ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3546.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3546/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. H. , zastoupeného Mgr. Milanem Chytilem, advokátem se sídlem v Brně, Česká č. 12, za účasti M. L. , zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova č. 25, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 20/2008, o dovolání účastníka M. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2010 č.j. 1 Co 274/2009-112, takto:
I. Dovolání účastníka M. L. se zamítá .
II. Účastník M. L. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Milana Chytila, advokáta se sídlem v Brně, Česká 12.
Odůvodnění:
Žalobce a účastník M. L. podali dne 23.4.2008 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město, návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce podle kupní smlouvy ze dne 2.4.2007, kterou účastník M. L. prodal žalobci nemovitosti označené jako "budova s číslem popisným 473, pozemek číslo parcely 1314/1 a pozemek číslo parcely 1313, to vše v obci Brno a katastrálním území Maloměřice, zapsané na listu vlastnictví číslo 1231 (Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město)" za kupní cenu 900.000,- Kč.
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město, rozhodnutím ze dne 28.5.2008 č.j. V-7218/2008-702/6 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 2.4.2007 zamítl. Dospěl k závěru, že "předmět převodu je ve smlouvě nedostatečně popsán", neboť "budova se označuje číslem popisným a pozemkem, na němž je situována", a že proto není splněna podmínka vyžadovaná ustanovením §5 odst.1 písm.b) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 4.8.2008 se žalobce domáhal, aby návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem v jeho prospěch bylo vyhověno. Domnívá se, že v kupní smlouvě ze dne 2.4.2007 byl předmět převodu - nemovitosti, včetně předmětné budovy, dostatečně určitým způsobem identifikován, neboť budova byla "individualizována tak, že je nezaměnitelná s jinou - uvedením čísla popisného, způsobu využití, příslušností k části obce, označením obce a katastrálního území, číslem listu vlastnictví, na němž je zapsána, a označením katastrálního pracoviště, jež ji eviduje", přičemž pozemek, na němž je budova postavena, byl kupní smlouvou rovněž převáděn.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.9.2009 č.j. 35 C 20/2008-53 žalobě vyhověl (s tím, že jeho rozsudek nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Brno - město, ze dne 28.5.2008 sp.zn. V-7218/2008-702/6) a rozhodl, že účastník M. L. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.878,- Kč. Dospěl k závěru, že předmětná budova jako předmět převodu byla v kupní smlouvě ze dne 2.4.2007 označena dostatečně srozumitelně a určitě, neboť "je nezaměnitelná s jinou". Posuzování této otázky přitom představuje přezkum právního úkonu podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a nikoli (jak nesprávně dovodil katastrální úřad) přezkum toho, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. I když byla budova "z hlediska katastrálních předpisů nedostatečně označena", nemá tento "určitý nedostatek smlouvy vliv na její určitost či srozumitelnost a záměna předmětu smlouvy je ohledně budovy vyloučena". Námitku účastníka M. L. o tom, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť představovala tzv. propadnou zástavu zajišťující půjčku poskytnutou žalobcem dle smlouvy o půjčce ze stejného dne, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že katastrální úřad "zkoumá listinu pouze z hledisek v zákoně v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. taxativně vymezených a z jiných důvodů není oprávněn listinu zkoumat" a že "totéž na základě uvedeného charakteru řízení dle části páté o.s.ř. platí i pro rozhodovací činnost soudu", když soud "rozhoduje o stejné věci při stejných limitech a mantinelech, ve kterých je koncentrována přezkumná činnost katastrálního úřadu". Nedůvodná je podle soudu prvního stupně rovněž námitka účastníka M. L. o tom, že od kupní smlouvy ze dne 2.4.2007 odstoupil. Přestože je "tuto skutečnost obecně možné v řízení dle části páté o.s.ř. zkoumat", neboť, je-li jeho právním účinkem zrušení smlouvy od počátku, nebyl by navrhovaný vklad od počátku odůvodněn obsahem předložených listin, v projednávané věci k účinnému odstoupení nedošlo, když pro něj nebyly "splněny smlouvou sjednané podmínky".
K odvolání účastníka M. L. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19.5.2010 č.j. 1 Co 274/2009-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že účastník M. L. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.802,- Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Chytila. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "nemovitosti nemusí být v právním úkonu nutně specifikovány všemi údaji vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat". Předmětná budova byla v kupní smlouvě, vzhledem ke způsobu jejího označení a k tomu, že "pouze tato budova byla spolu s pozemky zapsaná na konkrétním listu vlastnictví", označena nezaměnitelným způsobem; kupní smlouva ze dne 2.4.2007 je proto dostatečně určitým a srozumitelným právním úkonem. Za správný odvolací soud považoval postup soudu prvního stupně, který se nezabýval účastníkem namítanou absolutní neplatností kupní smlouvy proto, že "zkoumání platnosti smlouvy je vyhrazeno soudu nikoliv v řízení podle části páté o.s.ř., ale až v případném řízení podle části třetí o.s.ř.". Závěry soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení odstoupení od kupní smlouvy považoval odvolací soud za "nadbytečné" vzhledem k tomu, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy byl podán katastrálnímu úřadu ještě před tvrzeným odstoupením a že pro rozhodnutí o vkladu je rozhodný stav ke dni podání návrhu na vklad.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal účastník M. L. dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že odmítl přezkoumat kupní smlouvu "ze všech hledisek, tj. její absolutní neplatnosti, jelikož se jednalo o tzv. propadnou zástavu". Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.2008 sp. zn. 28 Cdo 3022/2006, podle něhož "nestačí přezkoumávat smlouvu pouze z hledisek uvedených v §5 katastrálního zákona, ale je třeba přezkoumávat smlouvu v plném rozsahu ve smyslu §6, §120, §152 odst. 1 a §153 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na ustanovení §245 o.s.ř., podle kterého je ohledně řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, užít ustanovení části první až čtvrté o.s.ř.". Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Zdůrazňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého "předmětem řízení podle části páté občanského soudního řádu je přezkum rozhodnutí správního orgánu, a to v mezích vytýčených v žalobě a v mantinelech rozhodovací pravomoci orgánu, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, a nikoliv přezkum platnosti smlouvy, která měla být podkladem pro vklad práva do katastru nemovitostí". Tvrzená neplatnost smlouvy, založená tím, že mělo jít o tzv. propadnou zástavu, nemůže být řešena v řízení podle části páté občanského soudního řádu. V projednávané věci je rozhodovací činnost soudu "omezena na zkoumání vkladových podmínek podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a z jiných hledisek není oprávněn soud listinu zkoumat".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Účastník M. L. napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání M. L. proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Soudy obou stupňů dospěly v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - k závěru, že v řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí je katastrální úřad (a rovněž soud rozhodující o téže věci v následném řízení podle části páté občanského soudního řádu, byl-li návrh na vklad rozhodnutím katastrálního úřadu zamítnut) oprávněn posuzovat "podkladový" právní úkon z pohledu v úvahu přicházejících důvodů jeho absolutní neplatnosti pouze "v rozsahu kritérií vymezených" v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy, řečeno jinak, že důvody absolutní neplatnosti "podkladového" právního úkonu, jež nelze podřadit pod kriteria přezkumné činnosti katastrálního úřadu v řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí, vymezených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nelze zohlednit ani "v případně navazujícím" soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu. Protože vyřešení této právní otázky bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudu významné a protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech (ve vazbě na soudní řízení podle části páté občanského soudního řádu) vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání účastníka M. L. proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva [§1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů].
Práva uvedená v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak (§2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak (§2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda
a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru,
b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin,
c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný,
d) právní úkon je učiněn v předepsané formě,
e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu,
f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, g) k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu.
Katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad.
Konstantní judikatura soudů dospěla k závěru, že katastrální úřad v řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Předmětem zkoumání katastrálního úřadu proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srov. zejména §37 a násl. občanského zákoníku), ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podmínky taxativně vymezené ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů přitom zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad (§5 odst. 1 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů); k tomuto dni se pak také váží účinky vkladu ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 věty první zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009 sp. zn. 21 Cdo 39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). Jsou-li podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě návrh zamítne (§5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení §250b odst. 3 o.s.ř. platí, že návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
V řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž "na místě správního orgánu" rozhoduje, znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. §250f o.s.ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení §250b odst. 3 o.s.ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.
Uvedené v projednávané věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu; jinými slovy, omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního úkonu, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, se uplatní také v následném (navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže věci.
V opačném případě (kdyby měly soudy vycházet z výkladu zastávaného dovolatelem) by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy soudem, ale - při možnosti "vnesení" do soudního řízení "poprvé" nových hmotněprávních kritérií - stalo by se řízením nalézacím sporným ve smyslu části třetí občanského soudního řádu. Soudní řízení podle části třetí a podle dle části páté občanského soudního řádu je třeba důsledně odlišovat; každé má jiný charakter a řízení podle části páté občanského soudního řádu také předpokládá, že je tu primárně založena ve věci soukromoprávní povahy pravomoc jiného orgánu, než-li civilního soudu (§7 odst. 1, 2 o.s.ř.).
S uvedenými závěry přitom není v rozporu ani právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.2008 sp. zn. 28 Cdo 3022/2006. I když v něm bylo dovozeno, že, "došlo-li k projednávání téže právní věci, jež byla správním orgánem řešena podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v občanském soudním řízení (§244 odst. 1 o.s.ř.), musí být o projednávané právní věci rozhodnuto plně ve smyslu ustanovení §6, §120, §152 odst. 1 a §153 odst. 1 o.s.ř., aniž by soud odkazoval žalobce na podání ,žaloby u soudu podle třetí části občanského soudního řádu (§79 a násl. o.s.ř.)", a že proto bylo namístě zabývat se i otázkou vydržení vlastnického práva k vydávané nemovitosti podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku, vycházel uvedený závěr ze situace, kdy se uvedenou otázkou také měl a mohl zabývat především sám správní orgán v řízení před ním vedeném, neboť (z hlediska aplikovaného hmotného práva - ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v zabývání se věcí i z tohoto pohledu mu nic nebránilo, tedy, zjednodušeně řečeno, "protože tak měl a mohl věc hmotněprávně posuzovat sám správní orgán, může a má ji takto posuzovat i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu. To však není případ projednávané věci, kdy - jak shora vysvětleno - se správní orgán (katastrální úřad) věcí (platností právního úkonu - smlouvy) hmotněprávně jinak, než-li z pohledu kritérií vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů zabývat nemohl, a nemůže tak proto učinit ani soud v navazujícím řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (který z uvedeného právního závěru vychází) je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání M. L. podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč [srov. §10 odst. 3, §11 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Milan Chytil osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 560,- Kč (§137 odst.3 o.s.ř.). Protože dovolání účastníka M. L. bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §245, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Účastník M. L. je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu