ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3241.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3241/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. B. P., zastoupené Odborovým svazem státních orgánů a organizací, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, zastoupené advokátem, o 2.958.670,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 54/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2006, č. j. 35 Co 384, 385/2005-249, takto:
Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 322.260,- Kč s 10% úrokem od 1. 1. 2001 do zaplacení, 443.042,- Kč se 7,5% úrokem od 1. 1. 2002 do zaplacení, 399.724,- Kč s 3,5 % úrokem od 1. 1. 2003 do zaplacení, 389.504,- Kč s 2% úrokem od 1. 1. 2004 do zaplacení a 58.763,- Kč s 3% úrokem od 1. 1. 2005 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila celkem 2.958.670,- Kč s úroky z prodlení za dobu a ve výši, jež uvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované byla zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 10. 1998 a že výpověď z pracovního poměru, kterou jí žalovaná dala dne 31. 1. 2000, byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 110/2000 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, č. j. 64 Co 128/2003-212, prohlášena za neplatnou. Přestože s výpovědí z pracovního poměru žalobkyně nesouhlasila a sdělila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, žalovaná jí práci nepřidělovala. Domáhá se proto náhrady mzdy, která by jí příslušela za situace, že by jí žalovaná práci řádně přidělovala.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č. j. 26 C 54/2003-193, ve znění usnesení ze dne 14. 6. 2005, č. j. 26 C 54/2003-199a, žalované uložil zaplatit žalobkyni 181.204,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, 8.936,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení a 90.762,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení 375.291,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, 516.524,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení, 550.263,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2003, 629.680,- Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 2004 do zaplacení a 606.010,- Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 90.559,- Kč k rukám „jejího právního zástupce“. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobkyni byla dána dne 31. 1. 2000 výpověď z pracovního poměru, která byla soudem prohlášena za neplatnou. Žalobkyně dopisem ze dne 20. 3. 2000 požádala, aby jí byla nadále přidělována práce. Žalovaná naposledy zaplatila žalobkyni mzdu za měsíc duben 2000. Pracovní poměr účastníků byl ukončen ke dni 31. 12. 2004. V souladu s ustanovením §61 odst. 1 zák. práce přiznal žalobkyni náhradu mzdy za období květen 2000 až říjen 2000 v plné výši. K žádosti žalované podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce nepřiznal žalobkyni náhradu mzdy za dobu, kdy žalobkyně byla v pracovním poměru u jiných subjektů a její mzda překračovala mzdu, kterou by jí byla povinna platit žalovaná. V některých obdobích tuto náhradu pouze snížil a přiznal žalobkyni jen rozdíl mezi mzdou, kterou pobírala, a mzdou, kterou by jí byla povinna platit žalovaná. Za dobu od pravomocného rozhodnutí o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (24. 7. 2003) do skončení pracovního poměru mezi účastnicemi (31. 12. 2004) žalobkyni náhradu mzdy podle ustanovení §130 zákoníku práce nepřiznal, neboť žalobkyně podle jeho přesvědčení nebyla připravena nastoupit opět do pracovního poměru k žalované, když měla u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 31. 10. 2004. Dovodil, že, nebyla-li žalobkyně připravena ani ochotna přijmout práci u žalované, vznikla překážka v práci na straně žalobkyně ve smyslu ustanovení §35 zák. práce. Při stanovování výše náhrady mzdy vycházel z průměrného denního výdělku žalobkyně zjištěného podle ustanovení §275 zák. práce ve spojení s §17 zákona č. 1/1992 Sb. a za rozhodné období pro jeho výpočet považoval první čtvrtletí roku 2000, nikoli čtvrté čtvrtletí roku 1999, neboť „rozhodoval o náhradě mzdy za období od dubna 2000“. Vypočetl pak výši náhrady mzdy za jednotlivé měsíce a roky v období, za něž se náhrady mzdy žalobkyně domáhala (od 1. 4. 2000 do 31. 12. 2004), a podle tohoto výpočtu o žalobě rozhodl.
K odvolání žalobkyně proti „všem výrokům“ rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2006, č. j. 35 Co 384, 385/2005-249, odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku ve věci samé odmítl, v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 322.260,- Kč s 10% úrokem od 1. 1. 2001 do zaplacení, 443.042,- Kč se 7,5 % úrokem od 1. 1. 2002 do zaplacení, 399.724,- Kč s 3,5 % úrokem od 1. 1. 2003 do zaplacení, 389.504,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení a 58.763,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2005 do zaplacení, „jinak“ v tomto zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 16.447,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 5.878,- Kč. Souhlasil se soudem prvního stupně, že s ohledem na to, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni dne 31. 1. 2000, byla prohlášena soudním rozhodnutím pravomocně za neplatnou, přísluší žalobkyni náhrada mzdy z takto neplatně rozvázaného pracovního poměru, neboť žalobkyně požádala žalovanou o další zaměstnávání dopisem ze dne 20. 3. 2000. Nesprávně však podle jeho názoru soud prvního stupně stanovil jako rozhodné období pro určení průměrného výdělku ke zjištění náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru první čtvrtletí roku 2000 a nikoliv čtvrté čtvrtletí roku 1999. Žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání dne 20. 3. 2000 a tímto dnem jí tak vzniklo právo na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Skutečnost, že žalobkyně požaduje náhradu mzdy až od 1. 4. 2000, je jen výrazem dispozice žalobkyně s nárokem a jeho uplatnění žalobou. Nemění to nic na tom, že „nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru vznikl v březnu 2000“. Protože žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci po celou dobu trvání sporu o neplatnost výpovědi, přísluší žalobkyni právo na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru až do 24. 7. 2003, tj. do dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Nesouhlasil ani s tím, že na žádost žalované ve smyslu §61 odst. 2 zák. práce soud prvního stupně nepřiznal, případně snížil náhradu mzdy žalobkyni proto, že v době, kdy jí žalovaná nepřidělovala práci, pracovala u jiných zaměstnavatelů. Podle názoru odvolacího soudu u jiných zaměstnavatelů pracovala žalobkyně vždy „na postu referenta“, přičemž u žalované byla v době neplatného rozvázání pracovního poměru zařazena „ve funkci náměstkyně pro legislativu“. Proto práce, které u jiných zaměstnavatelů vykonávala, nebyly rovnocenné, či dokonce výhodnější než práce u žalované. Náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru proto podle odvolacího soudu nelze nepřiznat ani snížit. Vycházeje z těchto závěrů, stanovil průměrný výdělek žalobkyně pro účely náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru částkou 2.678,- Kč denně. Vypočetl pak nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období od dubna 2000 do 24. 7. 2003, přičemž odečetl částky, o které žalobkyně sama „dobrovolně snížila svůj nárok na náhradu mzdy“, a částky, jež jí již byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně. Žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci ani poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 1. 2000 (tedy po dni 24. 7. 2003). Tím porušovala ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce a žalobkyni náleží náhrada mzdy pro překážky v práci na straně žalované. Vycházeje z toho, že jde o nový nárok, pro účely náhrady mzdy zjišťoval nový průměrný výdělek za druhé čtvrtletí roku 2003. Protože žalobkyně neodpracovala v rozhodném období alespoň 22 dnů, použil odvolací soud pravděpodobného výdělku podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. Pravděpodobný denní výdělek vypočtený ve výši 1.630,- Kč, žalobkyni přiznal za období od 25. 7. 2003 do 12. 9. 2003 (kdy byla žalobkyně odvolána z funkce náměstkyně pro legislativu), i za období od 13. 9. do 31. 7. 2004, neboť žalovaná po odvolání žalobkyně z funkce jí nenabídla žádnou jinou práci a šlo tedy o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §65 odst. 3 a §130 zák. práce. Práci, kterou žalovaná v červenci 2004 žalobkyni nabídla, žalobkyně odmítla, a proto jí náhrada mzdy za období od 1. 8. do 31. 12. 2004 nenáleží.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že rozhodným obdobím při zjišťování průměrného výdělku žalobkyně pro účely výpočtu náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru mělo být první kalendářní čtvrtletí roku 2000 a nikoli čtvrté čtvrtletí roku 1999, neboť skutečnost, že žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání již dne 20. 3. 2000, neměla žádný vliv na to, že tříměsíční výpovědní doba (byť i podle neplatné výpovědi z pracovního poměru) uplynula teprve dne 30. 4. 2000 a do tohoto dne se vztah mezi účastníky řídil pracovní smlouvou a pracovněprávními předpisy a právo na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru mohlo vzniknout teprve dne 1. 5. 2000. Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud nesnížil, případně neodepřel, žalobkyni právo na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Je přesvědčena, že po posouzení všech hledisek lze dovodit, že žalobkyně pracovala u jiných zaměstnavatelů za v zásadě rovnocenných podmínek a že zde tedy důvod ke snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru je dán. Podle jejího názoru žalobkyně také nebyla připravena ani ochotna přijmout práci u žalované po pravomocném skončení řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru a z toho důvodu se jednalo o překážku v práci na straně žalobkyně a žalovaná není povinna jí za období od 25. 7. 2003 platit náhradu mzdy podle ustanovení §130 zák. práce. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud vycházel při výpočtu náhrady mzdy po odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně pro legislativu (po 12. 9. 2003) po celou dobu ze stejného pravděpodobného výdělku, když by žalobkyně po celou dobu nemohla stejného pravděpodobného výdělku dosahovat, protože by jí po odvolání z funkce především nenáležel příplatek za vedení ve výši 6.000,- Kč. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, neboť její nároky tak, jak byly odvolacím soudem přiznány, byly v řízení prokázány.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Nárok žalobkyně na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na dobu vzniku tohoto nároku – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 6. 2000 [tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), a článek I. bod 36 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] – dále jen „zák. práce“ a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění do 31. 12. 2000 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze) – dále jen „zákon o mzdě“.
Jak správně uvedla dovolatelka, nároky účastníků z neplatného rozvázání pracovního poměru se řídí ustanoveními §61 až §64 zák. práce. Ustanovení §61 až §64 zák. práce upravují práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil jeden účastník pracovního poměru a jehož platnost druhý účastník neuznává, a v němž panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost zaměstnanec neuznává, řídí se pracovněprávní vztahy účastníků až do uplynutí výpovědní doby podle této výpovědi pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Až do uplynutí výpovědní doby totiž pracovní poměr účastníků nepochybně trval a zaměstnanec má nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, kdyby mu zaměstnavatel ve výkonu práce bezdůvodně bránil nebo kdyby nemohl práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Nejistota, zda pracovní poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru skutečně skončil nebo zda bude (může) pokračovat, tu nastává až po uplynutí výpovědní doby; teprve až v tomto období se nároky účastníků mohou řídit ustanoveními upravujícími nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §61 odst.1 věty druhé zák. práce přísluší zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Tato úprava se plně prosadí jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, v době, kdy pracovní poměr měl podle neplatné výpovědi z pracovního poměru skončit (tj. až po uplynutí výpovědí doby), a pro tento případ určuje den, od něhož může být náhrada mzdy zaměstnanci nejdříve přiznána. Jestliže však zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dříve, než uplynula výpovědní doba (jako tomu bylo v posuzovaném případě), je pro pracovněprávní vztahy účastníků rozhodující, že až do uplynutí výpovědní doby je trvání pracovněprávního vztahu nepochybné, že po tuto dobu má zaměstnanec - jak uvedeno výše - nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, a že úprava uvedená v ustanoveních §61 až §64 zák. práce se v tomto období nemůže uplatnit; nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru mu v tomto případě vzniká až dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby.
Byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím, a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, je tím stav nejistoty ve vztazích účastníků pracovního poměru (spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru a o jeho další trvání) odstraněn; jejich vztahy se proto po právní moci rozhodnutí řídí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Jestliže byl neplatně rozvázán pracovní poměr se zaměstnancem a pracovní poměr nadále trvá a jestliže zaměstnavatel po právní moci soudního rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm.a) zák. práce zaměstnanci práci, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, popřípadě též na náhradu škody podle ustanovení §187, §205a a §205b zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2002, pod pořadovým číslem 67).
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaná dala žalobkyni dne 31. 1. 2000 výpověď z pracovního poměru, která byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 18 C 110/2000 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, č.j. 64 Co 128/2003-212 (který nabyl právní moci dne 24. 7. 2003), určena jako neplatný právní úkon. Výpovědní doba podle této výpovědi měla uplynout (srov. §45 zák. práce) dnem 30. 4. 2000. Protože až do 30. 4. 2000 pracovní poměr účastníků nepochybně trval a řídil se v této době pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy, nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vznikl žalobkyni podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce až ode dne 1. 5. 2000. Rozhodným obdobím pro určení průměrného výdělku žalobkyně tedy bylo – jak vyplývá z ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen „zákon o mzdě“) - první kalendářní čtvrtletí roku 2000 (leden až březen 2000). Odvolací soud proto nesprávně při rozhodování o nároku žalobkyně v této části vycházel při výpočtu průměrného výdělku ze čtvrtého čtvrtletí roku 1999.
Souhlasit lze s námitkou dovolatelky také v tom, že při posuzování možnosti snížit povinnost žalované k náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce je třeba vycházet nikoli jen z formálního označení pracovního zařazení žalobkyně, ale i z dalších hledisek. Základními hledisky, které přitom soud bere v úvahu jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. bod V. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 85, ročník 2004).
Uvedeným způsobem však odvolací soud při posuzování možnosti snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce nepostupoval. Spokojil se s úvahou, že u jiných zaměstnavatelů pracovala žalobkyně „vždy na postu referenta“, zatímco před neplatným rozvázáním pracovního poměru u žalované byla zařazena na funkci „náměstkyně pro legislativu“. I když i toto hledisko má pro posuzování návrhu na snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce svůj význam, není to hledisko jediné, jež by bylo možno posuzovat izolovaně od dalších hledisek, která mohou mít pro závěrečnou úvahu, zda takovému návrhu vyhovět či nevyhovět, rovněž význam. Závěr odvolacího soudu v tomto směru proto dovolací soud považuje za předčasný.
Souhlasit naopak nelze s námitkou dovolatelky v tom, že žalobkyně nebyla dne 24. 7. 2003 připravena nastoupit opět do pracovního poměru k žalované, neboť měla sjednán pracovní poměr u jiného zaměstnavatele na dobu určitou do 31. 10. 2004.
Podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006, nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v §131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Ustanovení §130 odst. 1 zák. práce zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, jestliže nemohl konat práci z jiných důvodů než pro prostoj, pro nepříznivé povětrnostní vlivy nebo z vážných provozních důvodů (nároky zaměstnance se v těchto případech řídí ustanoveními §129, §130 odst. 2 a §130 odst. 3 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006), a důvod (příčina) nemožnosti zaměstnance konat práci je dán na straně zaměstnavatele; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá.
Jednou z povinností vyplývajících pro zaměstnavatele z pracovního poměru – jak ze shora uvedeného vyplývá - je povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce ve znění do 31. 12. 2006]; vznik překážky v práci na straně zaměstnavatele je důsledkem neplnění této povinnosti. O překážku v práci ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zák. práce totiž jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce má tedy charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Příčina toho, proč zaměstnanec nemůže v rozhodném období konat práci pro zaměstnavatele, totiž nespočívá v tom, že by zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat) zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.
Pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku. Jestliže zaměstnavatel neplní [v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce] povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, protože podle jeho mylného názoru – jako tomu bylo v posuzované věci – pracovní poměr účastníků skončil, má porušení této povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy“; zaměstnanec je povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat.
V projednávané věci je nepochybné, že pracovní poměr mezi účastníky trval i po pravomocném skončení řízení, v němž byla vyslovena neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 1. 2000 (tedy po dni 24. 7. 2003), a že žalovaná byla povinna ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce bez ohledu na (neplatnou) výpověď z pracovního poměru žalobkyni přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Za této situace bylo na žalované, aby vyjádřila ochotu žalobkyni znovu práci přidělovat a aby ji vyzvala k nástupu do práce. Jestliže tak neučinila, nemohla žalobkyně od 25. 7. 2003 (po dni, v němž nabyl právní moci rozsudek určující neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 1. 2000) konat práci pro překážku v práci na straně žalované a přísluší jí tak – jak správně dovodil odvolací soud – náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaná měla v té době sjednánu pracovní smlouvu u jiného zaměstnavatele na dobu určitou, neboť ze samotné této skutečnosti nelze bez dalšího dovozovat (jak to činí dovolatelka), že by žalobkyně nebyla připravena nebo ochotna přijmout práci u žalované. Chtěla-li žalovaná takovou skutečnost prokázat, měla žalobkyni vyzvat – jak výše uvedeno – aby se dostavila do zaměstnání a plnila pracovní úkoly tak, jak vyplývaly z pracovního poměru, který byl neplatně ukončen výpovědí z pracovního poměru.
Souhlasit konečně nelze ani s námitkou dovolatelky, že odvolací soud nesprávně při výpočtu náhrady mzdy po odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně pro legislativu (k němuž došlo dne 12. 9. 2003) po celou dobu vycházel ze stejného pravděpodobného výdělku, neboť žalobkyně by nemohla po celou dobu dosahovat stejného pravděpodobného výdělku, protože by jí po odvolání z funkce náměstka pro legislativu především nenáležel příplatek za vedení ve výši 6.000,- Kč.
Žalovaná ani poté, co bylo pravomocně soudem rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 1. 2000 žalobkyni nepřidělovala práci, a proto žalobkyni ve smyslu ustanovení §130 zák. práce vznikl s účinností od 25. 7. 2003 nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky na straně zaměstnavatele. Při výpočtu průměrného výdělku odvolací soud správně vycházel z toho, že rozhodným obdobím je v tomto případě druhé čtvrtletí roku 2003 (srov. §17 odst. 2 zákona o mzdě). I když s účinností od 13. 9. 2003 byl důvod pro poskytování náhrady mzdy pro překážku na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 zák. práce jiný (žalovaná po odvolání žalobkyně z funkce žalobkyni nenabídla ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, ve znění od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004, jinou práci odpovídající její kvalifikaci, popřípadě jinou pro ni vhodnou práci), způsob výpočtu průměrného výdělku se oproti předchozímu období (od 25. 7. 2003 do 12. 9. 2003) nemění, neboť ke dni vzniku tohoto nového nároku na náhradu mzdy je rozhodným obdobím opět druhé čtvrtletí roku 2003 (srov. §17 odst. 2 zákona o mzdě).
Na tomto závěru nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že by žalobkyně poté, co byla odvolána z funkce náměstkyně pro legislativu, nemohla již pobírat například příplatek za vedení ve výši 6.000,- Kč. Důsledkem skutečnosti, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, je vznik překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 zák. práce. V takovém případě má zaměstnavatel povinnost poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Tímto průměrným výdělkem nemůže být jiný průměrný výdělek, než ten, který by zaměstnanec dosahoval, kdyby nadále vykonával funkci, z níž byl odvolán – v projednávané věci tedy žalobkyně funkci náměstkyně ministra pro legislativu.
Dovolatelka navíc přehlíží, že - s ohledem na to, že žalobkyně v rozhodném období neodpracovala u žalované alespoň 22 dnů - vycházel odvolací soud z pravděpodobného výdělku podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o mzdě. Zákon přitom nestanoví, z jakých hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by byly „zřejmě“ dosaženy právě v rozhodném období, je třeba při zkoumání „pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy, apod. Z tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti případu – přihlédnout k výdělkům, které zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém období, jako kupříkladu před tím, než mu zaměstnavatel přestal přidělovat práci, protože se nesprávně domníval, že pracovní poměr skončil výpovědí.
Protože tedy při výpočtu průměrného výdělku se v projednávané věci vychází z pravděpodobného výdělku, který by žalobkyně v rozhodném období dosáhla (z výdělku náměstkyně ministra pro legislativu), nikoli z výdělku skutečného, je pro jeho stanovení zcela nepodstatné, jestli by skutečně takového výdělku mohla dosáhnout také v období, za něž je náhrada mzdy přiznávána (po odvolání z funkce), které je odlišné od rozhodného období.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a z hlediska posouzení návrhu na snížení nebo nepřiznání této náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu