ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3191.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3191/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem v Trutnově, Horská č. 634, proti žalované K. R. , podnikatelce s místem podnikání v Praze 6, Čs. armády č. 554/14, IČO 69315809, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 4, o 147.818,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 7/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2011 č.j. 35 Co 573/2010-141, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 30.512,- Kč a 4.116,- EUR s úroky z prodlení "v zákonné výši z těchto částek" od 1.12.2006 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 12.4.2006 uzavřela se žalovanou dohodu o pracovní činnosti, ve které se zavázala za odměnu ve výši 3.000,- Kč měsíčně vykonávat práce administrativního pracovníka v období od 12.4.2006 do 30.9.2006 s místem výkonu práce v Praze s tím, že může být vyslána na služební cestu do zahraničí. Téhož dne se žalovanou uzavřela rovněž "dodatek k dohodě o činnosti, týkající se vyslání zaměstnance na služební cestu", který obsahoval ujednání o tom, že žalobkyně bude vykonávat sezónní práci v campu UNION LIDO (Cavalino, Itálie) podle pokynů vedoucího provozu campu s tím, že jí bude "na služební cestě mj. zajištěna dieta při odpracování celého kalendářního měsíce v maximální výši 510 EUR měsíčně"; rozsah práce byl stanoven jako "údržba (úklid) bungalovů, stanů a karavanů, veškeré práce související s úklidem a provozem campu". Přestože v době od 12.4.2006 do 12.9.2006 žalobkyně odpracovala 1.130 hodin, tj. v průměru 52 hodin týdně, "mzda" jí byla vyplacena pouze za 20 hodin týdně a žalovaná jí dluží "mzdu" za 710 odpracovaných hodin ve výši 24.410,- Kč (34,38 Kč za hodinu), se zvýšením o 25% za práci přesčas ve výši 30.512,- Kč. Za 147 dnů trvání služební cesty v Itálii má dále žalobkyně nárok na stravné podle vyhlášky č. 473/2005 Sb. ve výši 45,- EUR denně; protože jí žalovaná poskytovala stravné ve výši 510,- EUR měsíčně (17,- EUR denně), přísluší žalobkyni doplatek ve výši 4.116,- EUR (117.306,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21.6.2010 č.j. 19 C 7/2007-115 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 13.772,30 Kč a 3.950,30 EUR s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do další částky 16.739,70 Kč se "zákonným" úrokem z prodlení od 1.12.2006 do zaplacení a co do další částky 165,70 EUR se "zákonným" úrokem z prodlení od 1.12.2006 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Dalibora Pluskala 39.673,- Kč a České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 6" 2.550,- Kč. Vycházeje ze zjištění, že žalobkyně vykonávala v době od 14.4.2006 do 12.9.2006 úklidové práce v campu UNION LIDO v Itálii, že rozsah pracovní doby činil 40 hodin týdně a že mezi žalobkyní a žalovanou byla dohodnuta "mzda" ve výši 3.000,- Kč měsíčně při rozsahu odpracované doby 20 hodin týdně a stravné ve výši 510,- EUR měsíčně, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 12.4.2006 je pro rozpor s obsahem a účelem zákona neplatná, neboť žalobkyně vůbec nepracovala ve sjednaném místě výkonu práce (Praha), veškerou práci vykonávala jen v rámci pracovní cesty a nepracovala 20 hodin týdně, jak bylo uvedeno v dohodě o pracovní činnosti, ale 40 hodin týdně. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovanou "došlo k dohodě o místu výkonu práce, druhu práce a dni nástupu do práce, tedy o všech náležitostech pracovní smlouvy", soud prvního stupně dále dovodil, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl pracovní poměr na dobu určitou do 30.9.2006, v jehož rámci byla žalobkyně vyslána k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Žalobkyně má proto nárok na doplatek mzdy za 404 hodin (z celkem odpracovaných 824 hodin jí žalovaná zaplatila mzdu pouze za 420 hodin) ve výši 13.772,30 Kč (34,09 Kč za hodinu) a na doplatek stravného podle zákona č. 119/1992 Sb. a vyhlášky č. 473/2005 Sb. ve výši 3.950,30 EUR (za 147 dnů po 45,- EUR žalobkyni náleželo stravné ve výši 6.435,- EUR a žalovaná jí zaplatila 2.484,70 EUR).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2011 č.j. 35 Co 573/2010-141 změnil rozsudek soudu prvního stupně v "napadeném vyhovujícím výroku o věci samé" tak, že zamítl žalobu "s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 13.772,30 Kč s příslušenstvím a částku 3.950,30 EUR s příslušenstvím", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 38.580,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.234,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Viktora Pavlíka, a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 6" na náhradě nákladů řízení 2.550,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 12.4.2006 neodpracovala více než 20 hodin týdně, a dovodil, že dohoda o pracovní činnosti byla platně uzavřena v souladu s ustanovením §237 odst. 2 zákoníku práce. Žalovaná zaplatila žalobkyni za vykonanou práci smluvenou odměnu a "nad rámec této částky žalobkyni nárok na další výplatu nevznikl". Žalobkyni podle odvolacího soudu nepřísluší ani stravné "nad rámec smluvního ujednání", neboť nebylo prokázáno, že odpracovala více hodin, než bylo smluveno. Nárok na stravné ve vyšší částce, než která byla žalobkyni žalovanou zaplacena, nelze "založit" na vyhlášce č. 473/2005 Sb., která upravuje nárok na stravné v cizí měně "spojený s pracovním poměrem"; v dohodě o pracovní činnosti lze stravné sjednat v nižší částce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávné posoudil dohodu o pracovní činnosti ze dne 12.4.2006 jako platný právní úkon, přestože neobsahovala ujednání o rozsahu pracovní doby a přestože sjednané práce neměly povahu prací podle ustanovení §232 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyni přísluší doplatek stravného navíc i v případě posouzení vztahu mezi účastnicemi jako vztahu z dohody o pracovní činnosti, neboť v této dohodě lze sjednat poskytování cestovních náhrad s tím, že se "sjednané náhrady budou řídit zvláštními předpisy, v rámci nichž lze dohodnout jejich rozsah". Ujednání o stravném ve výši 510,- EUR měsíčně (17,- EUR denně) se podle dovolatelky "příčí dobrým mravům", neboť je to "o něco málo více než třetina toho, co ukládá zákon č 119/1992 Sb.", a "přihlédne-li se také k tomu, že odměna byla vyplácena pozadu a do České republiky". Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýkala, že nesprávně vyhodnotil výpovědi svědkyň K. S. a K. B., které se "konkrétně vyjadřovaly k rozsahu odpracovaných hodin", a výpověď svědka M. C., který "dosvědčil, že rozsah těchto prací je 8 hodin denně". Odvolací soud, aniž by "důvodně zpochybnil" svědkyně K. S. a K. B. a žalobkyni, se přiklonil k písemným přehledům odpracovaných hodin zpracovaných panem B., přestože "zástupce firmy" svědek M. C. uvedl, že "časová náročnost prací je 8 hodin denně". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že dohoda (smlouva), ze které žalobkyně dovozuje nároky uplatněné v žalobě, byla mezi účastnicemi uzavřena dne 12.4.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2006 - dále jen "zák. práce" (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §232 odst. 1 zák. práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru; jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodu o provedení práce, dohodu o pracovní činnosti), jestliže jde o práci,
a) jejíž pravidelný výkon nemůže zaměstnavatel zabezpečit v rámci předem stanoveného rozvržení pracovní doby a rozvrhu pracovních směn tak, aby její řízení, sledování jejího provádění a kontrola dodržování pracovní doby byly účelné a hospodárné,
b) jejíž výkon v pracovním poměru by byl z hlediska zájmů společnosti pro zaměstnavatele neúčelný nebo nehospodárný z jiných důvodů.
Podle ustanovení §237 odst. 1 zák. práce dohodu o pracovní činnosti může zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít, i když předpokládaný rozsah práce nepřesahuje 100 hodin.
Podle ustanovení §237 odst. 2 zák. práce na základě dohody o pracovní činnosti nelze vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby; do tohoto rozsahu se nezapočítává doba případné pracovní pohotovosti, za kterou zaměstnanci nepřísluší odměna, a pracovní pohotovost doma. Vláda může stanovit nařízením, ve kterých výjimečných případech lze na základě dohody o pracovní činnosti vykonávat práci nad rozsah pracovní doby uvedený v předchozí větě.
Podle ustanovení §237 odst. 3 zák. práce dodržování sjednaného a nejvýše přípustného rozsahu pracovní doby podle předchozího odstavce se posuzuje za celou dobu, na kterou byla dohoda uzavřena (§238 odst. 2), nejdéle však za období 12 měsíců.
Podle ustanovení §238 odst. 1 zák. práce dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak je neplatná. V dohodě musí být uvedeny sjednané práce, sjednaná odměna za vykonanou práci, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá. Jedno vyhotovení dohody o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci. Před uzavřením dohody o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen postupovat podle ustanovení §1 odst. 3 až 5 zák. práce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že účastnice uzavřely dne 11.4.2006 dohodu o pracovní činnosti, ve které se žalobkyně zavázala vykonávat od 12.4.2006 práce "administrativně - hospodářského pracovníka" v "předpokládaném rozsahu prací: dle §237 zák. práce", s místem výkonu práce v Praze s tím, že může být vyslána na "služební cestu do zahraničí do států EU", a ve které se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni za vykonanou práci odměnu "v částce 3.000,- Kč měsíčně brutto"; dohoda byla uzavřena na dobu určitou do 30.9.2006. Téhož dne účastnice uzavřely "dodatek k dohodě o činnosti, týkající se vysílání zaměstnanců na služební cestu", v němž bylo mimo jiné ujednáno, že žalobkyně bude vykonávat sezónní práci v campu UNION LIDO podle pokynů vedoucího provozu campu, že činnost bude vykonávat "viz Rozsah a podmínky prac. náplně, vymezení přestupků a důvodů k okamžitému ukončení pracovního poměru a další ujednání související se služební cestou" a že jí bude zajištěna "měsíční dieta při odpracování celého kalendářního měsíce v maximální výši 510 EUR". V listině nazvané "Rozsah a podmínky pracovní náplně, vymezení přestupků a důvodů k okamžitému ukončení pracovního poměru a další ujednání související se služební cestou", která byla podepsána žalobkyní a žalovanou dne 11.4.2006, bylo mimo jiné uvedeno, že rozsah práce "administrativně - hospodářského pracovníka" je zejména "údržba (úklid) bungalovů, stanů a karavanů, veškeré práce související s úklidem a provozem campu".
Dohoda o pracovní činnosti patří (spolu s dohodou o provedení práce) mezi dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, které mohou zaměstnavatelé k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami jen výjimečně a pouze tehdy, jestliže jde o práci, jejíž pravidelný výkon nemůže zaměstnavatel zabezpečit v rámci předem stanoveného rozvržení pracovní doby a rozvrhu pracovních směn tak, aby její řízení, sledování jejího provádění a kontrola dodržování pracovní doby byly účelné a hospodárné [§232 odst. 1 písm. a) zák. práce], nebo jestliže jde o práci, jejíž výkon v pracovním poměru by byl z hlediska zájmů společnosti pro zaměstnavatele neúčelný nebo nehospodárný z jiných důvodů [§232 odst. 1 písm. b) zák. práce]; dohoda, která by byla uzavřena, aniž by byla splněna některá z těchto podmínek, by byla podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná. Práva a povinnosti účastníků těchto dohod upravených v části čtvrté zákoníku práce vyplývají zejména z ustanovení §233 odst. 1 a 2 zák. práce; na právní vztahy jimi založené nelze ani analogicky použít ustanovení zákoníku práce upravující práva a povinnosti z pracovního poměru, s výjimkou těch, na něž vlastní právní úprava dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr výslovně odkazuje. Na základě dohody o pracovní činnosti nelze zásadně vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby (srov. §237 odst. 2 zák. práce); v rozsahu překračujícím tuto hranici mohou fyzické osoby konat práci zásadně jen v pracovním poměru.
Protože na základě dohody o pracovní činnosti nelze - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 zák. práce - vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby (nejde-li o některý z výjimečných případů uvedených v ustanovení §39 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném do 31.12.2006) a protože mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem má být jasno o tom, v jakém konkrétním rozsahu nepřekračujícím uvedenou hranici bude zaměstnanec práci vykonávat, stanoví zákon (v ustanovení §238 odst. 1 větě druhé zák. práce), že v dohodě o pracovní činnosti musí být mimo jiné uveden sjednaný rozsah pracovní doby. Jde o podstatnou náležitost dohody o pracovní činnosti; není-li sjednaný rozsah pracovní doby v dohodě uveden, je dohoda o pracovní činnosti podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná.
V posuzovaném případě dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi účastnicemi dne 11.4.2006 neobsahuje ujednání o rozsahu pracovní doby; za takové ujednání nelze považovat ustanovení dohody vymezující "předpokládaný rozsah prací" odkazem na ustanovení §237 zák. práce, neboť z odkazu na toto ustanovení, které upravuje možnost uzavření dohody o pracovní činnosti i v případě, že předpokládaný rozsah práce nepřesahuje 100 hodin (§237 odst. 1 zák. práce), a které stanoví nejvyšší přípustný rozsah pracovní doby, v němž lze práci na základě dohody o pracovní činnosti vykonávat (§237 odst. 2 zák. práce), nelze dovodit, jaký rozsah pracovní doby byl mezi účastnicemi sjednán. Protože v dohodě o pracovní činnosti uzavřené dne 11.4.2006 nebyl uveden sjednaný rozsah pracovní doby, je tato dohoda podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná.
Je-li dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi zaměstnavatelem a fyzickou osobou neplatná, vzniká za předpokladu, že fyzická osoba pro zaměstnavatele pracovala a byla za vykonané práce odměňována, mezi zaměstnavatelem a fyzickou osobou pracovněprávní vztah, a nikoliv vztah občanskoprávní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněný pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977). V případě, že fyzická osoba, která se zaměstnavatelem uzavřela neplatnou dohodu o pracovní činnosti, vykonávala pro zaměstnavatele práci uvedenou v ustanovení §232 odst. 1 zák. práce v rozsahu nepřekračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby (popřípadě i v rozsahu větším, jednalo-li se o některý z výjimečných případů stanovených v ustanovení §39 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném do 31.12.2006), vznikají účastníkům tohoto pracovněprávního vztahu obdobná práva a povinnosti jako je tomu při tzv. faktickém pracovním poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2014/2000). To znamená, že fyzické osobě musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (srov. §243 odst. 1 a 2 zák. práce), a že výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci, kdyby dohoda o pracovní činnosti byla platně uzavřena. Vznikla-li by fyzické osobě následkem neplatnosti dohody o pracovní činnosti škoda a nezpůsobila-li by neplatnost dohody výlučně sama, byl by zaměstnavatel povinen jí škodu nahradit (srov. §243 odst. 4 zák. práce).
Jestliže fyzická osoba vykonávala pro zaměstnavatele, se kterým uzavřela neplatnou dohodu o pracovní činnosti, takovou práci, pro jejíž výkon na základě takové dohody nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §232 odst. 1 zák. práce, nebo práci v rozsahu překračujícím nejvyšší přípustný rozsah pracovní doby, v němž lze práci na základě dohody o pracovní činnosti vykonávat (tj. v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby, aniž by se jednalo o některou z výjimek stanovených v ustanovení §39 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném do 31.12.2006, kdy by dohoda o pracovní činnosti nemohla být vůbec platně uzavřena), a jestliže mezi zaměstnavatelem a fyzickou osobou byl sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zák. práce), je třeba též posoudit, zda mezi nimi nedošlo k navázání pracovního poměru (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněný pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977); v takovém případě by se práva a povinnosti účastníků tohoto pracovněprávního vztahu řídily ustanoveními části druhé zákoníku práce o pracovním poměru.
Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodnutí věci je významné, zda žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci, pro jejíž výkon na základě dohody o pracovní činnosti byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §232 odst. 1 zák. práce, a v jakém rozsahu práci vykonávala. Kdyby žalobkyně konala pro žalovanou práci uvedenou v ustanovení §232 odst. 1 zák. práce, ohledně níž je možné uzavřít dohodu o pracovní činnosti, v rozsahu nepřekračujícím nejvyšší přípustný rozsah pracovní doby, v němž lze vykonávat práci na základě takové dohody, bylo by třeba její nároky na odměnu za vykonanou práci a na stravné posoudit podle ustanovení zákoníku práce o bezdůvodném obohacení, popřípadě o náhradě škody. Kdyby však žalobkyně vykonávala práci, pro jejíž výkon na základě dohody o pracovní činnosti by nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §232 odst. 1 zák. práce, nebo kdyby rozsah práce vykonávané žalobkyní překročil nejvyšší přípustný rozsah pracovní doby pro výkon práce na základě dohody o pracovní činnosti a jestliže by byl mezi žalobkyní a žalovanou sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce, bylo by nutné zabývat se i tím, zda mezi nimi nedošlo k navázání pracovního poměru, neboť v takovém případě by žalobkyni příslušel nárok na mzdu za vykonanou práci podle ustanovení podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2006 a nárok na stravné za podmínek a ve výši stanovených zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. §131 věty první zák. práce).
Protože tím, zda žalobkyně po uzavření neplatné dohody o pracovní činnosti se žalovanou pro ni vykonávala práci, pro jejíž výkon na základě dohody o pracovní činnosti byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §232 odst. 1 zák. práce, se odvolací soud - veden nesprávným právním názorem o platnosti dohody o pracovní činnosti uzavřené mezi účastnicemi - nezabýval, přestože (jak vyplývá z výše uvedeného) byla tato okolnost pro rozhodnutí věci významná, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Závěr o tom, v jakém rozsahu vykonávala žalobkyně pro žalovanou práci, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, v jakém rozsahu vykonávala žalobkyně pro žalovanou práci, odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplývají z přehledu žalobkyní odpracované doby, vypracovaného zaměstnancem společnosti "AdaK Italia Srl" Piergiorgio Ballarinem, a z výpovědi svědka M. C. vyslechnutého dožádaným soudem v Benátkách (Itálie), který uvedl, že v campu UNION LIDO "byly ženy, které prováděly ubytovací práce", že "běžně takový úkol obnášel 40 hodin týdně a probíhal pod vedením pana P. B.", který "shromažďoval údaje o práci provedené personálem a jednou za čas (obvykle na konci měsíce)" posílal žalované "zprávu o odpracovaných dnech a hodinách", a že "zprávy o odvedené práci odpovídaly hodinám skutečně odpracovaným personálem". Na základě těchto důkazů odvolací soud dovodil, že žalobkyně nevykonávala pro žalovanou práci v rozsahu větším než 20 hodin týdně. Takové hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen ty, ze kterých lze dovodit, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci v rozsahu nanejvýš 20 hodin týdně. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul důkazy provedené u soudu prvního stupně, z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal, přestože soud prvního stupně na nich založil svá skutková zjištění. Jedná se zejména o výpověď žalobkyně jako účastnice řízení, která uvedla, že při jednání za přítomnosti žalované, u něhož došlo k uzavření dohody o pracovní činnosti, jí bylo "řečeno", že bude muset pracovat "maximálně 8 hodin denně a v sobotu a v neděli bude mít volno", a výpovědi svědkyň K. B. a K. S., které před soudem prvního stupně uvedly, že v campu UNION LIDO pracovaly společně se žalobkyní více než 8 hodin denně.
Protože odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z uvedených důkazů provedených soudem prvního stupně, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně nevykonávala pro žalovanou práci v rozsahu větším než 20 hodin týdně, proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu