ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3406.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3406/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Y. U., zastoupené advokátem, proti žalované M. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 11 C 100/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2006, č.j. 16 Co 213/2006-125, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 4. 2005 (který byl žalobkyni doručen dne 28. 4. 2005) žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, neboť „se svým jednáním, a to navíc opakovaně, dopustila porušení pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně, která na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 4. 2002 pracovala u žalované jako pracovnice směnárny – pokladní, převzala dne „18. 3. t.r.“ upozornění na závažné porušení pracovní kázně, kterého se dopustila dne „7. 2. t.r.“, kdy „od klienta, v rámci své pracovní činnosti, nakoupila do pokladny směnárny 200 EUR, shledaných následně jako padělek“ (byla upozorněna na to, že „opakované porušení pracovní kázně, kterým takové jednání nepochybně je, neboť poškozuje dobré jméno společnosti jak u Č., tak u zákazníků, povede k výpovědi“), a že obdobně jednala také dne „5. 4. t.r.“, kdy „od zákazníka převzala bankovku nominální hodnoty 50 EUR kvalifikovanou potvrzením Č. ze dne 18. 4. t.r. jako padělek – stupeň nebezpečnosti 3, zdařilý“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že vytýkané převzetí falzifikátu bankovky, který byl Č. kvalifikován jako zdařilý se stupněm nebezpečnosti 3, nepovažuje za závažné porušení pracovní kázně, nehledě k tomu, že ve druhém případě není zcela jisté, zda bankovku převzala ona či jiná kolegyně; žalované nahradila veškerou škodu. Proto dopisem ze dne 23. 6. 2005 žalované oznámila, že s výpovědí nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání.
Okresní soud Olomouci rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č.j. 11 C 100/2005-92, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení žalované 6.484,50 Kč k rukám advokáta a „státu České republice na účet Okresního soudu v Olomouci“ 1.401,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně se jako pracovnice směnárny – pokladní dopustila závažného porušení pracovní kázně tím, že ve dvou případech v průběhu roku 2005 převzala od zákazníků padělky bankovek v hodnotě 200 EUR (hodnocený stupněm nebezpečnosti jako „nebezpečný“) a 50 EUR
(hodnocený stupněm nebezpečnosti jako „zdařilý“, tedy nejnižší). Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k tomu, že funkce pokladní vykonávaná žalobkyní zahrnovala nakládání s finančními prostředky, že její povinností bylo kontrolovat jejich pravost, že ze strany zaměstnavatele jí k tomu byly vytvořeny veškeré pracovní podmínky (odborný kurz, prostředky ke kontrole), že již v minulosti k obdobnému případu došlo, že žalobkyně opakovaně i v dalších případech měla „finanční nesrovnalosti“ ( „které uznala a zavázala se k jejich náhradě“) a že svým jednáním způsobila zaměstnavateli „finanční škodu“, kterou uhradila; s ohledem na skutečnost, že „právě zaměstnavatel zaměstnal žalobkyni do funkce pokladní“, po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u ní nadále trval.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2006, č.j. 16 Co 213/2006-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 27. 4. 2005 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.627,90 Kč k rukám advokáta a České republice „na účet“ Okresního soudu v Olomouci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 1.401,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem v tom směru, že žalobkyně jednáním vytýkaným jí ve výpovědi z pracovního poměru porušila pracovní kázeň, a to povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před vznikem škody podle ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Ohledně prvního z celkem dvou žalobkyni vytýkaných porušení pracovní kázně (spočívajícího v převzetí padělané bankovky 200 EUR od zákazníka dne 7. 2. 2005) však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že u tohoto skutku nebyla dodržena subjektivní prekluzívní lhůta dvou měsíců podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce (žalovaná se o tomto důvodu k výpovědi dověděla ze sdělení M. H. již dne 9. 2. 2005, přičemž výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena až dne 28. 4. 2005), a proto k tomuto v pořadí prvnímu porušení pracovní kázně přihlížel pouze při hodnocení osoby žalobkyně v rámci posouzení intenzity v pořadí druhého porušení pracovní kázně. Vycházeje dále z toho, že ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou a že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně se převzetím padělané bankovky 50 EUR dne 5. 4. 2005 dopustila závažného porušení pracovní kázně; soudu prvního stupně vytkl, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nevyhodnotil řádně (jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti) podstatné okolnosti projednávaného případu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uvedené jednání vytýkané žalobkyni (převzetí padělané bankovky 50 EUR) je nutno hodnotit nikoliv jako závažné, ale pouze jako méně závažné porušení pracovní kázně, kdy po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně nadále pokračoval, a že tedy v posuzované věci nedošlo k naplnění podmínek pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně ani pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně sice na jedné straně shodně se soudem prvního stupně zohlednil skutečnost, že žalobkyně, která pracovala ve funkci pokladní (takže součástí její pracovní náplně byla manipulace s finančními prostředky, včetně povinnosti kontrolovat jejich pravost), tento padělek přijala, a to přesto, že absolvovala odborný kurz (týkající se rozpoznávání platidel podezřelých z padělání nebo pozměňování) a že její pracoviště bylo vybaveno odpovídajícími prostředky ke kontrole pravosti bankovek, dále skutečnost, že kdyby věnovala náležitou pozornost plnění svých pracovních povinností, musela tento padělek rozpoznat (padělek hodnocený třetím stupněm nebezpečnosti lze rozpoznat i pouhým pohledem), jakož i to, že se obdobného prohřešku v blízké časové souvislosti dopustila podruhé, na druhé straně však - v rámci hodnocení míry zavinění a charakteru porušení konkrétních povinností žalobkyně – zdůraznil, že žalobkyně se nedopustila vytýkaného porušení pracovní kázně úmyslně, nýbrž toliko z nedbalosti, a že „svým charakterem šlo o její nepozornost při kontrole přijímaných finančních prostředků“; za významný považoval také následný postoj žalobkyně, která v obou případech uznala svou odpovědnost a vzniklou škodu žalované uhradila. Soudem prvního stupně uvažované „další finanční nesrovnalosti“ za porušení pracovní kázně nepovažoval, neboť se jednalo vždy o schodek na svěřených hodnotách, který sám o sobě za porušení pracovní kázně považovat nelze; nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně v minulosti v dalších případech porušovala pracovní kázeň.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR k otázce výkladu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity v první řadě namítá, že žalobkyně byla k rozpoznání falešných bankovek zaměstnavatelem řádně proškolena, že absolvovala odborný kurz pořádaný Č. n. b. a při své práci měla k dispozici veškeré technické prostředky zabraňující přijetí falzifikátů (UV lampu, kartotéku platidel s jejich vyobrazením včetně ochranných prvků), že součástí její náplně byla manipulace s finančními prostředky, přičemž byla povinna kontrolovat jejich pravost, a že, kdyby věnovala náležitou pozornost plnění svých pracovních povinností, musela by padělky rozpoznat i jen pouhým pohledem. Zdůrazňuje, že žalobkyně se vytýkaného jednání v důsledku své nedbalosti dopustila opakovaně, a to poté, co ji „na závažné porušení pracovní kázně písemně upozornila“ v souvislosti s tím, že „dne 9. 2. 2005 převzala do pokladny bankovku v hodnotě 200 EUR a vyplatila za ni podle aktuálního kurzu částku 5.990,- Kč, ačkoliv se jednalo o padělek druhého stupně nebezpečí (tzv. nebezpečný)“. Dále namítá, že porušení pracovní kázně bylo žalobkyní zaviněno a bylo způsobeno její nedbalostí při plnění pracovních úkolů. Podle názoru žalované ani ze skutečnosti, že žalobkyně vzniklou přímou finanční škodu co do výše uznala a následně nahradila, nelze dovozovat, že nedošlo k závažnému porušení pracovní kázně. Vyslovuje dále názor, že „intenzitu porušení pracovní kázně je třeba posuzovat komplexně a nikoli pouhým přepočtem nominální hodnoty falešné bankovky na české koruny“, neboť „hodnota bankovky je naopak vedlejší“, a „rozhodující je, že byl přijat falsifikát, který byl nekvalitní a rozpoznatelný pouhým okem a pohmatem, a to zaměstnancem, který byl k rozpoznávání padělků bankovek na náklady zaměstnavatele řádně vyškolen a měl veškeré technické předpoklady takovému pochybení zabránit“; navíc žalobkyně se opakovaně a dlouhodobě dopouštěla při výkonu své pracovní činnosti pochybení spočívajících jednak v chybných vyúčtováních hotovosti v pokladně, jednak v předchozím přijetí falza bankovky 200 EUR. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se vůbec nezabýval tím, že opakované porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně způsobilo žalované nejen přímé finanční škody, ale též škody následné, jež spočívají zejména v poškození dobrého jména žalované a v opakovaných kontrolách ze strany státního dozoru nad obchodem s valutami. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Zdůrazňuje, že se stala obětí podvodu, že škodu uznala a uhradila. Je přesvědčena, že být obětí podvodu neznamená porušení pracovní kázně takové intenzity, jakou zákonodárce předpokládal pro označení „závažné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může přihlížet jen k těm důvodům, které dovolatel v dovolání označil; přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 27. 4. 2005, doručeným žalobkyni dne 28. 4. 2005 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 4. 2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Odvolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že „nedošlo k naplnění podmínek pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně ani pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně“.
Podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit, že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce [stejně jako ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] - jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku již soud prvního stupně i odvolací soud a jak zdůrazňuje v dovolání také žalovaná - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Žalovaná v dovolání v první řadě namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně rozhodného pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, když náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro její posouzení.
Při zkoumání, jaké intenzity dosáhlo porušení pracovní kázně uvedené v dopise žalované doručeném žalobkyni dne 28. 4. 2005 (spočívající v tom, že žalobkyně dne 5. 4. 2005 „od zákazníka převzala bankovku nominální hodnoty 50 EUR kvalifikovanou potvrzením Č. ze dne 18. 4. t.r. jako padělek – stupeň nebezpečnosti 3, zdařilý“) odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. I když odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zvážil pracovní zařazení žalobkyně, její kvalifikaci (řádné proškolení), vybavení pracoviště i to, že se obdobného prohřešku v blízké časové souvislosti dopustila podruhé, důvodně akcentoval, že žalobkyně se nedopustila vytýkaného porušení pracovní kázně úmyslně, nýbrž toliko z nedbalosti, a že svým charakterem šlo pouze o její „nepozornost při kontrole přijímaných finančních prostředků“; za významný považoval také následný postoj žalobkyně, která „v obou případech“ uznala svou odpovědnost a vzniklou škodu žalované nahradila. Soudem prvního stupně uvažované „další finanční nesrovnalosti“ za porušení pracovní kázně nepovažoval, neboť se jednalo vždy o schodek na svěřených hodnotách, který sám o sobě za porušení pracovní kázně považovat nelze; nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně v minulosti v dalších případech porušovala pracovní kázeň.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, tak lze úvahu odvolacího soudu ve vztahu k porušení pracovní kázně vytýkanému žalobkyni ve výpovědi z pracovního poměru považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud vzal v úvahu osobu žalobkyně, míru jejího zavinění na posuzovaném porušení pracovní kázně, situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, jakož i důsledky tohoto porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že porušení pracovní kázně popsané v posuzované výpovědi z pracovního poměru hodnotil „nikoliv jako závažné, ale pouze jako méně závažné porušení pracovní kázně, kdy po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně nadále pokračoval“.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud měl při posuzování intenzity porušení pracovní kázně jednáním uvedeným ve výpovědi přihlédnout k okolnostem případu uvažovaným soudem prvního stupně, přehlíží, že odvolací soud k těmto okolnostem přihlížel. Dovozuje-li dále, že „intenzitu porušení pracovní kázně je třeba posuzovat komplexně a nikoli pouhým přepočtem nominální hodnoty falešné bankovky na české koruny“, neboť „hodnota bankovky je naopak vedlejší“, že „rozhodující je, že byl přijat falsifikát, který byl nekvalitní a rozpoznatelný pouhým okem a pohmatem, a to zaměstnancem, který byl k rozpoznávání padělků bankovek na náklady zaměstnavatele řádně vyškolen a měl veškeré technické předpoklady takovému pochybení zabránit“, a že porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně způsobilo žalované nejen přímé finanční škody, ale též škody následné, jež spočívají zejména v poškození dobrého jména žalované a v opakovaných kontrolách ze strany státního dozoru nad obchodem s valutami, polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ač – jak shora uvedeno – odvolacím soudem uvažovaná hlediska jsou vzhledem k okolnostem případu úplná a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila; zároveň pomíjí, že jedině soud je ten, kdo je povolán, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Dovolatelka dále namítá, že žalobkyně se vytýkaného jednání v důsledku své nedbalosti dopustila opakovaně, a to poté, co ji „na závažné porušení pracovní kázně písemně upozornila“ v souvislosti s tím, že „dne 9. 2. 2005 převzala do pokladny bankovku v hodnotě 200 EUR a vyplatila za ni podle aktuálního kurzu částku 5.990,- Kč, ačkoliv se jednalo o padělek druhého stupně nebezpečí (tzv. nebezpečný)“.
Podle ustálené judikatury – jak uvedeno výše - se o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Zaměstnavatel přitom musí zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.
V projednávané věci žalovaná před dáním předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2005 (z důvodu jednání žalobkyně, spočívajícího v tom, že „5. 4. t.r. od zákazníka převzala bankovku nominální hodnoty 50 EUR kvalifikovanou potvrzením Č. ze dne 18. 4. t.r. jako padělek – stupeň nebezpečnosti 3, zdařilý“, které odvolací soud správně zhodnotil jako méně závažné porušení pracovní kázně) v dopise doručeném žalobkyni dne 18. 3. 2005, na který odkazuje ve výpovědi z pracovního poměru, vytkla žalobkyni „závažné porušení pracovní kázně“ v jednom konkrétně vymezeném případě (že dne 7. 2. 2005 nakoupila od klienta 200 EUR shledaných následně jako padělek) a současně žalobkyni upozornila na to, že „opakované porušení pracovní kázně povede k výpovědi“.
Vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo vytýkáno porušení pracovní kázně pouze ve dvou případech (tj. že dne „7. 2. t.r. od klienta, v rámci své pracovní činnosti, nakoupila do pokladny směnárny 200 EUR, shledaných následně jako padělek“, což bylo obsahem upozornění na porušení pracovní kázně ze dne 18. 3. 2005, a že obdobně jednala také dne „5. 4. t.r.“, kdy „od zákazníka převzala bankovku nominální hodnoty 50 EUR kvalifikovanou potvrzením Č. ze dne 18. 4. t.r. jako padělek – stupeň nebezpečnosti 3, zdařilý“), nelze již z toho důvodu dovodit existenci soustavného méně závažného porušování pracovní kázně pro výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3. 750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 větu druhé o.s.ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 770,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu