ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3274.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3274/2017-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. R. , proti žalované ELVO PROPERTY, a. s. , se sídlem v Praze, Elektrárenská č. 1484/13, IČO 27755819, zastoupené Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem v Praze, Balbínova č. 223/5, o zaplacení částky 1 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 27/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2016 č. j. 49 Co 289/2010-151, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2016 č. j. 49 Co 289/2010-151 se zamítá .
Odůvodnění:
JUDr. Jaroslav Smetana se žalobou podanou dne 4. 2. 2008 u Městského soudu v Brně domáhal jako správce konkursní podstaty úpadce P. R. zaplacení částky 1 360 000 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 15. 12. 2005 byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 26 K 66/97-285 schválena dohoda o vypořádání společného jmění manželů R., podle níž připadly v žalobě identifikované nemovitosti do výlučného vlastnictví P. R., že dne 21. 7. 2006 uzavřel se žalovanou smlouvu o provedení dobrovolné dražby opakované, na jejímž základě byla provedena dražba předmětných nemovitostí, a že přesto, že vydražitel zaplatil za nemovitosti plnou cenu, žalovaná vyplatila žalobci z předmětné dražby pouze 1 360 000 Kč (nemovitosti byly vydraženy za 2 720 000 Kč).
Žalovaná k žalobě uvedla, že dokud nebude skončeno řízení o vypořádání společného jmění manželů R. (zahájené dne 10. 10. 2006 u Okresního soudu Brno-venkov), nevyplatí žalobci výtěžek z dražby, neboť se obává neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů R. schválené dne 15. 12. 2005 usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 26 K 66/97-285, kterou žalobce uzavřel s manželkou úpadce P. R. přesto, že věděl o tom, že „vůči manželce úpadce jsou vedeny 3 exekuční řízení, jež postihují nemovitý majetek manželů R.“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2010 č. j. 33 C 27/2008-95 (doplněným usnesením ze dne 25. 5. 2010 č. j. 33 C 27/2008-98) uložil žalované ve výroku I. povinnost zaplatit žalobci částku 1 360 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 231 336 Kč a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně částku 9 260 Kč.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně podala žalovaná odvolání. Dne 23. 11. 2010 (v průběhu odvolacího řízení) zemřel úpadce P. R.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 10. 2016 č. j. 49 Co 289/2010-151 rozhodl tak, že „v řízení bude jako s procesním nástupcem úpadce P. R., zemřelého 23. 11. 2010, pokračováno se žalobcem J. R.“. Odvolací soud došel k závěru, že úpadce P. R. ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, neboť po jeho smrti zanikly účinky prohlášení konkursu (a tím i účastenství správce konkursní podstaty), a že povaha projednávané věci umožňuje, aby bylo v řízení pokračováno s dědicem úpadce, kterým je podle usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 2. 4. 2014 č. j. 21 D 2016/2010-179 jeho syn J. R.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podala žalovaná dovolání, v němž předně poukázala na to, že podle usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 2. 4. 2014 č. j. 21 D 2046/2010-179 je doposud jediným zjištěným majetkem v dědickém řízení po zemřelém P. R. pohledávka za správcem konkursní podstaty ve výši 945 606,40 Kč. Jelikož v uvedeném dědickém řízení nebyla (ani dodatečně) projednána pohledávka úpadce P. R. vůči žalované na zaplacení částky 1 360 000 Kč, nemohl v posuzované věci odvolací soud podle dovolatelky rozhodnout o tom, že procesním nástupcem zemřelého úpadce P. R. je jeho dědic J. R., neboť do práv a povinností týkajících se vymáhání předmětné pohledávky mohl J. R. vstoupit pouze v případě, že by tato pohledávka byla řádně projednána v rámci dědického řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí, když „pokračováním v odvolacím řízení je dovolatelka závažně ohrožena ve svých právech a pokračování v řízení s procesním nástupcem může mít vliv na právní jistotu budoucích vztahů“ a dále navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v přezkoumávané věci je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda je soud oprávněn rozhodnout o tom, že bude v řízení pokračováno s jediným dědicem zemřelého účastníka, jestliže práva a povinnosti, o něž v řízení jde, nebyly projednány v rámci dědického řízení po tomto účastníkovi. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve všech souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. R. zemřel dne 23. 11. 2010, posuzují se otázky týkající se řízení o dědictví i v současné době podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po zůstaviteli P. R. se použije právo platné v den jeho smrti, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 22. 2. 2011 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §175x OSŘ objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 4. 2014 č. j. 21 D 2046/2010-179 bylo dědictví po zůstaviteli P. R. potvrzeno jedinému dědici synovi J. R., který se tímto stal podle ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. procesním nástupcem zůstavitele v posuzované věci, neboť podle výsledku dědického řízení nemůže být spor o to, který dědic převzal pohledávku, o niž v řízení jde, když J. R. je jediným dědicem zůstavitele P. R.
Dovolací soud se tedy neztotožnil s námitkou dovolatelky o tom, že odvolací soud nebyl oprávněn rozhodnout o procesním nástupnictví po zemřelém žalobci, jestliže pohledávka, o niž v řízení jde, nebyla projednána v rámci dědického řízení. Výše uvedeným usnesením o dědictví byl totiž vymezen okruh zůstavitelových dědiců, který již nemůže být (ani v případě zjištění nových skutečností) měněn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. 30 Cdo 1131/2003), a proto do práv a povinností k předmětné pohledávce bude moci v rámci dodatečného projednání dědictví vstoupit pouze žalobce J. R. jako jediný dědic zemřelého P. R. Předmětem tzv. dodatečného projednání dědictví (ve smyslu ustanovení §175x o. s. ř.) nemůže být majetek zůstavitele, který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém řízení, a účastníky tzv. dodatečného projednání dědictví jsou vždy (bezvýjimečně) ti, kdo byli účastníky původního dědického řízení, popřípadě jejich právní nástupci; to platí rovněž tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77, ročník 2015). K dodatečnému projednání dědictví však dojde pouze v případě, že bude žalobě v projednávané věci pravomocně vyhověno, neboť jen tak bude postaveno najisto, že součástí dědictví po zůstaviteli P. R. je rovněž předmětná pohledávka.
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud postupoval správně, jestliže rozhodl, že procesním nástupcem zemřelého žalobce P. R. je jeho jediný dědic J. R.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky neodložil podle ustanovení §243 o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle napadeného rozhodnutí nemůže být nařízen výkon rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 29 Cdo 78/2016). S ohledem na výsledek řízení došel dovolací soud k závěru, že dovolatelka nemůže být napadeným rozhodnutím závažně ohrožena na svých právech, a proto neodložil ani právní moc napadeného rozhodnutí.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (srov. §243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu