ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3167.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3167/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce I. Č. , zastoupeného JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 2328/30, proti žalovanému GTS Czech s.r.o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Přemyslovská č. 2845/43, IČO 28492170, zastoupenému JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze č. 1740/7, o 157.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 143/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č.j. 23 Co 432/2011-139, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. prosince 2010 č.j. 18 C 143/2007-103 (opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. července 2011 č.j. 18 C 143/2007-122) se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 2.8.2007 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 157.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil tím, že pracoval u právního předchůdce žalovaného (společnosti GTS CZECH, a.s., která byla ke dni 31.12.2005 zrušena bez likvidace z důvodu sloučení se žalovanou společností GTS NOVERA a.s.) na základě pracovní smlouvy ze dne 3.3.2003 nejprve jako "obchodní zástupce", poté ode dne 1.3.2006 (podle dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 23.2.2006) jako "obchodní konzultant LE/LE Sales Consultant" a následně jako "obchodní konzultant pro korporátní zákazníky", a že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 28.2.2007. Na základě pravidel stanovených pro výplatu provizí (Pokynu Po-06-09-02 o výplatě provizí v komerční divizi společnosti GTS), podle kterých jsou provize "vypláceny 4x kvartálně a 1x ročně dle skutečného plnění plánu za kvartál a rok", "roční provize je vyplacena v případě 100% a vyššího plnění ročního plánu" a "výpočet její výše vychází z fakturovaných plateb", a žalobcem dosažených výsledků za rok 2006, mu vznikl nárok na výplatu roční provize za rok 2006, kterou mu však žalovaný odmítá vyplatit.
Žalovaný namítal, že žalobce nesplnil "kriteria pro přiznání roční provize" a že mu proto provize za rok 2006 nebyla vyplacena. Provize je navíc pouze nenárokovou součástí mzdy, na kterou nevzniká nárok, i kdyby žalobce splnil všechny podmínky pro její výplatu.
Obvodní soud pro Prahu 3 - poté co usnesením ze dne 10.11.2009 č.j. 18 C 143/2007-61 rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místě společnosti GTS NOVERA a.s. na straně žalované se společností GTS NOVERA s.r.o. - rozsudkem ze dne 14.12.2010 č.j. 18 C 143/2007-103 opraveným usnesením ze dne 28.7.2011 č.j. 18 C 143/2007-122 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 43.056,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Hostaše. Dospěl k závěru, že žalobcem požadovaná provize představuje pouze tzv. nenárokovou složku mzdy, neboť "žalovaný ve všech pravidlech pro výpočet provize označuje provizi jako nenárokovou složku mzdy vyplácenou zaměstnanci na základě jeho pracovního výsledku". Protože tzv. nenároková složka mzdy je charakteristická tím, že "bez rozhodnutí zaměstnavatele má povahu nároku pouze fakultativního", a protože žalovaný nevydal žádné rozhodnutí, jímž by žalobci přiznal provizi za rok 2006, nemá žalobce nárok na vyplacení požadované roční provize, aniž by bylo významné, zda splnil či nesplnil podmínky stanovené v pravidlech pro výpočet provizí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.11.2011 č.j. 23 Co 432/2011-139 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 41.616,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Hostaše. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom, že provize představovala tzv. nenárokovou složku mzdy, což vyplývá i z pracovní smlouvy, podle níž "zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda plus přiznané odměny dle výsledku práce", z čehož lze dovodit, že "muselo jít o přiznanou odměnu a, jestliže žalovaný nepřiznal žalobci odměnu, pak žalobce se nemohl domáhat jejího vyplacení". Podle odvolacího soudu "nelze odhlédnout od dohody o rozvázání pracovního poměru, podle níž žalobci náležela odměna za odvedenou práci ve výši 60.000,- Kč a tímto, jak účastníci prohlásili, byly vyrovnány veškeré závazky zaměstnavatele vůči zaměstnanci".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že provize byla "jednoznačně nárokovou složkou mzdy, neboť se nejednalo o obecný příslib odměn, ale pobídková složka mzdy byla stanovena konkrétními cíli", a že jeho nárok na požadované plnění vznikl již splněním výsledkových kritérií stanovených vnitřním předpisem. Žalovaný vyplatil žalobci provize za 1., 2., 3. i 4. čtvrtletí v roce 2006 "vždy jen na základě dosaženého pracovního výsledku a ve výši odpovídající dosaženým výsledkům, aniž by vyplacení těchto provizí předcházelo jakékoliv rozhodnutí žalovaného o jejich přiznání", a na vznik nároku na vyplacení roční provize nemohlo mít vliv to, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru bylo dohodnuto "odstupné ve výši 60.000,- Kč", když "tato okolnost neměla vliv ani na výplatu provize za 4. čtvrtletí, mzdy za leden a únor 2007, když tato byla rovněž vyplacena po uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a po skončení pracovního poměru". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť "rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která byla soudy řešena odchylně v rozporu s předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Souhlasí s názorem soudů, že provize byla stanovena jako tzv. nenároková složka mzdy, na jejíž výplatu vzniká nárok teprve rozhodnutím zaměstnavatele o jejím přiznání, a to pouze v tom rozsahu, v jakém byla přiznána. Protože žádné rozhodnutí žalovaného o přiznání roční provize žalobci nebylo vydáno, žalobci nárok na vyplacení provize nevznikl bez ohledu na skutečnost, zda splnil či nesplnil podmínky stanovené v interním pokynu pro výpočet provizí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání, které bylo podáno elektronicky, aniž by bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, a k němuž se proto ve smyslu ustanovení §42 odst.3 a 5 občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 30.6.2012) nepřihlíží, na příkaz Ústavního soudu, obsažený v jeho nálezu ze dne 27.8.2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12, a to podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu uplatnila oprávněná osoba (účastník řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda "provize" za rok 2006, jejíhož vyplacení (za práci vykonanou v pracovním poměru u právního předchůdce žalovaného) se žalobce domáhá na základě vnitřního předpisu zaměstnavatele (Pokynu Po-06-09-02 o výplatě provizí v komerční divizi společnosti GTS), má povahu jen tzv. fakultativní složky mzdy. Protože odvolací soud vyřešil tuto otázku způsobem neodpovídajícím ustálené judikatuře soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době (vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá zaplacení provize za rok 2006) posuzovat podle v té době platných právních předpisů, a to zejména zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 217/2000 Sb., č. 257/2004 Sb. a č. 436/2004 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen "zákona o mzdě").
Zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda (§4 odst.1 zákona o mzdě). Mzdou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) zaměstnavatelem poskytovaná zaměstnanci za práci, nepovažují se však za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost (§4 odst.2 zákona o mzdě). Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Zaměstnavatel je povinen seznámit zaměstnance předem se změnami způsobu odměňování, výše mzdy a podmínek pro její poskytování; vydal-li vnitřní mzdový předpis, je povinen umožnit zaměstnancům do něj nahlížet (§18 odst.2 zákona o mzdě).
Žalobce se domáhá zaplacení "provize" jako složky své mzdy na základě "interního" Pokynu č. Po-06-09-02 označeného jako "Pravidla pro výpočet provize - retail", který má nepochybně povahu vnitřního mzdového předpisu zaměstnavatele. Mezi účastníky bylo za řízení před soudy sporné, zda "provize" pobírané žalobcem podle tohoto vnitřního mzdového předpisu zaměstnavatele mají povahu tzv. nárokové složky mzdy, nebo zda se jedná o složku mzdy jen tzv. "fakultativní" (nenárokovou).
Podle již ustálené judikatury soudů je třeba důsledně rozlišovat "nárokové" a "nenárokové" složky mzdy. Zatímco tzv. nároková složka mzdy představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen uspokojit, jestliže zaměstnanec splní stanovené předpoklady a podmínky, tzv. nenároková složka mzdy poskytuje zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytnutí - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku mzdy je tedy charakteristické, že bez vydání rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění; jestliže však zaměstnavatel rozhodne o jejím přiznání (zda a kdy takové rozhodnutí učiní, závisí jen na úvaze zaměstnavatele), je povinen tuto složku mzdy zaměstnanci poskytovat. Původně tzv. nenároková (fakultativní) složka mzdy se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý nárok na mzdu (část mzdy) lze následně zcela nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen jestliže to umožňuje pracovní nebo jiná smlouva uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo kolektivní smlouva anebo vnitřní mzdový předpis a pouze budou-li splněny podmínky v nich stanovené (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Provize vyplácené u zaměstnavatele podle Pokynu č. Po-06-09-02 označeného jako "Pravidla pro výpočet provize - retail" byly poskytovány v závislosti na hospodářských výsledcích zaměstnavatele a na výsledcích práce zaměstnanců. Je zřejmé, že uplatněním takových (a jim podobných) "pobídkových" složek mzdy zaměstnavatel sleduje spojení určité části mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, a to od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně postulovaný příslib (např. za "dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce"), kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží "pobídkovou" složku mzdy, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy zaměstnavatele (příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance) a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Na druhé straně mohou být předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy stanoveny v podobě naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů, kdy stanovení konkrétní výše části mzdy přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení je převážně věcí pouhého aritmetického výpočtu; v takovém případě, jsou-li předpoklady pro vznik nároku naplněny, může rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny vyjadřovat jen formální stvrzení těchto předpokladů a v tomto smyslu má rozhodnutí pouze deklaratorní význam.
V pokynu zaměstnavatele č. Po-06-09-02 označeném jako "Pravidla pro výpočet provize - retail" se na straně jedné hovoří o tom, že provize je "nenároková složka mzdy", na druhé straně se však o provizi uvádí, že je "vyplácena zaměstnanci na základě jeho pracovního výsledku", že "výplata provizí se provádí společně se mzdou za druhý měsíc následující po uplynutí čtvrtletí, za které se provize stanovuje", že provize "obchodníka definované cílovou částkou jsou vypláceny 4x kvartálně a 1x ročně dle skutečného plnění plánu za kvartál a rok" a že "roční provize je vyplácena spolu se čtvrtou kvartální provizí", aniž by její poskytnutí bylo výslovně vázáno také na rozhodnutí zaměstnavatele "konstitutivní" povahy. Obsah pokynu zaměstnavatele č. Po-06-09-02 tedy sám o sobě neposkytuje spolehlivý podklad pro závěr, zda provize je tzv. nárokovou složkou mzdy, nebo zda má jen fakultativní povahu, a o této složce mzdy nelze činit spolehlivé poznatky ani z toho, co bylo uvedeno v pracovní smlouvě nebo dohodě o rozvázání pracovního poměru, neboť se v nich neupravuje povaha provize jako složky žalobcovy mzdy.
Za této situace bylo procesní povinností žalovaného, aby prokázal své tvrzení, že jedním z předpokladů pro výplatu provize žalobci bylo rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, a aby tedy o tom soudu označil důkazy; žalovaný však svoji důkazní povinnost v tomto směru nesplnil. Soudy proto měly vést žalovaného ke splnění důkazní povinnosti postupem podle ustanovení §118a odst.3 občanského soudního řádu (odvolací soud též za použití ustanovení §213b občanského soudního řádu). Soudy však žalovanému potřebné poučení neposkytly a při svém rozhodování vycházely ze skutečností, které nebyly způsobilé prokázat povahu provize jako složky žalobcovy mzdy; zatížily tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soud pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu