ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3477.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3477/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CDV-2, LTD, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. Č., a 2) M. J., zastoupeným advokátkou, o 1.540.502,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 218/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2006 č. j. 5 Co 1348/2006-153, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalované zaplatily společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"budovy, objekt bydlení nacházející se v části obce Č. B. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemku poz. parc. 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku označeného jako pozemková parc. č. 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV pro katastrální území č. 7, obec Č. B., vedeného u Katastrálního úřadu v Č. B.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že P. b., a.s. poskytla podle úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 dlužníku G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným k uvedeným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993, které bylo vloženo do katastru nemovitostí \"s právními účinky ke dni 13.7.1993\". Pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č. j. 29 Cm 135/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatil na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení; dluh odpovídající pohledávce z úvěru ani poté nebyl zaplacen. Žalobce, jemuž pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila Č. o. b., a.s., která ji získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, proto nyní požaduje, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena ze zástavy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.10.2004 č. j. 16 C 218/2004-47 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných \"společného a nerozdílného zaplacení částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000, když plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. B. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková parcela číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV pro katastrální území číslo 7, obec Č. B., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a žalovaným uložil, aby zaplatily společně a nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. B. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková parcela číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV pro katastrální území číslo 7, obec Č. B., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 15.812,- Kč k rukám advokáta Mgr. L. Z. Z provedených důkazů zjistil, že P. b., a.s. poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 společnosti G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky z úvěru bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 zřízeno k uvedeným nemovitostem zástavní právo, že rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38, který nabyl právní moci dnem 2.6.2000, bylo právní nástupkyni dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatila na pohledávce ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení, že ani poté nebyla zajištěná pohledávka uspokojena a že žalobce je nyní věřitelem této pohledávky. I když žalobci vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství ze zástavy, shledal soud prvního stupně \"částečně důvodnou\" námitku promlčení vznesenou žalovanými. Dovodil, že je třeba odlišovat užití ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku v \"postavení zástavního a obligačního dlužníka coby jedné osoby a dvou různých osob\"; ve všech případech, kdy \"promlčecí doba zajištěné pohledávky je delší než u zástavního práva, skončí běh promlčecí doby k uplatnění zástavního práva až uplynutím promlčecí doby k pohledávce samotné\", avšak \"pro zástavního dlužníka coby osoby odlišné od obligačního dlužníka může platit delší obecná promlčecí doba jen tehdy, jestliže ve vztahu k němu nastala proti zástavnímu dlužníku\". Protože zajištěná pohledávka byla splatná \"ke dni zániku původní společnosti G., v.o.s. dne 24.5.1994\", čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §397 obchodního zákoníku \"za použití ustanovení §261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku\" uplynula dnem 24.5.1998, popřípadě dnem 6.1.1999, kdyby ke splatnosti závazku došlo až odstoupením od smlouvy ze strany právního předchůdce žalobce dne 5.1.1995. Žaloba byla podána u soudu dne 3.6.2004, a proto je závazek - za situace, kdy \"přiznání závazku vůči obligačnímu dlužníku neznamená prodloužení promlčecí doby i proti žalovaným\" - promlčen s výjimkou úroků z prodlení a smluvních úroků, jejichž splatnost nastala \"čtyři roky před podáním předmětné žaloby, tedy 3.6.2000 a později\".
K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.5.2005 č.j. 5 Co 70/2005-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že ji zamítl v části \"domáhající se vyslovení povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení podané s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to budovy č. 1251 nacházející se v části obce Č. B. na pozemku parcelní č. 2769/2, pozemku parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku parcelní číslo 2769/1 (zahrada), vše zapsáno na LV pro katastrální území č. 7, obec Č. B. u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným \"oprávněným společně a nerozdílně\" na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.379,50 Kč k rukám advokáta Mgr. L. Z. Při posouzení důvodnosti žalovanými vznesené námitky promlčení odvolací soud v první řadě dovodil, že při řešení otázky promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru je třeba použít ve smyslu ustanovení §261 odst.1 a 4 obchodního zákoníku právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, neboť \"ten obsahuje kompletní úpravu promlčení pro všechny obchodní závazkové vztahy\", a to účinnou \"ke dni vzniku zástavní smlouvy, tj. ke dni 19.5.1993\" (správně ke dni 19.4.1993). Zástavní právo k nemovitostem žalovaných mohlo být podle názoru odvolacího soudu poprvé uplatněno \"již v květnu 1994, případně nejpozději v lednu 1995\", a čtyřletá promlčecí doba uplynula ještě před podáním žaloby dne 3.6.2004. I když pohledávka přiznaná rozhodnutím soudu v roce 2000 proti \"obligačnímu dlužníku\" není promlčena, zástavní právo ji zajišťující je podle názoru odvolacího soudu promlčeno, neboť na ně \"nelze vztáhnout\" ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku a nelze tedy \"dospět k závěru, že soudní řízení zahájené proti obligačnímu dlužníku způsobuje, že přestala běžet promlčecí doba i proti zástavnímu dlužníku, a že rozsudek vydaný proti obligačnímu dlužníkovi způsobuje, že od jeho právní moci běží desetiletá lhůta i vůči zástavnímu dlužníkovi\". Protože při promlčení práva na uspokojení ze zástavy nelze rozlišovat \"mezi promlčením jistiny a promlčením úroků\", neboť \"právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v jediném okamžiku jak ohledně zajištěné pohledávky spočívající v jistině, tak ohledně zajištěné pohledávky spočívající v příslušenství (úroků smluvních i úroků z prodlení)\", musela být žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.4.2006 č. j. 21 Cdo 1892/2005-113 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že promlčení zástavního práva se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když zajištěnou pohledávkou je pohledávka ze smlouvy o úvěru. Část třetí obchodního zákoníku totiž ve smyslu ustanovení §261 odst. 4 obchodního zákoníku platí jen pro takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků, takováto právní úprava však nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 obsažena. Protože podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, zástavní právo se promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby byl jeho předmětem majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky. Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru; byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Protože zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru byla v projednávané věci přiznána rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č. j. 29 Cm 135/99-38 proti \"obligačnímu dlužníku\" a protože podle názoru odvolacího soudu se zajištěná pohledávka dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne 3.6.2004) nepromlčela, nemohlo se vzhledem k ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění (nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).
Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 6.9.2006 č. j. 5 Co 1348/2006-153 znovu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že ji zamítl v části \"domáhající se vyslovení povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení podané s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to budovy č. 1251 nacházející se v části obce Č. B. na pozemku parcelní č. 2769/2, pozemku parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku parcelní číslo 2769/1 (zahrada), vše zapsáno na LV pro katastrální území č. 7, obec Č. B. u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů řízení před soudy \"všech tří stupňů\" 11.191,- Kč k rukám advokátky JUDr. B. Š. Po doplnění dokazování ve vztahu ke splatnosti zajištěné pohledávky z úvěru dovodil, že podle článku XI. obecných úvěrových podmínek, které \"jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy\", je klient, \"pokud jako právní subjekt zaniká\", povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky \"zásadně ke dni účinnosti této skutečnosti\". Protože původní dlužník G., v.o.s. zanikl bez likvidace v důsledku přeměny společnosti na společnost s ručením omezeným výmazem z obchodního rejstříku ke dni 24.5.1994 (jejím právním nástupcem se stala společnost G. s.r.o.), stala se zajištěná pohledávka - jak bylo uvedeno též v rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 - splatnou dnem 24.5.1998; desetiletá promlčecí doba ve smyslu §408 odst. 1 obchodního zákoníku tedy uplynula ještě před podáním žaloby v této věci (před dnem 3.6.2004). I když se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka, došlo k jeho promlčení ve smyslu ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku marným uplynutím desetileté promlčecí doby zajištěné úvěrové pohledávky. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že \"nelze rozlišovat mezi promlčením jistiny a promlčením úroků\", neboť právo na uspokojení ze zástavy \"vzniklo v jediném okamžiku jak ohledně zajištěné pohledávky spočívající v jistině, tak ohledně zajištěné pohledávky spočívající v příslušenství (úroků smluvních i z prodlení)\". Zástavní právo je proto promlčeno ohledně uspokojení jistiny i jejího příslušenství.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí v první řadě s názorem odvolacího soudu v tom, že by při promlčení práva na uspokojení ze zástavy nebylo možné rozlišovat mezi promlčením jistiny a promlčením úroků, a dovozuje, že \"podmínkou realizace zástavního práva ze strany zástavního věřitele je zejména, aby zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna\", že \"v případě, kdy není pohledávka nebo příslušenství, resp. jejich část splatná, nelze se domáhat uspokojení ze zástavy pro tyto dosud nesplatné části jistiny zajištěné pohledávky, resp. dosud nesplatné příslušenství\", a že \"nemůže promlčecí doba zástavního práva ohledně dosud nesplatných částí jistiny zajištěné pohledávky či nesplatného příslušenství začít běžet před jejich splatností\", neboť \"zástavní právo nemůže být vykonáno před tím, než se stane zajištěná pohledávka či její příslušenství splatnými\". Zástavní právo se proto \"nepromlčuje v jediném okamžiku pro celou zajištěnou pohledávku, ale že se v důsledku aplikace §100 odst. 2 občanského zákoníku promlčuje postupně v závislosti na tom, jak nastává promlčení jednotlivých částí jistiny a příslušenství zajištěné pohledávky\"; úroky jsou příslušenstvím pohledávky, mohou být \"samostatným předmětem nalézacího řízení či exekuce\" a promlčují se \"samostatně, a to ve čtyřleté promlčecí době od jejich splatnosti nezávisle na případném promlčení jistiny\" (promlčení celé jistiny zajištěné pohledávky podle dovolatele \"neznamená, že by došlo současně k promlčení také veškerého příslušenství zajištěné pohledávky\"). Úroky, jejichž splatnost nastala v období od 3.6.1994 do 24.5.2004, proto nemohou být promlčeny ani v případě, kdyby se celá jistina stala splatnou již dne 24.5.1994, navíc úroky z prodlení za dobu od 7.9.2000 (za poslední čtyři roky před \"rozšířením žaloby\") představují \"samostatný nárok, povinnost vrátit řádně a včas poskytnuté peněžní prostředky nezaniká a trvá do doby řádného splnění závazku a právo na tyto úroky se promlčí podle ustanovení §393 odst. 1 obchodního zákoníku uplynutím čtyřleté promlčecí doby počítané od každého dne prodlení samostatně\". Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že chybně posoudil otázku splatnosti zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru, neboť nevzal v úvahu, že ustanovení čl. XI obecných úvěrových podmínek \"o splatnosti vrácení poskytnutých peněžních prostředků ke dni účinnosti zániku klienta\" bylo \"smluvními stranami zamýšleno pouze pro situaci, kdy by mělo dojít v důsledku zániku právní subjektivity dlužníka k ohrožení či zániku závazku vrátit poskytnuté peněžní prostředky\", zatímco ke dni 24.5.1994 došlo \"k zákonnému přechodu všech závazků z úvěrové smlouvy na nově vzniklou společnost G. s.r.o., aniž byl k tomu třeba souhlas právního předchůdce žalobce, a dále došlo k jednání mezi společností G. s.r.o. a bankou ohledně postoupení pohledávek společnosti G. s.r.o. na částečnou úhradu závazků z úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 a k dohodě o posunutí splatnosti celého závazku z úvěrové smlouvy na základě odstoupení věřitele z 5.1.1995, a to do 20.1.1995\"; tomu také odpovídají \"opakovaná shodná tvrzení účastníků, že ke splatnosti pohledávky z úvěrové smlouvy došlo v důsledku odstoupení od této smlouvy ke dni 5.1.1995 právním předchůdcem žalobce\". Podle dovolatele odvolací soud neprovedl \"ke svému novému závěru ohledně uplynutí 10 leté promlčecí doby odpovídající doplnění dokazování\" a vydal v kontextu dosavadního řízení zcela \"překvapivé rozhodnutí\", čímž \"zbavil žalovaného práva hájit své zájmy, činit návrhy na dokazování a jiné návrhy ve dvouinstančním procesu\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem ze dne 19.10.2004 č.j. 16 C 218/2004-47) o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalované zaplatily společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, které jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, tak, že žalobu ohledně částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000 zamítl a že žalobě ohledně úroku ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení vyhověl. Tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě jen zčásti, došlo jeho rozhodnutím k rozštěpení žalobcova nároku na dvě práva se samostatným skutkovým základem a obě tato práva mají v dalším řízení samostatný osud. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné otázku, kdy nastala splatnost zástavním právem zajištěné pohledávky z úvěru podle ustanovení obecných úvěrových podmínek, které jsou součástí úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993. Vzhledem k tomu, že pro posouzení této otázky bylo rozhodující především užití ustanovení §266 obchodního zákoníku a že odvolací soud uvedené ustanovení vyložil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je proti jeho potvrzujícímu výroku opodstatněné.
Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§497 obchodního zákoníku).
V čl. XI obecných úvěrových podmínek, které tvoří \"nedílnou součást\" úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993, se uvádí, že, \"pokud klient jako právní subjekt zaniká, je závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky splatný zásadně ke dni účinnosti této skutečnosti\" a že \"dlužník se zavazuje, že bude informovat banku v potřebném předstihu\".
Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obchodního zákoníku). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu jednající strany, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, přičemž výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst.2 obchodního zákoníku). Při uvedeném výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§266 odst.3 obchodního zákoníku). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst.4 obchodního zákoníku).
Při výkladu projevu vůle v obchodních závazkových vztazích je - jak vyplývá z výše uvedeného - v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně (straně, které byl projev vůle určen) znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí. V případě, že byl použit výraz připouštějící různý výklad, je třeba projev vůle vykládat v neprospěch (k tíži) té smluvní strany, která takový výraz jako první v jednání použila.
V projednávané věci se odvolací soud při výkladu projevu vůle obsaženého v čl. XI obecných úvěrových podmínek jakožto \"nedílné součásti\" úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - omezil jen na použité jazykové (slovní) vyjádření, aniž by se zabýval také tím, jaký přitom měla jednající osoba (věřitel úvěru) úmysl, zda její úmysl druhá strana (dlužník) G., v.o.s. znala nebo ho musela znát, popřípadě jaký mělo uvedené ujednání význam, který by mu zpravila přikládal dlužník úvěru, a ani otázkou, za jakých okolností byl projev vůle učiněn (včetně zhodnocení jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou účastníci úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 mezi sebou zavedli) a jaké bylo chování účastníků v době po uzavření úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993. Při výkladu projevu vůle proto nebylo přihlédnuto, jaký mělo ustanovení čl. XI obecných úvěrových podmínek smysl (účel), v jakých případech podle něho mělo být postupováno, zejména jaký význam mělo ujednání o tom, že \"závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky je ke dni účinnosti této skutečnosti\" splatný \"zásadně\" (tedy zda \"vždy\" nebo jen \"někdy\"), a zda zánik \"právního subjektu\" se měl týkat jen klientů, kteří zanikli, aniž by banka měla možnost získat své peněžní prostředky zpět (například při zrušení konkursu na majetek dlužníka pro nedostatek majetku), nebo i při přeměně obchodní společnosti klienta, kdy práva a povinnosti přecházely na nový právní subjekt. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevzal při výkladu projevu vůle obsaženého v čl. XI obecných úvěrových podmínek jakožto \"nedílné součásti\" úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 v úvahu všechny okolnosti, významné pro něj ve smyslu ustanovení §266 odst.1, 2, 3 a 4 obchodního zákoníku, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem.
Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§397 obchodního zákoníku). U práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (§391 odst.1 obchodního zákoníku). U práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých takových práv stanovena zvláštní úprava (§393 odst.1 obchodního zákoníku). Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
S ohledem na to, že nebyl náležitě vyložen projev vůle obsažený v čl. XI obecných úvěrových podmínek jakožto \"nedílné součásti\" úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993, nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o tom, že pohledávka ze smlouvy o úvěru je promlčena a že s ohledem na ustanovení §100 odst.2 větu třetí občanského zákoníku je promlčeno také zástavní právo ji zajišťující.
S názorem žalobce, podle kterého se úroky a úroky z prodlení promlčují samostatně (bez ohledu na to, zda a kdy nastalo promlčení jistiny), však nelze souhlasit.
Úroky a úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 občanského zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku i tehdy, jde-li o pohledávku z úvěru nebo z jiných obchodních závazkových vztahů (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.2.1997 sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení, resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; \"úrokový\" právní vztah může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý závazkový právní vztah.
Úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky, poskytnuté na požádání dlužníku podle smlouvy o úvěru. Úroky jsou splatné ve sjednané době, jinak spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky, popřípadě koncem každého kalendářního roku, byla-li lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků sjednána delší než rok; v době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které se jej týkají (§503 odst.1 obchodního zákoníku. Nebylo-li sjednáno něco jiného, je dlužník povinen platit úroky z úvěru jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků (§503 odst.3 věta druhá obchodního zákoníku).
Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) [srov. §517 odst. 2 občanského zákoníku] a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).
Povinnost platit úroky a úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky a úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky a úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).
I když promlčení úroků běží (může běžet) samostatně, je - jak vyplývá z výše uvedeného - nepochybné, že se promlčí, dojde-li k promlčení závazku dlužníka vrátit z důvodu úvěru poskytnuté peněžní prostředky, ledaže by byla jen ohledně nich promlčecí doba stavena nebo přetržena.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky a úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, zn. Cpjn 202/2005, jenž bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní skutečnosti. Okolnost, zda \"každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah\", tedy není - jak se dovolatel mylně domnívá - pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení významná; povinnost dlužníka platit úroky z prodlení v budoucnu zanikne, dojde-li ke splnění dluhu (závazku) nebo k jeho zániku z jiného důvodu, popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-li se okolnosti, které byly významné pro výši úroků z prodlení.
Nejvyšší soud České republiky již dříve dospěl k závěru, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení §393 odst.1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí \"jako celek\" (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006 sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, které bylo uveřejněno pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, který byl uveřejněn pod. č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). Na uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl uveden v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003. Žalobce, který tímto rozsudkem argumentuje ve prospěch svého názoru, totiž přehlíží, že v něm je řešena otázka placení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení. Smluvní pokuta není - na rozdíl od úroků z prodlení - ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu a její promlčení se proto řídí zásadně odlišnými pravidly než je tomu u povinnosti zaplatit úroky z prodlení.
Z uvedeného vyplývá, že není správný rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby o \"společné a nerozdílné zaplacení částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000 a ani v akcesorickém rozhodnutí o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu (v obou jeho výrocích týkajících se věci samé) a ve výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst.2 části věty za středníkem zrušil a věc vrátil podle ustanovení §243b odst.3 věty první o.s.ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu