ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.333.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 333/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. G. , zastoupeného Mgr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 10, proti žalované L. K. , zastoupené JUDr. Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice č. 155, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. Nc 2601/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. září 2008 č.j. 22 Co 154/2008-177, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.700,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Jandy, advokáta se sídlem v Náchodě, Kamenice č. 155.
Odůvodnění:
Žalobce se - žalobou podanou dne 30.12.1999 u Krajského soudu v Hradci Králové a poté, co bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31.12.2003 č.j. Ncp 2636/2003-55 rozhodnuto, že k projednání věci jsou příslušné v prvním stupni okresní soudy a že se věc postupuje k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pardubicích, co Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 22.6.2004 č.j. 10 C 120/2004-61 vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Svitavách, a co Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31.5.2005 č.j. 22 Co 4/2005-80 zrušil usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5.11.2004 č.j. Nc 2604/2004-71, kterým byl nařízen prodej zástavy a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, změněnou se souhlasem soudu prvního stupně - domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 250.000,- Kč s 19% úrokem od 14.12.1994 do zaplacení s tím, že "v případě neuspokojení pohledávky 250.000,- Kč s příslušenstvím je žalobce oprávněn uplatnit zástavní právo a uspokojit se z výtěžku prodeje nemovitostí, tj. domu č.p. 202 na stavební parcele č. 339, stavební parcely č. 339 o výměře 415 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parcelní č. 2989 o výměře 830 m 2 - zahrada, včetně příslušenství těchto nemovitostí, vše zapsáno na LV č. 268 pro k.ú. Čistá u Litomyšle, na kterých vázne zástava". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalované na základě smlouvy o půjčce ze dne 14.12.1994 "poskytl finanční částku 250.000,- Kč" s konečnou splatností do 30.12.1995, že k zajištění této pohledávky bylo podle zástavní smlouvy ze dne 7.12.1994 k předmětným nemovitostem zřízeno zástavní právo a že žalovaná dosud na půjčku nic nezaplatila.
Okresní soud ve Svitavách - poté, co usnesením ze dne 12.9.2006 č.j. Nc 2604/2004-113 vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pardubicích, a co usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22.12.2006 č.j. 1 Nc 2318/2006-121 bylo rozhodnuto, že nesouhlas Okresního soudu v Pardubicích s postoupením věci je důvodný - rozsudkem ze dne 11.12.2007 č.j. Nc 2601/2007-150 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 150.000,- Kč s 19% úrokem od 31.12.1995 do zaplacení s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobce může proti žalované domáhat toliko z výtěžku prodeje "zástavy, tj. domu č.p. 202 na stavební parcele č. 339, stavební parcely č. 339 - zastavěná plocha a parcely č. 2989 - zahrada, zapsaných na LV č. 268 pro k.ú. Čistá u Litomyšle", zamítl žalobu o zaplacení dalších 100.000,- Kč s 19% úrokem od 14.12.1994 do zaplacení a 19% úroku z částky 150.000,- Kč od 14.12.1994 do 30.12.1995 s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobce může proti žalované domáhat toliko z výtěžku prodeje této zástavy, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu ve Svitavách" doplatek soudního poplatku ve výši 7.000,- Kč. Z provedeného dokazování zjistil, že dne 5.12.1994 na základě jednání nejdříve mezi žalobcem a žalovanou, později mezi syny žalobce a žalovanou, "došlo k předání částky 250.000,- Kč žalované, a to oproti předání zlatých šperků žalovanou v hodnotě cca 250.000,- Kč", a že v následujících dnech došlo k vypracování písemné smlouvy o půjčce (na které chybí údaj o datu) a zástavní smlouvy datované dnem 7.12.1994, které byly (obě) účastníky podepsány před notářkou dne 14.12.1994. Podle smlouvy o půjčce mělo být - jak soud dále zjistil - žalovanou vráceno 100.000,- Kč do 5.7.1995 a 150.000,- Kč do 30.12.1995 a žalovaná neprokázala, že by "nějakou částku" žalobci vrátila. Podle soudu prvního stupně "účastníci nejdříve ústně uzavřeli dohodu o půjčce a předali si peníze a až následně řešili situaci písemnou formou a v písemné podobě smlouvy o půjčce si účastníci zvolili režim obchodního zákoníku". Nárok žalobce na uspokojení ze zajištěné pohledávky posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998, neboť vznikl před 1.9.1998, a dospěl k závěru, že "ohledně části dluhu ve výši 100.000,- Kč, která měla být žalovanou zaplacena do 5.7.1995, došlo k promlčení zástavního práva (které se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka), když promlčecí doba zajištěné pohledávky skončila dne 6.7.1999 (podle ustanovení §397 obchodního zákoníku, neboť si účastníci pro svůj vztah "sjednali režim obchodního zákoníku" podle §262 obchodního zákoníku) a žaloba byla podána až dne 30.12.1999, a že ohledně zbývajícího dluhu ve výši 150.000,- Kč skončila promlčecí doba uplynutím čtyř let (§397 obchodního zákoníku) dnem 31.12.1999, tedy ještě před podáním žaloby dne 30.12.1999. Žaloba je proto důvodná jen ohledně částky 150.000,- Kč.
K odvolání žalované (směřujícímu proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16.9.2008 č.j. 22 Co 154/2008-177 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 150.000,- Kč s 19% úrokem od 31.12.1995 do zaplacení s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobce může proti žalované domáhat toliko z výtěžku prodeje "zástavy, tj. domu č.p. 202 na stavební parcele č. 339, stavební parcely č. 339 - zastavěná plocha a parcely č. 2989 - zahrada, zapsaných na LV č. 268 pro k.ú. Čistá u Litomyšle", a že žalobci uložil, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení 121.901,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Jandy, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 41.848,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Jandy. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho závěrem, že nárok žalobce na uspokojení ze zástavy je nutné posoudit podle ustanovení §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Při právním posouzení věci odvolací soud dovodil, že smlouvy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, které nebyly upraveny v části třetí obchodního zákoníku a které byly jako smluvní typ obsaženy v občanském zákoníku (a tedy také smlouvy o půjčce), se řídily pouze ustanoveními občanského zákoníku a že podle právního názoru obsaženého v "rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1224/2005" se právo na plnění ze smlouvy o půjčce ve smyslu ustanovení §657 občanského zákoníku uzavřené mezi podnikateli a podléhající "režimu" ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 promlčovalo v tříleté promlčecí době podle §101 občanského zákoníku. Protože režimu občanského zákoníku byly v době do 31.12.2000 "podřízeny nejen půjčky mezi podnikatelem a nepodnikatelem, případně mezi nepodnikateli, ale i mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti", řídí se smlouva o půjčce sjednaná mezi účastníky nikoliv obchodním zákoníkem, ale ustanoveními občanského zákoníku; pohledávky ze smlouvy o půjčce se proto promlčují i ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti v tříleté (a nikoliv čtyřleté) době. Žalovaná měla částku 150.000,- Kč zaplatit do 30.12.1995, promlčecí doba zajištěné pohledávky (i zástavního práva) uplynula dnem 31.12.1998 a žaloba byla podána až dne 30.12.1999 po uplynutí promlčecí lhůty k uplatnění práva; žalobce tedy nemůže být z důvodu vznesené námitky promlčení úspěšný ani co do 150.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že účastníkům, kteří nejsou osobami uvedenými v ustanovení §261 odst.1 a 2 obchodního zákoníku, "nic nebránilo", aby si podle ustanovení §262 odst.1 obchodního zákoníku "sjednali režim obchodního zákoníku i pro smlouvu, která by se podle §261 obchodního zákoníku řídila zákoníkem občanským". Soudy podle názoru žalobce dále chybně posoudily "charakter samotné smlouvy", neboť se "nejedná o smlouvu o půjčce, ale o smlouvu o úvěru"; z obsahu smlouvy je totiž zřejmé, že "úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o úvěru", když "v záhlaví je uvedeno, že je smlouva uzavírána podle §497 a násl. OZ č. 513/91 Sb., je zde sjednán závazek poskytnout peněžní prostředky do určité částky, závazek vrátit prostředky a zaplatit úroky, smlouva definuje účel užití těchto prostředků v oblasti podnikání žalované, v odst. 6 smlouvy je sankciováno případné použití prostředků na jiný než dohodnutý účel a je zde i sankce za nedoplnění případného dozajištění úvěru", a že smlouva "také vzniká samotným uzavřením smlouvy a ne až předáním peněžních prostředků". Pohledávka žalobce tedy nemůže být promlčena, neboť pro ni platí čtyřletá promlčecí doba. Žalobce dále namítl, že k projednání věci jsou věcně příslušné v prvním stupni krajské soudy, a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce buď jako zjevně bezdůvodné odmítl nebo zamítl. Odmítla jako účelový názor žalobce, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru a nikoliv o půjčce, a poukazuje v tomto směru zejména na to, že žalobce ve své výpovědi před soudem prvního stupně a "jím navržení svědci" M. G. a JUDr. B. G. hovoří pouze a jen o smlouvě o půjčce a že také v žalobě popisuje žalobce skutkový děj tak, že "na základě smlouvy o půjčce poskytl žalované částku 250.000,- Kč". Z výpovědí žalobce a svědků a z listinných důkazů "zcela jednoznačně vyplývá, že vůlí žalobce bylo uzavřít s žalovanou smlouvu o půjčce a nikoli smlouvu o úvěru".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel v tomto směru nezpochybňuje), že žalobce dne 5.12.1994 předal žalované částku 250.000,- Kč oproti poskytnutí "záruky - zlatých šperků žalovanou do doby než bude uzavřena zástavní smlouva" a že v následujících dnech došlo k vyhotovení smlouvy označené jako "smlouva o půjčce", která nebyla datována a která byla sepsána dne 7.12.1994, a zástavní smlouvy ze dne 7.12.1994, které byly obě podepsány účastníky dne 14.12.1994. Splatnost pohledávky byla ve smlouvě dohodnuta ohledně částky 100.000,- Kč do 5.7.1995 a u zbývajících 150.000,- Kč do 30.12.1995. Pohledávka byla zajištěna zástavním právem, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 7.12.2005, které bylo vloženo do katastru nemovitostí s tím, že účinky vkladu vznikly dnem 16.12.2004.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998, řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy obou stupňů - ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Vzhledem k tomu, že se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nemůže nastat promlčení zástavního práva, dokud nedošlo k promlčení zajištěné pohledávky.
Podle ustanovení §657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou; znamená to především, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale vždy teprve skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Pro smlouvu o půjčce není předepsána (pod sankcí neplatnosti) písemná forma. Smlouvu o půjčce je třeba odlišovat od smlouvy o úvěru (§497 obchodního zákoníku), která má konsenzuální povahu. Věřitel se jí zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne (po účinnosti smlouvy) jemu nebo v jeho prospěch určité peněžní prostředky, které se dlužník zavazuje vrátit spolu s úroky. Na rozdíl od smlouvy o půjčce, která vzniká "reálným" předáním předmětu půjčky dlužníku, ke smlouvě o úvěru dojde, jakmile je účinně uzavřena.
Oproti právnímu závěru soudů, že žalobce poskytl žalobkyni částku 250.000,- Kč jako půjčku, postavil žalobce (teprve v dovolání) svůj právní názor, podle kterého se jedná – s ohledem na obsah smlouvy označené jako "smlouva o půjčce" - o smlouvu o úvěru. I když obsah smlouvy opravdu nasvědčuje tomu, že podle jejího předmětu se jednalo o poskytnutí úvěru, musí být vzato v úvahu, že - jak bylo za řízení před soudy zjištěno - k předání peněz žalované nedošlo ani při vyhotovení smlouvy (dne 7.12.1994), ani při podpisu smlouvy (dne 14.12.1994), ale již dne 5.12.1994, kdy žalobce, jak je zřejmé z výdajového pokladního dokladu ze dne 5.12.1994 a z výpovědi svědka M. G., peníze předal žalované oproti poskytnutí "záruky - zlatých šperků žalovanou do doby než bude uzavřena zástavní smlouva". Právním důvodem pro předání částky 250.000,- Kč žalované tedy nemohla být smlouva označená jako "smlouva o půjčce", neboť na základě této smlouvy, vytvořené dne 7.12.1994 a podepsané dne 14.12.1994, nevznikl (a ani nemohl vzniknout) závazek z úvěru, který by spočíval v povinnosti věřitele poskytnout v budoucnu (nikoliv před uzavřením smlouvy) ve prospěch dlužníka peněžité prostředky do určité výše. Skutečným důvodem pro vznik žalobcovy pohledávky proti žalované byla dohoda, která vedla k odevzdání peněžitých prostředků žalované již dne 5.12.1994, a soudy obou stupňů nepochybily, když tuto pohledávku s přihlédnutím k výsledkům dokazování považovaly za půjčku.
Promlčecí doba ohledně pohledávky z půjčky trvá tři roky a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 občanského zákoníku). Podle ustálené judikatury soudů se u půjčky poskytnuté do 31.12.2000 promlčení vždy řídilo občanským zákoníkem, a to i v případě, že její účastníci byli podnikateli a k půjčce došlo při jejich podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9. 2007 sp. zn. 29 Cdo 1224/2005, které bylo uveřejněno pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008). Odvolací soud proto správně dovodil, že žalobcův nárok na uspokojení ze zástavy je promlčen.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 16.400,- Kč (srov. §3 odst. 1, bod 4, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. ;618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 16.700,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovanou zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. za řízení neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 16.700,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu