ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3433.2008.1; ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3434.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3433/2008
sp. zn. 21 Cdo 3434/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhMr. I. J. , zastoupené Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 16, proti žalovanému P. N. , zastoupenému Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, J. Skupy č. 1639/21, o určení neplatnosti veřejné dražby a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 14/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2005, č.j. 57 Co 264/2005-157, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2007, č.j. 57 Co 22/2007-248, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2005, č. j. 57 Co 264/2005-157, se zamítá .
II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. října 2007, č. j. 57 Co 22/2007-248, o náhradě nákladů řízení se odmítá;
v dalším se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 9.1. 2003 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „není přípustný prodej zástavy ve veřejné dražbě prováděné podle prohlášení žalovaného ze dne 6. 6. 2002, učiněné do notářského zápisu
sp.zn. Nz 505/2002 před JUDr. Josefem Kawulokem, notářem v Ostravě, tj. nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 383 pro katastrální území Radvanice jako dům č. p. 743 na pozemku parcele č. 2803/2, zastavěná plocha a nádvoří a pozemky parcela č. 2803/1 zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. 2803/2 zastavěná plocha a nádvoří, pro pohledávku žalovaného v celkové výši 750.000,- Kč s příslušenstvím“;
že popsané nemovitosti „nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným smlouvou V2 670/1996 ze dne 19. 2. 1996 ve prospěch žalovaného pro pohledávku ve výši 650.000,- Kč“. Uvedla,
že „dne 11. 12. 2002 jí byla doručena dražební vyhláška dle §43 zák. č. 26/2000 Sb.“;
že „předmětem dražby je soubor nemovitostí“; že „dražbu navrhl žalovaný pro pohledávku 750.000,- Kč s přísl.“; že „dražba je nepřípustná“; že „usnesením ze dne 20. 11. 2002,
č.j. 55 Nc 5/2002-5, nařídil Okresní soud v Ostravě předběžným opatřením P. N. zdržet se podání návrhu na provedení nedobrovolné dražby předmětných nemovitostí“;
že „žalovaný není oprávněn podat návrh na provedení nedobrovolné dražby pro pohledávku vůči žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 2. 1996“; že „žalovaný nesplnil podmínky ustanovení §36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb.“, neboť „prohlášení žalovaného bylo učiněno v rozporu se skutečným stavem“; že „žalovaný nemá vůči ní pohledávku
ve výši 650.000,- Kč“; že „částku 650.000,- Kč jako půjčku nikdy nepřevzala“; že „žalovaný ji pouze požádal, aby částku 450.000,- Kč předala osobě jednající za firmu HUSKY s.r.o. s tím, že částku 200.000,- Kč jim sám předal již dříve“; že „ona si žádné peníze nepůjčovala“; že „smlouvu o půjčce ze dne 20. 2. 1996 a kvitanci na částku 650.000,- Kč nechal žalovaný připravit jako předstíraný právní úkon“; že „naivně věřila, že se jedná jen o krátkodobou půjčku a že za svou službu, tj. poskytnutí zástavy na krátkou dobu jen do 15. 3. 1996,
dostane odměnu“; že „smlouva o půjčce ze dne 20. 2. 1996 je neplatným právním úkonem
pro nedostatek vážnosti projevu vůle“; že „zástavní smlouva ze dne 19. 2. 1996 je neplatná“
a „zástavní právo nevzniklo“; že, „i kdyby soud neuznal její námitky ohledně neplatnosti zástavní smlouvy, pak by dražba nebyla přípustná ohledně částky přesahující skutečnou pohledávku žalovaného zajištěnou zástavním právem“; že „tato pohledávka by musela vycházet z částky 450.000,- Kč, kterou skutečně převzala“; že „pohledávka ze smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč podle smlouvy o půjčce ze dne 20. 2. 1996, není zajištěna zástavním právem, protože smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky zajištěné zástavním právem“; že jí vznikla pohledávka vůči žalovanému ve výši 540.000,- Kč, neboť „žalovaný užíval její nemovitosti od 11/1997 do 3/2003, aniž by mu svědčil právní důvod“,
a že „žalovaný na její úkor získal bezdůvodné obohacení ve výši nejméně 10.000,- Kč měsíčně“; že „žalovaný jí způsobil škodu tím, že se vůči ní dopustil protiprávního jednání“, když „ji přinutil odstěhovat se z jejího domu č. p. 743 v Ostravě, za což byl již pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 72 T 234/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 856/2003“; že „v důsledku protiprávního jednání žalovaného musela vynaložit náklady na zajištění náhradního ubytování
ve výši 74.801,- Kč, a to od 1. 12. 1997 do 6. 7. 1998 v Domově pro seniory Armády spásy v O. K., dále ve výši 13.080,- Kč a za nájem bytu ve vlastnictví OKD, a. s.
za dobu od 1. 7. 1998 do března 2003 ve výši celkem 61.721,- Kč“; že „má vůči žalovanému pohledávku ve výši 138.000,- Kč představující pravomocně přiznané náklady řízení
před soudy obou stupňů ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 38/96“; že „uvedené pohledávky uplatňuje k započtení“, přičemž „její pohledávky převyšují pohledávku vymáhanou žalovaným“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č. j. 84 C 14/2003-117, žalobu
o určení neplatnosti veřejné dražby a žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, zamítl a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 20.450,- Kč. Dospěl k závěru, že „žalovaný půjčil žalobkyni částku 650.000,- Kč splatnou do 20. 5. 1996“; že „žalobkyni byla předána částka 450.000,- Kč
a další částka 200.000,- Kč byla předána spol. HUSKY, s. r. o.“; že „ve smlouvě o půjčce byla současně sjednána i smluvní pokuta 100.000,- Kč pro případ, že půjčka nebude zaplacena
do 1. 6. 1996“; že „v návaznosti na smlouvu o půjčce žalobkyně půjčila celou částku
650.000,- Kč spol. HUSKY, s. r. o., o čemž byla sepsána smlouva o půjčce ze dne 21.2.1996“; že „zároveň byla vystavena spol. HUSKY, s. r. o. ve prospěch žalobkyně i směnka
na 650.000,- Kč“; že „smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem zástavní smlouvou ze dne 19. 2. 1996“;
že „smlouva o půjčce mezi žalobkyní a žalovaným platně vznikla, nejednalo se o simulovaný právní úkon“; že „žalobkyně si musela být vědoma následků učiněných právních úkonů“;
že „půjčku dosud nevrátila“; že „žalovaný podal návrh na provedení dražby dle §36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb.“; že „žalovaný učinil čestné prohlášení ve formě notářského zápisu,
že má vůči žalobkyni splatnou pohledávku, z níž není plněno a která je zajištěna zástavním právem“; že „zástavní smlouva mezi účastníky platně vznikla“; že „nemovitosti byly v zástavní smlouvě a jejím dodatku určitě specifikovány“; že „v řízení nebylo prokázáno,
že by došlo k zániku zástavního práva“; že „žaloba o určení nepřípustnosti prodeje zástavy
je nedůvodná“; dále že „žalobkyně byla vlastníkem předmětných nemovitostí i v období
od listopadu 1997 do března 2003“; že však „nebylo prokázáno, že by po uvedené období předmětné nemovitosti užíval žalovaný jako nájemce“, a proto „mu nemohlo
v této výši vzniknout ani bezdůvodné obohacení“; že „námitka započtení částky 540.000,- Kč není důvodná“; že „žalovaný byl pravomocně odsouzen pro trestný čin porušování domovní svobody a trestný čin vydírání“; že „v důsledku protiprávního jednání žalovaného
se žalobkyně musela odstěhovat“; že „v příčinné souvislosti s tím jí vznikly náklady
za ubytování v Domově pro seniory armády spásy, a poté v bytě OKD, který si musela pronajmout“; že „žalovaný vznesl námitku promlčení nároku ve výši 13.080,- Kč“;
že „žalobkyně se o výši škody dozvěděla nejpozději 6. 7. 1998“ a že „započtení v této části nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky“; že pokud jde o částku 61.721,- Kč, představující nájemné za užívání bytu OKD, je důvodná pouze částka 54.881,- Kč za období
7/1998-9/2002; že „žalovaný však vznesl námitku promlčení i ohledně této částky, a započtení proto nemohlo vyvolat právní účinky“; že „pohledávka je nadále zajištěna zástavním právem, neboť nedošlo k zániku zástavního práva zánikem pohledávky“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 12. 2005,
č. j. 57 Co 264/2005-157, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“ změnil tak,
že určil, že „prodej zástavy ve veřejné dražbě“ není „přípustný“ (výrok I.); „ve zbývající napadené části“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(výrok II.). Uvedl, že „dne 10.5.2005 nabyl účinnosti Nález Ústavního soudu ze dne 8.3.2005, publikovaný pod č. 181/2005, který zrušil ustanovení §36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb.“;
že „prodej zástavy nebyl do účinnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu realizován“,
a proto „je za dané právní situace vyloučeno, aby v něm bylo pokračováno“;
že „zde nejsou zákonné předpoklady pro realizaci dražby“; dále že „mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce“; že „dosavadní zjištění svědčí o výši reálného kontraktu 450.000,- Kč“; že „nebylo prokázáno, že by dalších 200.000,- Kč bylo předáno přímo firmě HUSKY, s. r. o. na pokyn žalobkyně“; že „mezi účastníky byla uzavřena platná zástavní smlouva“; že „nesouhlasí s názorem okresního soudu, že žalovanému pouze proto, že v době, kdy se považoval za vlastníka nemovitosti, tuto osobně neužíval, bezdůvodné obohacení nevzniklo“; že „žalovaný s nemovitostí nakládal jako s vlastní, pronajal ji další osobě, realizoval své vlastnické právo“; že „je nerozhodné, zda žalovaný nemovitosti další osobě
pronajal za úplatu či bezúplatně“; že „na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení podle §451 obč. zák., spočívajícím v plnění z neplatného úkonu“.
Proti výroku I. tohoto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá,
že „nález Ústavního soudu byl vydán až poté, kdy ve věci bylo rozhodnuto soudem prvního stupně“; že „odvolací soud pouze přezkoumává správnost rozhodnutí soudu prvního stupně“; že „vydáním nálezu Ústavního soudu nemohou být zrušeny všechny dražby provedené v souladu s ustanovením §36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb.“; že „nález Ústavního soudu nemůže působit retroaktivně na dražby zahájené před datem jeho vydání“; že „nedošlo k porušení žádného ustanovení zaručeného Listinou“ a že „Ústavní soud nepřípustně zasáhl
do zákonodárné pravomoci zákonodárných orgánů“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č.j. 84 C 14/2003-190,
zamítl žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a současně
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 28.746,- Kč k rukám její zástupkyně a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 36.235,50 Kč k rukám jeho zástupce. Dospěl k závěru, že „žalovaný žalobkyni fyzicky předal pouze částku 450.000,- Kč, a v tomto rozsahu nepochybně půjčka byla poskytnuta“;
že „žalobkyni vznikla povinnost vrátit ji ve lhůtě ve smlouvě uvedené“;
že, „jde-li o dalších 200.000,- Kč, nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný půjčil žalobkyni tuto částku“; že „nebylo prokázáno, že by existovala dohoda mezi účastníky, že tato částka
má být žalovaným přímo předána firmě HUSKY s. r. o.“, a „nebylo tedy prokázáno,
že by v tomto rozsahu mezi účastníky reálně půjčka vznikla“; že „na straně žalovaného
došlo k bezdůvodnému obohacení dle §451 obč.zák.“; že dle znaleckého posudku znalce
Ing. Balnara „činila obvyklá cena nájemného v období od listopadu 1997 do prosince 1999 13.000,- Kč a v období od ledna 2000 do dubna 2002 částku 15.000,- Kč“; že „žalobkyně uplatnila k započtení částku 10.000,- Kč měsíčně“ a že tuto částku lze považovat
za důvodnou; že „na to nemůže mít vliv ani výpověď svědka J. S., který uváděl,
že žalovanému platil částku 4.000,- Kč měsíčně za užívání jednoho patra a jeho bratr částku 3.500,- Kč za užívání dalšího patra“; že „takovéto nájemné bylo stanoveno s přihlédnutím k investicím svědka do nemovitosti“; že „pohledávka žalobkyně vůči žalovanému
ve výši 540.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení je proto důvodná“;
dále že „náklady za ubytování a nájem lze hodnotit jako škodu, která žalobkyni vznikla v důsledku protiprávního jednání žalovaného“; že „nejpozději v srpnu 2002 se do nemovitosti již nastěhovali nájemníci žalobkyně J. a v tomto období již celá nemovitost byla obyvatelná“; že „škoda, která žalobkyni v důsledku protiprávního jednání žalovaného mohla vzniknout, představuje částku 53.741,- Kč (po odečtení nájemného za období 9/2002
až 3/2003 ve výši 7.980,- Kč), a dále částku 13.080,- Kč za ubytování v Domově pro seniory“; že „vyčíslenou škodu by bylo možné přiznat žalobkyni jen za předpokladu, že by nevznášela další požadavky na finanční náhradu na zajištění bydlení“; že „žalobkyně požadovala současně bezdůvodné obohacení za dobu od listopadu 1997 do dubna 2002 za užívání předmětných nemovitostí, a to z důvodu, že nemohla užívat předmětné nemovitosti,
a tím si zajistit svou potřebu bydlení“, a že proto „nemohla za totéž období vzniknout žalobkyni škoda jako majetková újma za to, že musela za bydlení vynakládat nějaké částky“; že „požadavek na bezdůvodné obohacení již náklad na bydlení žalobkyně zahrnuje
a nelze žalobkyni přiznat fakticky částku vyjadřující hodnotu jejího bydlení za tutéž dobu dvakrát“; že „důvodným byl proto pouze požadavek na náhradu škody odpovídající částkám za bydlení vynakládaným u OKD za období od 5 až 8/2002 ve výši 4.440,- Kč
(výše měsíčních plateb činila 2x1.080,- Kč a 2x1.140,- Kč)“; že, „jde-li o námitky započtení, důvodnými byly v rozsahu 544.440,- Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení
ve výši 540.000,- Kč, a 4.440,- Kč z titulu náhrady škody“; že „zástavním právem k předmětným nemovitostem byla zajištěna pohledávka žalovaného vůči žalobkyni,
jenž byla zjištěna ve výši 550.000,- Kč, a to z titulu půjčky 450.000,- Kč a z titulu smluvní pokuty 100.000,- Kč“; že „k tomu, aby mohlo dojít k zániku zástavního práva, muselo by dojít k zániku celé pohledávky zajištěné zástavním právem a to nebylo prokázáno“; že „pro počátek běhu promlčecí lhůty, je rozhodující, kdy se žalobkyně dozvěděla o konkrétní
výši bezdůvodného obohacení nebo vzniklé škody a kdo jej získal nebo škodu způsobil“;
že „právní mocí rozsudku ve věci 62 C 38/96-129, tedy dnem 3.4.2002, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, se žalobkyně dozvěděla,
kdo na její úkor bezdůvodné obohacení získal“, a „ze znaleckého posudku Ing. Balcara
ze dne 8.1.2003 se pak dozvěděla o jeho konkrétní výši“; že „tímto dnem počala běžet subjektivní promlčecí lhůta u nároku na bezdůvodné obohacení podle §107 odst. 1 obč. zák.“; že „žalobkyně v soudním řízení uplatnila započtení tohoto svého nároku podáním doručeným soudu dne 3.4.2003 (doručeno žalovanému dne 2.9.2003) a jeho doplněním doručeným soudu dne 10.6.2004 (doručeno žalovanému dne 18.6.2004)“; že „k promlčení nároku
na bezdůvodné obohacení tedy nedošlo“; že „u nároku na náhradu škody se žalobkyně v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 72 T 234/99 připojila s nárokem na náhradu škody
dne 24.4.2003“; že „s ohledem na probíhající trestní řízení však promlčecí lhůta neběžela
až do 5.3.2004, kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 5.3.2004“;
že „až poté se žalobkyně dozvěděla o skutečném škůdci a následujícím dnem po právní moci rozsudku, tedy dne 6.3.2004, začala běžet subjektivní promlčecí lhůta, jde-li o požadavek
na náhradu škody“; že „nárok na náhradu škody žalobkyně uplatnila k započtení
v tomto řízení podáním doručeným soudu dne 10.6.2004 (žalovanému doručeno
dne 18.6.2004)“, a že proto „ani požadavek na náhradu škody není promlčený“.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.8.2006, čj. 84 C 14/2003-190, podala žalobkyně odvolání a žalovaný podal návrh na opravu jeho odůvodnění a odvolání proti nákladovému výroku tohoto rozsudku. Krajský soud v Ostravě rozsudkem
ze dne 19.10.2007, č.j. 57 Co 22/2007-248, návrh žalovaného na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil,
že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným ve prospěch žalovaného; současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů předchozích řízení 43.217,20 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 21.200,- Kč k rukám její právní zástupkyně a ČR na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek 2000,- Kč. Uvedl, že „za situace, kdy je prokázána půjčka ve výši 450.000,- Kč, může zástavní smlouva zajišťovat půjčku pouze v této výši“; že „smlouvou o půjčce byla dohodnuta sankce smluvní pokuty, která je samostatným institutem podle §544 obč. zák.“; že však „z obsahu obou smluv je nepochybné, že vůle účastníků směřovala k zajištění půjčky a smluvní pokuty, protože ta byla ve smlouvě o půjčce označena za součást příslušenství“; že „za situace,
kdy bylo prokázáno, že půjčka byla realizována ve výši 450.000,- Kč a smluvní pokuta zajištěna uvedenou zástavní smlouvou 100.000,- Kč, byla zástavní smlouvou zajištěna pohledávka v celkové výši 550.000,- Kč“; že „žalobkyně požaduje částku výrazně nižší
než byla zjištěná obvyklá cena dle znaleckého posudku Ing. Balcara“; že „žalovaný
sám pronajal nemovitosti svědku Janu Sestřencovi a jeho bratrovi, kteří platili za užívání těchto nemovitostí celkem 7.500,- Kč, s tím, že při stanovení této výše bylo zohledněno,
že budou do nemovitosti investovat a budou o ni pečovat“; že proto „žalobkyní uplatněná
částka 10.000,- Kč měsíčně zcela odpovídá tomu, co sám žalovaný za užívání cizí věci požadoval“; že „další dokazování o výši obvyklého nájemného by bylo nadbytečné“;
že „žalovaný předmětné nemovitosti neoprávněně užíval od 11/1997 do 4/2002“;
že „za toto období mu vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 540.000,- Kč“; že „žalovaná musela bydlet mimo vlastní rodinný dům, a to v zařízení Armády spásy a následně
v bytě OKD“; že „tato částka je podrobně rozepsána v odůvodnění rozsudku okresního soudu“; že „celkem bylo oproti pohledávce 550.000,- Kč započteno 544.440,- Kč
(540.000,- Kč a 4.440,- Kč)“; že se „jednalo o částky započitatelné“; že „k započtení žalobkyní uplatněné pohledávky nebyly v době střetu s pohledávkou žalovaného promlčeny, neboť neuplynula subjektivní ani objektivní promlčecí lhůta“, když se i v této otázce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně; dále že „žalobkyně žalovanému zvlášť zaplatila i částku 5.560,- Kč“; že proto „zanikla pohledávka žalovaného vůči žalobkyni v celém rozsahu“
a „podmínky pro zánik zástavního práva podle §170 odst. 1 písm. a) obč. zák. byly splněny“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá,
že „má splatnou pohledávku vůči žalobkyni ve výši minimálně 750.000,- Kč“; že „žalobkyně nemá žádných pohledávek vůči němu, neboť neporušil žádnou povinnost a nezpůsobil žádnou škodu, na úkor nikoho se bezdůvodně neobohatil“; že „pohledávky žalobkyně
jsou promlčené“; že „nikdy nebydlel v předmětných nemovitostech“; že „nedošlo k započtení žádných pohledávek“; že „žalobkyně požaduje některé částky dvakrát, a to jednak jako částku za užívání bytu a jednak jako částku za neužívání nemovitostí, když jednu z těchto částek
by musela hradit“; že „není možné vycházet ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Balnara“; že „znalecký posudek nevychází ze stavu předmětných nemovitostí, jež byly v době uzavření kupní smlouvy“; že „znalec srovnávací metodu pouze konstatuje, avšak neuvádí,
které nemovitosti srovnává“; že „při stanovení ceny zohledňuje pozemky parc.č. 2802, 2804, 2806, 2807, když tyto nejsou předmětem soudního sporu“; že „žalobkyně si vystěhování prováděla sama a dobrovolně“; že „na stěhování žalobkyně se nepodílel“;
že „došlo ke zhodnocení uvedených nemovitostí ve značné výši, zejména provedením rekonstrukce domu, provedením plynové přípojky, instalováním plynového topení,
včetně plynového kotle“; že „navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem k bezdůvodnému obohacení vyhotoveným Ing. Daningerem“; že „znalecký posudek Ing. Balnara nebyl vyhotoven soudem a proti němu stojí posudek Ing. Daningera“; že „splnil všechny podmínky stanovené zákonem pro konání nedobrovolné dražby požadované v době, kdy tuto hodlal provádět“; že „odvolací soud neměl žalobkyni přiznat náklady řízení, a to ani za odvolací řízení, když v době podání odvolání nebyly splněny podmínky pro vyhovění odvolání“
a že „žalobkyni neměly být přiznány náklady řízení v souladu s ust. §150 o.s.ř.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalovaného proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23.12.2005, č.j. 57 Co 264/2005-157; po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený výrok rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nedobrovolnou dražbou se rozumí veřejná dražba, která se provádí proti vůli vlastníka věci nebo jiného předmětu dražby uvedeného v ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o veřejných dražbách“), za účelem uspokojení pohledávky zástavního věřitele nebo jiného dražebního věřitele uvedeného v ustanovení §36 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Z výše citovaných ustanovení mimo jiného vyplývá, že podle ustanovení §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách smí být na návrh zástavního věřitele provedena k uspokojení jeho zajištěné pohledávky dražba, jen jestliže pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem anebo notářským zápisem se svolením
k vykonatelnosti, tedy rozhodnutími nebo listinou, které jsou způsobilým titulem pro soudní výkon rozhodnutí.
I když v právních předpisech a v právní teorii bývá definováno rozličně, nemohou
být žádné pochybnosti o tom, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
a jejího příslušenství a že poskytuje zástavnímu věřiteli oprávnění domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky, která nebyla řádně a včas splněna, a jejího příslušenství z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy. S přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu zástavního práva je třeba dovodit, že pohledávka je zástavnímu věřiteli ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách přiznána tehdy, představuje-li vykonatelné rozhodnutí soudu, vykonatelný rozhodčí nález nebo notářský zápis se svolením
k vykonatelnosti způsobilý právní prostředek k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy potřebnému pro uspokojení (splnění) zajištěné pohledávky a jejího příslušenství z výtěžku zpeněžení zástavy.
Bylo-li zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době od 1.1.1992
do 31.8.1998 a vznikl-li v této době také nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se - jak již dovodila judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 70, ročník 2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2002
sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 24, ročník 2003) - uspokojení zástavního věřitele i v době po 1.9.1998 ustanovením
§151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Podle ustálené judikatury soudů právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 lze vyjádřit jen jako jeho nárok
na zaplacení zajištěné pohledávky (a jejího příslušenství) s tím, že uspokojení pohledávky
se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 1998).
V případě, že nedobrovolnou dražbu navrhuje zástavní věřitel, kterému vznikl nárok na uspokojení ze zástavy v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 podle v té době platného ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku, jsou splněny podmínky k provedení dražby podle ustanovení §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách tehdy, jestliže mu vykonatelné soudní rozhodnutí, vykonatelný rozhodčí nález nebo notářský zápis se svolením
k vykonatelnosti přiznává vůči vlastníkům (majitelům) zástavy (tj. zástavním dlužníkům) pohledávku "s dodatkem", že se jejího uspokojení může domáhat z výtěžku prodeje
nebo jiného zpeněžení zástavy. Výjimka z tohoto pravidla nastává jen tehdy,
domáhá-li se zástavní věřitel prodeje zástavy, která je ve vlastnictví (v majetku) dlužníka, jemuž bylo vykonatelným rozhodnutím soudu, vykonatelným rozhodčím nálezem
nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti uloženo zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství) zaplatit bez zřetele k tomu, zda byla zajištěna zástavním
právem; za situace, kdy dlužník (tzv. osobní dlužník) je současně zástavním dlužníkem,
totiž rozhodnutí soudu nebo jiný výše uvedený titul pro výkon rozhodnutí ukládající dlužníku splnit (zaplatit) pohledávku zástavního věřitele představuje právní prostředek způsobilý postihnout veškerý majetek dlužníka a tedy i zástavu, ohledně které zástavní věřitel navrhuje provedení nedobrovolné dražby, a to samozřejmě za předpokladu, že zástavní věřitel
také své zástavní právo k předmětu dražby řádně doloží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 15.11.2005, sp.zn. 21 Cdo 2672/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura
pod č. 16, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že uspokojení vymáhané pohledávky žalovaného,
kterému jako zástavnímu věřiteli vznikl nárok na uspokojení ze zástavy v době před 1.9.1998, se řídí ustanovením §151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Vzhledem k tomu, že vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem a ani notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebylo (podle dosavadních poznatků) žalovanému přiznáno vůči zástavní dlužnici ve smyslu ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 právo na uspokojení pohledávky
z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, nemohl se žalovaný již z tohoto důvodu důvodně domáhat ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách provedení dražby vůči žalobkyni.
Na místě je dodat, že i kdyby v daném případě veřejná nedobrovolná dražba přicházela v úvahu, nebyla by taková dražba, v důsledku zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona
č. 26/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 8.3.2005, č. 181/2005 Sb., proveditelná
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2005, sp.zn. 21 Cdo 27/2005, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 31, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu
ze dne 23.12.2005, č.j. 57 Co 264/2005-157, je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení
§243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se dále zabýval dovoláním žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.10.2007,
č.j. 57 Co 22/2007-248; po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř.
bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „žalobkyně požaduje částku výrazně nižší
než byla zjištěná obvyklá cena dle znaleckého posudku Ing. Balcara“; že „žalovaný
sám pronajal nemovitosti svědku J. S. a jeho bratrovi, kteří platili za užívání těchto nemovitostí celkem 7.500,- Kč, s tím, že při stanovení této výše bylo zohledněno,
že budou do nemovitosti investovat a budou o ni pečovat“; že proto „žalobkyní uplatněná částka 10.000,- Kč měsíčně zcela odpovídá tomu, co sám žalovaný za užívání cizí věci požadoval“; že „žalovaný předmětné nemovitosti neoprávněně užíval od 11/1997 do 4/2002“; že „žalovaná musela bydlet mimo vlastní rodinný dům, a to v zařízení Armády spásy
a následně v bytě OKD“; že „žalobkyně žalovanému zvlášť zaplatila i částku 5.560,- Kč“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaný namítá nesprávnost těchto závěrů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat
z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně,
tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy
v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti.
Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam
mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění
(zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru,
které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu,
lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu,
jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová
a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným
na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný
s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení
z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá
ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi,
že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá
jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalovaný v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů
a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů
a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě
lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §165 odst. 1 obč. zák., není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) obč. zák. zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky.
Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu,
aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna.
Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla
jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení §580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty,
kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení.
Jiné (další) předpoklady (tedy ani právní kvalifikaci započítávané pohledávky) zákon
pro započtení nevyžaduje.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak,
je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí
za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení,
za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené
v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení.
Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu,
výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik
či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Tato lhůta činí tři roky (srov. ustanovení §106 odst. 2 větu
před středníkem obč. zák.)
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, která činí dva roky (srov. §106 odst. 1 obč. zák.). Obecně platí,
že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty,
tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této zásady představuje
určitou výjimku pouze škoda na zdraví (srov. ustanovení §106 odst. 2 větu za středníkem obč. zák.). Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty
podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody,
tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody – jak uvedeno
výše - činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy,
když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu.
O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit
alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku)
na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne
i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody
(srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 1 Cz 18/81, ze dne 23. 6. 1981, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, str. 1130). Při zkoumání,
kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet
z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje,
byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit.
Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (107 odst. 1 obč. zák.)
je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace,
nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, č. ročník 1975;
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2000, sp.zn. 927/98; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2007, sp.zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy
pod č. 6, ročník 2008).
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu – napadané dovolatelem v dovolání - že „za situace, kdy bylo prokázáno, že půjčka byla realizována
ve výši 450.000,- Kč a smluvní pokuta zajištěna uvedenou zástavní smlouvou 100.000,- Kč, byla zástavní smlouvou zajištěna pohledávka v celkové výši 550.000,- Kč“;
že „celkem bylo oproti pohledávce žalovaného 550.000,- Kč započteno 544.440,- Kč
(tj. 540.000,- Kč bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal za neoprávněné užívání předmětné nemovitosti v období od 11/1997 do 4/2002, a 4.440,- Kč, jež žalobkyně zaplatila za náhradní bydlení od května do srpna 2005)“; že se „jednalo o částky započitatelné“;
že „k započtení žalobkyní uplatněné pohledávky nebyly v době střetu s pohledávkou žalovaného promlčeny, neboť neuplynula subjektivní ani objektivní promlčecí lhůta“; vzhledem k tomu, že „žalobkyně žalovanému zvlášť zaplatila částku 5.560,- Kč“,
„zanikla pohledávka žalovaného vůči žalobkyni v celém rozsahu“,
a že proto „podmínky pro zánik zástavního práva podle §170 odst. 1 písm. a) obč. zák. byly splněny“, jsou správné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b)
a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaný podal dovolání též proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení
má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení
je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§237 až §239 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná
o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001,
které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, roč. 2003). Dovolání žalovaného proti těmto rozhodnutím bylo proto podle ustanovení §243b odst. 5
věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b
odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř.,
neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu