ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3013.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3013/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. R. L., zastoupeného advokátem, proti žalované K. b., a.s., zastoupené advokátem, o určení, že pracovní poměr účastníků trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 89/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2007 č.j. 16 Co 596/2006-95, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.819,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.11.2004) domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 1.10.1997, nadále trvá. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval naposledy jako specialista v divizi Speciální obchody, oddělení 9528, a že místem výkonu práce bylo sjednáno B. Dne 30.6.2003 žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala z důvodu \"snižování stavu zaměstnanců a zvyšování efektivnosti\"; tuto výpověď žalobce dostal - jak se dodatečně dozvěděl - v rámci hromadného propouštění zaměstnanců žalované. Žalovaná podle názoru žalobce nesplnila svou povinnost \"informovat úřad práce o hromadném propouštění\" a podat mu \"písemnou zprávu o hromadném propouštění\", neboť ve zprávě ze dne 29.8.2003 adresované \"Úřadu práce pro P.\" neuvedla, že by se \"hromadné propouštění mělo týkat B.\"; jeho pracovní poměr u žalované proto stále trvá.
Žalovaná namítala, že žalobcova žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168, 169, 170/2003-83 zamítnuta, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že žalovaná svou povinnost vůči úřadu práce splnila, neboť ho dne 30.5.2003 informovala o zamýšleném hromadném propouštění ve smyslu ustanovení §52 odst.3 zákoníku práce a dne 29.8.2003 mu doručila písemnou zprávu o hromadném propouštění podle ustanovení §52 odst.4 zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16.3.2005 č.j. 27 C 89/2004-37 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.525,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce pracoval u žalované s místem výkonu práce \"c.-B.\", že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 25.6.2003, doručeným dne 30.6.2003, výpověď z pracovního poměru \"z důvodu snižování stavu zaměstnanců\", že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168, 169, 170/2003-83 \"byla potvrzena platnost\" této výpovědi a že šlo o rozvázání pracovního poměru v rámci hromadného propouštění zaměstnanců žalované. Informace o hromadném propouštění pro období skončení pracovních poměrů výpovědí ke dni 30.9.2003 byla Úřadu práce m. P. doručena dne 30.5.2003 a navazující zpráva o hromadném propouštění dne 29.8.2003, přičemž \"informace o hromadném propouštění ze dne 30.5.2003 a zpráva o hromadném propouštění ze dne 28.8.2003 byla doručována Úřadu práce pro P.\" a \"v případě pracovního místa žalobce byl o hromadném propouštění informován Úřad práce v P.\". Soud prvního stupně dovodil, že zaměstnavatel je povinen o svém rozhodnutí o hromadném propouštění informovat úřad práce, v jehož obvodu je zaměstnávání vykonáváno. Pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá (výpovědní doba ve smyslu ustanovení §52 odst.6 zákoníku práce zatím neuplynula), neboť žalovaná o svém rozhodnutí o hromadném propouštění dosud informovala pouze Úřad práce m. P. a žalobce měl své místo výkonu práce na \"centrále žalované v B.\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.8.2005 č.j. 14 Co 296/2005-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná dosud nesplnila svou povinnost podle ustanovení §52 odst.4 zákoníku práce a že proto pracovní poměr žalobce u žalované ve smyslu ustanovení §52 odst.6 zákoníku práce \"prozatím neskončil\". Dovodil současně, že místně příslušným úřadem práce ve smyslu ustanovení §52 odst.4 zákoníku práce je úřad práce uvedený v ustanovení §25a zákona č. 1/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [tj. úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno], což platí také \"pro zaměstnavatele se značně rozvětvenou regionální strukturou, i kdyby zpráva podle ustanovení §52 odst.4 zákoníku práce měla být zaslána úřadu práce, v jehož obvodu je pracoviště byť i jediného zaměstnance z hromadně propouštěných\". Protože žalovaná dosud zprávu nedoručila místně příslušnému úřadu práce, pracovní poměr žalobce u žalované dosud trvá.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18.10.2006 č.j. 21 Cdo 2985/2005-82 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že příslušnost úřadu práce ve smyslu ustanovení §52 odst.3, 4 a 6 zákoníku práce není zákonem určena ani výslovně, ani prostřednictvím činností, které si vyžaduje hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění, a že proto - nepovažoval-li zákon \"za nutné a potřebné\" stanovit, jak má být určen ve smyslu ustanovení §52 odst.3, 4 a 6 zákoníku práce \"příslušný úřad práce\" - je třeba tímto \"příslušným úřadem práce\" rozumět každý úřad práce a že tedy tímto způsobem byla založena místní příslušnost kteréhokoliv úřadu práce. Doručí-li tedy zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců kterémukoliv úřadu práce, začala tím ve smyslu ustanovení §52 odst.6 zákoníku práce běžet třicetidenní lhůta pro skončení pracovního poměru hromadně propuštěného zaměstnance.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13.3.2007 č.j. 16 Co 596/2006-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy \"všech stupňů\" 9.332,- Kč k rukám advokáta. V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná doručila písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem úřadu práce dne 29.8.2003 a že ve smyslu ustanovení §52 odst.6 zákoníku práce pracovní poměr účastníků skončil dnem 30.9.2003. Námitku žalobce, že \"ve zprávě nebyla uvedena struktura zaměstnanců dle místa jejich zaměstnávání, resp. že v jeho případě nebylo ve zprávě uvedeno místo B.\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"není předpokladem zprávy dle ustanovení §51 odst.4 zákoníku práce místní struktura propouštěných zaměstnanců, ale jejich struktura profesní, a že žalovaná \"dostála svým zákonným povinnostem, pokud informovala úřad práce o profesní struktuře zaměstnanců, kterých se hromadné propouštění týká\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí v první řadě s právní názorem, podle kterého se \"příslušným úřadem práce\" rozumí ve smyslu ustanovení §52 odst.3, 4 a 6 zákoníku práce \"kterýkoliv úřad práce\", a dovozuje, že \"úřadem práce zamýšleným ustanovením 52 zákoníku práce\" byl v jeho případě \"jedině Úřad práce v B., kde má žalobce bydliště a kde vykonával u žalované práci\". Žalobce dále namítá, že zpráva podaná žalovanou \"je zcela formalistická, nemá žádnou vypovídací schopnost a nelze ji žádným způsobem ztotožnit s propouštěním žalobce\"; regionální struktura totiž byla ve zprávě \"uvedena v rozporu s obecně vnímaným významem slova regionální, protože vycházela z vnitrofiremní regionální struktury, odlišné od obecně používaného územního členění\". Žalobce dále poukazuje na směrnici Rady ES ze dne 20.7.1998 č. 98/59/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění, a na to, že mu žalovaná nesdělila den doručení písemné zprávy úřadu práce (o tom, že byl propuštěn v rámci hromadného propouštění, se žalobce dozvěděl teprve \"v průběhu soudního řízení\"). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že odvolací soud věc posoudil v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, podle kterého lze zprávu doručit kterémukoliv úřadu práce. Tvrzení žalobce o nedostatcích v obsahu zprávy o rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem žalovaná odmítá s tím, že podle ustanovení §52 odst.4 zákoníku práce má zpráva obsahovat \"počet a strukturu zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká\", aniž by v ní musela být uvedena \"regionální struktura\", a že je tedy \"na zaměstnavateli, aby si zvolil relevantní hledisko struktury hromadně propouštěných zaměstnanců. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 13.3.2007), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 16.3.2005 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo mezi účastníky mimo jiné sporné, který úřad práce je \"příslušným\" ve smyslu ustanovení §52 odst.3, 4 a 6 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.9.2003 (dále též jen \"zák. práce\"). Nejvyšší soud ČR ve svém předchozím rozsudku ze dne 18.10.2006 č.j. 21 Cdo 2985/2005-82, který byl posléze uveřejněn pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, dospěl k závěru, že příslušným úřadem práce, který je zaměstnavatel povinen informovat podle ustanovení §52 odst.3 zák. práce a jemuž je podle ustanovení §52 odst.4 zák. práce povinen prokazatelně doručit písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, se rozumí kterýkoliv úřad práce; na tomto právním názoru, z něhož odvolací soud v dalším řízení v souladu s ustanovením §243d odst.1 části věty za středníkem a §226 odst.1 o.s.ř. vycházel, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Důvodná není ani námitka žalobce o tom, že úřadu práce doručená zpráva žalované o jejím rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem \"je zcela formalistická, nemá žádnou vypovídací schopnost a nelze ji žádným způsobem ztotožnit s propouštěním žalobce\" a že tedy žalobcův pracovní poměr může u žalované skončit jen (až) tehdy, bude-li úřadu práce doručena taková zpráva, která nemá nedostatky.
Podle ustanovení §52 odst.4 věty první a druhé zák. práce zaměstnavatel je povinen prokazatelně doručit příslušnému úřadu práce písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců; ve zprávě je dále povinen uvést celkový počet zaměstnanců a počet a strukturu zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká.
Podle ustanovení §52 odst.6 věty první zák. práce pracovní poměr hromadně propuštěného zaměstnance skončí výpovědí nejdříve po uplynutí doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení §52 odst.4 příslušnému úřadu práce, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zpráva zaměstnavatele podávaná příslušnému úřadu práce podle ustanovení §52 odst.4 zák. práce musí obsahovat informaci o rozhodnutí zaměstnavatele o hromadném propouštění, o výsledcích jednání zaměstnavatele s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, o celkovém počtu zaměstnavatelových zaměstnanců a o počtu a struktuře zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká. Z hlediska skončení pracovního poměru hromadně propouštěného zaměstnance na základě výpovědi je významné to, zda a kdy byla zpráva podle ustanovení §52 odst.4 zák. práce doručena příslušnému úřadu práce; pracovní poměr zaměstnance skončí nejen uplynutím výpovědí doby, ale teprve (nejdříve) uplynutím doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení §52 odst.4 zák. práce příslušnému úřadu práce, ledaže by zaměstnanec prohlásil, že na prodloužení pracovního poměru z toho vyplývajícího (nad rámec výpovědní doby) netrvá. Doručil-li zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu podle ustanovení §52 odst.4 zák. práce příslušnému úřadu práce, aniž by úřad práce považoval tuto zaměstnavatelovu povinnost za nesplněnou, není z pohledu skončení pracovního poměru zaměstnance podle ustanovení §52 odst.6 zák. práce významné, zda má k obsahu zprávy výhrady hromadně propouštěný zaměstnanec. Písemná zpráva zaměstnavatele podle ustanovení §52 odst.4 zák. práce je určena příslušnému úřadu práce, právních poměrů zaměstnance se může dotýkat jen z pohledu možného prodloužení výpovědní doby podle ustanovení §52 odst.6 zák. práce a zaměstnancovy výhrady k podané (a prokazatelně doručené) zprávě nemají z hlediska doby skončení jeho pracovního poměru výpovědí právní význam.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm.c), §10 odst. 3, §16 odst.1 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 769,50 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.819,50 Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu