ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3098.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3098/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po M. K. , zemřelé dne 13. října 2009, za účasti 1) R. B. , 2) H. B. , obou zastoupených P. H., 3) N. N. , 4) MUDr. M. H. a 5) P. H. , zastoupeného JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 1179/20, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 30 D 1206/2009, o dovolání P. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2010 č.j. 11 Co 395/2010-98, takto:
Usnesení krajského soudu, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. června 2010 č.j. 30 D 1206/2009-91, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. června 2011 č.j. 30 D 1206/2009-134 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. července 2011 č.j. 30 D 1206/2009-147 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. K., rozené N., zemřelé dne 13.10.2009, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29.10.2009 č.j. 30 D 1206/2009-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Jitka Tichá, notářka v Karlových Varech (§38 odst. 1 občanského soudního řádu).
V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitelka M. K. pořídila jednak závěť ze dne 26.10.1982 ve formě notářského zápisu sepsaného státní notářkou JUDr. Naděždou Blažkovou na býv. Státním notářství v Karlových Varech, kterou povolala za dědičku "svého movitého majetku" sestru B. B., rozenou N., a za dědice "svého nemovitého jmění, tj. rekreační chaty ev. č. v Šemnici, postavené na stav. parc. č. včetně inventáře této chaty", a pro případ, že by se B. B. nedožila její smrti, i za dědice "svého movitého jmění", svoji neteř H. B., rozenou B., a jejího manžela R. B., jednak allografní závěť ze dne 4.12.2008, v níž povolala za své dědice H. B. v rozsahu 35% veškerého jejího majetku, R. B. v rozsahu 35% veškerého jejího majetku a P. H. v rozsahu 30% veškerého jejího majetku, přičemž svědky této závěti byli advokát JUDr. Milan Zeman a manželka závětí povolaného dědice P. H. Š. H.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 24.6.2010 č.j. 30 D 1206/2009-91 rozhodl, že v řízení "nebude nadále jednáno se závětním dědicem P. H. jako s účastníkem dědického řízení". Poté, co zjistil, že jedním ze svědků závěti byla manželka závětního dědice P. H. Š. H., dospěl k závěru, že podle ustanovení "§476b a §476f vztažmo k §116 občanského zákoníku" závěť ze dne 4.12.2008 "nemá zákonnou náležitost, která vyplývá z ustanovení §476 občanského zákoníku", a "není platná jako celek" a že proto "bude jednáno s dědici ze závěti ze dne 26.10.1982, tedy manželi H. a R. B. a s dědici ze zákona, kterými jsou potomci "předemřelé sestry" B. B. N. N. a H. B. a potomek "předemřelého bratra" J. N. MUDr. M. H.
K odvolání P. H. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12.10.2010 č.j. 11 Co 395/2010-98 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že závěť ze dne 4.12.2008 je (jako celek) neplatným právním úkonem, neboť jako jeden ze svědků působila manželka závětního dědice P. H. a že proto s P. H. nebude nadále jednáno jako s účastníkem dědického řízení.
Okresní soud v Karlových Varech poté usnesením ze dne 2.6.2011 č.j. 30 D 1206/2009-134 opraveným usnesením ze dne 20.7.2011 č.j. 30 D 1206/2009-147 určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky, výši jejích "dluhů a srážek" a čistou hodnotu dědictví, potvrdil, že movitý majetek zůstavitelky nabyli R. a H. B. "rovným dílem, každý jednou ideální polovinou" a že bytovou jednotku č. 1598/4 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a na pozemcích nabyli N. N. ve výši jedné čtvrtiny, H. B. ve výši jedné čtvrtiny a MUDr. M. H. ve výši jedné poloviny, a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notářky JUDr. Jitky Tiché za úkony, které v řízení provedla jako soudní komisařka.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12.10.2010 č.j. 11 Co 395/2010-98 podal P. H. dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování platnosti závěti ze dne 4.12.2008 "nečinil rozdíl" mezi přísnější (§476c občanského zákoníku) a méně přísnou (§476b občanského zákoníku) formou allografní závěti. Protože zákon nevyžaduje, aby svědci závěti pořízené podle ustanovení §476b občanského zákoníku byli srozuměni s obsahem závěti, nelze podle názoru dovolatele předpokládat, že by tito svědci měli poskytnout svědectví "co do obsahu zůstavitelovi vůle a její shodě s textem závěti"; z toho dovolatel dovozuje, že svědci nemohou závěť pořízenou podle ustanovení §476b občanského zákoníku zpochybnit tím, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli nepravdivě, a že proto se na závěť ze dne 4.12.2008 nevztahuje ustanovení §476f občanského zákoníku, které "se týká toliko závěti pořízené osobami uvedenými v ustanovení §476c občanského zákoníku". Přípustnost dovolání dovolatel dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, otázku po právní stránce zásadního významu dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázku platnosti závěti ze dne 4.12.2008 "v rozporu s logickým výkladem ustanovení §476b a §476c ve světle §476f občanského zákoníku", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně ze dne 24.6.2010 č.j. 30 D 1206/2009-91 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
P. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo ve smyslu ustanovení §175k odst.1 občanského soudního řádu rozhodnuto, s kým bude (nebude) nadále jednáno jako s účastníkem dědického řízení, a které je (z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.) usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, které bylo uveřejněno pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání P. H. není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci vznikla za řízení před soudem prvního stupně pochybnost o platnosti allografní závěti zůstavitelky ze dne 4.12.2008 pořízené podle ustanovení §476b občanského zákoníku, neboť jedním ze dvou svědků závěti byla Š. H., manželka P. H., jenž byl závětí spolu s H. a R. B. povolán za zůstavitelčina dědice; soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z tohoto důvodu je závěť zůstavitelky ze dne 4.12.2008 neplatná "jako celek". Protože odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání P. H. proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že napadené usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná (§476a občanského zákoníku).
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli; svědci se musí na závěť podepsat (§476b občanského zákoníku).
Zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem (§476c odst. 1 občanského zákoníku). V listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli; listinu musí svědci podepsat (§476c odst. 2 občanského zákoníku).
Svědky závěti mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům; svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit (§476e občanského zákoníku).
Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé (§476f občanského zákoníku).
Závěť sepsaná podle ustanovení §476b občanského zákoníku je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení §476b občanského zákoníku zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní (pod sankcí neplatnosti právního úkonu) požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků při pořízení závěti podle ustanovení §476b občanského zákoníku slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Podle ustálené judikatury soudů je třeba posuzovat platnost právního úkonu k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené platí i v případě, zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska způsobilosti svědků této závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až dnem smrti zůstavitele, je přitom nerozhodná.
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner (v registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§116 občanského zákoníku).
V projednávané věci byla jedním ze svědků závěti ze dne 4.12.2008 Š. H., ačkoliv byla při jejím pořízení podle ustanovení §476f občanského zákoníku z působení svědka vyloučena, neboť byla osobou blízkou závětí povolanému dědici P. H.
S názorem dovolatele, podle kterého se ustanovení §476f občanského zákoníku nevztahuje na závěti pořízené podle ustanovení §476b občanského zákoníku a podle kterého tedy mohou být svědky této allografní závěti rovněž osoby blízké závětí povolanému dědici, dovolací soud nesouhlasí.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti; je tomu tak proto, že u těchto osob nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má (může) jako zůstavitelovým dědicům připadnout - vůbec předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 530/2001, který byl uveřejněn pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 2600/2005 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2011 sp. zn. 21 Cdo 3332/2009). Závěry o tom, že svědky závěti podle ustanovení §476b občanského zákoníku (stejně jako u závěti podle ustanovení §476c občanského zákoníku) nemohou být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele), zastává rovněž současná právní literatura (srov. zejména Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné, 2. upravené vydání, Plzeň 2009, str. 320, Švestka, J., Spáčil, J, Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv: Občanský zákoník II, komentář, C.H.Beck, 2. vydání 2009, str. 1450, Holub, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, Linde Praha 2002, str. 648) a nejsou v rozporu ani s názory dřívějšími (srov. např. Holub, R.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Orbis - Praha, 1957, zejména str. 168-169).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že svědek závěti sepsané podle ustanovení §476b občanského zákoníku nemusí vždy - na rozdíl od svědka závěti sepsané podle ustanovení §476c občanského zákoníku - znát obsah závěti. Argumentuje-li tím dovolatel ve prospěch svého (výše uvedeného) názoru, neboť svědci závěti přece (protože nemusí znát obsah závěti) "nemohou závěť pořízenou podle ustanovení §476b občanského zákoníku zpochybnit nepravdivým svědectvím", přehlíží současně, že svědek obsah závěti může znát (a zpravidla ho zná) a že účelem svědectví u allografní závěti pořízené podle ustanovení §476b občanského zákoníku je (v případě potřeby) spolehlivě a nestranně dosvědčit skutečnosti rozhodné pro posouzení platnosti závěti nikoliv (pouze) z hlediska samotného obsahu závěti, ale především z formálního hlediska (z hlediska splnění zákonem stanovených předpokladů pro pořízení allografní závěti).
Dovolatelem zastávaný názor nelze úspěšně dovozovat ani z judikatorních závěrů týkajících se pisatele allografní závěti (vyjádřených například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1883/96, který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), neboť na svědka závěti pořízené podle ustanovení §476c občanského zákoníku jsou kladené jiné a podstatně vyšší požadavky než na osobu, která případně (na žádost zůstavitele) sepsala allografní závěť pořizovanou podle ustanovení §476b občanského zákoníku. Ostatně, podmínkou platnosti závěti podle ustanovení §476b občanského zákoníku není to, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závětí nebo aby byla v přítomnosti svědků zůstavitelem podepsána; zákon vyžaduje pouze to, aby v (současné) přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná a podepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali. Může-li tedy být pisatelem allografní závěti pořízené podle ustanovení §476b občanského zákoníku "kdokoliv", nelze z toho činit žádné závěry ohledně požadavků na svědky této závěti.
Odvolací soud v projednávané věci tedy dospěl ke správnému závěru, že účast Š. H. při pořízení závěti ze dne 4.12.2008 jako svědkyně způsobila její neplatnost. Názor odvolacího soudu, že závěť je neplatná "jako celek", však dovolací soud nesdílí.
Judikatura soudů dospěla k závěru, že, nesplňuje-li jeden ze svědků (pisatel, předčitatel) allografní závěti pořízené podle ustanovení §476c občanského zákoníku podmínky vymezené ustanoveními §476e a §476f občanského zákoníku pouze ve vztahu k některému z více dědiců povolaných k dědění touto závětí, pak je závěť neplatná pouze v části týkající se tohoto dědice (§41 občanského zákoníku). Z povahy právního úkonu závěti (jako dědického titulu) totiž nevyplývá, že povolání jednotlivých dědiců k dědění nelze vzájemně oddělit, o čemž svědčí též ustanovení §461 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého, nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona; nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004 sp. zn. 30 Cdo 1765/2004, které bylo uveřejněno pod č. 88 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Platí-li uvedený právní názor pro "formálně přísnější" allografní závěť podle ustanovení §476c občanského zákoníku, není důvod ho neaplikovat na "formálně méně přísnou" závěť pořízenou podle ustanovení §476b občanského zákoníku.
Vzhledem k tomu, že závěť zůstavitelky ze dne 4.12.2008 je neplatná jen proto, že jejím svědkem byla manželka dovolatele P. H. Š. H., nedopadá takový důvod neplatnosti na povolání dalších osob (H. B. a R. B.) za dědice zůstavitelky. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přesto dospěl k závěru o neplatnosti závěti jako celku. V této souvislosti soudům nelze nevytknout, že rozhodovaly ve smyslu ustanovení §175k odst.1 občanského soudního řádu jen o dědickém právu P. H., i když dospěly k závěru, že podle závěti ze dne 4.12.2008 nemohou dědit ani H. B. a R. B., a že v dalším řízení dovozovaly dědické právo H. a R. B. ze závěti zůstavitelky ze dne 26.10.1982, ačkoliv nebylo pravomocně rozhodnuto, že s nimi nebude jednáno jako s dědici zůstavitelky podle závěti ze dne 4.12.2008. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně ze dne 24.6.2010 č.j. 30 D 1206/2009-91, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí, a to spolu s akcesorickým usnesením ze dne 2.6.2011 č.j. 30 D 1206/2009-134 opraveným usnesením ze dne 20.7.2011 č.j. 30 D 1206/2009-147 (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 3701/2010 a uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013), a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karlových Varech) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu