ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3014.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3014/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. L. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka č. 23b, proti žalované A&CE Audit, s.r.o. se sídlem v Brně, Ptašínského č. 4, IČ 41601416, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského č. 4, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. č. 3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 75/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2006 č.j. 15 Co 266/2006-140, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20.2.2006 č.j. 14 C 75/99-118 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18 bylo žalované (tehdy užívající obchodní firmu AUDIT AND CONSULTING EXPERTS Společnost auditorů, poradců a znalců, spol. s r.o.) uloženo, aby zaplatila žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 9.6.1993 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 8.7.1994 do 31.10.1996 ve výši 419.298,- Kč a aby mu z tohoto důvodu platila od 1.11.1996 rentu ve výši 14.415,- Kč měsíčně. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobcův průměrný výdělek před vznikem škody činil 19.430,- Kč čistého měsíčně a že žalobce pobíral plný invalidní důchod, přiznaný pro následky úrazu, a to v době od 8.7. do 30.11.1994 ve výši 3.438,- Kč, v době od 1.12.1994 do 30.6.1995 ve výši 4.030,- Kč měsíčně, v době od 1.7. do 31.10.1995 ve výši 4.471,- Kč měsíčně a od 1.4.1996 ve výši 5.015,- Kč měsíčně. Podle potvrzení ve spise rozsudek nabyl právní moci dnem 12.12.1996.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29.4.1999 domáhal, aby uvedený rozsudek byl "změněn" tak, že žalovaná je povinna mu "doplatit na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1.4.1997 do 31.3.1999 částku 181.516,- Kč", že žalovaná je povinna zaplatit žalobci "úroky z prodlení z částky 181.516,- Kč" a že žalovaná je povinna platit žalobci počínaje dnem 1.4.1999 "peněžitý důchod ve výši 26.609,- Kč měsíčně". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho průměrný hrubý měsíční výdělek před vznikem škody činil 30.102,- Kč a že jeho plný invalidní důchod činil v "započitatelné výši" (tj. po odečtu částky 220,- Kč ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 183/1994 Sb.) za dobu od dubna do července 1997 částku 5.181,- Kč měsíčně, od srpna 1997 do července 1998 částku 5.729,- Kč měsíčně a od srpna 1998 činí 6.202,- Kč měsíčně. S ohledem na promlčení nároku se žalobce této náhrady domáhá "za dva roky nazpět od dubna 1997".
Podáním ze dne 22.4.2004, které učinil u Městského soudu v Brně dne 23.4.2004, žalobce změnil žalobu tak, že se domáhal, aby rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18 byl změněn tak, že žalovaná je povinna žalobci "doplatit na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti" za dobu od 30.7.1994 do 31.10.1996 částku 318.106,- Kč, za dobu od 1.11.1996 do 31.8.1999 částku 260.018,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a za dobu od 1.9.1999 do 30.4.2004 částku 1.347.210,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a že žalovaná je povinna platit žalobci od 1.5.2004 rentu ve výši 32.692,- Kč měsíčně. Své požadavky doložil výpočty, obsaženými v připojených tabulkách.
Dalším podáním ze dne 9.2.2006, které učinil u Městského soudu v Brně dne 10.2.2006, žalobce opět změnil žalobu, a to tak, že se domáhá, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1997 do 31.3.1999 částku 181.516,- Kč, za dobu od 1.4.1999 do 31.1.2004 částku 526.524,- Kč a za dobu od 1.2.2004 do 31.1.2006 částku 1.455.469,- Kč, vše s úroky z prodlení, které vyčíslil, a aby mu žalovaná platila od 1.2.2006 částku 90.016,- Kč měsíčně. Své požadavky zdůvodnil tím, že před vznikem škody byl zaměstnán nejen u žalované, u níž činil jeho průměrný hrubý měsíční výdělek 32.102,- Kč, ale i u A&CE Auditoři a znalci HK, spol. s r.o. se sídlem v Hradci Králové, Pálenecká č. 183, u níž dosahoval průměrný hrubý měsíční výdělek 14.710,- Kč, a u A&CE Auditoři a znalci Brno, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Ptašínského č. 4, kde měl průměrný hrubý měsíční výdělek 19.676,- Kč. Protože žalovaná odpovídá za ztrátu na výdělku ve všech žalobcových pracovněprávních vztazích v plném rozsahu, nezbavuje ji povinnosti "provádět platby v řádné výši" skutečnost, že Městský soud v Brně "už jednou pravomocně rozhodl o části tohoto nároku".
Městský soud v Brně - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 20.2.2006 připustil "změnu žaloby a doplnění žaloby obsažené v podání doručeném soudu dne 10.2.2006" - usnesením ze dne 20.2.2006 č.j. 14 C 75/99-118 řízení zastavil a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se "vůči žalobci" nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovodil, že žalobce se domáhá "změny" rozsudku Městského soudu v Brně dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18 "s odůvodněním, že přisouzená částka ve výši 14.415,- Kč měsíčně mu je sice řádně vyplácena a v souladu s příslušnými nařízeními vlády je mu i valorizována, avšak tato částka byla v původním rozsudku ze dne 16.10.1996 nesprávně stanovena". Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto řízení "je naprosto totožná věc, která se týká stejného okruhu účastníků i věci, kterou žalobce požaduje po žalovaném", a že tedy jde o "stejný nárok, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto", brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o.s.ř.), aby o žalobcových požadavcích bylo znovu jednáno.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka (odvolání vedlejšího účastníka směřovalo jen proti výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.12.2006 č.j. 15 Co 266/2006-140 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení a zrušil ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že podle "judikatury Nejvyššího soudu ČR (21 Cdo 609/2002) bylo-li v pravomocně rozhodnuté věci, v níž se poškozený zaměstnanec domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) po zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu podle ustanovení §190 zákoníku práce, stanoveno, jakého průměrného výdělku by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, brání ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. tomu, aby zaměstnancův průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) zjištěn jinak". Žalobce v projednávané věci podle názoru odvolacího soudu "směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí". Vznikla-li následkem pracovního úrazu škoda, jsou nároky za ztížení společenského uplatnění, na bolestné, na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti samostatné, lze je uplatnit postupně a "rozhodnutí o některém z nich netvoří překážku věci rozhodnuté pro případné řízení o dalším (jiném) z těchto nároků". V případě, že některý z těchto nároků byl u soudu uplatněn a že o něm bylo rozhodnuto, nelze ve smyslu ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. o takovém nároku znovu rozhodovat, ledaže by došlo ke změně poměrů podle ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce. Protože se žalobce změny poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce nedovolává a protože o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku již bylo pravomocně rozhodnuto, brání projednání věci v tomto řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté, aniž by bylo významné, zda v předchozím řízení "žalobce měl či mohl požadovat čistou nebo hrubou mzdu, popř. že uplatnil ucházející výdělek jen z jednoho zaměstnání, ačkoliv jich měl více", neboť jde jen o "posouzení výše nároku".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 327/95 uplatnil "v rámci dispoziční volnosti žalobce" pouze část svého nároku, ačkoliv měl právo, aby mu byla nahrazena ztráta na výdělku ze všech tří pracovněprávních vztahů, a že v tomto řízení požaduje zbývající část svého nároku (rozdíl mezi "částkou vyplácenou a částkou, která má být vyplácena podle zákona"), když se svými návrhy na vyřešení věci dohodou účastníků neuspěl. Žalobce zdůrazňuje, že ani "nechtěl nově stanovit průměrný výdělek", ani se "nedovolával změny skutečností rozhodných pro stanovení výše renty". Vzhledem k tomu, že o "zbytku jeho nároku" dosud nebylo rozhodnuto, nemůže projednání jeho žaloby bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobce poukazuje na "rozhodnutí 6 Cdo 40/92" a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že žalobce nevyužívá "neomezenou dispoziční volnost, když uplatnil žalobou pouze část svého nároku a následně jeho zbytek", ale že "ve skutečnosti žaloval u soudu prvního stupně, aby jeho průměrný výdělek před vznikem škody zjistil soud prvního stupně nově jinak". Závěr soudů o překážce věci rozsouzené je podle vedlejšího účastníka v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm.a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst.5, §167 odst.2 a §174 odst.1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst.2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterémkoliv jeho fázi zastavit (§104 odst.1 o.s.ř.).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je jedním dílčím nárokem, jehož předpoklady vzniku jsou ve srovnání s ostatními nároky vznikajícími při odškodňování pracovních úrazů nebo nemocí z povolání (tj. náhradami za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, za bolest a ztížení společenského uplatnění, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a za věcnou škodu) odchylné a mohou se i odchylně naplňovat. Nárok na tuto náhradu nelze rozložit na několik částí, nenastanou-li nové skutečnosti; poškozený má však právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část tohoto svého nároku a později jeho zbytek (srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.1992 sp. zn. 6 Cdo 40/92, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993).
I když poškozený zaměstnanec uplatnil u soudu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity nebo nárok na jinou náhradu, která se poskytuje při odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a i když bylo o tomto nároku pravomocně rozhodnuto, nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté jen v takovém rozsahu, v jakém byl nárok předmětem jiného (dřívějšího) řízení, a tedy jen ohledně té části nároku, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Vymezení, zda jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, vyplývá z ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. a z žádného ustanovení zákoníku práce nelze dovodit, že by hmotněprávní povaha práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity vylučovala užití dispoziční zásady při podání žaloby směřující k uplatnění práva, a tím možnost domáhat se nároku i po částech; uplatní-li poškozený zaměstnanec pouze část svého nároku, nastává překážka věci rozhodnuté jen ohledně té části nároku, o níž bylo pravomocně rozhodnuto.
Ze srovnání skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v dřívějším řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 327/95 a v tomto řízení, vyplývá, že, zatímco v předchozím řízení žalobce požadoval náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity do výše průměrného výdělku 19.430,- Kč měsíčně a u jednoho ze svých zaměstnavatelů (a v tomto rozsahu také bylo o jeho nároku rozhodnuto), v tomto řízení požaduje náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity také u svých dalších zaměstnavatelů do výše průměrného výdělku, který vyčíslil (ve změně žaloby učiněné podáním, které došlo soudu prvního stupně dne 10.2.2006) částkou 66.488,- Kč. Je tedy zřejmé, že skutkové vymezení nároku uplatněného v obou řízeních je různé, že podkladem nároku uplatněného v tomto řízení jsou jiné skutkové okolnosti a že žalobce nepožaduje jen nové (odlišné) právní posouzení stejných skutečností. Překážka věci pravomocně rozhodnuté proto působí v tomto řízení jen v takovém rozsahu, v jakém bylo o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity rozhodnuto v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18.
Na uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 609/2002, publikovaném pod č. 27 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003. V tomto rozsudku byla řešena právní otázka závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí, v němž bylo pro účely odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo uznání invalidity nebo částečné invalidity při nemoci z povolání (a obdobně též při pracovním úrazu) stanoveno, jaký průměrný výdělek před vznikem škody by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání (následkům pracovního úrazu) nedošlo (protože by u něj - nebýt následků nemoci z povolání nebo pracovního úrazu - nastoupil do zaměstnání); o tuto právní otázku - jak je zřejmé z výše uvedeného - v projednávané věci nešlo a závěry v tomto rozhodnutí přijaté se v ní tedy nemohou ani analogicky uplatnit.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky jej proto (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). V novém řízení soudy neopomenou přihlédnout mimo jiné k právnímu názoru uvedenému zejména v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, v němž bylo dovozeno, že "činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru", a že tedy je neplatná pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), podle níž má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán), jakož i k závěru obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněnému pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, podle kterého nemůže za zaměstnavatele jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu s jeho zájmy, a podle něhož rozdílnost zájmů smluvních stran zpravidla vylučuje, aby za zaměstnavatele sjednala a podepsala pracovní smlouvu (nebo jinou smlouvu pracovněprávní povahy) stejná osoba, která je stranou této smlouvy jako zaměstnanec.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
; předseda senátu