ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2953.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2953/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem v Frýdku-Místku, ul. 1. máje č. 741, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Prokešovo nám. č. 6/2020, IČO 26863154, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 247/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2011 č.j. 16 Co 325/2010-50, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.3.2011 č.j. 16 Co 325/2010-50, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10.8.2010 č.j. 16 C 247/2009-21 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 212.949,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobou podanou v této věci se žalobce domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání (vazoneurózy a silikózy plic) zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) za období od 1.1.2009 do 30.9.2009 celkem 212.949,- Kč s úroky z prodlení (tj. 23.661 Kč měsíčně v „hrubé formě“). Žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaná v prosinci 2008, kdy žalobce dovršil 65 let věku, výplatu náhrady (kterou mu dobrovolně poskytovala - prostřednictvím s.p. Diamo - již od 1.1.1989) ukončila s poukazem na ustanovení §195 odst. 4 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2006), a je toho názoru, že uvedené ustanovení (dříve §195 odst. 5 zák. práce), kterým byl s účinností od 1.1.1989 „po tzv. velké novele zákoníku práce zařazen do našeho právního řádu věkový limit 65-ti let“ pro poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, „je v zákoníku práce v rozporu s ústavním pořádkem i listinou základních práv a svobod“ a „v jeho případě je diskriminující“, neboť „nemoci z povolání u něj nadále trvají“, jinak „je zcela zdráv“, schopen práce, „a tak by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku i nadále“. Podle názoru žalobce „ani v době přijetí tohoto předpisu nebyl pro takovýto způsob ukončení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku jediný rozumný důvod, naopak to bylo projevem státní libovůle“, „nelze přehlédnout, že zavedení hranice 65 let v podstatně rozdělila stávající kategorie pracovníků na dvě skupiny“, a je třeba vzít v úvahu také „změny, které následně nastaly v sociálním zabezpečení, resp. v důchodovém pojištění“, zejména „v posledních letech postupné zvyšování hranice pro odchod do starobního důchodu“.
Při rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku je třeba mít na zřeteli celkový vývoj, jakým od roku 1989 prošla právní úprava poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). V době, kdy žalobci vznikl od 1.1.1989 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání (částečné) invalidity, bylo novelou zákoníku práce, provedenou zákonem č. 188/1988 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.1989, změněno ustanovení §195 zák. práce (srov. článek I bod 148 tohoto zákona) mimo jiné tak, že došlo ke zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, že po dobu jednoho roku se náhrada poskytovala bez omezení až do výše průměrného výdělku před vznikem škody, a teprve v následujícím období (až na výjimky) nesměla spolu s výdělkem postiženého zaměstnance s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem přesáhnout (namísto dosavadních 2500,- Kč měsíčně) částku 3000 Kč měsíčně; u zaměstnanců, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3000 Kč, se tato částka zvyšovala (oproti dosavadním 50%) o 75 % rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3000 Kč. V souvislosti s tímto zvýšením náhrady a vzhledem k průměrné pracovní aktivitě zaměstnanců po dosažení důchodového věku bylo v ustanovení §195 odst. 5 zák. práce ve znění vyplývajícím z článku I bod 148 zákona č. 188/1988 Sb. nově stanoveno, že náhrada za ztrátu na výdělku přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku (dosavadní právní úprava tuto věkovou hranici neobsahovala). Uvedené změny v poskytování náhrady za ztrátu na výdělku se přitom dotkly pouze zaměstnanců, kteří před 1.1.1989 ještě nedovršili věk 65 let; nároky zaměstnanců, kteří dovršili věk 65 let před 1.1.1989, byly nadále podřízeny režimu dosavadních předpisů (srov. článek II bod 7 zákona č. 188/1988 Sb.).
Ustanovení §195 zák. práce bylo dále s účinností od 1.6.1994 změněno článkem I body 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb. Podstatou této nové právní úpravy, která platí i současné době (srov. §371 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2007), a to nejen pro nároky vzniklé po 1.6.1994, nýbrž podle článku VI bod 6 zákona č. 74/1994 Sb. i pro nároky zaměstnanců, kterým náhrada příslušela před 1.6.1994 (ovšem - po korekci této zásady zákonem č. 220/1995 Sb. – jen je-li to pro zaměstnance příznivější), bylo kromě jiného úplné zrušení dosavadního omezení náhrady za ztrátu na výdělku (do výše tzv. limitovaného průměrného výdělku) tak, aby u všech poškozených, zejména u zaměstnanců s vysokým průměrným výdělkem, bylo dosaženo principu náhrady škody odpovídající skutečné ztrátě na výdělku. Podle této právní úpravy se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody (nadále se přitom nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným úsilím; na rozdíl od dosavadní úpravy je však třeba mít na zřeteli zvýšení přiznaných důchodů dle právních předpisů o sociálním zabezpečení). Omezení poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém zaměstnanec dovrší 65 let věku, sice zůstalo zachováno (srov. §195 odst. 4 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2006, nyní §371 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb.), bylo však vyváženo prohloubením reparační funkce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), jejímž účelem nadále je – bez limitace omezující do té doby výši náhrady - poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Rovněž s přihlédnutím k věkem podmíněnému (a tudíž objektivně neodvratnému) postupnému snižování pracovního potenciálu zaměstnanců nelze považovat „věkový limit 65 let“, který doposud koresponduje s nejvyšší věkovou hranicí potřebnou pro vznik nároku na starobní důchod (srov. §32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších změn a doplňků), za „projev libovůle“ zákonodárce, byť samozřejmě není vyloučen přetrvávající pracovní potenciál některých osob vykonávajících zaměstnání zejména duševního charakteru.
Poukazuje-li v této souvislosti dovolatel, že „zavedení hranice 65 let v podstatě rozdělila stávající kategorie pracovníků na dvě skupiny“ (tj. na ty, kteří k 1.1.1989 nedovršili 65 let a na které dopadalo podle jeho názoru „diskriminující“ věkové omezení, a na ty, kteří dovršili 65 let před 1.1.1989 a náhradu pobírali i nadále), potom přehlíží, že druhá skupina zaměstnanců sice mohla (nedošlo-li ke změně poměrů) i po dosažení 65 let věku pobírat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), avšak nová právní úprava, oproštěná od omezujících limitů, se zaměstnanců, kteří dovršili věk 65 let před 1.1.1989 a kteří byli z působnosti nové právní úpravy již dříve výslovně vyňati výše zmíněným intertemporálním ustanovením článku II bod 7, třetí věty, zákona č. 188/1988 Sb., nedotkla a jejich nároky se i nadále řídí „dosavadními předpisy“. Těmto zaměstnancům i po 1.6.1994 náleží náhrada podle ustanovení §195 zák. práce ve znění vyplývajícím z článku I bodu 69 zákona č. 153/1969 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.6.1996 sp. zn. 3 Cdon 830/96, uveřejněný pod poř. č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1668/98, uveřejněný pod poř. č. 57 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalobci, který dovršil věk 65 let po 1.1.1989, příslušel nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) sice nejdéle do konce prosince 2008, v němž dovršil věk 65 let, avšak – oproti „druhé skupině“ zaměstnanců - od 1.6.1994 již bez omezujících limitů a ve výši uvedené v ustanovení §195 odst. 2 zák. práce ve znění vyplývajícím z článku I bod 148 zákona č. 188/1988 Sb. a článku I body 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb., tedy za podmínek pro něj (jako osobu s vyšším průměrným výdělkem před vznikem škody) zřejmě výhodnějších. Ve svých úvahách žalobce rovněž opomíjí, že přes namítané „změny v sociálním zabezpečení“ mu byla náhrada za ztrátu na výdělku, byť omezená „hranicí 65 let věku“, poskytována ještě více než tři a půl roku poté, co mu vznikl nárok na starobní důchod při dosažení důchodového věku (srov. §32 a přílohu k zákonu č. 155/1955 Sb.); přiznáním starobního důchodu nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení §195 zák. práce rovněž zaniká (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.1995 sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1996, pod č. 35).
Za tohoto stavu soudy obou stupňů postupovaly v projednávané věci v souladu s výslovným zněním zákona, jestliže dovodily, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplatněný za období od 1.1.2009 do 30.9.2009 není opodstatněný, neboť „absolutně a bezvýjimečně“ zanikl ke dni 31.12.2008. Odvolacímu soudu nelze – s ohledem na shora podaný výklad - důvodně vytýkat jeho závěr, že „pro zavedení věkové hranice 65 let věku postiženého zaměstnance pro poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti existovaly a existují objektivní a rozumné důvody“ (a že tedy „zákonodárce sledoval legitimní cíl za použití přiměřených prostředků“), a že proto nevyhověl návrhu žalobce na předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §195 odst. 4 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2006), neboť ani dovolací soud neshledává tuto právní úpravu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, nemá napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a tudíž proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu