ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3338.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3338/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. M., zastoupeného, proti žalovanému J., a.s. (dříve T. a. s.), zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 1035/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006 č. j. 49 Co 281/2004-148, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 8. 2001 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť jeho pracovní místo se „z důvodu racionalizace výroby a zvýšení efektivnosti práce ruší“.
Dopisem ze dne 27. 8. 2001 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť jeho pracovní místo se „z důvodu racionalizace výroby a zvýšení efektivnosti práce ruší“.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 19. 12. 2001 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval jako „energetik, ekolog, vodohospodář“. Jedná se o funkci, kterou u žalovaného vykonával pouze on a není tedy okruh zaměstnanců mezi nimiž by byl zaměstnavatel oprávněn na základě svého uvážení určit zaměstnance, kterého považuje za nadbytečného. Jeho nadbytečnost ostatně ani nebyla dána, neboť bylo povinností žalovaného zabezpečit vykonávání funkce vodohospodáře a je vyloučeno, aby tuto práci fakticky vykonával zaměstnanec, kterému chybí odborná kvalifikace podle vyhlášky č. 42/1976 Sb. Kromě toho se podle názoru žalobce jedná o „zastřené hromadné propouštění“, neboť nebyl dodržen postup podle ustanovení §52 zák. práce, a písemnou výpověď podepsala osoba, která k tomuto pracovněprávnímu úkonu za zaměstnavatele není oprávněna.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. 5. 2002 č. j. 7 C 1035/2001-54 žalobu o určení neplatnosti výpovědi ze dne 27. 8. 2001 zamítl, řízení o určení neplatnosti výpovědi ze dne 26. 7. 2001 zastavil a rozhodl, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává“. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď ze dne 27. 8. 2001 „splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákoníkem práce“, zejména byla podepsána vedoucím zaměstnancem, který byl od 1. 4. 2001 pověřen předsedou představenstva řízením závodu R. Předloženými důkazy bylo podle názoru soudu prvního stupně „jednoznačně prokázáno, že žalovaný rozhodl o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, v důsledku tohoto rozhodnutí bylo pracovní místo žalobce zrušeno a jeho pracovní náplň byla rozdělena mezi ostatní zaměstnance daného úseku“. Námitka žalobce, že vykonával rovněž funkci vodohospodáře, pro kterou neměl žádný jiný zaměstnanec příslušnou kvalifikaci, podle názoru soudu prvního stupně neobstojí, „neboť je výlučně věcí žalovaného, jakým způsobem ve svém podniku zajistí dodržování veřejnoprávních předpisů a pro posouzení platnosti výpovědi je toto irelevantní“. Otázka posouzení, zda se jednalo o tzv. hromadné propouštění, nemá vliv na posouzení platnosti výpovědi, ale pouze na stanovení okamžiku ukončení pracovního poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2003 č. j. 49 Co 181/2002-74 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve věci samé přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že „výpověď byla podepsána oprávněnou osobou ing. K. M.“, že „žalovaný splnil podmínky stanovené v §52 zákoníku práce ve vztahu k hromadnému propouštění“ a že ani případné nesplnění těchto podmínek „zákoník práce nesankcionuje neplatností výpovědi z pracovního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu rovněž je „nepochybné, že o organizační změně, která se stala důvodem výpovědi, bylo rozhodnuto dříve, než žalovaný k výpovědi dopisem ze dne 27. 8. 2001 přistoupil“, a proto nelze souhlasit s argumentací žalobce, že organizační změna byla teprve důsledkem výpovědi z pracovního poměru. Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že se řádně nevypořádal s další námitkou žalobce, že k organizační změně fakticky nedošlo, protože práci, kterou žalobce vykonával, vykonává jiný zaměstnanec. Pro posouzení platnosti výpovědi není podle názoru odvolacího soudu rozhodné, zda žalovaný porušil veřejnoprávní předpisy či nikoli, rozhodné je, zda se zaměstnanec stal skutečně nadbytečným v důsledku organizační změny. „O nadbytečnosti zaměstnance je možno hovořit za situace, je-li zrušeno jeho pracovní místo v rozsahu celé pracovní náplně, nebo její převážné části“. Bylo proto zapotřebí zabývat se tím, v jakém rozsahu žalobce funkci vodohospodáře vykonával a jakou část představovaly činnosti, které byly v rámci organizačních změn zrušeny. Odvolací soud rovněž vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval správně, jestliže žalobce v souladu s §118a odst. 4 o.s.ř. nepoučil o povinnosti řádně konkretizovat návrhy na doplnění řízení, a uložil soudu prvního stupně, aby se „znovu zabýval námitkou žalobce, že se v důsledku organizačních změn nestal nadbytečným“ a „námitkou, že k organizační změně u žalovaného nedošlo“.
Okresní soud ve Vyškově poté rozsudkem ze dne 13. 5. 2004 č. j. 7C 1035/2001-118 žalobu (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) na určení neplatnosti výpovědi a na určení, že pracovní poměr žalobce k žalovanému nadále trvá, zamítl, žalobci uložil, aby zaplatil „České republice do pokladny Okresního soudu ve Vyškově na soudním poplatku částku 1000,- Kč“ a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 10 016,- Kč k rukám JUDr. V. M.“. Ve věci samé dospěl k závěru, že v důsledku rozhodnutí o organizačních změnách bylo pracovní místo žalobce zrušeno a jeho pracovní náplň „převzal v celém rozsahu ke své stávající náplni M. Š., dříve mistr, nyní energetik, ekolog a vedoucí střediska energetiky“. K námitce žalobce, že u žalovaného v rámci své pracovní náplně vykonával rovněž funkci vodohospodáře, pro kterou neměl žádný jiný zaměstnanec příslušnou kvalifikaci a jejíž nezbytnost stanoví předpisy veřejného práva, soud prvního stupně uvedl, že „je výlučně věcí žalovaného, jakým způsobem ve svém podniku zajistí dodržování veřejnoprávních předpisů a pro posouzení platnosti výpovědi je toto irelevantní“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 4. 2006 č. j. 49 Co 281/2004-148 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 032,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že rozhodnutím ředitele závodu č. 2/2001 bylo prokázáno, že u žalovaného bylo zrušeno celkem 18 pracovních míst, mezi nimi pracovní místo „vedoucí technik-energetik“ zastávané žalobcem, a to „nejpozději po uplynutí výpovědní lhůty“. Dostatečnou oporu má rovněž skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že došlo ke kumulaci funkcí mistra energobloku, zastávané dosud M. Š., a vedoucího technika, energetika, vodohospodáře, ekologa zastávané žalobcem. Nadbytečnost v důsledku realizace rozhodnutí o organizačních změnách ze dne 29. 6. 2001 nelze podle názoru odvolacího soudu úspěšně zpochybňovat tím, že žalovaný neměl k výkonu funkce vodohospodáře jiného zaměstnance, než žalobce, který by splňoval k tomu nezbytné kvalifikační předpoklady stanovené právními předpisy. „Je totiž čistě vnitřní záležitostí zaměstnavatele, jakým způsobem ve svých podmínkách zajistí výkon činností vyžadovaný veřejnoprávními předpisy“. Organizační opatření v tomto směru přijatá proto soud „není oprávněn v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru přezkoumávat, a ze samotného případného porušení veřejnoprávních předpisů nemůže vyvozovat důsledky pro platnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru“. Námitka žalobce podle názoru odvolacího soudu nemůže obstát ani s přihlédnutím k tomu, jaký rozsah pracovní náplně žalobce ve zrušené funkci představovaly v poměru k ostatním činnostem činnosti vodohospodáře. „Nelze totiž přehlédnout“, že činnosti vodohospodáře představovaly jen asi 10% veškerých činností, které do pracovní náplně žalobce náležely. Za těchto okolností „výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce lze použít i v případě, kdy sice nebyly zrušeny veškeré pracovní činnosti zaměstnance, ale zaměstnavatel nepotřebuje práce dosud zaměstnancem vykonávané v původním rozsahu, protože podstatná část pracovní náplně tohoto zaměstnance by v důsledku přijatého organizačního opatření odpadla“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že bylo-li v řízení prokázáno, že po přijetí organizačního opatření došlo ke kumulaci funkcí mistra kotelen zastávané M. Š. a funkce vedoucího technika, energetika, vodohospodáře, ekologa zastávané dovolatelem, tak je skutečností, že konkrétně k výkonu funkce vodohospodáře byla vyžadována zvláštní kvalifikace podle právních předpisů upravujících hospodaření s vodami (zákon č. 130/1974 Sb. o státní správě ve vodním hospodářství, vyhláška č. 42/1976 Sb. o vodohospodářích). M. Š. však tyto kvalifikační předpoklady ke dni nastoupení účinků výpovědi nesplňoval. Jestliže soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z právního názoru, že je čistě vnitřní záležitostí zaměstnavatele, jakým způsobem zajistí činnosti, k jejichž výkonu právní předpisy předepisovaly splnění zvláštních kvalifikačních předpokladů, je tento názor nesprávný, neboť podle názoru dovolatele „výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce není dán v případě, že organizační změny prováděné zaměstnavatelem spočívají v porušení či obcházení právních předpisů, a mezi takovým protiprávním jednáním zaměstnavatele a tvrzenou nadbytečností zaměstnance je bezprostřední příčinný vztah“. Zvýšení efektivnosti práce „je dosahováno ze strany zaměstnavatele nekalými prostředky“, a „jen díky tomu, že zaměstnavatel zvláštní právní předpisy porušil, mohl prohlásit dovolatele za nadbytečného“. „Mezi závěrem žalovaného o nadbytečnosti dovolatele a protiprávním jednáním žalovaného je přímý příčinný vztah“. Dovolatel zdůraznil, že „zákonodárce zcela jistě neměl v úmyslu podřadit pod pojem zvýšení efektivnosti práce organizační opatření, která ekonomického efektu dosahují porušováním právních předpisů“. Argument odvolacího soudu, že činnosti vodohospodáře představovaly pouze asi 10% veškerých činností, které do pracovní náplně dovolatele náležely – byť „uváděný percentuální poměr je podhodnocen“ – není významný, neboť „ve skutečnosti vůbec nehraje roli, jakou část pracovní náplně dovolatele tvořily tyto činnosti – podstatné je, že k nim zaměstnanec žalovaného, který je následně vykonával a vykonávat musel, nebyl způsobilý“. Nelze totiž kupříkladu osobu bez řidičského průkazu pověřit řízením motorového vozidla, byť by v její pracovní náplni řízení vozidel bylo zastoupeno jen jedním procentem. Stejně tak nemá relevanci možný argument, že zvláštní právní předpisy, na které dovolatel odkazuje, později pozbyly platnosti. To totiž nic nemění na skutečnosti, že v době podání výpovědi, i v době, kdy nastaly její účinky, příslušné právní předpisy platily. Za tohoto stavu, jestliže byl dovolatel jedinou osobou, která mohla určitou činnost vykonávat, a zároveň žalovaný tuto činnost musel mít zajištěnu, nemohl být žalobce nadbytečný. Chybný je rovněž názor odvolacího soudu, že vázání účinků organizačního opatření na uplynutí výpovědní doby je v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Jestliže se totiž naváží účinky organizačních změn na běh výpovědní lhůty, ztrácí se vztah mezi organizačními změnami, jako příčinou, a nadbytečností (a výpovědí), jako jejich důsledkem. Má-li se stát zaměstnanec nadbytečným uplynutím výpovědní lhůty, pak, bude-li v pracovní neschopnosti, stane se nadbytečným později úměrně pozastavení výpovědní lhůty. „To je podle mínění dovolatele absurdní závěr, který v soudní judikatuře oporu nemá“. Vzhledem k tomu naopak platí, že, „má-li být splněna podmínka příčinné souvislosti mezi organizačními změnami a nadbytečností zaměstnance, k tomu aby vůbec mohla být dána zaměstnanci výpověď podle §46 odst. 1 písm. c), musí být již před podáním výpovědi vyjasněno, odkdy již práce zaměstnance není třeba. Není možné, aby se až v závislosti na běhu výpovědní lhůty dovozovala účinnost organizačních změn, a už vůbec není možné, aby zaměstnavatel přiděloval zaměstnanci práci i poté, co již měl být zaměstnanec podle organizačního rozhodnutí zaměstnavatele nadbytečným“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 28.4.2006), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 13.5.2004 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně v obou svých rozhodnutích rozhodl stejně (žalobu zamítl). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci posuzovaly soudy - mimo jiné - právní otázku, zda z hlediska příčinné souvislosti mezi rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně a nadbytečností zaměstnance je dostačující vázat účinnost rozhodnutí o organizační změně na časový údaj vyjádřený slovy „nejpozději po uplynutí výpovědní lhůty“. Tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu vycházející z názoru, že, má-li být rozhodnutí o organizační změně skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč 1999, pod č. 54, na který odvolací soud výslovně odkazuje). Je mimo pochybnost, že uvedený závěr platí nejen pro rozhodnutí o organizační změně, jehož účinnost je vyjádřena pevným datem, nýbrž i pro ta rozhodnutí, kde je – jako je tomu v projednávané věci – účinnost vyjádřena způsobem nevzbuzujícím pochybnost vazbou na uplynutí výpovědní doby; z hlediska posouzení této právní otázky proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není.
Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí řešil otázku, jaký význam má z hlediska existence výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce skutečnost, že rozhodnutím o organizační změně je zrušeno pracovní místo, pro jehož výkon je zapotřebí splnění kvalifikačních předpokladů stanovených právními předpisy, za situace, kdy zaměstnavatel nemá k dispozici jiného zaměstnance, který by tyto kvalifikační předpoklady splňoval. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu beze zbytku a ve všech souvislostech vyřešena, a proto napadený rozsudek představuje z pohledu této právní otázky rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 27. 8. 2001 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.3.2002, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zaměstnanec nemusí být vždy pro zaměstnavatele nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „stane-li se pracovník nadbytečným“). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi. Pracovní poměr podle podané výpovědi však nesmí skončit dříve, než nastala účinnost rozhodnutých organizačních změn (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise soudní rozhledy č. 11/1999, str. 374).
V posuzované věci bylo přijato rozhodnutí ze dne 27.7.2001 č. 2/2001, jímž se ruší „jako nadbytečná“ – kromě jiných – též pracovní místo žalobce - „vedoucí technik – energetik, vodohospodář, ekolog“, a toto rozhodnutí učinil „Ing. K. M. pověřený řízením závodu 01“. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, byl žalovaný povinen k zajišťování odborného hospodaření s vodou a čištění odpadních vod určit kvalifikované osoby (vodohospodář), a že tato jeho povinnost trvala ještě po skončení pracovního poměru žalobce dnem 30.11.2001 do 31.12.2001, než byl uvedený právní předpis zrušen [srov. §136 bod 3. zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)]. Jestliže by však mělo být přezkoumáváno, zda zaměstnanec, který v rámci kumulace pracovních činností přibral ke své dosavadní pracovní náplni rovněž funkci vodohospodáře, má rovněž kvalifikaci požadovanou ustanovením §7 vyhlášky č. 42/1976 Sb., o vodohospodářích, znamenalo by to – důsledně vzato – přezkoumávání „platnosti“ rozhodnutí o organizační změně, což je vzhledem k jeho povaze faktického úkonu vyloučeno.
Z těchto důvodů setrvává dovolací soud i nadále na stanovisku, že při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, soud v řízení podle ustanovení §64 zák. práce zkoumá, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn. Z hlediska posouzení existence předpokladů výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce není významné, zda po skončení pracovního poměru jiný zaměstnanec, který má v rámci kumulace funkcí převzít funkci po propuštěném zaměstnanci, bude splňovat pro tuto funkci předpoklady stanovené právními předpisy a zda zaměstnavatel bude z tohoto důvodu snášet případné sankce uložené státními orgány.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu