ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2996.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2996/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. G., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 23 C 142/2002 a 23 C 33/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č.j. 13 Co 450/2006-112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2007, č.j. 13 Co 450/2006-112, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.4.2006, č.j. 23 C 33/2005-81 ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 30.4.2002 je neplatná), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení není kasační rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž rozhodnutí soudu odvolacího, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně - srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba i v součastné době posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 30.4.2002, který byl žalobkyni doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2002, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“.
V posuzované věci žalobkyně učinila předmětem řízení otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, v níž žalovaná (jako zaměstnavatelka) uplatnila dva výpovědní důvody uvedené v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce [podle písm. c) a písm. e)], pro které z ustanovení §45 odst. 1 zák. práce vyplývá rozdílná výpovědní doba [při výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce činí výpovědní doba dva měsíce, kdežto při výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce tři měsíce].
K této otázce dovolací soud ve svém předešlém rozsudku ze dne 8.3.2005, č.j. 21 Cdo 2098/2004-66 zaujal stanovisko, podle kterého zákoník práce (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, a že proto není vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce, i když s jednotlivými výpovědními důvody eventuelně nemusí být spjata stejná výpovědní doba (srov. §45 odst. 1 zák. práce). Skutečnost, že zaměstnavatel ve svém jednostranném právním úkonu směřujícím k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce, má za následek, že v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení §64 zák. práce je třeba jednotlivé výpovědní důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je také třeba posuzovat jejich účinky na další trvání pracovního poměru; jestliže pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají se ostatní uplatněné důvody obsolentními.
Z tohoto závazného právního názoru dovolacího soudu odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud „zcela“ ztotožnil) v dalším řízení důsledně vycházel. V souladu se zákonem dovodil, že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil na základě důvodu výpovědi uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce uplynutím dvouměsíční výpovědní doby ke dni 30.6.2002, neboť žalobkyně ve vztahu k tomuto výpovědnímu důvodu „podala žalobu o určení neplatnosti předmětné výpovědi opožděně (dne 30.9.2002), tj. po uplynutí propadné lhůty“ uvedené v ustanovení §64 zák. práce, a že proto „její žaloba musela být z tohoto důvodu zamítnuta“.
Žalobkyně v dovolání ve prospěch opačného názoru namítá, že žalovaná v daném případě tím, že ji zaměstnávala až do 30.7.2002 „projevila vůli využít delší výpovědní dobu“, v čemž „lze spatřovat úmysl vzít zpět část výpovědi, ve které je uveden výpovědní důvod ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. e) zák. práce“.
Dovolatelka ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že výklad projevu vůle účastníka pracovněprávního vztahu (§240 odst. 3 zák. práce) vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno. Přitom je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Jestliže tedy žalovaná v posuzovaném případě pouze v důsledku svého nesprávného právního názoru o délce výpovědní doby přidělovala žalobkyni práci i po uplynutí zákonné výpovědní doby odvíjející se od jednoho ze dvou uplatněných výpovědních důvodů (spočívajícího v nesplňování kvalifikačních předpokladů), nelze z této skutečnosti usuzovat na změnu její vůle dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru pouze z druhého důvodu (spočívajícího v nadbytečnosti žalobkyně), k němuž se váže delší výpovědní doba. Skončil-li tedy pracovní poměr na základě jednoho v uplatněných výpovědních důvodů, má to za následek nejen to, že – jak uvedeno výše – ostatní uplatněné důvody se již neuplatní, nýbrž i to, že ostatní uplatněné důvody, s nimiž je eventuelně spojena delší výpovědní doba, nemohou způsobit pokračování v pracovním poměru.
Dovodil-li proto v této souvislosti odvolací soud, že v postupu žalované ve věci ukončení pracovního poměru se žalobkyní „nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaná následně jakkoli přehodnotila svůj původní záměr ukončit se žalobkyní pracovní poměr mimo jiné i z důvodu nesplnění kvalifikačních předpokladů“, bylo rovněž v této otázce rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu