ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3217.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3217/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova č. 1202/5, IČO 69797111, proti žalované Nemocnici Počátky, s.r.o. , se sídlem v Počátkách, Havlíčkova č. 206, IČO 26216701, zastoupené Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu č. 48/28, o určení, že žalovaná není dědicem po zůstavitelce M. M., vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 102/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 16. prosince 2014, č.j. 15 Co 456/2014-524, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. června 2014, č.j. 1 C 102/2010-465, o zamítnutí žaloby o určení, že žalovaná není dědicem po zůstavitelce M. M., zemřelé dne 15.7.2009), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Pelhřimově dne 8.9.2010 domáhala určení, že žalovaná není dědičkou po zůstavitelce M. M., zemřelé dne 15.7.2009 (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedla, že „zůstavitelka zemřela se zanecháním závěti ze dne 20.4.2006“; že „nezanechala žádné dědice ze zákona“; že „pokud by o svém majetku nepořídila platnou závěť, dědictví by připadlo podle §462 obč. z. státu“, a že „popírá dědický nárok žalované, neboť závěť paní M. M. neuznává za platnou“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „dne 12.7.2007 nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j. 10 Nc 712/2006-36, kterým byla M. M. zbavena způsobilosti k právním úkonům s tím, že tento stav není přechodný a v důsledku něho není M. M. vůbec schopna činit právní úkony“; že „v tomto případě se lze důvodně domnívat, že závěť pořídila osoba, která nedokázala posoudit následky svého úkonu a tento úkon ovládnout“; že „ke zbavení způsobilosti k právním úkonům sice došlo až rok poté, co podepsala shora uvedenou závěť, vzhledem k uvedeným skutečnostem je však toho názoru, že duševní poruchou, která ji činila nezpůsobilou závěť pořídit, trpěla zůstavitelka již v době jejího pořízení“ a že „má dále pochybnosti o způsobilosti svědků, kteří závěť podepsali, neboť může jít o osoby, které jsou zaměstnanci žalované, případně k ní mají jiný obdobný vztah“.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 6.9.2013, č.j. 1 C 102/2010-363, nejprve určil, že žalovaná není dědicem po zůstavitelce, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 27.2.2014, č.j. 15 Co 737/2013-439, zrušil rozsudek soudu prvního stupně jako „nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“ a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 10.6.2014, č.j. 1 C 102/2010-465, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. ) a že žalobkyně je povinna nahradit státu náklady řízení, jejichž výše „se stanoví samostatným usnesením“ (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15.5.2007, č.j. 10 Nc 712/2006-36, byla M. M. zbavena způsobilosti k právním úkonům“. Provedl důkazy spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 546/2008, ve věci zbavení způsobilosti k právním úkonům M. M., ze kterého vyplynulo, že „pro toto řízení byl vypracován znalecký posudek znalcem MUDr. Novotným, kterého i soud k jeho znaleckému posudku vyslechl“; že „právě proto, že pro posouzení zdravotního stavu zůstavitelky je rozhodující stav v době pořízení závěti, bylo zapotřebí doplnit znalecké dokazování k posouzení zdravotního stavu zůstavitelky ke dni pořízení závěti, tedy ke dni 20.4.2006“; že „soud měl k dispozici jednak znalecký posudek znalce MUDr. Kašparů, kterého ustanovil znalcem a k jeho znaleckému posudku jej i vyslechl, dále znalecký posudek Fakultní nemocnice Olomouc, kterým provedl důkaz jako listinou“; že „nařídil i vypracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem Psychiatrické centrum Praha“ a že „pak byla vyslechnuta i zpracovatelka revizního znaleckého posudku MUDr. Jiřina Kosová“. Z provedeného dokazování vyplynulo, že „znalec MUDr. Kašparů dospěl k závěru, že pokud jde o ovládací a rozpoznávací schopnosti, lze vycházet pouze ze zdravotnické dokumentace a nelze se se stoprocentní určitostí a jistotou vyjádřit jinak, než že v době podpisu závěti byly ovládací a rozpoznávací schopnosti snížené podle znalce v míře podstatné, nemusely však být zcela vymizelé“; že „podle závěrů znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc v době pořízení závěti byla M. M. způsobilá předmětnou závěť učinit“; že znalecký ústav Psychiatrické centrum Praha dospěl k závěru, že „podle dostupné zdravotnické dokumentace trpěla M. M. v době pořízení závěti lehkou mentální retardací, stavem po dětské mozkové obrně s deformitou dolních končetin, sekundární epilepsií“; že „podle dostupných zdrojů byla schopnost činit právní úkony snížena, nelze však určit nakolik“, a že „při úvaze právního úkonu souvisejícího s podpisem závěti pak by její volní a rozumové schopnosti mohly být k tomuto úkonu dostačující“. Soud prvního stupně na základě dokazování uzavřel, že „nelze přijmout bezpečný závěr o neplatnosti závěti“, protože „ze znaleckého posudku znalce MUDr. Kašparů, znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc a revizního znaleckého posudku“ vyplývá pouze, že „rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době podpisu závěti u jmenované omezené“. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované pak odůvodnil tak, že „žalovaná, která byla ve věci úspěšná, by měla právo na náhradu nákladů řízení podle ust. §142 odst. 1 o.s.ř.“; že „podle ust. §150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat“; že „jedním z důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jsou i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku“; že „v tomto směru tak nelze přehlédnout, že žalobkyně vycházela při podání žaloby, jak ostatně vyplývá i z jejího tvrzení v žalobě, z toho, že M. M. byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nikoliv v době až tak vzdálené od sepsání závěti“; že „tak mohla mít závažné pochybnosti o tom, zda byla M. M. způsobilá k právnímu úkonu – závěti, podání žaloby tak nebylo v tomto ohledu ani svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, o čemž svědčí i samotný průběh řízení“.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16.12.2014, č.j. 15 Co 456/2014-524, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově na nákladech řízení částku 15.470,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); dále rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „odvolací námitky závěr soudu I. stupně o konkrétním neprokázání míry snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitelky nezpochybňují“, a že „je tak rovněž správný závěr o tom, že nelze přijmout ani bezpečný závěr o neplatnosti závěti zůstavitelky ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák.“. Uvedl, že „soud I. stupně nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení“; že „žalovaná byla v daném řízení úspěšná a dle §142 odst. 1 o.s.ř. by jí tak náležela náhrada nákladů řízení“; že „povinnost hradit náklady řízení se však může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost“; že „ustanovení §150 o.s.ř. proto soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat“; že „závěr soudu o naplnění podmínek §150 o.s.ř. musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci“; že „soud přitom přihlíží v prvé řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další“; že „soud I. stupně pak dle názoru odvolacího soudu zcela správně přihlédl zejména k důvodům podání žaloby žalobkyní na neplatnost závěti z 20.4.2006, tedy že krátce po pořízení závěti byl dne 19.10.2006 podán návrh na zbavení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům a následně byl Obvodním soudem pro Prahu 3 vydán dne 15.5.2007 pod č.j. 10 Nc 712/2006-36 rozsudek o zbavení M. M. způsobilosti k právním úkonům“; že „v podané žalobě dále žalobkyně poukazovala na průběh dědických řízení po rodičích zůstavitelky, ve kterých jí byl ustanoven opatrovník“; že „nelze pak souhlasit s argumentem žalované, že i přes provedené dokazování žalobkyně neúčelně trvala na podané žalobě, neboť i závěry jednotlivých znaleckých posudků, které byly pro rozhodnutí ve věci samé podstatným okruhem důkazů, se v některých svých závěrech rozcházely“; že „při shora popsané situaci jak v době před podáním žaloby, tak i v průběhu řízení, nevylučuje postup dle §150 o.s.ř. ani poukaz žalované na vybavenost žalobkyně odborným aparátem (z hlediska právních záležitostí)“; že „poukazuje-li žalovaná dále na to, že se jí nedostane náhrady za skutečně vynaložené náklady za zaplacené zálohy, záviselo uložení povinnosti k jejich úhradě účastníkům na jejich důkazních návrzích a prokazování jejich tvrzení“; že „zároveň pak není důvod jakoukoliv část nákladů vzniklých žalované v řízení oddělovat a vylučovat z aplikace ustanovení §150 o.s.ř.“; že „složení zálohy žalovanou bylo důsledkem procesního postupu soudu I. stupně v průběhu řízení, a nelze tak přisvědčit ani další námitce žalované, že tím za žalobkyni nahrazovala náklady řízení státu“; že „již na závěr jednání soudu I. stupně dne 6.9.2013 (při kterém byl vyhlášen první rozsudek v dané věci) žalobkyně navrhovala, aby v případě zamítnutí žaloby nebyla žalované přiznána náhrada nákladů řízení, a právní zástupce žalované se k tomuto požadavku ve svém závěrečném návrhu rovněž vyjádřil; nebyl proto důvod, aby soud I. stupně v dalším průběhu řízení před vydáním nyní napadeného rozsudku žalovanou na možnost takového postupu při rozhodování o nákladech řízení nově upozorňoval“; že „žalobce v řízení neuspěl, a proto je povinen dle §148 odst. 1 o.s.ř. zaplatit státu náklady řízení placené ze státních prostředků“; že „jelikož v době rozhodování soudu I. stupně nebyla celková výše těchto nákladů známa (konkrétně nebyla známa výše nákladů za znalečné za doplňující výslech MUDr. Jiřiny Kosové), soud I. stupně v souladu s §148 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §155 odst. 1 věta druhá o.s.ř. rozhodl pouze o základu náhrady nákladů řízení s tím, že její výši určí v samostatném usnesení“, a že „jelikož i pro rozhodování odvolacího soudu je rozhodující stav době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.) a výše uvedených nákladů je známa (dle pravomocného usnesení soudu I. stupně ze dne 30.6.2014, č.j. 1 C 102/2010-464, bylo za výslech MUDr. Kosové dne 10.6.2014 přiznáno znaleckému ústavu Psychiatrické centrum Praha znalečné v celkové částce 1.579,- Kč), tvoří celkové náklady státu vyčíslené v odůvodnění napadeného rozsudku společně s částkou 1.579,- Kč celkem částku 15.470,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že nesouhlasí „s částí jeho výroku I., na jehož základě byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení potvrzen, dále s celým jeho výrokem II., kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně v odstavci III. ve výroku o nákladech řízení“, a „dále s celým jeho výrokem III., kterým jí bylo nepřiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Argumentuje tím, že „odvolací soud pochybil, když se v této věci nesprávně a nedůvodně rozhodl pro aplikaci moderačního práva dle §150 o.s.ř., a to navíc bez toho, že by dostatečně a řádně zkoumal, zda tu v tomto konkrétním případě byly důvody hodné zvláštního zřetele, přičemž nesprávnost tohoto postupu a rozhodnutí byla a je navíc umocňována tím, že žádné takové důvody hodné zvláštního zřetele v této věci nebyly a nejsou“; že „odvolací soud zcela jednoznačně opomenul řádně a důsledně se zabývat všemi okolnostmi této konkrétní věci, a to nejen okolnostmi spočívajícími v poměrech všech účastníků“; že „pouhá, avšak ve skutečnosti od počátku příslušného řízení ničím nepodložená a nesprávná domněnka žalobkyně o tom, že za určitých, byť dle dovolatelky od počátku zjevně nepravděpodobných, okolností, by teoreticky mohla být nositelem hmotného práva, rozhodně dostatečně nenaplňuje požadavek důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 o.s.ř.“; že „pouze to, že je někdo případně procesně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení a následně tuto možnost podat návrh využije, není rozhodně možné považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř., jak nesprávně dovozuje odvolací soud, a toto nezakládá a nemůže zakládat oprávnění soudu příslušné moderační právo aplikovat, a to vše navíc za situace, kdy, jak bylo v tomto případě zjištěno a prokázáno, byl příslušný návrh žalobkyně na zahájení řízení v této věci nedůvodný“; že „nesprávným je i další názor soudu I. stupně, se kterým se odvolací soud rovněž nesprávně ztotožnil, a to konkrétně názor, že podání předmětné žaloby v této věci ze strany žalobkyně údajně nebylo svévolným a zřejmě bezúspěšným uplatněním práva a že tomu nasvědčuje i samotný průběh řízení“; že „v této věci nebyla naplněna ani podmínka její výjimečnosti, která by pro aplikaci §150 o.s.ř. byla rovněž nezbytná, přičemž uvedená věc, tedy řízení o určení, že údajně nebyla dědicem po příslušné zůstavitelce, nebyla co do jejího základu řízením nikterak výjimečným, které by svojí povahou postup pro aplikaci moderačního práva soudu jakkoliv odůvodňovalo“; že „k tomu, proč se odvolací soud rozhodl k nejpřísnějšímu a nejvíce invazivnímu řešení v této věci, se tento soud nijak nevyjádřil a v předmětném rozsudku tuto svou volbu ani nijak neodůvodnil“; že „obecné soudy jsou povinny vytvořit účastníkům řízení prostor, aby se mohly k případně zamýšlené aplikaci §150 o.s.ř. vyjádřit, přičemž pokud takto soudy nepostupují, porušují mimo jiné základní právo účastníků řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“; že „odvolací soud nesprávně považoval tuto povinnost za údajně splněnou tím, že se měla vyjádřit ve svém závěrečném návrhu k žalobkyní navrhovanému požadavku na nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, který žalobkyně navrhovala v případě zamítnutí žaloby při jednání soudu I. stupně dne 6.9.2013, přičemž dle nesprávného názoru odvolacího soudu tak údajně nadále nebylo třeba odvolatele upozorňovat na možnost takového postupu při rozhodování o nákladech řízení“; že „odvolací soud nesprávně zaměnil a ztotožnil vyjádření žalované k návrhu žalobkyně s možností žalované vyjádřit se k zamýšlenému rozhodnutí soudu o nákladech řízení“; že „soud odvolací rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení odvolateli na základě okolností, které tu údajně byly v době rozhodování za řízení před soudem I. stupně“ a že „odvolací soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení rozhodně nemohl bez dalšího vycházet z těch stejných údajných okolností, ze kterých vycházel soud prvního stupně, protože měl posuzovat případné splnění podmínek pro nepřiznání náhrady nákladů řízení samostatně“. V neposlední řadě rovněž uvedla, že „na základě usnesení Okresního soudu v Pelhřimově č.j. 1 C 102/2010-269 ze dne 13.2.2012 uhradila jako zálohu na náhrady důkazu revizním znaleckým posudkem dokonce částku ve výši 25.000,- Kč“; že „problematice vrácení specifikovaných záloh se soud prvního stupně v rozsudku nijak nevěnoval, a to i přes to, že tak samozřejmě učinit měl s tím, že měl navíc samozřejmě zohlednit i to, že v případě, že by dovolatelce uvedené zálohy nebyly vráceny, tak by toto mělo za následek mimo jiné to, že by dovolatelka zcela nedůvodně za žalobkyni nahrazovala náklady řízení státu“; že „i přes uvedené skutečnosti se Krajský soud v Českých Budějovicích mimo jiné ani touto částí jejího odvolání nezabýval“ a že „obecné tvrzení odvolacího soudu, že uložení povinnosti k úhradě skutečně vynaložených nákladů za zaplacené zálohy účastníkům záviselo na jejich důkazních tvrzeních a prokázání jejich tvrzení, považuje za tvrzení neurčité a nepřezkoumatelné, které není nijak blíže odůvodněno a které je zjevně nesprávné“. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že jí bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž budou uhrazeny i příslušné zálohy na pořízení znaleckých posudků, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že „soudy prvého i druhého stupně správně posoudily otázku nákladů řízení“, a navrhla, aby dovolací soud dovolání „zamítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání podle §237 není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4, g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř. spatřovat zejména v tom, že neúspěšná žalobkyně (v řízení o určení dědického práva žalované), která by jinak měla hradit náklady řízení (podle §142 odst. 1 o.s.ř.), mohla důvodně předpokládat neplatnost závěti ve prospěch žalované proto, že zůstavitelka byla rok po jejím pořízení pravomocně zbavena způsobilosti k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a protože v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované proti výrokům, jimiž jí odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl.
Podle ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení §150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci v první řadě vyplývá, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry účastníků řízení nijak nezabýval a zohlednil pouze okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Podle názoru dovolacího soudu navíc okolnost, že (neúspěšná) žalobkyně mohla mít důvodné pochybnosti o platnosti závěti pořízené ve prospěch žalované, a že tudíž mohla očekávat úspěšnost své žaloby, nelze považovat za okolnost jakkoli výjimečnou, aby odůvodnila nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované. Ve sporných řízeních totiž bezpochyby je potenciální neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, jímž v řízení vyvolaném na základě odkazu podle §175k odst. 2 o.s.ř. je navíc právě ten, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné. Navíc, jak sama žalobkyně potvrdila, motivací k zahájení soudního řízení v tomto případě byla především „povinnost“ vyplývající z úkolu řádně hospodařit s majetkem státu. Proto za situace, kdy stejně jako v projednávané věci nebyl soudem prvního stupně (ani soudem odvolacím) shledán důvod, aby majetek připadl žalobkyni jako odúmrť, když soudy vycházely z věcného závěru o platnosti závěti ve prospěch žalované a o způsobilosti zůstavitelky k jejímu pořízení, nelze přisvědčit ani závěru o výjimečném nepřiznání nákladů řízení před soudy obou stupňů procesně úspěšné žalované, neboť (z důvodů uvedených výše) je naopak spíše namístě uplatnění zásady přiznání náhrady těchto nákladů řízení účastnici, která měla ve věci plný úspěch (§142 o.s.ř.).
Co se týče nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ze stejných důvodů, pro které nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, dovolací soud se závěrem odvolacího soudu nemůže souhlasit. A to již proto, že – jak uvedeno výše – odvolací soud především měl předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení posuzovat samostatně, měl (stejně jako soud prvního stupně) zohlednit poměry účastníků řízení nikoliv pouze tak, že „s ohledem na jejich charakter nejsou pro posouzení podmínek dle §150 o.s.ř. nijak významné“, a rovněž měl zohlednit zásadu, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za použití ustanovení §150 o.s.ř. má být (ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně) jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením. Dále rovněž proto, že – nejen že se při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení výše uvedenými okolnostmi nezabýval – ale při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované, místo toho přihlédl ke skutečnosti, že zůstavitelka byla krátce po pořízení závěti ze dne 20.4.2006 pravomocně zbavena způsobilosti k právním úkonům, která by mohla být významná jen pro posouzení věci samé, v níž však naopak dospěl k závěru, že žalovaná je dědičkou po zůstavitelce (a to z titulu platné závěti).
V posuzovaném případě je pak při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro to, aby žalované, která měla ve věci plný úspěch (§142 odst. 1 o.s.ř., §224 odst. 1 o.s.ř.), nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani řízení odvolacího, v neposlední řadě třeba přihlédnout též k tomu, že žalobkyni vedlo k podání žaloby i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně její setrvávání na nesprávném názoru, že závěť ve prospěch žalované byla z důvodu nezpůsobilosti zůstavitelky k jejímu pořízení neplatná, jakož i k tomu, že majetkové poměry žalobkyně nepochybně umožňují uhradit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení, aniž by to mělo do poměrů žalobkyně významnější dopad. Za těchto okolností – a to ani se zřetelem k tomu, že žalobkyně podle svého vyjádření „na svém nároku musela trvat i v průběhu řízení“, a k dalším postojům účastníků v průběhu odvolacího řízení – nelze dospět k závěru, že by v projednávané věci bylo nespravedlivé uložit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobkyni, která ve věci neměla úspěch, neboť ani odvolací soud neshledal správným její názor o neplatnosti závěti ve prospěch žalované, a že by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na žalované, aby náklady, které v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení vynaložila k účelnému bránění svého práva, nesla – přestože byla v tomto řízení úspěšná – ze svého. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení žalované, je proto nesprávný.
K námitce dovolatelky týkající se složení zálohy na znalecký posudek dovolací soud pro úplnost podotýká, že tyto výdaje patří mezi náklady důkazů (§137 o.s.ř.), tj. ty náklady řízení, jejichž náhradu může účastník uplatnit. Vzhledem k výše uvedenému proto nelze považovat za správný ani názor odvolacího soudu, že v daném případě „není důvod jakoukoliv část nákladů vzniklých žalované v řízení oddělovat a vylučovat z aplikace ustanovení §150 o.s.ř.“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v uvedených výrocích zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu