ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3626.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3626/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) M. P. , b) J. P. , zastoupených Mgr. Petrou Kudláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 808/66, proti žalovaným 1) Ing. J. P. M. , zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova č. 9/223, 2) Ing. L. P. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 62/2014, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. ledna 2016, č. j. 29 Co 405/2015-99, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Kudláčkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 808/66; ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným 2) se žalobcům a) a b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26.1.2016, č. j. 29 Co 405/2015-99, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobců a) a b) zůstavitelem L. P., zemřelým dne 19.2.2013, podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2013; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [zejména vytýká-li odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když neprovedl dovolatelkou navrhované důkazy, a tedy dostatečně nezjistil skutkový stav věci, a nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními soudů a na základě toho dovozuje vlastní (odlišný) názor na věc, že „zůstavitel o své potomky zájem projevoval“, avšak že „potomci zůstavitele zvolili cestu odmítavou, tj. s otcem kontakt zcela přerušili“, a tudíž že „tvrzení zůstavitele v listině o vydědění je pravdivé“], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu