zákona č. 563/1991 Sb. Uvedený zákon nevyžaduje, aby každý list inventurních soupisů byl podepsán (zcela dostačuje, je-li podepsán \"krycí list inventurních dokladů\"), a právní předpisy ani nespojují s nedostatkem podpisu na jednotlivých listech inventurních soupisů neplatnost provedené inventury. Odvolací soud podle názoru dovolatele dospěl k nesprávnému závěru, že inventurní doklady jsou neprůkazné. I kdyby však neprůkazné byly, není to důvodem k zamítnutí žaloby, neboť \"je třeba provádět další dokazování ke zjištění schodku\". Soud prvního stupně v tomto směru provedl další důkazy, které odvolací soud \"hodnotil pouze jednou větou\", a jeho rozsudek je proto v této části nepřezkoumatelný. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že inventurní doklady jsou neprůkazné, měl v zájmu spravedlivého procesu rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby mohly být provedeny další důkazy potřebné k prokázání výše škody. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 89.695,- Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, a že žalobu o zaplacení dalších 59.796,60 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení zamítl. Tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě jen zčásti, došlo jeho rozhodnutím k rozštěpení žalobcova nároku na dvě práva se samostatným skutkovým základem a obě tato práva mají v dalším řízení samostatný osud. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 89.695,- Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení zamítl. Z porovnání obsahu rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ve skutečnosti odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen v té části, v jaké zamítl žalobu na zaplacení částky 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení. O části žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 59.796,60 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, rozhodl odvolací soud souhlasně se soudem prvního stupně; shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci požadované plnění nenáleží. Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání představuje uvedené rozhodnutí odvolacího soudu - bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok - potvrzující rozsudek ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §238 o.s.ř. založena. Protože není - jak uvedeno výše - rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. Přípustnost dovolání žalobce nelze důvodně dovozovat též z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., neboť žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustnosti dovolání ani nenavrhl. Za situace, kdy dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 59.796,60 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke vzniku schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování mělo dojít v lednu 1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen \"hodnotách\"), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce); zaměstnanec se však odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Zpravidla bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení §176 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
Se závěrem odvolacího soudu, že provedenými inventarizacemi nebylo v posuzovaném případě prokázáno, jaké hodnoty byly žalované předány k vyúčtování a že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách, dovolací soud souhlasí.
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů skutečné stavy majetku a závazků se zjišťují inventurou fyzickou u majetku hmotné povahy, popřípadě nehmotné povahy, nebo dokladovou u závazků a u ostatních složek majetku, u nichž nelze provést fyzickou inventuru; tyto stavy se zaznamenávají v inventurních soupisech, které musí být podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace.
V posuzovaném případě byl žalované - jak bylo zjištěno v řízení před soudy - předán k vyúčtování majetek hmotné povahy. Provedení fyzické inventury je ohledně tohoto majetku základním předpokladem k tomu, aby mohl být zjištěn stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a stav hodnot, které zaměstnanec zaměstnavateli vyúčtoval, a aby mohl být stanoven inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným stavem majetku a závazků. Stavy majetku (hodnot) se zaznamenávají v inventurních soupisech, u nichž zákon jako jejich formální náležitost požaduje, aby byly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace.
Z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by fyzické inventuře (provádění inventurních soupisů) musel byt obligatorně přítomen hmotně odpovědný zaměstnanec (nepřítomnost hmotně odpovědného zaměstnance při zjišťování skutečných stavů majetku a závazků může mít s ohledem na okolnosti případu význam z hlediska hodnocení průkaznosti a věrohodnosti inventurních soupisů jako důkazu ve smyslu §132 o.s.ř., tato nepřítomnost sama o sobě však nečiní fyzickou inventuru ani inventarizaci neprůkaznou). Požadavek, aby inventurní soupisy byly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace, představuje za této situace jediný průkaz toho, že fyzická inventura byla skutečně provedena a jaký byl její výsledek. V případě, že inventurní soupisy nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace, je třeba z ustanovení §30 odst.1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, dovodit, že je neprůkazná celá inventarizace, která z takových soupisů vycházela.
V projednávané věci bylo zjištěno (a dovolatel toto zjištění ani nezpochybňuje), že inventarizační soupisy, vyhotovené při inventarizacích provedených ke dni 25.9.1998 a ke dni 13.1.1999, nebyly podepsány osobou, odpovědnou za provedení inventarizace; podpisy obsažené na listině vyhodnocující provedení inventarizace uvedený nedostatek inventarizačních soupisů nemohou odstranit. Vzhledem k tomu, že doklady o provedených inventarizacích obsahují - jak uvádí i žalobce ve svém dovolání - jednak inventurní soupisy, jednak ručně psané seznamy \"skutečně nalezeného zboží\", je i pochybné, zda žalobcem označené inventurní soupisy jsou vůbec dokladem o provedené fyzické inventuře.
Za této situace je závěr odvolacího soudu, že provedenými inventarizacemi nebyl prokázán vznik škody (schodku na svěřených hodnotách), v souladu se zákonem. Žalobce proto mohl být - jak vyplývá z výše uvedeného - ve sporu úspěšný, jen kdyby prokázal vznik škody (schodku) jinými důkazními prostředky.
Odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal vznik škody (schodku) \"ani ostatními v řízení provedenými důkazy\". V odůvodnění svého rozsudku však neuvedl, na základě jakých skutečností a jaké úvahy k tomuto závěru dospěl a nevypořádal se ani s důkazy, které soud prvního stupně - vedle důkazů doklady o provedených inventarizacích - v tomto směru provedl. S dovolatelem lze proto souhlasit v tom, že v této části je rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Tím, že odvolací soud svůj rozsudek řádně nezdůvodnil, zabránil dovolacímu soudu, aby správnost uvedeného závěru mohl přezkoumat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek v této části, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst.2 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20.listopadu 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu