ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.310.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 310/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce G. P., s.r.o. zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. B., 2) J. K., 3) H. B., 4) J. S., všem zastoupených advokátkou, a 5) A. J., o 192.693,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 73/99, 10 C 74/99, 15 C 187/99, 12 C 190/99 a 12 C 191/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. dubna 2005 č.j. 29 Co 349/2004-178, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. února 2004 č.j. 10 C 74/99, 10 C 73/99, 12 C 190/99, 12 C 191/99, 15 C 187/99-146 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Č. K., spol. s r.o. podala u Okresního soudu v Děčíně dne 17.6.1999 žaloby, kterými se domáhala, aby jí zaplatily žalovaná 1) částku 94.186,60 Kč, žalovaná 2) částku 86.617,80 Kč, žalovaná 3) částku 5.282,- Kč, žalovaná 4) částku 5.315,- Kč a žalovaná 5) částku 1.292,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalované pracovaly na její prodejně potravin v Č. K., P. ulici, a to žalovaná 1) jako vedoucí prodejny, žalovaná 2) jako zástupkyně vedoucí prodejny a ostatní žalované jako prodavačky, a že ke dni 30.4.1997 byl na prodejně zjištěn schodek na svěřených hodnotách ve výši 194.289,39 Kč. Pracovní poměr byl ukončen se žalovanými 1) a 2) dnem 20.8.1997, se žalovanou 3) dnem 31.8.1997, se žalovanou 4) dnem 25.6.1997 a se žalovanou 5) dnem 30.9.1997, svůj podíl na náhradě škody připadající na ně podle ustanovení §182 odst.1 a 2 zákoníku práce však odmítly uhradit.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 2.2.2004 č.j. 10 C 74/99, 10 C 73/99, 12 C 190/99, 12 C 191/99, 15 C 187/99-146 žaloby zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 38.152,80 Kč k rukám \"právní zástupkyně žalovaných\" a že žalobce je povinen zaplatit České republice \"k rukám Okresního soudu v Děčíně\" na \"nákladech řízení - znalečném\" 27.745,- Kč a na soudním poplatku 500,- Kč. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil, že žalované byly v \"době vzniku schodku\" zaměstnankyněmi obchodní společnosti W., spol. s r.o., která dnem 1.6.1998 \"změnila název\" na Č. K., spol. s r.o., že zaměstnavatel žalovaných uzavřel dne 26.1.1998 smlouvu o prodeji části podniku s obchodní společností K., spol. s r.o., podle které měl \"prodávající vymáhat pohledávky svým jménem na účet firmy kupující\", a že dne 31.12.1999 obchodní společnost K., spol. s r.o. uzavřela smlouvu o prodeji části podniku s obchodní společností G. P., s.r.o., přičemž \"součástí předávacího protokolu jsou postoupené soudní spory a mezi nimi i spory týkající se žalovaných\", a dovodil, že žalobcem v projednávaných věcech se stala obchodní společnost G. P., s.r.o., což bylo jako \"záměna účastníka\" připuštěno usnesením ze dne 16.10.2001 č.j. 10 C 74/99-57. Žaloby nejsou podle názoru soudu prvního stupně důvodné, neboť žalobce \"nedoložil, že by zjistil schodek\" způsobem odpovídajícím zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví; i když znalkyně Ing. L. K. dovodila, že \"rozdíl mezi doklady obsahujícími předispozici zboží z prodejny a účetními doklady\" činí 197.628,79 Kč a že \"porušení předpisů ze strany žalobce nemá vliv na výši schodku\", jsou \"právě doklady, z nichž znalkyně vycházela, zpochybněny situací, za níž byly vyhotoveny\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13.4.2005 č.j. 29 Co 349/2004-178 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradě nákladů odvolacího řízení 40.799,50 Kč \"u\" advokátky JUDr. I. K. a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 5) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. podala žaloby u soudu (dne 17.6.1999) až poté, co smlouvou ze dne 20.1.1998 prodala část svého podniku obchodní společnosti K., spol. s r.o. (podle předávacího protokolu byla \"předmětem smlouvy též předmětná prodejna\"), že při prodeji podniku se podle ustanovení §477 odst.2 obchodního zákoníku \"přechod pohledávek řídí ustanoveními o postoupení pohledávek, tedy ustanoveními §524 až §530 občanského zákoníku\", přičemž podle ustanovení §530 odst.1 občanského zákoníku \"na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka\", a že \"ze znění článku 5. předávajícího protokolu\" ke smlouvě o prodeji části podniku ze dne 20.1.1998 nelze dovodit \"oprávněnost podat žalobu\", neboť \"hovoří o zastupování postupníka na základě plné moci a především nárok vymáhala společnost Č. K., spol. s r.o., avšak nikoliv na účet postupníka, jak vyplývá ze znění žalobního petitu, a v žalobě ani v dalším řízení nebylo nikdy tvrzeno, že pohledávka je vymáhána na účet společnosti K., spol. s r.o.\". Odvolací soud uzavřel, že žaloby musely být zamítnuty, neboť obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. nebyla \"aktivně legitimována k podání žaloby a vymáhání předmětných pohledávek\" a tedy \"ani z procesního hlediska nemohlo nastat nástupnictví ve sporu, pokud jde o další subjekty, jimž byly postupně pohledávky prodány\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že \"v části 5 protokolu ze dne 1.2.1998, sepsaném ke smlouvě o prodeji části podniku\", vyjádřil jeho \"právní předchůdce zcela bezpochyby vůli postupníka a postupitele využít oprávnění postupitele konstituované v ustanovení §530 odst.1 občanského zákoníku a z toho vyplývající procesní oprávnění k podání žaloby\" a že \"tuto vůli smluvních stran nelze nyní, po více než šesti letech, v tomto řízení již přezkoumávat, navíc bez jakéhokoliv podnětu účastníků řízení\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované 1) až 4) navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť napadený rozsudek netrpí \"takovou vadou, která by byla příčinou nesprávného rozhodnutí ve věci samé\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 13.4.2005), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 2.2.2004 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozsudek odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda a za jakých podmínek dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů při prodeji části podniku podle ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že její vyřešení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady škody z odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, tedy nároku z pracovněprávních vztahů žalovaných s jejich zaměstnavatelem.
Právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) - z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce na straně jedné a občanským zákoníkem či obchodním zákoníkem na straně druhé a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních (obchodně právních) vztazích či občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích pracovněprávních. V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že \"co není povoleno, je zakázáno\"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou vzniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštějí. Z uvedeného je třeba vycházet rovněž při úvaze o tom, jak přechází (mohou přecházet) na jiného práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů a jak mohou být vymáhána.
Výše popsanou úplnou samostatnost pracovního práva vůči jiným právním odvětvím odvolací soud náležitě nerespektoval, jestliže vůbec uvažoval o tom, zda obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. poté, co smlouvou ze dne 20.1.1998 prodala část svého podniku obchodní společnosti K., spol. s r.o., byla ve smyslu ustanovení §477 odst.2 obchodního zákoníku a §530 odst.1 občanského zákoníku oprávněna \"svým jménem na účet postupníka\" vymáhat nárok zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů se žalovanými. Protože ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku nelze užít v pracovněprávních vztazích ani analogicky, nemohlo ustanovení §530 odst.1 občanského zákoníku založit aktivní věcnou legitimaci ve vztahu k pracovněprávnímu nároku, i kdyby - jak dovozuje dovolatel - opravdu \"v části 5 protokolu ze dne 1.2.1998, sepsaném ke smlouvě o prodeji části podniku\", vyjádřil jeho \"právní předchůdce zcela bezpochyby vůli postupníka a postupitele využít oprávnění postupitele kontituované v ustanovení §530 odst.1 občanského zákoníku a z toho vyplývající procesní oprávnění k podání žaloby\". Došlo-li k prodeji podniku nebo části podniku, nemůže být tedy prodávající oprávněn ve smyslu ustanovení §477 odst.2 obchodního zákoníku a §530 odst.1 občanského zákoníku vymáhat \"svým jménem na účet kupujícího\" nároky z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům prodaného podniku (prodané části podniku). Smlouva o prodeji části podniku, kterou obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. uzavřela dne 26.1.1998 s obchodní společností K., spol. s r.o., tedy může mít v projednávané věci právní význam, jen jestliže a jen potud, představuje-li právně významnou skutečnost podle zákoníku práce nebo jiných právních předpisů, upravujících pracovněprávní vztahy.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku zaměstnavatele žalovaných - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §251b zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází nejen podle zákoníku práce, v němž je upraven v ustanoveních §249 až 251a zák. práce (ustanovení §251 zák. práce však upravuje pouze uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen), ale i v dalších případech stanovených jinými právními předpisy, například podle ustanovení §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obchodního zákoníku, §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, nebo §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§476 a násl. obchodního zákoníku); vyplývá to z ustanovení §480 obchodního zákoníku, podle něhož \"práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přechází z prodávajícího na kupujícího\", což podle ustanovení §487 obchodního zákoníku platí \"i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku\". K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku (části podniku) stala účinnou.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení §480 obchodního zákoníku (srov. slova \"k zaměstnancům podniku\") se jednoznačně podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci bylo dokazováním před soudy zjištěno, že pracovní poměry všech žalovaných u zaměstnavatele (obchodní společnosti Č. K., spol. s r.o.) byly rozvázány již v roce 1997. Protože v době účinnosti smlouvy o prodeji části podniku ze dne 26.1.1998 pracovní poměry žalovaných u prodávajícího již skončily, nemohla práva a povinnosti z jejich pracovněprávních vztahů se zaměstnavatelem (obchodní společností Č. K., spol. s r.o.) přejít na kupujícího (obchodní společnost K., spol. s r.o.). Na uvedeném právním stavu nic nezměnilo ani uzavření smlouvy ze dne 31.12.1999, kterou obchodní společnost K., spol. s r.o. prodala předmětnou část podniku obchodní společnosti G. P., s.r.o.; i když \"součástí předávacího protokolu jsou postoupené soudní spory a mezi nimi i spory týkající se žalovaných\", je tu rozhodující, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalovaných u zaměstnavatele (obchodní společnosti Č. K., spol. s r.o.) nepřešla ani na společnost K., spol. s r.o. a že jejich přechod jen na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů je vyloučen.
S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že by se žalobcem v projednávané věci stal jako právní (procesní) nástupce obchodní společnosti Č. K., spol. s r.o., na jejíž návrhy byla řízení zahájena, G. P., s.r.o. se sídlem v H. č. 5.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno žalobami, které podala u Okresního soudu v Děčíně dne 17.6.1999 obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. Podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 docházelo při singulární sukcesi, při které došlo k převodu nebo přechodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, na jiného, také k procesnímu nástupnictví; právní nástupce nastupoval do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, aniž by soud o tom rozhodoval (vydával rozhodnutí), a to za předpokladu, že singulární sukcese byla u soudu uplatněna (srov. například právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.8.1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96, který byl uveřejněn pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Došlo-li k úkonu uplatňujícímu procesní nástupnictví za řízení v době do 31.12.2000, zůstávají jeho účinky v řízení zachovány i po 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 1 část věty za středníkem zákona č. 30/2000 Sb.).
Singulární sukcese, která byla (by mohla být) odvozována v projednávané věci ze smlouvy o prodeji části podniku ze dne 26.1.1998 byla za řízení uplatněna - jak vyplývá z obsahu spisu - v době do 31.12.2000 (podáním ze dne 4.4.2000, které došlo soudu prvního stupně dne 5.4.2000); účinky tohoto úkonu zůstaly v řízení zachovány i v době po 1.1.2001, a proto nemohlo být o procesním nástupnictví vycházejícím ze stejné právní skutečnosti znovu (později) rozhodováno podle právní úpravy občanského soudního řízení účinné ode dne 1.1.2001.
Na obchodní společnost G. P., s.r.o. nepřešla - jak uvedeno již výše - práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobkyň s jejich zaměstnavatelem, a proto se ani nestala (nemohla stát) žalobcem na místě obchodní společnosti Č. K., spol. s r.o., na jejíž návrhy byla řízení zahájena a která se proto stala ve smyslu ustanovení §90 první části věty občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 žalobkyní v projednávané věci. Obchodní společnost G. P., s.r.o. se nestala žalobcem ani na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 16.10.2001, kterým byla připuštěna \"záměna účastníka\" s tím, že \"na straně žalobce vystupuje G. P., s.r.o. se sídlem H. 5, okres M.\", neboť soud prvního stupně své usnesení, které bylo vyhlášeno při jednání, nevyhotovil písemně, nedoručil žádnému z účastníků a nemohlo tedy nabýt právní moci. Na okruh účastníků řízení nemá vliv ani usnesení soudu prvního stupně vydané dne 12.1.2006 č.j. 10 C 74/99-164 a datované dnem 16.10.2001, kterým soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. připustil, aby \"na stranu žalobce vstoupil G. P., s.r.o. se sídlem H. 5, okres M., \"; soud prvního stupně totiž uvedené usnesení nepřípustně vydal až poté, co u něj bylo řízení skončeno rozsudkem ze dne 2.2.2004 č.j. 10 C 74/99, 10 C 73/99, 12 C 190/99, 12 C 191/99, 15 C 187/99-146, a dosud nenabylo právní moci, neboť nebylo - jak je zřejmé z obsahu spisu - doručeno všem účastníkům řízení.
Z uvedeného vyplývá, že účastníkem řízení v projednávané věci na straně žalobce zůstala obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. (nyní \"v konkursu\"), které byla v řízení před soudy odňata možnost jednat před soudem, neboť soudy považovaly za žalobce v rozporu se zákonem někoho jiného. Dovolací soud k této zmatečnosti ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že byl postižen zmatečností podle ustanovení §229 odst.3 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu